Zahradnický :-)

Zas pondělí. Mám ráda páteček. Je to žolík, poskakující radostně po pěšině k víkendu. Pondělí - strohá představená kláštera - zas začíná pracovní týden. Ke strojům!

Omýýýl. Já mohu, ale nemusím. Mám výhodu. Budík. Ještě chvilenku. Nebezpečné. Zaspíš! Mohu si to dovolit. Půl desáté. Telefon. Vyskakuji. Linduška. Běžím zahradou.

- Víš, že nemohu najít pampelišku?

- Všechnys´je slupla, viď?

Nacházím. Pokládám do trávy. Nenacházím. Utíkám do domu. Mixuji ranní výživu. Mám práce až nad hlavu. Ne. Jdu do zahrady. Řada rybízů. Kdo je sázel? Maminka dnes tvrdila, že ona. Nee. To jsou staré stále rodící rybízy zasazené ještě tatínkem. Možná některý vyměnila. Asi dva nebo tři jsem zasadila já. Jeden jsem rozmnožila hřížením. Jestlipak by dnešní angličtinu ovládající mládež znala význam slova hřížení. Ke každému keři přirývám slepičí granule.

Rychle umýt vlasy, nahodit obličej. Mám na to patnáct minut.

Skyp. Dnes šlo spojení ztuha. Povedlo se.

- Vám to sluší. :-)

- Mami, mami! Vidíš mě?

- Nevidím. Vidím jen nějakou slečnu.

Řehtám se. Jsem to já. Už opravdu špatně vidí. :-)

- Maminka už byla ráno v zahradě.

Zrovna mi srdce poskočilo. Mohla vidět trávu, oblohu, slunce; slyšet ptáky.

Chvíli si povídáme.

- Maminko, procvičíme trošku paměť.

Začínáme datem narození. Umí.

- Mamko, řeknu řadu slov. Zkusíš určit, které tam nepatří.

- Kráva, kočka strom, dinosaurus...

Nemohu si vzpomenout na obyčejné zvíře - osel, koza. Maminka určila dinosaura. Zcela logicky.

- Mamko, proč?

- Protože je z jiné doby.

- Mami, znovu řeknu řadu slov: Kráva, kočka strom,myška,

- Strom.

- Proč?

- Nemá duši.

- Mamko, správně.

Vím, že strom má duši. Každý má svou stromovou bytost. Ale nezatěžuji ji tím.

- Mamčo, zkus charakterizovat jaro.

- Všecko kvete.

- Co přijde po jaru?

- Léto.

- Co děláme v létě?

- Opalujeme se.

- Cos měla na zahradě na jaře?

- Podléšky, fialky, narcisy...

- Jak se jmenovala vaše zvířata?

- Micka a víc nevím.

- A kravička?

- Kráva? Už nevím. Minda.

- Jak se jmenovala paní učitelka z Velichovek?

- Nevzpomenu si.

- Paní učitelka Nečesaná?

- Aha, ta byla z Ostravy. Byla tam dopravená.

- A když jsi byla malinká holčička, co se naproti Vašemu domu začalo stavět?

- Sokolovna.

- A co ještě stavěl Sehnoutka?

- Nevím.

- Pro dělníky?

- Dělnický domov.

- A znáš tu historii?

Mamka vypráví, jak to bylo s domovem důchodců. Původně.

Bydlení pro dělníky... onemocněl. Slíbil za uzdravení dar sestřičkám. Uzdravil se. Někdo mu slib připomenul. Sestry sloužily v DD relativně do nedávna.

- Mami, jak tě vychovával babička?

- Dobře, vedla mě k dobru.

- A dala ti někdy pár facek?

- Jo, dala mi pohlavek.

- Vyjmenuj měsíce.

Vyjmenovává všechny. 

- A řekni mi 4. měsíc v roce.

- Duben.

- A sedmý měsíce?

- Září.

- Ne, mamko.

- Jo, září.

- Pojď si to přeříkat ještě jednou.

Maminka počítá. Vyšel jí červenec. :-)

- A který měsíc máš nejraději?

- Červenec!

- Co bylo v tvém životě nejkrásnější?

- To nevím. Ty na mě chceš věci, které jsou už zapomenuty.

- Mami, pro mě maturita, narození dětí, složení státních zkoušek a promoce. Život s Péťou. Druhá svatba. Večeře s nositelem Nobelovy ceny. Úspěchy v Herbalife.

- Mamko, kolik vás chodilo z Neznášova do habřinské školy?

- Asi třicet.

Divím se. Čemu? Dřív se lidé měli rádi, zakládali rodiny. Rodilo se spousta dětí.

- Mami, a vzpomeneš na některá jména?

- Vašek Valášku, Pepik Valášku - to nebyli bratři - to byl těch druhejch, Jarda Špryňarů.

