Zahrada - klid duše, Cantus mě vynesl do nebe a Jaromír mě pohoupal na obláčku

Když se Micicinda nevrátila domů, ó, to jsem byla smutná. Petroušek viděl po týdnu na fotkách – prý – změny na mé tváři. Obstarali jsme si na vesnici u Ivy rychle novou. Rezatou. Pamatuji, jak vykřikla, vyjekla, když jsme si ji nesli přes cestu z jejího chumlu asi devíti koček do auta. Vůbec se nevyznám v kočičích plemenech. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/20203-05-16_Mainska_myvali/1589442545

Britská, angorská, perská, mainská mývalí. Ta poslední, to byla taková maličkatá kopie mainské mývalí. No jo, jenže já jsem si tehdy přečetla, že jsou obzvlášť velké a robustní. Byla maličkatá. Přála jsem si kočičího obra. A nic. To se mi nevyplatilo. Zrzečka jako kotě měla koťata, vyrostla až loni. No, a protože Mourek je kus kocoura, Vesmír mi splnil přání. Zrzku ztratil a nechal nám tu toho obrovitého kocoura. Srší z něj vděčnost. Chodí za mnou jak pejsek. Rozumí…

Tohle jsou myšlenky po probuzení. 

Proběhla jsem FB. Drahuška píše, že přečetla. :-) Holčičky, jste tam asi tři z těch zhruba sedmi set, které lajkujete a reagujete. :-) Jednu věrnou čtenářku jsem zablokovala. Nemám ráda podrazy. Tak šla. 

Holka, je ráno. Tak vylez! 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-16_Snidane/

Svítí sluníčko. Neotálej a do zahrady. Kde začít? Všechno zarostlé. Znám už program počasí. Včera večer tak strašidelně děsivě a úžasně duněli, že vím, odpoledne bude mokro. Beru jeden kus zahrady. Trhám kořeny lampionků. Jsou to nezmaři. Dovedou se zamotat do pivoněk jak chameleon. Nepoznáš je. Rvu i takovou hezkou žlutou. Vždycky jsem ji trhala v době maturit na výzdobu potítka, třídy, kde se maturita skládala. A chrpy jsem vozila. Jenže ty žluté krásné stojaté svícny, to je tak prokořeněno pod zemí, že to rvu, likviduji a stejně se dočkám květů.

Kolikátého je? 16. To byl ten den.

- Paní Hrobská, měly jste s maminkou za půl hodiny skypovat, ale maličko se zranila, odesílám ji pro jistotu do fakultní nemocnice na vyšetření. Jo, v protokole bylo něco jiného... 

Takový malý úrazek s následkem smrti. Nebudu dávat maminčin obrázek z toho dne. Nechce se mi. Modrá potlučená sešívaná s krvácením do mozku. Prý slabým. Třeba se to zatáhne. Jo. Těšínská jablíčka. Byli ke mně ohleduplní. Koho za úraz viním? Hlavního ještěra. Zrušil takovou malou vrátnici, údržbáře. Nepotřební. Ušetřil na víc pečovatelek. Cha cha. Na noc jedna a sestra. To tam nemusel být nikdo. Pokud někdo nahoře potřeboval pomoc, než k němu došli z přízemí, bylo po něm. Minulý týden jsem koukala na stránkách DD, že po maminčině odchodu,  začal shánět tyhle dvě profese. To asi na noc nebude hlídat nikdo a mohl zaplatit vrátného na pár hodin a údržbáře. Když teda tehdy ušetřil na tu pečovatelku navíc. 

