Začínáme...

Půl roku teplo, slunce. Zvláštní. Dnes se zas nad mraky vznášely kropící stroje. V osm měla přijít nová, omluvila se - zubař. OK. Tak v deset. Elegantní paní...
Pošťačka mi donesla náruč dárků. Tričko. Zezadu na něm vykukuje černá kočka Kitty :-) :-) :-) Originál je bílá, ale tahle je pražská. Naše :-) Mám velkou spotřebu sluchátek. Momentálně mám růžová, od Denisky. Ta čínská - praktické zavěšení za ucho. Červená, bílá. Ta poslední jsem si zničila při stříhání pivoněk u maminky. Pivoňky a růže bujely neostříhané. Rybízy byly popraveny - upáleny u země.
Po poledni paní. Trucuje. Prý ji nikdo nebude nutit. No, to nebude. Ptám se na svatbu syna. Ani se prý nemám ptát. Po svatbě... Nechce o tom mluvit. Vyzvídám - jestli se náhodou svatebčané nepohádali. Něco strašnějšího. Den po svatbě syna odešla její maminka. Vcelku - z mého věkového pohledu - sedmdesátnice - mladá. No jo. Třepím si stále pusu, jak tuky ohrožují naše životy. Jak jíme o dvě třetiny víc než před třiceti lety... Bla, bla, bla, stále dokola. Vysvětluji, že není možné ke mně chodit a nemít výsledky. Nakonec paní pochopí - u svých výsledků... Mám ji ráda. Na tváři stále výraz poťouchlice. Dnes mi to chybělo. Dnes tam byl zpočátku smutek.
- Taky to jednou poznáte.
- To vím. A netěším se.

