Zamyšlení

Půl jedné v noci. Odhodlaně si natahuji budíka na sedm. Připravená přilba, rukavice... Tulím se k polštáři. Hned jsem v Pánu :-) 

Sedm. Skoro tma. Vždy si vyberu na lyžovačku den, kdy padají h. s háčky - jak by řekl Petroušek. Nechce se mi. Lezu. Sluníčko ne a ne zasvítit. Naložit lyže. To moc neumím. V hlavě mám včerejší nabídku Petrouškovi:

- Peťuš, zítra si udělám lívance. Zbyl mi kvásek z chleba.

Odjedu-li z hor v půl jedné, než se vybalím, zadělám, připravím, upeču... Ve čtrnáct paní... To vše vede k jedinému. Zbaběle se odmaskovávám. Hup zpátky do postele. Celé dopoledne v diáři vyplňuje zápis: Lyže. Probírám se asi v deset. Šup šup pracuji. Na dvanáctou mám hotovo. Namlela jsem pohanku, ovesné vločky, špaldu. Pixly plné. Zadělala žitným kváskem. Maminka vždy dávala kvasnice. A já je dala taky. Bože, to byla dobrotka. Marmeláda z černého rybízu za studena nebo jahodový džem. Tvaroh s rozinkami, levandulovovanilkovým cukrem, čerstvým bio citronem, omytým pro jistotu octovou vodou.

Dnes středa, nikam jet třeba. Od čtrnácti pracuji. Paní z cizího města. Volá. Zakufrovala. Mávám na ni od branky. Po ní přichází na první přeměření další. Taky z cizího města. Minule smutná. Dnes se umí i usmát. Sleduji duše lidí. Jsou obtištěny v jejich tvářích. Mám milé klienty. Ptám se, kdy jí to jede. Nevím. Hledám na Idosu. V 17.05 hod.

- To nestihnu.

Další  spoj je kombinace autobusu a vlaku. Zželelo se mi.

- Peťuš, do půlhodinky jsem doma. Přiblížím paní k autobusu.

Paní tichoučce vyklouzla z chodby. Čeká venku. Otevírám bránu. Ukazuji jí cestu, kdyby šla příště. Loučíme se. Stavuji se v Penny. Nechodím sem. Mají difusér. Ty vorle, v Lidlu stával okolo čtyř stovek. Tenhle sedm set! Nemažou se s tím.

V autě mám hity 70. let. Dva si pouštím děsně nahlas. Dokola. Parkuji. Tlumím ducání, aby se Péťa nečílil.

Ó, sedí v obýváku s poslední klientkou. Milovanou Helenkou. Něžná, křehká, veselá duše. V den maminčiných narozenin mi přišla od ní zpráva, že ji opustil tatínek... Z práce běhá okolo rodičů, věnuje se jim, vozí je k lékaři... Moc mě to zamrzelo, zasáhlo. Jedni připomínají výročí narození a druzí ztratili drahého...

Dnes mi vypráví, jak to všechno bylo. Maminku měla v nemocnici. Tatínek byl doma sám. Chřadl. Přestal jíst a pít. Helenka opusinkovala třemi pusami miminku.

- To ti posílá taťka.

Doma opusinkovala tatínka:

- To máš od mamky.

Telefonem už se těžko spojovali. Maminka nedoslýchá... Poslední dny trávila u tatínka, neopouštěla ho ani v noci. Ztrácel se. Odvezla ho k lékaři. Ocitl se v nemocnici. V jiném městě než maminka.

- Jak ses s ním rozloučila?

- Pohladila jsem ho po tváři na vozíku. Nečekala jsem, že odejde. Řekla jsem mu: Tati, tady ti pomohou.

Hrozné. Vciťuji se. 

- Jak se tvářil?

- Oddaně. V noci odešel.

Vhrkly mi slzy do očí. Starý člověk jako zvíře; odkázán na ty silnější. Třeba i na neurvalý personál. Nová germánská medicína staví na zážitku, slovo zbortí člověka. Zatahujeme slzy.

- Kolik mu bylo?

- Osmdesát šest. Měl v těle zánět.

- Co to je v těle zánět. Tělo v zánětu. 

- Ledviny v zánětu...

- Aha. Jakou měl profesi?

- Kovář.

- Ó, krásná práce. S koňmi. Dělal tam v kopci, jak kovárnu zbořili? Pamatuji si ještě, jak tam jezdily koňské povozy. Dnes tam stojí nábytek, ne barvy laky...

- Ne, on dělal tam u nádraží, jak je depo. Někdy si přivydělával v důchodu vykládáním vagonů.

Hm, dýchly na mě staré časy. Stará slova.

- To už byli spolu s maminkou šedesát, sedmdesát let....

- Ne, padesát slavili. On už totiž ženatý byl. Holčička a manželka mu umřely.

- Cože? Naráz?

- Ne, holčička se dostala do nemocnice. (Teď už nevím, na co. Umřela tam. ) A jeho žena Lenka zemřela do roka na leukémii.

- Ó, to si to tu hezky odsloužil, odtrpěl. Tak aspoň, že odešel dřív...A co maminka?

- Mamka do pohřbu - to bylo hrozné. Teď už...

