Zahrada okouzluje.

Copak se dnes událo v mém životě? Nic. Vůbec nic. Jen krásno, klid, pohoda, smích, radost, láska, optimismus. A jaro. Mám plné ruce, mysl, srdce, tělo jara. To není málo. 

Probouzím se. Zachruju se. Mourek má uši, které slyší i šustění peřín. 

- Mra.

- Vypal!

On přece neumím mňaukat?

- Mra!

Přidal na důrazu.

- Moure!

Ten drzoun podběhl postel.

- Vystřel!

Vidím jeho ocas, jak prchá směrem ke dveřím. Je záludný. Jen přivřu oči, už je tu znovu.

- Mra!

Beru polštářek. Bere packy na ramena. Mizí na chodbě.

- A zkus se vrátit!

Mourek chytá Zrzeččiny móresy. 

Ještě se pokochám pohledem na garnýž. Ach, ta je krásná. Tak lezu. S radostí. Venku slunce. V ložnici líbivá garnýž. V srdci očekávání dne. Copak donese?

Nejprve Mourkovi snídani. Trpělivě si vyčekal zlatý hřeb rána.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-04-23_Cely_dnik_-od_snidane_pres_Kuksik_po_zahradu_vecer/

Jdu se podívat do zahrady. Zemský ráj, to na pohled. Třešeň nevěsta. Něco tu chybí. Včely! Jeden čmelák maká na celém stromě. Jako přidruženou výrobu bere pruh tulipánů. Ty se mi povedly. Plnokvěté. Jeden jsem tu měla po mamce. Červený. Někdy byl do oranžova. Do ohňova. Kdoví, jestli ho tu ještě někde mám. Vyrývám velkou pampelišku. Kus kořene a polovinu listů spařuji na čaj. Zbytek mixuji do koktejlu. Dnes jahodová příchuť. Skvělé!

Vyklízím koupelnu. Pouštím rumbu. Připravila jsem si mamčin krumpáček. S tatínkem zakládali zahradu v hradebním příkopu dejme tomu 1947. Její ženský krumpáček je lehounký. Má hlaďoučkou násadu. Jenže Péťa – řemeslník – mu dole místo želízek narval velký šroub. Násada už není celistvá. Tam se přece dávají takové plíšky vykované. Občas dáme násadu nabobtnat do vany s vodou. Chjo, Péťo, Péťo… Jedu do Kuksíku. Staví mě ten včerejší mladý hasič. Prosím, jestli smím jen doběhnout k výrobci nástrojů.

- Večera jsem si tu nějak nahodila auto blátem a hlavně, uvolnila se mi SPZ. Toto není parkoviště. Je to nerovný terén. Jestli tu chcete vybírat, bylo by dobré to mít právně ošetřeno.

Hasič couvá.

- To není náš pozemek, to je pozemek obce.

- No, jen to tam, ale vážně, vyřiďte. Jinak vám vzdávám hold! Vy pomáháte lidem. A nejen u ohně. Tak vám moc za vaši činnost děkuji.

Hoch i holčina se usmáli. Tak jako děkovně. Za můj hold pro ně. Je to pravda pravdoucí. Oni se obětují a pomáhají. Doopravdy. Bez nápisu pomáhat a chránit. Oni to vykonávají v praxi. Všechna čest!

U pokladny mě pouštějí taky bez problémů. Hned vlevo na začátku vzdávám hold tmavé prodavačce. Včera byla šikovná, hned nabídla, jestli si chceme krabici u ní schovat. Udělala jsem jí radost. Děkuje. Ví za co. Tihle lidé totiž nepracují. Ona ano. Nelení, jede. Metoším nádvořím k výrobci motyk. Prohlíží můj krumpáč. Krumpáče nemá. Jen motyky. Ty jsou profilově slabší. Dává mi vizitku. Uvidím. Možná zaběhnu na učiliště. Kovář, kolář, podkovář a truhlář, tesař.

- Mám si koupit tady ta želízka?

- Ne, ty jsou tak na kladívko... 

Při výjezdu vidím mladého hasiče obědvat. Na klíně drží plastovou misku s jídlem. Stahuji okénko. Přeji dobrou chuť. Ještě jednou děkuji. 

- Víte co mají na plese hasiči ve Velké Jesenici? Vítáme vás na našem plese. Vy nás pak uvítáte u vašeho ohně. 

Kluk se zasmál. Pokýval. Děkuji a jedu. Stavuji se v obchodě. Zdá se, že jaro do lidí vlévá vstřícnost, lidumilnost, náklonnost. Rychle domů. Petroušek tu bude cobydup. Nakázal mi, aby byl oběd... :-) 

Krájím kostičky z domácího špíčku. V mrazáku hledám papriky a rajčata z minulého léta. Cibulku. Pár kousíčků krůtích prs a pár kousků vepřových jater. Sobě pár kroket. Petrouškovi přiměřeně hranolků. Servíruji venku. V Kauflandu měli kytici tulipánů za 239 korun! Neslýchaná cena! Asi proto, že tulipánky musely odněkud přiletět na holandskou květinovou burzu. No jo, to se vyplatí. Cestovat přes půl Zeměkoule. Den Země neden Země. Pokrytectví s uhlíkovou stopou. Takové letadlo nadělá stopu jako auta v našem městě za rok. To jsem jen tak plácla, ale nějak tak to myslím bude.