Děkuji, že jsem 16.5.2021 byla vyslána Lindou – jeď tam! Jako by se naše role obrátily. Ona ta moudřejší, já ta lehkovážná naivní. Poslechla jsem. Ó! Jak dobře jsem udělala. Od prosince jsem se maminky nemohla dotknout. Zákazy, příkazy, omezení, rozkazy... Mamka se o skypování vyjadřovala, že je to jalové. Jo. Bylo. Bylo to hrůzostrašné. Úžasné!! Hlídala jsem na dálku její zuby. Brýle ty už byly v nedohlednu… Nevrátili mi je. S modrou tyrkysovou bavlnkou. Aby byly lépe k rozlišení od cizích. Čuby. By řekla maminka. A přísné odměřování třiceti minut. Já jsem byla první, která požádala o spojení s maminkou přes skyp. Vůbec nevěděli, co to je. Kraj promptně doručil dva tabletky. Copak neměli na levný počítač s větší obrazovkou?!! Aby to stálo? Aby to nebylo opřeno o vázičku? Kurník! Doslova! Najednou chtěli všichni skypovat. A prý ať si donesu svůj mobil. Ty vorle! To je drzost. Já bych tam dala svůj mobil a nějaká čůza by mi ho rozdupla. A řekla by, že ho rozbila maminka. Takhle si rozbila krásou lampičku z domova, dvě sklenice medu, dva hrnečky, přestřihla si kabílek u vánočního stromečku, rozervala izolepou oblepenou krabičku na kapesníčky... To jo. Škodič pracoval na plné obrátky. Telefon bych vyhodila. Maminkááá ho pustila na zeeem. No. Tak jsem konečně mohla svou drahou, předrahou, milovanou, zuboženou maminku obejmout. Vykřikla – au, to bolí. Byla potlučená sešitá. To byla rána těla o dlažbu. Linda říkala, že na pitevních fotkách byla celá modrá. To žila ještě dost dlouho. Jo – proč viním ještěra? Proč jsem se jela k soudu zastat Ivety? Protože Iveta nahlásila rozbitou sprchu před týdnem. Týden!!! Proto maminku rychle pakovala o dva pokoje dál. A nevzala vozík do sprchy. Jak si to měla asi pamatovat. Spěchala. Měří jim čas… Maminka jí sjela ze sedátka ve sprše. Ta sprcha yyklouzla Ivetě z ruky... Ta v den maminčiny smrti dostala infarkt. 

OK. Tak poslední objetí s maminkou. Mami, to bude dobré – jsem asi řekla. Nevím. Ještě jsem natočila kratičké pozdravné video lidem. Pamatujete? Neděle, pondělí, úterý – naděje. Středa – Iva mamince omyla zalepené oči hnisem. Bezva péče. Ošetřující sestra mi do telefonu vykládala, že jí mamka urážela No jo, neměla ty debilní léky, víte? Iva ji omyla.

- Mami, poznáváš mě?

- Poznávám.

- A jak se jmenuji? Která já jsem?

- Ty seš Iva. Už běž. Chce se mi spát.

No, a to byl konec pohádky s maminkou. Já jsem ještě chtěla kousek, kousililínek pokračování. Druhý den ráno telefon. Přijeďte se rozloučit… Ta doktorka mluvila příjemným hlasem. Takovým konejšivým. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-16_Dopoledne_v_zahrade/

Dělám na zahradě. To je náhodička. Hlavou jsem se dotkla krmicí láhve na smrku. Zdvihla jsem oči. Tolik výhonků. Tolik! Jé, já to viděla na FB u Edity Bílé. Tak si natrhám.

- Smrku, děkuji. Já jen do malé sklínky.

Obědvám venku. Už je zataženo. Mourek taky chtěl. On ví, kdy je oběd. Vybílil mističky. Přišel za mnou ven.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-16_Mourek_krasavec/

- Mourku, hop!

Vyskočil na křeslo. Ani nedávám polstry při nejistém počasí. Na stole mi stojí láhev s vínem. Nalitá sklenička. Já ne. Já střízlivá. Ještě jdu na druhý konec zasadit žlutou malinu. Loňské dvě maliny nějak zmizly. Zbyly jen hůlky s označením na krabici. Strhávám krabice. Jednu hůlku zapichuji s novým obalem od sazenice vedle toho oranžového budoucího zázraku. Prý nadmíru sladká. Budeme se těšit, by řekl Petroušek. Prší. Jdu do skleníku. To je super. Teplo. Světlo, můžeš tam pracovat, i kdyby venku padaly trakaře. Vyvazuji okurky. A na druhé straně zkracuji provázky rajčátkům, a rostlinky, které se zvětšily, uvazuji. Rajčata venku budou mít hůlky. Ale tady ne. Uvidím, jak to letos zvládnu s provázky. Sázím mezi rajčata paličku roudnického česneku. To mi poradil prodavač v Trutnově na Už ho nesou. Draka.

