Záhada zamčeného pokoje vyřešena

Jakžtakž slunečný den. Chvíli teplo s vlnami ledového dechu. Tak je už léto? Jisté je, že za chvíli mi den dá sbohem. To je jediná jistota. Jo a východ slunce. 

Vstávám příjemně překvapená. Do slunce. Rychle! Dokud svítí!. Protože dnes nikdy nevíš. Teď je. Ve chvíli zmizí.

Zvonek. Kdopak to je? Už vím. Pan P. Jako každoročně si jde natrhat třešně. Pouštím ho přes domácí telefon. Rychle počmárat obličej.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-14_FB_mi_pise_cinsky_i_cesky._Sykorka_vytukava_zpravu/

Točím si malou sýkorečku na okně. Zázrak přírody. Jak ti malí tvorové najdou zdroj semínek. Krmítko z pracovny jsem si nalepila na druhé kuchyňské okno. Na to okno, kterým denně ráno pozoruji při snídani smrk v protější zahradě. V poslední době se mi zdá, jako by mu prořídla koruna. Sýkorka si z krmítka slétává do truhlíku, kam jí popadala semínka.

Zkouknout FB. Ty vorle! On mi píše česky, ale mezi tím slova – třeba zpráv nové, starší – intuitivně vím, kam cvaknout, tak to jsou nápisy z rozsypaného čaje. Restartuji. A znovu čajové písmo. Hm. Dávám rámeček, jestli to má ještě někdo. Ne. Fotím obrazovku. Jsem vyvolená. Ten maglajz mám jen já. Asi mě UI zkouší, co zvládnu poslepu, co si pamatuji, kam ťuknout. A světe div se, okolo oběda to zmizelo. Mezitím si pán natrhal plný koš třešní.

- Je jich málo, viďte?

- Máte tam nahoře ve vršku krásné. Jenže slabé větvičky. Tam se bojím.

Děkuje. Loučí se. Pozdravuje Petra. DPD veze zboží.

- Dobrý den! To se divíte, co? Že nemusíte zvonit, čekat, že dnes čekám u branky. :-) 

- Plantážničíte?

- Ne, pán si natrhal třešně.

Za mnou se prosmýknul pan P. Chvilku krátce hovořím s řidičem. Prý nemá vůbec čas. To je zaklínací mantra dne. Jsem šťastná, že nemusím plnit pracovní povinnosti, plány dne. Odkládám, co se mi nechce dělat. Mé tempo zpomalilo.

- Nejsou lidi.

- To prý v Kauflandu nebo v Lidlu taky.

- Jedeme tak, že záplatujeme… Chybí tři lidi!

Uvědomuji si, že má asi o hodinu, možná dvě delší čas dodání.

- Zavolají, že jsou nachlazení, co?

- Ráno se ozvou, když s tím už nepočítáte.

Zatrolená morálka. Za nás jsme chodili pravidelně. Všechno je jiné.

Poledne. Petroušek volá. 

- Podle tebe by se daly řídit hodinky. Právě odbíjí pledne.

Hlásím, co se děje po čas jeho nepřítomnosti. 

- Ano, byl tu pan P. Mám tě pozdravovat. Petroušku, chtělo by to už vyluxovat půdu. Dnes jsem dopoledne slyšela nějaké rány. Myslela jsem, že je to zase hluk od sousedů ze stavby. Nalila jsme si horkou vodu, do ní studené mléko na šejk. To má rád kocour. Šla jsem ho s tou nádobkou hledat. K tobě. Ke mně. Nakoukla jsem pro jistotu do ložnice. Nebyl. Hned mi blejsklo hlavou. Schůdky na půdu otevřené. Ty rány – to byl macek. Vyběhnul nahoru. To on zbožňuje. Je tam přítmí, teploučko. Vylezla jsem na schůdky. Vstrčila hlavu do půdy. Peťuš, viděla jsem pavučiny. Jak jsem řekla na, Mourek přiběhl. Utíkala jsem si pro telefon. Ale už jsem slyšela zas buch, buch, buch. Ono to je víc jak půl metru z podlahy na první schůdek. Už mi běžel naproti.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-144_Majolku%2C_chlebanek/

Loučíme se. Tvořím majolku. Zadělávám na chlebánek.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-14_Skvely_zivot_duchodce/

Obědvám v zahradě. Po deseti dnech jsem si rozdělala k obědu víno. Jdu si vyzkoušet, jestli mi funguje hůlka k telefonu. Klid, pohoda, měla bych domýt tu terasu. Okna do čistit. Ale nemusím. Jen bych měla.

Péťa je tu.

- Jdem na to?

- Jdeme!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-14_Kdyz_se_sype_smeti_z_domu/

Vytahuji hadici centrálu na půdu. Mám růžové tepláky. Jsem bosa. Naše půda je čistá. Jsem si myslela. Dva roky jsme ji neluxovali. Vlastně už třetí rok. Péťa mi drží hadici, zajíždím všude, kde se dá. A kde se nedá, přiklekávám.

- Peťuš, dones mi ještě příruční vysavač.

Lezu po čtyřech. To jsem neměla. Růžové tepláky.

- Počkej, já to udělám, ať se nezašpiníš.

Leze on. Pokračuji centrálem v bojovém rozdílení – vojenskou hantýrkou v BoRo. Pavouci se diví, co to je za nálet. Takový malý půdní Pearl Harbor. Asi hotovo. Končíme. Balíme. Pytel centrálu je obrovský. Můžeš do něj luxovat deset let. Klepeme ho tak dvakrát do roka. Jdu si nafotit, co v pytli najdeme, co z něj vyklepeme. Vánoční třpytky, jehličí, chlupy, vlasy, bordel. Vypadám jak uličník. Růžové tepláky s černými koleny. To nedoperu.

