Zahradní
- Kam jedeš?
- Jedu si nechat opravit šaty.
Jdu si pro kolo. Jde za mnou. Máš napumpované kolo?
- Myslím, že přední je měkké.
- Ukaááž? Ne. To stačí.
- Ale já jsem těžká.
- Nejseš.
Odemykám svého nádherného oře.
- Máš přílbu?
- Jé, nemám. Zapomněla jsem. Podáš mi ji?
Jdu s kolem ke vchodu.
- Rukavice nepotřebuješ viď?
- No, nevím. Asi ne.
Navlékám si je jen z důvodu bezpečnostních. Mám takové ty bez prstů. Na zimu s prsty… Nasazuji přilbu. Už se ztratil v domě. Jedu nahoru do pevnosti. Božínku, kostky rozšklebené. Pojedu po chodníku. V Šoubráku auto městské policie. Hm. Nějaký tmavý hošík vystoupil z vozu. Copak asi vyvedli? Skupina mladíků se klátí směrem do kopce. Objíždím auto. Přehazuji. Ještě, ještě. Ireno, nemáš kondici. Šlapej! Zařazuji se k chodníku. Auta mě objíždějí. Jé, předjelo mě auto BOĎI. Loutkové divadélko. Roman Bauer nyní dával na FB denně obrázky z cest se svou ženou po Americe. Putovali a hráli pro krajany, ale i pro americké děti, které nerozuměly, přesto všichni tleskali. Učili děti vyrábět loutky. Zkrátka - razili Amerikou naši českou tradici. Od března? Nevím. Ale včera se vrátili. Naše loutky, pohádky, naše umění putovalo v zemi, která mě vůbec, ale vůbec, ale ani trošičku, ani maličko neláká.
Tak tedy šlapu do kopce. Mám strach. Normálně mám dneska v městském provozu strach. Nikdy, ještě nikdy jsem ho nepocítila. Volám paní švadleně.
- Už jsem tady!
- Hodím vám klíče.
- Ne, vjíždím do dvora. Mám kolo. Nerada bych o něj přišla.
Trefuji se do fortny. Zrovna chce vyjet pán na kole. Hezky se na mě usmál. Neznáme se. Milé. Dal mi přednost. Jedu dvorem ke vchodu. Otevírají se dveře. Vykukuje bílá hlava. Ptala jsem se Eriky, jestli jsem už šedivá. Prý jsem bílá. A to je rozdíl. Já bych byla bělovlasá. Hm. Ukazuji na šatečkách, co potřebuji opravit.
- A tady vám nesu ořechy.
- Jé, to jste hodná! Zrovna jsem dodělala a nemám zdroj.
No, snad jí přijdou vhod. Vzala jsem ty menší. Než je člověk vylouská. Ale ona má s jehlou trpělivost, bude mít i se skořápkami. Mám radost, že jsem ji potěšila. Jedu domů. Nikde se nestavím. Bojím se na rozšklebených kostkách. Tolik aut jezdí! Na hlavní křižovatce jedou zleva, zprava, zprava, zprava, ti zleva odbočují sem doprava. Auto vedle mě čeká. Řidič asi nadává, že mu stojím ve výhledu. Jakmile je zleva volno, vyhlížím si mezeru mezi těmi pravými. Hup! Už jsem projela křižovatkou a jedu. Šoubrák. Ireno, brzdi! Napadá mě, co kdyby… Ne, jeď pomaloučku, kdyby něco, stihneš brzdit nohou. Co to je za černotu? Takové prašivé myšlenky! Zahýbám k nám. Jsem doma. V klidu.
- Jé, Mourku, panička je tady. Tys´ ´to vzala hopem.
- Peťuš, já jsem se po těch kostkách bála. Věřil bys? V provozu.
- Jednoduché řešení. To rozjíždějí nákladní auta. Stačilo by se tam postavit, zvážit je a cesta by nebyla zničená. Já jsem zatím pročistil odpady.
Včera jsem se sprchovala a hartusila. Voda odtékala moc pomalu:
- No, odpad neodtýká. Kovářova kobyla… Já se tady ráchám ve špíně! Mám tu jezero!
Hlavně, aby se nepřišel mrknout. Ono to odtékalo, ale pomalu. Petroušek si něco mluvil v pracovně. Nerozuměla jsem. Dnes už vím. Asi mi říkal, že to dnes protáhne.
Jdu do ložnice převléknout se.
- V tý vaně toho bylo! Ty odpady nejsou na ruskou špínu!
Chichotám se. To je jako urážka pro mě? :-)
- Už to odtéká.
Teď sedím na houpajdě. Vedle mě odpočívá Mourek.
Večer si pustím na Svobodném vysílači o úrovni vzdělání v USA. Kousek jsem zaslechla. To je šílenost. Jejich školství upadlo. Jsou naším vzorem. Chtěla jsem vypsat, ale je toho moc. Jsou totálně... Poslechněte si.
