Zahradou s LP a Hradcem s Gočárem

Páteček. Do duše vplula zas pohoda, klid, láska, spokojenost. Furt ve střehu. Jestli náhodou na mě nečíhá někde čertík. Ne. Nebyl. Vlastně – jeden se ukázal. Váhala jsem, zda přijmout balíček s botami. Ano, nejdou dopnout. Co to je proti věčnosti. Jsou krásné. Ne na mou tlapu. Poučena. Systém – nám se nedovoláte. A hlavně – nevíš, odkud to na Tebe přišlo. Přes Jugoslávii z Číny. No nic. To je tečka.

Ráno čile opouštím postel. Zaplaťbůh LP má doma hotový přístřešek, přijede udělat terén před chatičkou u nás.

Je tu. Unavený. Nekonečně upracovaný. Copak já bych mu nabídla!

Kafe měl. Čaj do termosky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-18-kinder-rezy-pro-lp

Rychle peču kinder řezy. Volá Linda.

- Mami, Petr říkal, ať ti to neříkám, ale prý jsi před dvěma hodinami šla vařit čaj.

- Jak před dvěma! Před hodinkou. Už se to neséée! Mám upečené kinder řezy, našlehanou šlehačku, tvaroh…

Běžím do zahrady s termoskou; vracím se. Na talířek ukládám kinder řezy se šlehačkou a tvarohem. Zdobím malinami.

- Vidíš, tohle jsem zvládla v té hodině, jak jsi říkal v těch dvou.

Směje se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-18-uz-se-nebudeme-brodit

Celý den v pohybu. Petroušek v poledne volá:

- Ve dvě jedeme do lesa.

Nechávám ho v té představě. Až přijede…

Jedu na nákup. Mezi lidi. Beru to z Kauflandu – tam mají předražené Ötkerovy vanilky, cukry, pudingy s pravou vanilkou – do Lidlu. Tam má majitel Černý to stejné s totožnými cenami, jako ve svém Kauflandu.

Sluníčko ozařuje město. Je radost žít! Poslouchám na Klenotech života o dimenzích. Vracím si úseky, vracím znovu, snad desetkrát.

https://www.youtube.com/watch?v=ZjXhD3eYrNE

Paní vystudovala scénáristiku a tvůrčí psaní. Při minulém pořadu mě nezaujala tolik, jako dnes. Poslouchám ji celý den dokola, dokolečka, dokola.

Hezký den, slunce, po úplňku, svět je krásný. Konečně si probírám v mysli v klidu přednášku Procházka s Gočárem Hradcem Králové. Město je na soutoku Labe a Orlice. Leží tu po staletí. Patřilo českým královnám. Gočár velice hezky líčil, jak to v dějinách ve městě běželo. Za husitů a Třicetileté války bychom tam prý žít nechtěli. Švédové drancovali, vypalovali a město si stihli opevnit. Prohlížím si obrázky. Žilo tam tehdy okolo šesti tisíc lidí. Najednou se sešly podmínky. Měšťané začali vyjednávat s císařem pánem o koupi města. Po letech se povedlo. Začalo se s bouráním hradeb. Zároveň se stavěly nové domy, čtvrti, radiální ulice. Paprskové. K výstavbě je prý potřeba empatie, odvaha, řemeslo – materiál, investor, který zajistí pozemky, přípravné práce… A to se tu sešlo. V Hradci je prý čtyřicet vnitrobloků. Nádherné promenády okolo řek. Je to podobné jako v Paříži. Ulrich – starosta – chtěl Velký Hradec. Znal limity. Svěřoval plány, výstavbu odborníkům. Stál v čele města třicet pět let. Město se stavělo třicet let. Zastupitelé argumentovali – proč tolik náměstí, proč tak široké ulice… Ulrich seděl ve všech správních radách městě. Získával peníze na vybavení škol apod.

https://kam.hradcekralove.cz/architekt/83-frantisek-sander

Hradec je unikátní. Běžím-li okolo řeky do FN, míjím kouzelnou pohádkovou Sandnerovu fcionalistickou stavbu Hučáku. Vždycky se zastavím. Vždycky fotím. A vpravo jsou všechny školy – od vysoké, přes řemeslné, gymnázium, základní po nádhernou mateřskou, kterou jsem nikdy nezblikla. Vypadá jako parník. Překrásná. Tu si vyčíhám, až zas poutíkám kolem. 

