Zahrada zhasla

Dnes má Péťa volno. Má čas na svá šmejdění a lidumilnou činnost. Hodně lidí volá, že jim praskla voda, že jim zarostlo potrubí, že nemají ventil k pračce, že, že, že. Jestli by nemohl... Péťa může vždycky.

Sundáváme venkovní osvětlení. Už jsme trapní. Svítíme jen my. Než se vypanáčkuju ven, má některá světla odmotaná v trávě.

- Hele, já mám ty krabičky popsané.

- No, však řekni a já to podám.

- Nepodáš. Popleteš to. Říkala jsem ti, že si to sundám sama.

Začíná naše hra na kočku a na myš.

- Že ty mě vždycky musíš vy...

Používá dlaždičské slovo.

V souladu a lásce vkládáme světelné řetězy do krabiček s nápisy líska, jabloňka, jalovec, vrba a jabloňka...

- Nervi to tam. Polámeš to! Pak se divíš, že to příští rok nesvítí.

- Vždyť to tam dávám jemně.

- To vidím, jak to lámeš.

- Pak se to nevejde do krabičky! Do pr..., proč oni dávají ty krabičky tak malé!

Handrkujeme se v lásce. Ne. Lépe: Láskyplně se handrkujeme. 

- Hlavně si zapamatuj, kdybych tu nebyl, že nejdřív musíš dát kabel a pak teprve světla!

Natahuju. Jak nebyl! Co to mele! Tady spolu budeme navždycky. Mám na paměti vládu Saturna. Přijetí smrti. Ty vorle. Tohle nechci slyšet.

- Dělej, přivezou mi zástěnu. Já tady s tebou nemůžu chodit po zahradě.

- Aby ti neutekli. Tak přijdeš o hodinku dýl. A co? 

Telefon. Slyším ženský hlas:

- Péťo, máš tady tu zástěnu.

- Jj, tak já se tak za dvacet minut stavím.

- No to asi ne, když jdeme obědvat.

- Jsem hned zpátky.

Tak jsem to slyšela já. Přihřívám polévku. Dosmažuji koule z brambor se sýrem a krůtím masem. Peťulkovi míchám mleté krůtí maso s kořením do placiček. Ty vorle, kde je? Volám. Nebere. Jemně nadskakuji. Píšu SMS. Nic. Že on tu zástěnu někomu montuje! Auto. Už se vrací. Volám.

- Kde seš?

- Za chvilku přijdu.

- Stydne ti to. Jedu za mamkou.

To si jde ještě něco naložit. Konečně. Komunikační šum. Prý neříkal, že se vrátí hned. Rozuměla jsem jinak. Obědvá. Chutná. Chválí. 

- Peťuš, mohl bys použít ubrousek? zas máš drobek na bradě. 

Přejede bradu dlaní. Zas už někam letí. Neumí být v klidu. Mezitím sfrnknu k mamince s částí dárků. Předávám paní Hudákové. Dává mi na oplátku hodinky, pentličku z kapříka. Stromeček.

- Vám svítil dva měsíce. To se nevybil? Proč neřekli, že mamka nemá baterie?!

- Jo, svítil.

Jj. Jedu domů. 

Až doma ho kontroluji. Naprosto vybito. Takže byl k ničemu. Měl sloužit pro radost, pro uvědomění si roční doby... třeba i pro aktivizaci lidí - doprostřed stolu. Vždycky udělali. Jééé... Co mi říká velký učitel Saturn?

- Strč si své představy do batohu. Nikoho nezajímají. Ani ty nikoho nezajímáš.

Divné. Zrzka mě nečeká u dveří. Sedám k ntb. Čtu FB. Péťa je zas tady.

- Ty tam čučíš do počítače a ta rezatá s... se mi válí v posteli. A nechce vůbec odejít. Jedeš!?

Zdvihám se.

- Jdeme vytahat na půdu krabice?

Taháme světelné stromečky. Krabice s kabely. S časovači. Vánoční žebřík.

- Péťo, sklop ten stromeček, ale opatrně!!! Ať z něj nepopadají bílé krytky!

Podává. Stojan. Kotvící skoby. Bim. Rána.

- Zrzko! 

Vyskočila v technické na pult; shodila na dlažbu tyč na otevírání schůdků. Leze nahoru za mnou.

- Mám ji nechat?

- Nechej.

Zrzku pouštím vstříc objevování zákoutí půdy. Netuším, že ji nedostanu dolů.

- Péťo, tady u toho stromečku z JYSKu chybí jedna kotva.

