Zas si mě ti úředníci spletli. Ale jinak kráva radosti podojena. To se musí :-)
Středa. Miluji. V poledne se ozve ta velká rána. Vždy jsem se ptala studentů ve středu po obědě:
- Slyšeli jste tu ránu dnes v poledne?
- Ne.
- Ne?
- To se zlomil týden. Už jdeme k víkendu.
Sedm. Vyhlížím - pojedu na lyže? Ne. Dnes ne. Zalézám. Devět. Protírám oko. Hm, to už normálně pracuji. Ale dnes mám v diáři: Lyže. Začínám až ve tři. Čtu si v ntb. Poslouchám dr. Blochovou o silných ženách Přemyslovnách...
Už jsem si poslechla o síle žen v naší minulosti
https://www.youtube.com/watch?v=A5wKKITEyeU&t=1s
Ještě pročíst tři dny starý text z ruských stránek o pohádkách. Fí, to je zajímavé čtení. Moudré. Dávám si přeložit. Koukám k Heleně Heclové - má inteligentnější překlad. Havran trhal - je přeci jenom přesnější než havran čural. Tenhle odstavec - moudro o dravcích západu a slovanských mírných duších!
Příběh naznačuje několik způsobů, jak čelit smrti. V pohádce Kalmyk, kterou Pugačov vypráví Griněvovi v knize "Kapitánova dcera", je orel překvapen dlouhou životností havrana: "řekni mi, havrane, proč jsi v tomto světě žil tři sta let a já mám pouhých třicet tři let?" "Protože, otče", havran mu odpověděl "piješ živou krev a já jím mršinu". Orel se zamyslel: "Zkusme tedy jíst to samé." "Dobře". I letěl orel společně s havranem a viděli padlého koně; slétli dolů a posadili se. Havran začal trhat a chválit. Orel jednou klovnul, kloval znovu, zamával křídlem a řekl havranovi: "Ne, bratře havrane. Než jíst mršinu po tři sta let, je lepší se opít živou krví a pak, co dá Bůh!". Plnokrevný život a osvobození se od smrti v něm je civilizačním snem Eurasie, na rozdíl od západního snu o přežití za každou cenu: i při jídle zdechlin, nasycení kadaverickým jedem, dokonce i životem v umírání.
https://izborsk-club.ru/18803?fbclid=IwAR2du74bdld-aa5gCkxJap_SZa0ZONUIhiY94epefmLSfNqx6QItopklOSw
V našem městě máme velké štěstí. Vedoucím životního odboru - člověk na svém místě. Přírodu chrání, kontroluje, oživuje. Po městě chodí pěšky. Pozoruje. Vše vidí na vlastní oči. Není to kancelářská krysa. Asi moc pracoval. Potřeboval zastavit. Loni špriclička žebříku splnila vesmírný úkol. Pan vedoucí pracoval se sdrátovanou nohou z domova. Nezahálel. Ve všech městech stromy kácejí. U nás vysazují. Mně asi před třemi lety pomohl zachránit náletovou osiku za plotem. Chtěli ji podříznout. Na jaře z ní poletují nepříjemné vatičky. Na podzim hrabeme její listí. Rádi jí sloužíme zrovna tak jako javoru. Na jaře mě zas čeká nekonečné vytrhávání zakořeněným nůsků. Ráda stromům za jejich službu na opátku posloužím. Pozoruji na nich ptáky. Speciálně na osice přistávají kavky, hrdličky, sojky. Fotografuji ty velikány ve všech denních i ročních dobách, osvícení... Krásná kulisa.
V našem městě se díky snaze vedoucího životního odboru třídí nejlépe v republice. Město nám pronajalo žlutou a modrou popelnici. Tu na komunální odpad už nevyvážejí týdně, jen jednou za čtrnáct dnů. Stačí to. Manžel (Iriska používá slovo manža - moc se mi líbí) dle harmonogramu v kalendáři vystrkuje papír, plasty, komunál. Funguje to už druhý rok. Navíc máme vymoženost. Na podzim a na jaře nám odvážejí v obrovitánských taškách listí, větvičky... Stačí tašku jen vysunout před dům. Pan vedoucí je fiškus. Proč vyvážet ze zahrady bio odpad, když ho můžeme zkompostovat a využít na pozemku. Na podzim přišla SMS od úřednice, že jsme se nedostavili k podpisu ble ble ble smlouvy. Manžel - oba se jmenujeme stejně!!! - na úřadu podepsal nájemní smlouvu. Tehdy jsem vyrušila pana vedoucího telefonem doma. Bylo tam nějaké nedorozumění - o polední pauze zmiznou všichni z úřadu na oběd... Shodli jsme se, srovnal, co bylo potřeba.