Masaryk tu byl asi šestadvacetkrát. Vodil sem všechny zahraniční návštěvy. Jako do salonu. HK je nazýván Salonem republiky. Gočár nás překvapil otázkou, jestli víme, které město je dnes salonem. Neuhodli jsme. Litomyšl. Ukazoval nám stavby, zahrady, skleněný kostel, rozhlednu… V čele Litomyšle stál asi tři volební období  starosta Brydl.

Miroslav Brýdl (* 5. června 1941 Pardubice) je bývalý český politik. V letech 1990–2002 působil jako první porevoluční starosta Litomyšle.

Město vyzdvihl. Nyní v čele stojí jeho syn.

Daniel Brýdl (* 12. května 1973 Litomyšl) je český manažer a politik, od roku 2024 zastupitel Pardubického kraje zvolený jako nestraník za hnutí Nestraníci, od roku 2018 starosta města Litomyšl na Svitavsku zvolený jako nezávislý za uskupení "Generace 89".

Pokračuje v práci. Brýdl vybral architektku z Brna. Vyhlásil soutěž na obnovu centra. Nádherné klášterní zahrady, nové domy vedle barokních. Skleněný kostel architekta Franka. Plavecký bazén arch. Antonína Nováka.

31. 12. 2010 — Krytý plavecký bazén v Litomyšli ; Autor: Architekti DRNH | Antonín Novák, Petr Valenta, Radovan Smejkal, Radek Štefka

Má střechu jako moře z pohledového betonu se strukturou dřeva otištěného po šalování. Víte, co mě potěšilo? Všichni starostové města se jednou měsíčně scházejí v hospodě a radí si. To si nedovedu vůbec přestavit tady u nás.

Pohledový beton (francouzsky: Béton brut, německy: Sichtbeton, anglicky: faced concrete, béton brut, raw concrete etc) je označení pro viditelný povrch betonové konstrukce, který se manifestuje svým vlastním charakterem. Beton následně nepokrývan – neomítaný, neobkládaný.

Gočár v buřince vyprávěl dál o Hradci. O jeho schodech ze železobetonu. A taky o tom, že se nestihlo realizovat jedenáct jeho staveb. Některé byly nadčasové, jiné drahé, jiné na poslední chvíli před blížící se válkou. HK nemá například divadlo. To navrhl Gočár. Klicperovo divadlo sídlí v činžáku. Město taky nemá galerii. Vystavují v bance.

Z přednášky dr. Miroslava Ivanova asi před třiceti lety si pamatuji, že v katedrále sv. Ducha byl pohřben Jan Žižka. Pak v Čáslavi. Katedrála vystavěna z červených cihel za přispění Elišky Rejčky, Polky. Proto ty režné cihly. Bílá věž svítí bílým pískovcem. Je nakloněna o 40 cm.

Město mělo v čele po nakladateli Pospíšilovi mladičkého právníka Ulricha pětatřicet let. Pospíšil dovedl do zdárného konce několikaleté jednání s Vídní o prodeji Hradce Králové. Když oznámil, že se podařilo, padl mrtev. Za své město. Do fce zvolen mladíček František Ulrich. Dobrá volba.

Ze starého Hradce zbyla kasárna a schodiště Bono publico. Nádherně nyní zrekonstruované. Můžeš si zvolit hudbu na zdolání schodů. V malých kasárnách je dnes soud.

Jan Kotěra byl Gočárův učitel, bavič, lev salonů. Trpěl maniodepresivní poruchou. Měsíc dole, měsíc nahoře; nábytek prý navrhoval Gočár. Někdo ještě stavěl secesně, Kotěra byl moderní.