Slyším mluvu babičky. Ta říkala síťouka, na borouky, naše východočeské koncovky příjmení k Novákoj...

- Mami, kterou si zazpíváme?

- Okolo Hradce.

Zpíváme. Zpěv - radostná vibrace. Ozdravující.

Pusu. Opakuji, že už se brzy shledáme!!! Maminka se těší. I já.

Měla bych jít podnikat. A jdu do zahrady. Beru maminčin ženský krumpáček. S hedvábnou hlaďoučkou rukojetí. Sázím. Sázím. Do nekonečna a ráda sázím. Některá rajčátka v přepravce vadla. Ne, musí do půdy. Ven. Ať se vzchopí. Osazuji kýble, aby mi vydržela pod převisem střechy bez plísní. Pleju koutek pod smrky. Sázím slaměnku. Do kačírku  k domu levanduli. Jedna mi buď uschla, nebo vymrzla. Vyplazil se tam malý svlačec. Tu mám ze zahradnictví Levandule. Nomen omen. Z Kauflandu mám meloun, okurek. Napadlo mě osázet kompost. Peťulka s Honzíkem ho krásně přerovnali, zamíchali hnůj od koní.

Ještě bazalku. A poslední libeček. Dva jsem dala jinam. Ať se ukážou. Musím se pochlubit. Loni jsem si odkopla u maminky. Letos stále nic. A najednou ric! Začíná mohutnět. Já snad budu mít taky mohutný libeček jako Deniska.

Volá ťuťajs. Chce přijet na oběd. Než se otočím, už je tady. Obědváme spolu venku. U velkého stolu pod slunečníkem. Pohoda.

- Nemám čaj.

- Peťuš, já jsem uvařila do své termosky. Nasypu ti thermojetics.

Péťa mě chválí. 

- Z tebe by měl táta radost. 

Jeho otec býval zahradníkem. Petroušek v zahradě vyrostl. Ale zahradnictví viděl z toho viaduktu nad ním. A to ještě seděl v rychlíku. :-) Jak jsem nešikovná, trošku nás stihla naučit maminka, tak jsem na kytky určitě šikovnější než Petroušek. Moje pokusy s bramborami letos - podle tehdejších mamčiných rad. Vzorem je mi Linda. Mamce i Lindě vykvete násada od koštěte. Denisce taky. Ale Linda mě učí. Před třemi lety jsem poprvé zasadila asi pět rostlinek rajčat. Linda ráno volala:

- Mami? Zalilas rajčata?

- Ještě ne.

- Tak je běž zalít.

V poledne: 

- Mami? Zalilas rajčata?

- Ráno.

- Tak je běž zalít.

Večer volala:

- Mami? Zalilas rajčata?

- Už dvakrát.

- Tak je běž zalít.

Vyštipuje mi lístky, zkracuje spodní; minule mi vyvázala rostliny. Já se to snad ještě naučím.

V pět má přijet paní. Ještě stihnu dojet do zahradnictví.

- Ťuti, jedu do zahradnictví.

- Máš toho málo?

- Ne. Vím, co chci do truhlíků a koupím si ještě něco na kompost.

Beru to přes lékárnu. Bez roušky. Zapomněla jsem si foťák. Bílá lucerna, růžový rododendron. Pane Bože, fotím to tu donekonečna! Tak jednou ne.

V zahradnictví mi nikdo nenadává, že jsem odmaskovaná. Všichni milí, vstřícní, nikdo mě neokřikuje. Lidi normální. Ale všichni překryté tváře. Blaze. 

Paní odchází. Ještě běžím do zahrady. Musím do trávy! BOSA! Celý den bosa. A ještě večer znovu. I pod smrky. V jehličí. Jak je možné, že to umím? Tak před pěti šesti lety bych nevysunula nohu z kroksů. Pitomé umělohmotné praktické pohodlné energii přerušující boty.

Dívám se na stromy. Okouzlující. Ořech. Majestátný. Teprve rozvíjí lístečky. Těch ptáků! My jich tu máme! V zimě dostávají ode mě. V létě dostávám od nich. Radost, zpěv, harmonii, pohodu. Za plotem šumí osika. Ta, co ji chtěli před dvěma lety podříznout. Zbuntovala jsem TSM, MP, vedoucího životního odboru, vedoucího majetku města. Stojí tam holka stále. Teď nás bude obtěžovat pavučinkovým květem. Ráda vatičky kvítek uklidím. To je jako bych třešni vytýkala, že pouští nekonečná bílá kvítka.

Na osmou se jdu připojit na konzultaci.

Krásný den. Okouzlující. Zahradnický. Naplněný sluncem. 

Jsem šťastná. Buďte taky!

Dobrou noc!