Zahrada a divadlo :-) Moje vášně :-)

Ránko, ránečko... Brzy. Zdálo se mi o sestřičkách v DD. Živý sen. Docela hezký. Jdu se napít. Petroušek si už v montérkách mixuje zdravé jídlo k snídani, Micince servíruje do mističky. Zalézám zpět do tepla postele. Peťulka se svým bratrem nedvojčetem přezují obutí na mém autě. Probouzím se po desáté. Slastné, mohu se válet. Vyspávat a dospávat.

Dnes - jitrnice, zelí, brambory. Polévka s játrovou zavářkou, nudličkami ze špaldy, srdcem z prasete. Včera jsem psala, že se zprasíme. Ani ne. Ochutnala jsem pár lžic polévky - výborná. Stačilo trošku. Kousla jsem si třikrát do jitrničky, dvě brambůrky, zelí - stačilo. A to je právě dovyživenost organismu. Prý ze zeleniny využíváme dvě procenta živin. Hluché potraviny nedávají tělu živiny. Jen prázdné kalorie. Jíme o 2/3 víc než před třiceti lety. Mohu si tělo ráno a večer dovyživit zdravým jídlem, tím pádem během dne jím všechno, ale málo. A stačí. Nehladovím. :-) Méně nakupuji. Vcelku nemlsáme. Někteří lidé to ale nechtějí pochopit. Nechtějí. Nevadí. To není moje.

Lindička je tu. Bere mycí potřeby, kbelík, hadry... Jede mýt k mamince do domu. Zalila znovu keře rybízů, libeček a jednu poslední jedinou sazeničku jahod po mamince. Ráno Petroušek zprovoznil hadici. Stála peníze. Nájemníci ukradli. Tak - máme žlutou, novou. Koupit spršky, koncovky... Za lehkovážnost se platí...

Jdu do zahrady. Proč mě letos tak bere? Neznám tu vášeň. Hrabat se v hlíně. Hrabat. Plet. Sázet. Chystat. Kdykoli jdu pro nářadí, ovane mě fialková vůně. Odér mě dovedl k hledání - odkud? Po zahradě rostou ostrůvky, ale ne tak velké, že by mě vždy bacily do nosu. Ó - konečně objevuji fialovou nádheru v suchém listí. Za plotem na stráňce fialovo. Nikdy tolik fialek... Ta vůně!

Kopu krumpáčem pýr, okopávám pivoňky, hnojím. Nasazuji novou magnolii. Růžovou. Střapatá od Hrabíků z loňska rozkvetla. I mně!! Pletu si z klacíků plůtek před cytisem. Kdysi před čtyřiceti lety jsme v Seifertových vzpomínkách Všecky krásy světa četla o čilimníku. Netušila jsem, jak čilimník vypadá... Kniha mi uvízla v mysli. Dnes jsem zasadila cytisus čili čilimník. - Jdu do jahod. Na jaře vždy stačí rozhodit cererit. Letos mi došel. Koupila jsem speciální krásnou krabici. Hoštické hnojivo na jahody. Z jižních Čech. Děsně smradlavé granule s drobenkou. Ten čmuch je asi z rohoviny. Uvidíme. - Uhrabuji políčko konvalinek. Letos v trávníku ladoněk pomálu. To u maminky plný dvorek. - Okopávám růže. Přihnojuji. 

Uřízla jsem suchou větev vrby. Pravidelně mi moje skvělá ředitelka Jana Lášková - dej jí pánbu věčnou slávu - dávala kytici s vrbovými stočenými větvičkami. Tolikrát jsem si ji dala do vázy. Pustila kořínky. Zasadila. Uschla. Tenhle strom je z takové jedné kytičky. Jano - už je velký... Druhý a třetí rok mé učitelské cesty. Co jste mě všechno naučila. A co všechno už dnešní pedagogové neučí... Právě prve jsem četla na FB skvělý příspěvek o škole, kde se děti učí, jen když chtějí. Dovolila jsem si vložit Komenského poznámku: Škola bez kázně jako mlýn bez vody. To jsem si dala. Nějaká mladá chytrá mi napsala s hrubkami: Pro lidi, (co - hovorové, budiž) kteří vyrostli v totalitním režimu, těžko pochopitelné. Interpunkce jí nic neříkala. proč taky, že? Nějaký český jazyk, pravidla pravopisu, rodná mateřská řeč - prázdné pojmy. )

• Irena Hrobská Lidi, kteří vyrostli v totalitním režimu, Vás vstrčí do dlaně levou zadní, neb i vyučenec má všeobecný přehled - včetně filosofie. Odborníkům vystudovaným v nové době padají mosty, řítí se stropy a budovy a umírají jim lidi pod rukama. Takže mě můžete tou Vaší poznámkou tak akorát naštvat.

Pryč odsud. Odsuzována. Zbytečné mrhání času. Energie. Raději s chytrým tratím, než s blbým nabudu.

Linda se vrací.

- Mami, myla jsem jen v kuchyni sporák, linku... Okno je k umytí...

- Jj, děkuji.

- Jedu za kočkou.

- Nepřespíš?

- Jedu.

 Zapomněla tu karafiátek... Petroušek se vrací ze stadionu.

- Peťuš, v šest mi dej avizo. Jdu do divadla.

Kopu, hrabu, pleju, sázím, tvořím, přemýšlím, poslouchám do sluchátek, fotím... Skvělé. Hlavně, abych v divadle nespala.

- Za pět minut šééést.

Sklidit. Nedodělám záhon. Zlidštit, odpopelit, ustrojit. Vracím se pro lift off - s vitamínem C a kofeinem. Obout. Vracím se pro rtěnku. Obout. Vracím se pro klíče. Kašlu na to.

- Peťuš, nemám klíče! Nezamykej!

Pět minut do začátku. Parkuji poslední. První odjedu.

Králova řeč. Film z roku 2010 jsem viděla před pár lety. Chjo. Musím to vydržet. Divadlo Pod Palmovkou. Hrají výborně. Vynikajícně. Logoped (herec Sitek) vtipný, humorný. Martin Stránský se zhostil důstojně těžkého úkolu. Koktat přirozeně - hm. Všichni herci hrají kvalitně. Wallis Simpsonová - ve filmu tak protivná nebyla. Na divadle je opravdu dobře zahraná jako negativní panovačná arogantní ovládající cizinka Američanka. Tři hodiny. Aplaus ve stoje. Spokojená. O přestávce ráda klábosím s Maruškou a Lubošem. On ode mě asi o deset let starší. Jednou za rok se u nás sejdeme. Vzpomínáme na lidi. Z naší čtvrti. Bydlí tam dodnes; trávila jsem tu dětství. Kdybychom neměli dům, přestěhovala bych se do mamčina domečku a trávili bychom zde s Petrouškem dědství. :-) Kamarádila jsem se s jeho - čím? Neteří? Lenkou. Její bratr Robert. Lenčina maminka sestra Luboše. :-) Prodávala v obuvi. Dům pak zdemoloval plyn. Dlouho byl dům v rozvalinách. Hyzdil pevnost. Lenka s rodiči emigrovala jako holčička do krásného města Winnipegu. Loni mi Luboš ukazovala obrázky. Nikoho bych po padesáti pětapadesáti letech nepoznala...

- Ahoj Peťuš! Představ si, že klíče jsem měla v kabelce.

- Tys sloužila noční, ne?

- Tři hodiny. Ale pěkné.

Krásný den. Až na strašidelně dunící letadla! Den dle představ. 

Dobrou noc!