- Tady seš! Z tebe by měl můj táta radost.

- Moje mamka taky. :-) 

- Tady ti nesu skleničku. Mělas´  ji na stole.

Posilňuji se vínem. Ještě zasadím dva truhlíky na okno pracovny. A dva kýble rajčat. Ty půjdou ven.

- Hele, já bych vysekal aspoň cestičky.

- Tak jenom cestičky. Ale nechej mi tu trávu. Prosím.

Seče. Přestal. Vystrkuji hlavu. Co se děje.

- Sekačka dosloužila!

- To je znamení! Víš čeho?

Za chvíli slyším zvuk. Nevšímám si toho.

- Peťůůůš? Kolik je hodin? Chci jít na koncert. Cantus a Jaromír. To bude skvělé!

- Půl páté.

- Aha, tak ono to je asi od pěti.

- Svezu tě tam.

Rychle umýt. Telefon na nabíječku. Nejde elektřina. Volám:

- Petře, nejde proud!

- Aha, tak jsem vyhodil pojistky. 

- Tak je rychle přijď zalepit. 

V mžiku začíná bzukot v domě. Lepič to dal do pořádku. Opravdu. Až na sloupě. 

Jedeme. Jenže před Husovým sborem prázdno. Nevím, kudy se tam vchází. Aha. Tady plakátek. 16.5. Datum sedí. Husův sbor. To je tady. Co nesedí? Co je jinak? Aha. Devatenáct hodin. Popletla jsem si sedmnáct a sedm. :-) Petroušek mě vzal kousek zpátky.

- Peťuš, chci jít pěšky. Capotám. Jel na kotelnu. Moje vášeň zahrada. Jeho vášeň kotelna. Energetika. Trhám si ještě výhonky smrku. 

- Tys´  teprve přišla? 

- Malíř si obhlíží obraz. Dívám se, co mám ještě kde vykopat, zasadit. Kam co umístit... 

Jdu si chvilenku lehnout. Jen chvilku. Mixuji nám večeři. Jemu caffé latte. Sobě lesní směs.

- Já tě vezmu. Já ti rád posloužím jako taxikář.

Je to ironie nebo vtip? Za to mé rýpnutí o lepení. :-) Viď, Drahuško? :-) 

- Á, druhý pokus. Vyšel.

- Peťuš! Trefila jsem se.

Cantus už je v chodbičce. Hledám, kde se platí vstupné. Jdu si sednout do první řady. Nejprve Cantus. Těším se na jejich příchod. Ó, nástup nezklamal. Vždycky mají entré! Nastupují z chodby. Bas zpívá motiv, andělské ženské hlasy opakují. To je tak, ale tak povznášející. Program je dlouhý. Po nich bude zpívat ještě Jaromír. Tetelím se radostí. Nikde žádná chybka. Překrásné hlasy. Vybrali chorály latinské. Pak lidovou. Kačena divoká. Božínku, tu jsme se učili na národní. Až dnes, až teprve DNES si uvědomuji text. Smutný. Nevinné děti po kačence zbyly... Tak to chodí na světě... 

EH7E

Kačena divoká, letěla z vysoka,

EAEH7E

přišel na ni střelec, střelil ji do boka.

Urazil jí křídlo a pravou nožičku

smutně zaplakala, spadla na vodičku

Ach bože můj milý užjsem dolítala

už jsem těch svých dětí tady zanechala

Moje drobné děti nedělají škody

plovou po potoce, napijou se vody.

Svírá se mi srdce. No jo, jsem trapná. Péťa by řekl: Neprožívej to tak! 