Náš zahradní stůl zdobí kytice tulipánů z trhu. Říkala jsem prodejcům kytiček.

- Kolik stojí ty řezané tulipány?

- Pět korun!

- Cože? Tak to si koupím, to musíte prodat.

Nabrala jsem devět krásných jedinců. Máme je před očima k obědu a celý den. Sluníčko se ztratilo.

- Peťuš, pán, co vyrábí boudičky, hrníčky, struhátka a krmítka, povídal, že se máme do té boudičky podívat. Prý tam ptáci kálejí, možná se tam v zimě schovávali…

Jdeme na to. Péťa snáší tu krásnou věc s barvenými ptáčky.

- Ježíš, podívej! Mají tam mech a vlasy. Kde to sebrali?

- Teď jsi na to sáhnul a oni už tam nepřiletí.

Vyhazuje jim peřinky na zem.

- Péťo, my jsme dva bulíci. Co jim to dalo práce. Asi to měli nachystané na hnízdění. Pokud je to z letoška. 

- No jo, to jsme.

- Prosím tě, běž jim to tam dát zas na strom. Tak jsme to dobře vymysleli. Na jihovýchod. Chjo, kdoví, jestli se tam ještě usídlí!

Kdykoli skládáme dřevo do naší pergolky, varuji, že se pletivové rámy předělů provalí. Prý ne. OK. Když myslíš. Petroušek vtipkuje:

- Nějaká kočka se prošla po dřevu. Se to vysypalo.

- Se to?

- Pojď se podívat.

Ty vorle. Havárie. Druhá koje se vyvalila do vybrané první.

- Kdyby přivezl dřevo, tak se to vycpalo a neprovalilo. Já to vyházím. Zítra to vyrovnáme.

- Tak si na to vezmi lepidlo.

Péťa – přeborník v lepení. Všechno slepí.

- Peťuš, jdu si chvilku lehnout.

- Prší, co bys dělala v zahradě?

Sleduji třetí díl Volhy. Jj. Bylo to tak. A je to tak.

Petroušek vyhazuje polena na hromadu. To si zítra zase dáme. My jsme šikulové. A je to - červený a žlutý. Je tady. Poleno ho uhodilo do nohy. Jdu znovu ven. Kochám se. Nemohu se vynadívat na květy. Okopat pár keřů rybízu. Přisypat hnojivo.

- Jedu na kotelnu.

No jasně. Řehtám se.

- Jedeš někoho zachraňovat?

- Prosím tě, nemám brýle, přečti mi tu SMS.

Čtu nějakou poruchu.

- Za chvíli přijedu.

- A kup si lepidlo na tu pergolu!

- Ty mě nenas…

Řehtám se. Jsem ráda, že ho mám. On si dobírá mě. Taky ho někdy musím poškádlit.

Zas chodím zahradou. Zas fotím. Zas sleduji ptáky. Zas se kochám. Zas jsem okouzlena. Každoroční zázrak kvetení je tu. Příroda vybuchla v barvách. Jen včely a hmyz se ztratily. Prý varroáza. Taky vlnění. Takové to, co ničí lidem mozky. Jak po něm padají ti ptáci. Jezdíte v noci? Máte masku auta zalepenou hmyzem? A přední sklo? Ne? A pamatujete, jak to bylo dřív? Projeli jste se nocí a nemohli vydrhnout ten muší nalepenec na přední straně auta. Reflektory osleply. A dnes? Všechno čisté. Hmyz není. Včely zmizely.

Půl dvanácté. Poslouchám Xavera. Pouští kousek pátečního vysílání s Andreou Purpurou. Souhlasím s Andreou. Vše začíná v rodině. Disciplína, respekt k rodičům… To prý v Americe není. Ona tam vychovávala po našem.

Ve třiadvacet začíná Za stranu a za lidi. Xaver a Karol. Řehtám se. Karol má zdravé názory. Xaver jí nahrává. Prý děti u tabule se necítí komfortně. Karol namítá, že jen ty, které se neučily. Že jsme tím prošli všichni. Zocelující stres. Pro mě teda ne. Napadá mě, jak jsem byla vždycky ráda, když mě vyvolali k tabuli. Mohla jsem se přervat, když jsem se naučila. Já jsem to tak chtěla předvést, jak to umím. A dnes? Dětičky by měly traumíčko.

Mourek vtrhl do obýváku. Petroušek ho pustil.

- Pocem! No pocééém!

Mourek odvážně skáče ke mně na gauč. Tam nesmí. Výjimečně - jde se přitulit. Mám ntb na břiše. Docela oprsklý. Má navlhlou srst. Doufám, že nemá hliněné packy. No. Dobrá. Lísá se. Tulí se. Dokonce si lehl na moje rameno. Hlavou se dotýká mé hladící ruky. Jé! To je lásky, to je lásky! Jak já budu psát, když mi blokuje pravou ruku. Jo takhle. On mě přišel jen pozdravit. Hup dolů. A do koše. Myje se. Jj, tady se někdo chystá ke spánku. Taáák. Mouri, tak dobjou!

Dobjou všem! Hezky se vyspěte!