Po chodníku jdou dva staří manželé. On češtinář, ona – nevzpomínám. Znali se s maminkou. Zastavuji je. Pán píše medailonky osobností, vytvořil několik obdivuhodných knih, je stále činný. Stále píše do Zpravodaje. Oběma se blíží devadesátka. Paní už ztrácí paměť. Ale nepoznal bys to. Vedou se za ruce. Stále chodí pěšky. Paní už na kole nejezdí. Jezdívali společně.

- Počkejte, dám vám pár třešní!

- Ne, my…

- Já bych si ale tak ráda dala.

- Péťo, mluv na ně. Mluv s nimi!

Mažu, co mi nohy stačí, do zahrady. Ranní česáč vzorně uklidil štafle. Dřevěné i kovové. Kovové neumím ovládnout. Asi proto, že k nim mám odpor. Za nás dřevěný žebřík, dřevěné štafle… Beru dřevěné. Chjo, maminčiny štafle jsou v kůlně. Měla je natřené zelenkavě. Beru vysoké. Přemísťuji je pod větev. Houpací kůň. Rychle vybírám ty nejkrásnější třešínky. Běžím do domu. Otevírám ledničku. Beru každému jahody z včerejšího nákupu. Hotovo. Nesu na chodník. Dělím je do dlaně. Pán neodporuje. Co bych jim ještě dala! Pro radost. Bezmocným. Potřebným. Celý život se podíleli na budování společnosti. Chjo. Dnes po nich ani pes neštěkne. Jak bych jim vzdala hold! Nedávno, kdy asi - někdy v únoru -  pan profesor slavil narozeniny. Na přednášce od Národního památkového ústavu dostal květiny.

Chválím je, jak jsou čilí. Říkám, že jsem proti nim kůzle. Ale taky cítím stáří.

- To jste ještě opravdu mladá. Blíží se mi devadesátka. V roce 1953 jsem začala pracovat na norčí farmě v Heřmanicích. Byla jsem odbornice na chov a výživu norků. Přednášela jsem.

- Přednášelas´  i na Slovensku.

Uvědomuji si, ano. Agronomka. Dnes oba manželé staří, drží se za ruce. Pán ji opatruje a vede po chodníčku.

Jejich stromy na zahradě už odešly. Mají jen blůmu a dvě jabloně. Měli i broskvoň… To mi paní říká asi třikrát. Slušní lidé. Budovatelé. Vlastenci. Hovořím o rozpadu federace. Pan profesor poslouchá. Nežádám ho o podpis na Deklaraci lidu Československa. Jen mu dávám info.

Loučíme se. Ťapkají dál na procházku. Bydlí tady někde za rohem. Se zájmem si hledám jejich CV.

On

https://www.facebook.com/100010275607900/videos/427558892531903

Ona

https://www.pametnaroda.cz/cs/uhlirova-zdenka-1934

Schyluje se k dešti. Ale jen schyluje. Pár kapek.

- Petroušku, prosím tě, zaliješ?

Běhá po zahradě. 

- Jen nevím, jestli jsem to zalil všechno. Nevím, kde co máš. Ve vaně je utopený pták.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-14_Spachal_sebevrazdu/

Jdu ho vylovit. Asi špačíček. Mrňous. Chtěl se pravděpodobně napít a neuměl vzlétnout. Asi narážel do plechu nad vanou. Mají tu tolik pítek. On si vybere vanu. Možná sebevrah. Když viděl, že je třešní málo.

Večer.

- Kde máš klíče?

Jsem v klidu. On je najde. On mi vždycky všechno najde. Jenže dnes ne. Bereme baterky, jdeme do zahrady. Nejsou. Klíče zmizely z povrchu zemského. Probírám v myšlenkách den. Ráno jsem odemkla panu P. Vyskytovala jsem se jen pod třešní, u stolu. V technické. Uklízela jsem v ložnici. Koupelna. Půda.

- Tak zítra nikam nepojedu, no.

Znovu vycházíme do tmy zahrady.

- Peťuš, tady jsme převazovali přece na trávě ten květináč. Ale klíče tu nejsou.

- Ty budou někde v trávě.

Odchází spát. Nedá mi to. Bez klíčů neusnu. Mám je. Utíkám do ložnice.

- Peťuš, mám je! V batůžku byly!

- Napiš to na ten kecabůk. Jak jsme hledali.

- Už jdu, Peťuš!

- Důchodcovskej! Tak hlavně, žes´  je našla. A říkalas´, žes´  dnes nikde nebyla.

- No nebyla.

Rekapituluji:

- Ráno jsi odemkla panu P. (česáčovi třešní).

- Zboží jsem našel přede dveřmi odpoledne.

- A já už vím, jak to bylo. Ráno jsem pustila pana P. přes telefon. Pak jsem vyběhla do zahrady výklenkem. Celý den jsem se pohybovala jen pod třešní a u stolu. V domě jsem pekla chleba. A teď jsem si vzala batůžek z barové židličky ze včera. Nešťastná. Rozevřela jsem ho svým grifem. A ejhle! Šňůra Herbalife. Mozek začal pracovat. Ty klíče tu ležely celou noc a den bez povšimnutí až do dneška. Včera jsem je zapomněla vyndat.

Zajímavé, že si už včera nevšiml, že moje klíče chybí.

A to je vše, přátelé. Vyluštila jsem příběh zamčeného pokoje. Jak je lidská mysl lehce ošálitelná, co? Zajímavé je uvědomit si, co jste dělali v dni, který právě prásknul vrátky. Zmizel.

Dobrou noc!