Náš hovor si přece musím poznamenat. Takové láskyplné řeči. Dvě milované osoby se dobírají. Na sluníčko. Petroušek zalévá skleník. Jde kolem mě.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-05-04_Venku/
- Rajčata se nesmějí na listy.
- Okurky taky, ne?
- No, teď ještě ne, ale kdyby pak pařilo slunce.
- Peťuš, my máme filtr ve skle.
Dva zahradničtí učni. Péťův táta vedoucí Sempry. Zahradník. Jeho kluci – no. Vždycky si dobírám, když řekne:
- Jsem zahradníka syn!
- Jo, a zahradu jsi viděl z toho viaduktu nad ní, viď? A ještě z rychlíku. A z odvrácené strany vlaku.
Jsem taky neumětel, ale jsem ten sazeč, okopávač, obrývač, plenič plevele, hnojitel, pěstitel. Petroušek aspoň zalévá. Máme teď dvě plné vany. Jestli nezaprší, nestihnou se tam ani vyrojit mračna komárů. My si je tu totiž pěstujeme, aby nám v létě znepříjemňovali večery. Když sem chodili mladší mladí, Honzík už chtěl odcházet. Péťa hlásil, že se nenechá sežrat. Já vymýšlela, jak to natáhnout.
- Dito, chceš kafe?
- No.
Péťa se připojil.
- Tak já bych si taky dal.
Zapojil se do zdržování proti své vůli. Pokuřoval, trpěl komáry. :-)
Tak. Jdu něco dělat. Prý – co jdeš dělat, odpočiň si.
- Peťuš, rozhlédnu se, je tam práce jak na kostele, a co mi první padne do oka, to udělám. Jdu.
Mourek bude hlídat houpačku.
Ještě si jdu dorochnit jahody. Pod černou plachtou měly mrtvo. Vedle na záhonku žížaly jak slepýši. Stahuji zbytek plachty okolo tří růží. Vyrývám sazenice jahod. Vysazuji je na prázdná místečka do jahodového políčka. Nejsem systémová. Mám tu od Denisky taková plastová kola. Některá pokládám na sazenice. Některé obsypávám sekankou trávy. Herdek, jak to lidi dělají? Podsypávají slámou. No jo, když oni mají velké sazenice. A já taková nebožátka. Políčko vypadá bídně. Ale třeba zaprší… Nebo zítra Petroušek natáhne ostřikovací hadici. Měla jsem začít dřív. Je ubohé.
Peťulka odjel na ping pong. Užívám si dřinu. Perfektní. Tady okolo rynglete si upravím záhon na brambory. Přirývám ještě dvě řady. Našla jsem dvě nebo tři prťavé brambůrky z loňska. Ještě jdu zrýt pruh vedle jahod na druhou stranu. Letos si asi dojedu pro koňský hnůj. Brambory mají ležet v hnoji. Hotovo. Ještě přihnojit klematis na plotě. Bude vypadat jak růže. Orvat kerhart okolo něj. Pohnojit klematis. Jé, tady na mé jako skalce vyrostly dvě nové maliny. To je taky práce. Maliny se posunují, nikdy nevíš, kde vylezou.
Večer.
Petroušek přijel z ping pongu. Těším se na jeho hodnocení.
- Páne jo, tys´ toho udělala.
- Peťuš, potřebovala bych plevel z vozíku přesypat do tašky.
Ochotně nese tašku. Pomáhám mu vozík přesypat do obrovského vaku. Vozím v něm krumpáč, rýč, někdy pytel s hlínou. Ale většinou do něj odhazuji to, co vytrhnu.
- Máš to hezké. To ses nadřela.
- Péťo, začala jsem až ve čtyři, jak jsem se vrátila z kola. Po obědě jsem totiž usnula na sluníčku. Pak jsme se s Mourkem houpali na houpačce. Pak nahoru se šaty. Teď jsem tady hodně udělala. Ale mezitím jsem si na chvíli sedla na houpačku. Mourek tam ležel celé odpoledne. A teď večer si mi vlezl na klín. No to nemůžeš vstát, viď? Předl. Hřál se o mě. Donesla jsem mu na houpačku podložku na židli. A ještě chvíli šla dělat.
A tady konec. Jenže jsem dostala avízo, že bude u Jílkové Zdeněk Chytra. Manželství pro všechny. Dlouho neprozrazoval, že je homosexuál. Ale on jde proti jejich stupňujícím se požadavkům. Ať si každý homosexuje pod peřinou, ale ať neotravuje ve společnosti. Tak se na něj půjdu podívat.
U Jílkové. Zdvihá se mi žaludek. O co jde? O co jde? Aha, piráti to ženou plnou parou vpřed. Vcelku nechápu, o co jim jde. Do rodného listu rodič – rodič. Hm, otec matka už není dost dobré. U stejnopohlavních párů rodič rodič. Ty vorle. Richterová. Pirátka. Vyšlo najevo, že příjem od státu hlásí skoro každá čtvrtý pirát. Neuspěli sice ve ve sněmovně, přesto se na cecíky státu dostali; sají ze státních peněz přes úřady, zastupitelství, magistrát… Pirátka Richterová. Napadá mě hnusná myšlenka. Rodič veverka. Druhý rodič taky. Hned ji zaplašuji. Veverko, promiň. Hlásí se paní z publika.