V muzeu přednášel v roce 1973 tehdy už můj známý Luis Vargas de Cuevas. Stavba muzea - hodně symbolů, soch...

Kotěra do města přivedl svého žáka Gočára. Gočár přivedl Havlíčka. Ten si na realizace bral Vávru a jeho syn je David Vávra.

Co jsem nevěděla, jsou kiosky u Pražského mostu. Má dva kiosky s kloboučky směrem k nádraží a dva kiosky s cylindry směrem na stranu starého města. V kioscích se může prodávat občerstvení, může tam být trafika, WC… Most je překrásný.

Městem vede ulice Pospíšilka. Tam je mnoho překrásných staveb. LDN - bývala církevní stavba nějakého řádu, řemeslná škola, stavební škola, gymnázium BN, Hluchák – ústav pro hluchoněmé, na rohu to začíná synagogou…

Prý - stavějte to velké, prachy seženeme. Ulrich si nepřál sochu. Bude se realizovat. 

V roce 1928 první regulační plán. Propojení města ze zelení. A to se povedlo. Ulrich chtěl mít průchozí budovy. Magistrát – dnes místo průchodu parkoviště. To zabilo stavbu.

Ulrichovo náměstí – fcionalistický návrh Gočára. Po obou stranách dva pětipatrové věžáky. V HK měly být domy spíš nízké, aby byly partnerem chodci dole na chodníku. Náměstí je vyosené. Gočár vyprávěl o stavbě připomínající dlouhý jedoucí vlak – to bylo Ředitelství českých drah. A na druhé straně Sehnoutkův palác.

Ptala jsem se, jestli před gymnáziem stála odjakživa Štursova socha Vítěze. Mimochodem - na gymnáziu, původně SVVŠ -  maminka studovala a úspěšně složila maturitu. Dnes tam studuje náš synoveček. Prý Gočár požádal Štursu, když se socha vrátila ze světové výstavy v Paříži. Tak tam stojí od prvopočátku. Studenti umějí po sloupu vylézt až k Vítězi a dát mu do ruky ručník, plavky…

Šimkovy sady se soustavou jezírek, kopečků. Dnes jsou tam grilovací lavičky. Tam si v létě můžeš se společností grilovat…

Mluvilo se o dalších a dalších a dalších nádherných stavbách. Byl to hezký večer.

My dnes jsme tu realizovali první terénní úpravu. Petr nám vysvětloval, že by to mělo být vyvýšeno. My dva tupci jsme stále říkali, že tam schůdek nechceme. Ale prý architektonicky se to má vyzdvihnout. Aby vynikl materiál, který byl strašně drahý. Bude tam sezení. A tak jo. My jsme na to tupí. Mami, už se ztratí tvůj nádherný výtvor – stlučený prkenný stůl a lavičky. Mami, mám to zachyceno…

LP v příštím týdnu doobloží za kamny. Kominík dodá rozetu z výroby. Poobědvali jsme venku jako v létě.

- Pošlu Lindě, jo?

- Bude říkat, že ztloustla.

- Vždyť  je jak z kozy dech.

- To bych snědl já.

Dala jsem mu kompot do mističky, brambory se zeleninou a krůtímí prsy. Za hodinku jsem si sedla, pozorovala žloutnoucí stromy. Volám mu ohledně dřezu, kulatý neseženeš.

- Co to jíš?

- No dojídám to od tebe.

Labužník odhadl Lindu správně. Přijela z práce z Phy. Nedala si.

Jsem ráda, že jsme oželeli les. Bylo by smutné, nechat tu LP samotného. Poletovala jsem okolo něj. Aby měl pocit – nejsem tu sám.

Už zas to tu bylo hezké. V téhle dimenzi. Já tomu vůbec nerozumím. Tolik let slyším o paralelních světech nebo dimenzích. Dolores Cannon hovoří o dvou zemích. A když to dnes slyším, vracím a vracím. Ireno, ty jsi kůň.

Z téhle dimenze přeju dobrou noc!