Její tatínek je už ve světle, jeho energie je v bezpečí. Nesmyslně po něm smutníme.

Helenka má krásné výsledky od minula. Z kondice 2 skočila na 6 - štíhlý svalnatý. Dvojka je obézní - medvídek.

- Helenko, máš všechno krásně zlepšené. Narostla ti svalovinka a rapidně jsi odpálila tuky.

- No, a to v den smrti Libor uklouznul na schodech a nalomil si obratel.

- Uau. Všechno spadlo na tebe.

- No, pomáhaly mi hodně děti. Vozily mě. Ale pohřeb jsem musela zařídit sama.

- A Libor nešel?

- Ne, nemohl. Už byl doma, ale má na půl roku aparátek.

No teda, to se dějou věci. Za měsíc se odehraje dramat. Vzpomínám, jak mi na podzim vyprávěla o pohřbu německé tety. Jak ji měla nejraději ze všech tet. Helenko, vše jsi zvládla. Obstálas ve zkoušce. Opakuji vtípek:

- Smutek sluší Helence.

Helenka odchází do tmy. Jsem zamlklá. Děsí mě myšlenka... Až to přijde... Prý člověk není nachystán nikdy.

Dopisuji úřad, statistiky. Poslouchám Soukupa. Na chvilku mrknu asi po dvou letech na Krause. Pokleslá úroveň. Koho ukazují v televizi. Pardon - představitele z MOSTu. Petroušek mi říkal, že o něm mluvili nevím kde. Absolvoval zvláštní školu. To, že hraje ve vtipném seriálu ještě neznamená, že by ho museli ukazovat. Co dokázal? Nic. Druhý host - mladá herečka. Co dokázala? Jaké má zásluhy? Co udělala pro vědu, umění, pro stát... Proč ji ukazují? V čem má být vzorem pro mladé? Posledního poslouchám ze sprchy. Klinický psycholog. Alkohol je povolen v denním množství - kolik říkal? Asi deci. Stojí mi na stole kvalitní muškát. Litr za stovku. V Penny ukazují tichá vína v regálech se slevou. No nekup to, když si jdeš pro difusér. Z pana psychologa vypadlo, že má rád víno. Tak mi hlava nebere, co to jako u toho Krause mělo znamenat. Nesleduji a koukám, že jsem o nic nepřišla. Ten pořad jsem měla ráda. Než se mi zprotivil pražský kavárník.

Našla jsem na netu - kousíček kopíruji:

Marshall Rosenberg (autor "Nenásilné komunikace") vychází z předpokladu, že všechno, co děláme, děláme ve snaze naplnit své potřeby. Jako děti jsme však běžně vychováváni k tomu, abychom na své potřeby ohledy nebrali a místo toho se podřizovali autoritám, a hlavně dobře zapadali do dominujících hierarchických struktur. Odmala nás společnost (škola jako prodloužená ruka vlády a často i vlastní rodina) vychovává prostřednictvím výčitek a trestů za věci, které se autoritám nelíbí. V dětství jsme se navíc naučili uvažovat v morálních soudech. Realitu neustále hodnotíme: to je správné, špatné, dobré, zlé, sobecké, nesobecké... A protože se lidé učí nápodobou, v dospělosti pak přebíráme štafetu svých předků a pokračujeme ve výchově dětí za použití viny, hanby a donucovacích prostředků. Tyto nástroje běžně používáme i v komunikaci s ostatními dospělými.

"Říkat lidem, co je na nich špatného, je tragické a sebevražedné - a kromě toho je to neúčinné. Snažíme-li se lidem říci, co se nám na jejich chování nelíbí, neměli bychom do toho míchat své soudy... Nevhodná slova vyvolávají obranný postoj a agresi."

Příčinou našich pocitů není chování druhých lidí, ale naše potřeby.

Mantru našeho dětství: Kdo dojídá, toho na vojně nezabijou - jsem kopírovala a aplikovala celý život. Pomalu jsem tloustla. Zlikvidováno v mysli na kraji své druhé kariéry - v létě to bude devět let. Kdybych mohla napravit svou nápodobu rodinných šablon, určitě bych vychovávala zcela jinak. Jenže: rodiče vychovávají jak nejlépe umějí. Ničeho tedy nelituji. Jsem ráda, že jsem totálně přehodnotila názory. Mám - doufám - ještě kousek času učit se nehodnotit realitu v morálních soudech - ať si každý dělá co chce, jak chce - pokud se to netýká mé osoby, mé rodiny. Pokud se to týká, zůstanu klasicky u morálních soudů. :-)

V hlavě rovnám den. Přemýšlím o zvrácenosti doby. O trestu pro řidiče náklaďáku. Za co? Vždyť je sem ženou horem dolem. A když je přivezl - dostal flastr. Konkuroval neziskovkám. Přemýšlím taky o smrti. Micka se přišla pomuzlat. Asi mi vidí do toho chaosu v hlavě.

Zítra zas bude hezky.

Jsem jeden celek se silou, která mě stvořila. Jsem v dokonalém bezpečí. - Tu mantru miluji. Vytáhla jsem si ji asi před deseti lety na meditaci - jako motivační kartičku. V těžkých chvílích si ji melduji.

Hezkou klidnou dobrou noc!