- Při posledním sčítání lidu bylo stejnopohlavních párů ať už spolu jen žijí nebo jsou registrovaní 1900. Tak o jakých tisících dětí se tu hovoří?!
Aha, tady se asi házelo tisíci plačících dětí… Richterová div nepláče, že teda těch tisíc dětí nebude mít v tom rodném listu napsáno rodič rodič a budou trpět.
Ó, hlásí se jeden kluk, který je asi holka, napadá levou stranu p. Čunka a paní, která hájí normální svět s rodným listem otec matka. Předsedkyně Aliance pro rodinu.
- Tak vy tady šíříte homofobii a nás pak napadají na ulici.
- Aha, tak vy byste udělal homofobii trestnou, ano? Nechal byste mě zavřít…
- Ne, to ne…
Co to je? Zdeněk Chytra na levé straně obhájců normálu; blíží se odhalení jeho orientace před publikem. Přesto, že je gay, on brání normální svět. Jedině muž a žena zplodí dítě.
Pán z publika, o němž se později dozvím, že je partnerem Zdeňka Chytry. Bomba.
- Tak moment, když se nyní zapisuje rodič rodič do kolonky otec matka, takže proč by se kvůli 72 pohlavím tiskly nové formuláře?
Ježiši, to je hádačka. Paní Jílková hájí homosexuály.
Zdeněk Chytra na straně obhájců otec matka:
- Tak já jsem homosexuál…
Paní Richterové vzal dech a vítr z plachet. Jak může sedět homosexuál na straně odpůrců rodič rodič…
Paní Richterová moudře promluvila: :-)
- Já bych chtěla, aby dítě z homosexuálních párů mělo svého zákonného zástupce; aby u vyšetření nebylo samo, aby na rodičovské schůzce mohl být člověk, který ho zastupuje.
Čunek rozumně argumentuje.
- Dnes vše funguje. Mně přece nezajímá, kdo je nebo není gay. A my se máme snažit, aby děti žily v ideálním prostředí, tedy to je otec a matka.
- Kdo to pro vás definoval – ptá se vykulená docela rozdivočelá lesba.
- Pro mě to definoval Bůh – odpovídá Čunek
Zdeněk se ptá Richterové:
- Vy do novely zákona vkládáte právo homosexuálů na adopci dítěte uměle zplozeného. Umělou reprodukci!!
- Ne, ne.
- Ale ano. Mohla byste mi vysvětlit, jak přijdou dva homosexuálové k dítěti? Jak ho zplodí?
Richterová:
- Homosexuálům je umožněno adopce umělou reprodukcí.
- Ne, není tam nic o umělém oplodnění.
- Je to tam. V Německu to neprošlo, proč to protlačujete v České republice!
- A proč neuznáváte rodiče homosexuály?
Čunek – asi křesťan, nemýlím-li se.
- Protože rodiče jsou otec a matka. Vy plánujete dítě s tím, že mu upřete právo na otce.
- Ne.
- Ano, protože on vám dá genetický materiál. Vy dítěti popíráte základní právo mít otce a matku.
Jílková.
- Odsuzovat umělé oplození, když klesá porodnost. Přece to je dobře.
Aliance pro rodinu:
- Ne, umělé oplodnění neodsuzuji, když jde o otce a matku. Žena dostane sperma od jejího muže.
- A když je muž neplodný a dostanou sperma od cizího?
- Ano, tak chceme, aby dítě vědělo, kdo je jeho biologickým otcem. Ovšem teď byl soud s dárcem, který dával moc. To se musí zákonem ošetřit, aby neběhalo mnoho dětí od jednoho otce.
Čunek:
– Manželství je svazek muže a ženy. A vy si vymyslete nějaký jiný název.
Aliance pro rodinu:
- Je víc žadatelů o adopci, přednost dostávají smíšené páry.
Richterová:
- Ve Spojených státech klesla sebevražednost tisíců dětí přijetím zákona manželství pro všechny.
Točí se mi panenky. Tohle vysílat před třiceti lety, považuji to za zvrhlost. Poučena. Toto jde naprosto kolem mě.
Ty vorle. To byla exkurze. Hm. Přepínám obrazovku, jdu se mrknout na Šalingrad.
Nádherný, kouzelný, ne – okouzlující den. Dopoledne práce s klienty. Před obědem jsme se proběhli s Baronkem. Povedlo se mi usnout po obědě na sluníčku v křesle. Mourek vedle mě. Projet se na kole. Rýt, kopat, zalévat. Radovat se ze salátků...
V poslední době odpočítávám dny, kolik zbývalo do maminčina odchodu. Víc na ni myslím. Dnes jsem si poslechla náš hovor. Mamka reagovala. Byla jsem tam zase s ní před dvěma lety.
Byl to krásný důchodcovský den. Kdo to má!
Dobrou noc!