Zahrada má vášeň - podivuji se
Dnes prší. Ale já si počkám. Počkám! Odpoledne po propláchnutí ovzduší konečně slunce. Rychle krumpáček, rýč, hnůj, vozík na plevel. Zahrada bují. Nestihla jsem pracovat v březnu, dubnu, kdy ještě plevel spal. To nevadí. Vytrhám, protrhám, vypleju. Přihnojuji u branky narcisky z mamčina původního záhonku. Sem bych mohla dát růži. Kérie konečně kvete. Ještěže ji ve Světí neměli. Nebo jsem si nevšimla. Totiž jsou tu lidé, kteří stříhají kytky, zalévají je, myslím, že je ani moc nehnojí. A ony jim jdou. Viď, Lindo? Takhle to šlo mamce. Té vykvetla i násada od koštěte. Mně dají rostlinku plnou síly a elánu, že se u mě poměje a předvede. A pak nic. Totiž já si pořád nemohu zapamatovat, že se kytky ZALÉVAJÍ. Třeba jen málo, ale zalévají. Je to úplně stejné, jako když přijde návštěva, já jí nenabídnu kávu. To se totiž tak dělá: Kofiorty? Mám tím na mysli coffee or tea? Nebyla to náhodou Jacksonova písnička? Nebo pro návštěvu připravím pohárky, upeču buchtu; tak se u nás říká tomu čískejku, víte? Jako koláči. No, dezert… Tak jim teda nabídnu to kafe. Dokonce mám na výběr – čerstvě umleté v ručním mlýnku. Případně takové to granulované. To je snad víc škodlivé. Nevím. Víc akrylamidů. Má v tom prsty Nestlé? Vsadila bych se, že tuhle granulovanou nádheru dali do prodeje oni. Ke kafi nabídnu tu buchtu. Když odjedou, zjistím, že poháry s pudingem, ovocem a šlehačkovou čepicí zůstaly slavnostně v pozoru. Salutují na mě ze skleněné police v ledničce. Teď se to poněkud zlepšilo. Jak beru ten Active Mind Complex, polyfenoly mi to v mozku prý spojují, neurony makají po síti jak bláznivé. Vracím se zpátky k pěstování květin. Pozouruji tok myšlenek. Myšlenková bouře se prohnala.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-15_Zahrada/
Sázím růži. Naše zahrada je na navážce. Pod námi byl hradební příkop. Kopneš, narazíš na kámen. Ryju, kopu. Sázím hned u branky před kérii, kterou jsem před dvěma lety – světe div se!! – oštulcovala. Vypadala jak z koncentráku. Vlastně ty neexistovaly. Tak jako když si holič místo nůžek vezme holicí strojek. Nevím, co mě to tehdy napadlo. Stříhat a nebát se. To určitě. Nestříhat a obávat se. Už, už jsem se chystala k vykopání. Ale suché větvičky jsem asi před čtrnácti dny vystříhala, pohnojila. Odvděčila se. Vzchopila se k životu. Dnes si zasázím ještě žlutou malinu, dva keře. No, plán! Chceš-li pobavit pánaboha, svěř se mu se svými plány. A když začne pršet, budu pracovat ve skleníku. Volá nájemníček. Už asi pátý pokus během měsíce. Jestli chceme nádrž na vodu. No jasně, že chceme. Někdy jsme byli na besídce, jindy na koncertě, dnes jsem to vychytala:
- Dobrý den! Jste doma?
- Luki, číhám na vás v plotě.
- Tak já koupím tu nádrž. Za chvíli jsem u vás.
Za chvíli je tu. Zrovna odesílám na FB vřeštící sýkorčí pípadla. Stejně – na to, jak jsem nešikovná, nemožná, pro praktický život nepoužitelná – jak mě naprogramovali – tak jsem se už docela vyučila. Holka se po maminčině odchodu z domečku vypracovala. Tak ráda jsem si sem maminečku vozila; ukazovala jí, co mi roste, kvete… Už nemohla na nohy. Stále odpočívala. Nosila jsem jí lavičku. A přála si, aby ještě kousek, kousililínek popošla. No jo. Pánbu peče oplatky. Já jsem mohla chodit, ale nechtěla jsem vidět, co tu mamince roste. Teď? Mamka už nemohla. Napadá mě scéna ze Seifertovy knihy Všecky krásy světa. Měli jsme někde v čítance článek Drobečky z kornoutu. Vypráví, že když byl malý, koukal k cukráři přes výlohu s nosem nalepeným na sklo. Mohl si koupit tak akorát kornoutek s odřezky a drobečky z výroby dortů. Měl-li štěstí, cukrář do kornoutku smetl i praženou mandli. Když byl už stár, měl peníze na dort, tak byl nemocen. Smůla.