A Ježkovy mnohohlasy! To je pohádka. To je nádhera. S jakou lehkostí, radostí, hravostí zpívají. Ó! To je dobře, že jsem přišla. Mám krásný zážitek. Nastupuje Jaromír. Společná lidová Ó, lásko, lásko. To zní! Nyní sbormistr Jaromíra a ředitel hudební školy uvádí svou část. Chystá si varhany. Trošku zádrhel. Někde není něco propojeno. Je vtipný. Však my počkáme. Nakonec se to zdárně povedlo. :-)  Co vyčítám dětským školním sborům je, že NEZPÍVAJÍ LIDOVÉ NÁRODNÍ ČESKÉ!! Nevedou děti k dvojhlasům. Cože? Že je to těžké? To není těžké, je to jen náročnější na nácvik. Ale děti by se rozvíjely. Unisono umí zpívat každý. Jaromír zpívá spirituál, latinsky. A VŮBEC MI TO NEVADÍ. Totiž oni mají na programu české lidové v úpravě varhaníka Jiřího Strejce. 

V letech 1957–2001 působil jako ředitel kůru a varhaník katedrály sv. Ducha v Hradci Králové. Paralelně s funkcí chor-regenta pracoval v továrně na klavíry Petrof Hradec Králové a jako korepetitor Klicperova divadla Hradec Králové. Pedagogicky působil na LŠU a na biskupském gymnáziu Hradec Králové v Hradci Králové.

Jeho varhanní koncerty jsem měla tu čest slyšet v Kapli Zjevení Páně ve Smiřicích. 

Zpívají Tráva neroste. Tu jsme si zapisovali na národní škole do notýsku. Tak dávno! Chodila po včelínku – tu znám jen podle jména. Ze zpěvníku. Tu jsme se asi neučili. Smutná, dívka čeká na milého. Nejde. Ale v závěru zpívá, že jatelinka zas pokvete.

Zpívají taky jak o život. Spirituál Kopyta – hm. Neznám. Krásný. Bílá růže v úpravě Jiřího Strejce. Jéžiš. Už je to zas tady. Zas mě chytil amok. Slzy. Plný nos. Jako tehdy na koncertě Pražákova kvarteta o Velikonocích. Co mě tak dojalo? Utři oči, vysmrkej se. Dvě poslední latinské. A ještě jedna společná pro Cantus a Jaromír. Lidová. Což se mně, má milá hezká zdáš.

Tak koncert byl zlatý hřeb dne! Jé! Hurá! Jupí! Ach! Bravo! Klidně bych si to zopákla znovu. Obdivuhodné! Všichni z obou sborů chodí do práce. Zkoušky asi zaberou hodně času. Jejich hlasy jak zvony. Zpívají čistě, jasně, no – zvonivě. A mužské basy – ó! Jasně, barytony též. Zpívám ráda. Zpívala jsem se dvěma kapelami. Ale dnes už bych si netroufla. Takhle profesionálně. Ó, díky! Ještě aspoň pětkrát bravo!

Noc. Můj čas. Miluji noc. Nikdo nezvoní. Poslouchám si TV Šalingrad, XTV – dnes pan Macinka, mám čas si prohlédnout fotky, v mysli si srovnat den. Ledacos se mi vybaví. Dojde. Tak už dva roky, mami… A já to přežila. Mamko! Vždy´t já poslední měsíc s tebou jen bulila. Na otázku, co si tady bez tebe počnu jsi řekla: 

- Nastoupíš za mě. Budeš tmelit rodinu. 

Nechápala jsem. Myslela jsem, že ses spletla. Všechno se začalo bortit. 

- Mami, hlásím, že jsem nastartovala. Jen mi to trošku trvalo. To víš, pro praktický život nepoužitelná - mi pořád vnucovala Iva. 

Poslouchám nějakého konspirátora. Ještěrka zemřela 8.9.2022. Přesně po 240 dnech je korunován král. Pche! Král? Satanáš. Myšlenka gryndýlu je od něj. Schwab jen realizuje. Kudly to jsou. 240 dnů je právě 6 měsíců, 6 týdnů, 6 dnů. A bylo to 6. května. 666. A co znamenala ta smrtka, co se tam mihla? A ten hošík v červené livreji v bílých rukavičkách. Jeho ruka ukazovala paroháče. Král ukazoval ne smyčku na krku. Takový nějaký dekorativní provaz. Máme se na co těšit. Ne! Realita v mé bublině zůstane stejná.

Dobrou noc!