Zahrada je naprosto vrchovatá listím. Zbytky ořechů se špatně hledají. Tašky s listím - vrchovaté před brankou. Máme to luxusní. Odvážejí je v pondělí. Tašky hodí zpět za plot. Dnes nestíhali. Bioodpad zůstal na ulici. Těším se - zítra je znovu naplníme.
Jedu ještě na kole. Už to není to teploučké v kraťasech. Navíc od pátku fučí. Na začátku stezky seskakuji, ostatně stále seskakuji a fotím. Na protějším břehu slyším motorovou pilu. Okolo vzrostlého stromu chlápek krátí na zemi větve. Chvíli ho pozoruji. Bojím se, aby se nezakrojil do kmenu toho krasavce. Asi ne. Řeže nálety... Jedu dál. Hledám kravěny. Jj, některé leží. Pozoruji je na dálku. Telátka. Obrovské kusy. Asi býci. To je klid. To je pohoda. Nic neřeší. Procházejí se, pasou, přijímají dary života.
U loděnice sběrný dvůr. Nikdo nikde. Využívám otevřená vrata. Vběhnu do něj. Fotím chaloupku na kopci z boku. Ještě nemám její boční obrázek. Na plotě se vine rudá větvička psího vína. Plot má červenou šálku na zimu. Za plotem nádherná jabloňka. Pidijablíčka nechali ptákům... Majitelé právě odjíždějí. Jezdí sem červeným autem. Pán. Tihle mají žluté. Manželé. Pozdravím a prudce vyšlapu kopeček na cestu.
Maminka v temné kobce pod světly. Jídelna. TV. Pavle, mohl byste někdy třeba předčítat, nebo povídat si, zpívat? Mrtvo! Slouží moje zlaté Květulka, Danulka, Pavel... Nemají čas. Kmitají... Snad se nebojí... Paní Malíková, že Vy mi sem chodíte žárlit na chválu jejich práce... Nechci si namlouvat, že se mnou nesmějí hovořit :-) :-) I tak si vážím jejich dřiny... Vezu mamku na světlo. Na slunce. Chvíli se vyhříváme. Mamka mi skládá hold:
- Já jsem šťastná, že seš se mnou.
Hraju hru:
- Jezdím za tebou?
- Jezdíš!
- Jak často?
- Každý den?
- Výborně, mamčo. Tak jsme to včera dobře secvičily. Každý den! - Tak jsem šťastná. Mám tě tu.
Mamce dávám kapesníček. Nepamatuje si ani minutu, že ho má pod hrnečkem. Jeden jí zasouvám do rukávu. Neví...
Rozloupne si švestku utrženou prve ze stromečku. Padají mu listy. Švestičky statečně drží na větvích. Mamka si pochvaluje.
- To jsou švestičky, jak já mám ráda. To jsou modračky.
Beru telefon. Tohle obyčejné upřímné vyznání chci natočit. Dáme to? Nepamatuje si... Nakonec jsme to splichtily na video :-)
Telefonujeme Lindě.
- Ahoj Linduško!
- Babi, tys mě poznala? Zase se za tebou stavím. Teď jsem u tebe dlouho nebyla. Ale celé léto...
- Vždycky tě poznám, Denisko.
- Babi, Lindičko. :-)
Ptám se mamky na vnuky, jména. Vykličkovala:
- Tamti za mnou nikdy nejezdí. Linda jo. Nemusím si je pamatovat.
Nevděk světem vládne. Když pomáhala, hlídala, dávala, byla potřebná... No, nic. Vyluštily jsme jednu křížovku. Noviny - ví, že tisk. Bystrá. Nezná slovo pro klávesu na počítači - Insert. Děkuje mi za kompot - je ještě vlahý. Vezla jsem ho v novinách. Mlsá vlašské ořechy. Dovoluje si:
- Smím se napít? Můžu si vzít švestku?
Ví, že zapomíná. Jistí se otázkami. Schovává za ně nejistotu. Fouká. Balím ji do deky. Sluníčko, nezacházej! :-) :-) Věnuji jí necelé dvě hodinky. Nesu čokoládku. Vylévám ledový čaj ze zajíčkového hrnečku. Z termosky - vlahý čaj. Loučím se. Bereme to přes WC na chodbu. Dnes si vybrala jídelnu se zprávami. Bude tu sama. V druhé sledují program o zvířatech.
- Mamčo, tady tudy vyjedeš za lidmi.
- A kudy domů? :-)
- Tudy - doprava. Neboj, oni o tobě vědí.
Ještě paní Daně hlásím, kde jsem mamku zaparkovala a uháním. Labe. Labíčko. Doprovází mě celý život. Á, barevné vážky. Boty na máchadlech. Trénují. Je mi blbé fotit je. V dnešní době. Zastavuji a smrkám. Fotím. Nablízku řehtá kůň. Ale, ale - tady se dvě kobylky trénují. Sbíhám břeh na druhou stranu. Fotím a vybíhám na stezku. Znovu fotím. Popojedu. V dáli na řece tolik modrých motýlů. No to je krása. Děti na vodě. Pro zdraví! Jedu blíž, hup dolů z kola.
- Paní, vyfoťte si nás!
Mávám klučíkovi. A on mně.
- Vyfoťte mě - haleká.
No, tak vidíš! Máš starost, aby tě někdo nenařknul z úchylky, klučík tě povzbuzuje. Ještě se zastavuji u louky s kravami. Na obrázku nebudou ani vidět, jak jsou daleko. V lukách sedí obrovský dravec. Jak mě zblýsknul - zakroužil a poodletěl. Ten se vyfotit nenechal.
U louky před vjezdem do pevnosti fotím kaštan. Na zdi bývalé brány znak pevnosti. Maloval ho akademický malíř Jiří Škopek. Před asi 44 lety jsem si ho stopla v České Skalici. Zrovna pracoval na výzdobě Barunčiny školy... Zemřel 30. srpna. Uniklo mi to. Minulý týden mi to řekl Zpravodaj. Přestala jsem dýchat. Rychle jsem shodila nohy z postele. Znovu jsem četla. Znovu mi to nešlo. Nevím proč. Odchody lidí, i vzdálených a cizích, mě zasahují. Víc a víc. Netýká se mě to a přesto týká. Byli součástí mého života.

Fotky pevnosti jsem dala brutálistům. Včera jsem si vzpomněla na paní Mel. Kritizovala nepořádek po festivalu. Přes cestu u našeho domu včera modrá láhev u cesty. :-) Hodila jsem ji do plastů. Proto dnes pozdrav z podzimní pevnosti. Tak ji lidé z druhé strany světa nikdy nezažijí. Aspoň obrázek...
Dobrou noc!