Zdvihla jsem z mrtvých maminčin kamzičník. Všimla jsem si maličkatého zbytku na záhonku. Dnes už je rozrostlý. Taková obyčejná podřadná kytka. Z minikeříčku velká rostlina. Když vykvete, no, zlaté toláče! To jako tolary. Nebo ty mamčiny obyčejné tulipánky. A dnes jsem vyfotila ty dva plné. Kam se hrabou na ty obrovské plnokvěté, jimž právě skončil čas slávy. Pásla jsem, kde jen ten plnokvětý zapomenutý roste. (Mamčino - pasu po něm. Jako - hledám ho.) Našla včera, když jsem si šla uříznout rebarboru. Mám dva. Plné. Rudé. Mrňavé. Vypadají jak malinká pivoněčka. Myslela jsem, že mám jen jeden a na opačné straně zahrady. Ne, ne. Asi jsem se spletla. Dva a u rebarbory. Mamka si asi někde na Zahradě Čech koupila cibulku. Maminko, vím, šetřilas´ každou korunou. Vidíš? Přesto tu ty tvé krásky zůstaly. I mahon, pivoňky, ty nádherné prostičké bílé narcisky s oranžovou sukýnkou ve středu, floxy! Pamatuji, jak Přemek Podlaha asi před dvaceti lety sděloval, že tahle kytička našich babiček není k sehnání. Je. Už je. Mám růžové. A koupila jsem si neonové. Jo, mami taky ty zahradní chrpy. Mám je. Plevel. Ale když kvetou – to je nádhera! Ty jedině si natrhám do vázy. Děsně pijou. Jako tulipány. A tvé yucy. To není moje rostlinka. Ale vedle mahonu a bergenií je tu snáším. Hodně kytek jsem tu podědila a nechala. I ten jemný asparágus. Vůbec se mi nelíbí. A pak takové divné jako konvalinky s velkými listy podobnými akátu. V posledních letech mi je vždycky něco sežere. Mami, ale kdybys cítila! Dnes mě omámila vůně konvalinek. Mamko! Já jsem ten tvůj záhoneček rozšířila na políčko. Žádná bršlice. Rozcapuje se po celé zahradě. Co nám vedle za plotem vyrostla sousedova kůlna, vyběhla si i do krásného trávníčku u pohádkového klematisu.
Nádrž vezou na rudlu dozadu. Ještě si promyslím, kde ji usadíme. Mamko, chaloupka dojde oprav. Už o víkendu začne střecha. To by měl tať ka radost. Asi by radil. Pomáhal. Tak jen tu bude nápomocen virtuálně.
V půl osmé mám krátký webinář. Naše výživa není dieta. Naše výživa je životní styl. To jsem toho moc dnes nepostíhala. Nejde o to. Viděla jsem sýkorku na okně vyťukávat svou tajnou depeši nejen z kuchyně, ale i ze zahrady. Celý den mi ťuká na okno. Neobává se mě. Jde si bubnovat. Chodím okolo ní, nebojí se. Vyletí si na smrk. Tam si jadýrko pěkně nasouká do zobáčku. Vzadu na jabloni v rozpadající se budce to čiřiká. Sýkorky mají práci. Létají a shánějí hmyz. A ten není. Chjo.
Dopoledne jsem si pečlivě poslechla mezi prací povídání o tuze, grafenu, jeho uspořádání. A konečně mám jasno. Nejenže hmyz škodí našemu zažívání, ale dnes pán vysvětloval tužku, grafen, oxid grafenu – a tím se krmí hmyz. Grafenová mřížka se umí sama opravit. Využívá se k ovládání mysli lidí. To by si přáli. Jak to do těch nezabodaných dostanou? Tak třeba v Americe očkovali myši mrn. Zkusili do mléka. A funguje to. Další cesta – konspirační teorie – vzduchem. A další - hmyzem krmeným grafenem. A lidem to je jedno. Hupky šupky do otroctví.
Víte, jak slavili Pobedu v Buzuluku? Walzem vítězství. A v dalších městech i spřáteleného Běloruska taky. Mohla jsem na dívkách a chlapcích, ženách a mužích oči nechat.
Walz Vítězství – zpěvák zpívá: Zatancuji si s tebo walz…
YouTube (https://youtu.be/tbxD-vBTfjo)
Вальс Победы 2023
«Помнит Вена, помнят Альпы и Дунай…»
Около 2 тысяч бузулучан танцевали «Вальс Победы» на централ...
Сызрань. Международная акция «Вальс Победы».
https://www.youtube.com/watch?v=Ar2ip7qmRQE
Rozmohla se tu nová nemoc. Jmenuje se ZEMŘEL NÁHLE. Kde se tu vzala? Jdu si přemýšlet, odkud přišla...
Dobrou noc!