- Ne, byly jen tři.

- Nevykládej, ještě prve pod oknem byly čtyři.

- Jo? Tak já se tam jdu podívat.

Mezitím rovnám na půdě hromadu krabic s osvětlením, dekoracemi zahrady, terasy. Skupina: Zahrada. - Tak zas za rok, skupino. V létě si z tebe vezmu jeden časovač na bazén. 

Péťova hlava vykoukla ze schůdků. 

- Byla tam.

- Hlavně, žes říkal, že na čtyři díry byly tři kotvy.

Hotovo. Ještě sundat tři lustry a šitý stromeček. Pak bude teprve hotovo, sklizeno. Nechce se mi do toho. Šitý stromeček jsem celá léta ve škole zdobila zvonečky, do nichž jsme vkládala citáty studentů. Celé přestávky trávili čtením přeřeků, hloupostí z hodin literatury.

Už léta šiju jenom jeden.

V jedenáct skyp s maminkou.

- Mamko, čeho ses v životě nejvíc bála?

- Zlejch lidí.

- Bylo jich hodně?

- No ne hodně, ale bylo jich dost.

- Záviděli ti krásu a inteligenci. Mami, tenhle rok nás prý bude Saturn, velký moudrý učitel, zkoušet. Někdo bude teprve opouštět základní školu, někdo bude skládat maturitu, někdo bude skládat bakaláře, někdo diplomku... Já mám obavy, jestli tu zkoušku zvládnu. Já se moc snažím, ale ten strach tam je. Spočívá to v tom, jestli umím přijímat život, smrt, jestli dodržuji vesmírné zákony. Ty taky budeš skládat.

Mamka rezolutně. Odhodlaně. 

- Nebojím se!

- Mami, to je luxusní odpověď. To si musím dát do rámečku. NEBÁT SE! Taky se už nebojím. Dřív jsem se bála o místo, jestli obstojím ve funkci ředitelky, na gymnáziu... Když se něčeho bojíš, strach tě dostihne. Vyhodí tě ze sedla. Takže úplně nejlepší je nebát se.

Péťa je tu.

- Jo, dnes jsme mluvil s Kamilem. V Úpici a Havlovicích mu umřeli čtyři kamarádi na kovid. Všechno okolo čtyřicítky.

- Křehcí. Byli napojeni, viď?

- No, jednoho odpojili z ventilátoru. Konec.

- Ventilátory zabíjejí.

- Ale ty tři ne, ti umřeli. Kočka už je dole?

- Zavřela jsem ji na půdě. Dělala si ze mě legraci.

Jdeme odklopit schůdky. Zrzečka už čeká nahoře. Nebrečí. Čeká. Trpělivě. Neví, jak dolů. Lezu si pro ni. Tentokrát odchyt úspěšný. Pokládám ji na schůdky. Drápala by se zas nahoru. Beru ji na rameno.

- Peťuš, kde ta Zrzka spala?

- No to ti ukážu. Tajhle a hlavičku měla položenou pěkně na polštáři.

- No, to ona ráda. Ona si vyskočí na gauči na polštář a čumák zasekne do toho růžového polštářku.

- Tak jsem jí dal přes pr..., ona se ještě zastavila. Ohlídla se. Koukala, jestli jsem se nespletl. Nespletl. Vyhnal jsem ji. To by bylo, aby mi sem v létě nosila klíšťata.

Řehtám se. 

- Mám přivézt to mléko, když už budu venku?

- No, to jo.

- Ne, jako ty. Abych čtyřikrát zajížděl do dvora. 

Řehtám se.

Mléko je tu. 

- Kdepak je kocour?

- Tady. Dadá vedle mě.

- Já tě nahlásím na sociálku, že zavíráš kočku do tmy. A že se na půdě bála. Že tam brečela. Ty ses mně včera líbila, jestli s tebou budu doma. Já byl ve Skalici, na Ptákách, u M... Pozdravují tě. Pán je ještě slabý z kovidu. Nemá sílu. Posílají vajíčka. 

Vyjmenovává, kde všude dnes brázdil. Ještě stihl sundat osvětlení. Vytahat na půdu... Co si počne v důchodu? Bude dál lítat, jako pták v povětří. Svobodný. Neúnavný. Lidumil. 

Ještě chvíli podnikám. Objednávky. Nutriční školení. Schůzka s kolegy. Marketingová skupina. 

Konec. Zrzka to tu zapíchla, dnes na zádech. Výjimečně. Vždycky zapíchne čumák do polštářku :-) 

Dobrou noc!