Dnes SMS:
Dobrý den, stále jste si nevyzvedli kompostér, učiňte tak v těchto dnech na vrátnici TSM...
Tisknu ikonu telefonu. Ozývá se mladý hlas se jménem té, která nebyla tam, kde měla být tehdy v adventu.
- Poslouchejte, jak my máme vědět, že si máme vyzvednout kompostér? Co takhle SMS přeformulovat.
- Musíte si...
- Volte slova. Zkuste třeba říci: Ano, SMS není správně formulovaná. Prosím, buďte tak hodná, dostavte se na TSM... Nebo - je potřeba...
Vodopád na druhém konci přerušuji, protože zas nakazovala, že musím.
- Milá zlatá, já už musím jen jedno. To, co všichni musíme. Jinak už nemusím vůbec nic. A vy si laskavě uvědomte, s kým mluvíte. Když už nemáte úctu ke stáří, budiž, ale zdůrazňuji: Já nejsem ovčan. Jsem občan. A vy si v hlavě srovnejte, kdo a pro koho tu je. Pošlu tam manžela.
- Ne, to musíte vy, protože smlouva je na vás...
- Ne, nepojedu, mám dvě vyhřezlé plotny a opravdu nebudu nic zdvihat.
- No, ale to musíte, protože já vám řeknu vaše číslo a na to si to vyzvednete.
- Manžel nám to vyzvedne.
- A on má manžel v občance vaši fotku?
Ty vorle. Ta je drzá. Světe, haló, haló, HALÓ! Minulý týden si mě úřednice na dopravním oddělení spletla s malým Pepíčkem. Dovolila jsem si bez dovolení vstoupit po schodech do kanceláře, kde se odjakživa vstupovalo k přepážkám. Vyrušila jsem jejich předobědovou meditační pauzičku. Vesele drbaly a čekaly na padla. Rozstřelily se jak slepice.
- Paní Hrobská, my tu máme VYVOLÁVACÍ systém!!!
Minulý týden jsem stála ve dveřích kukaně v DD. Prosila jsem o hrneček. Zapomněla jsem si svůj pro maminku na kafíčko doma. Ozvalo se:
- Paní Hrobská, sem nesmíte!!
Ty vorle!!! Kde je předpis, kam a jak se smím postavit. A poníženě zaprosíkovat jako pejsík. Mám hrábnout pacičkami nebo musím stát v pozoru?!
Kudla, už toho mám dost. V duchu si pro sebe křičím: ÚŘEDNÍCI CELÉHO SVĚTA, větu by hezky dokončil herecký kníže Jiří Kodet ve filmu Pelíšky...
Hej, mohli byste si vy mladší trošku sáhnout na rozum? Mohli byste si vy, kteří jste placeni z našich daní, uvědomit, že my tu nejsme pro vás? Vy tu jste pro nás!!! Je to těžké?
Slečna - mladá paní štěká stále to svoje. A já si zase kolovrátkuji to své. Ne, já nepojedu...
- Víte co, zklidněte vášně nebo zavolám vašemu panu vedoucímu.
- No, to já vám ho klidně dám.
- Tak to jsem moc ráda. Tak mi ho dejte.
Slyším, jak maže přes tři kanceláře, čtyři údolí, pět řek, šest hor. K uchu se mi nese tlumené:
- Pane vedoucí, ml, mlb, bl, bl,crr, vr, ona to nedokáže pochopit!!
- Filip.
- Hezky vás vítám v prácičce.
- Děkuju hezky. Ještě jsem o berlích.
Srdečný člověk. Chápavý. No - řekla bych se vší pokorou a úctou: Sedlák. Mozek v hlavě.
- Mohl byste nejprve to mládě poučit, že o mně nebude říkat, že nedokážu pochopit systém? Já nemám snahu ho pochopit. Ta SMS je vytýkací - jak to, že jsme si ještě nevyzvedli.
- Město to dává zadarmo, tak...
- Vím, je potřeba mít kontrolu. My vám to nezapřeme. Podepíšeme. Děkuji vám za ty popelnice - třídím. Pletu si sice žlutou s modrou. Když jsou prázdné, tak intuitivně odhaduji plast do žluté, papír do modré - snad jsme se trefila.
- Jo, správně...
- A sklo mi manžel vybírá z koše, nosí ho do kontejnerů pár metrů od domu. Taky chci projevit radost z těch stromů od závor. V rámci zavádění 5G se kácí a kácí. U nás se vysazuje... Děkuji. Je to skvělé.
- Dalo to dva roky, než tam dali ty opěry, aby to někdo nepodřízl strunovou sekačkou. Máte doma kousek papíru? Stačí bílý.
- Jo, napíšu zmocnění. :-)
Řehtám se. Loučím se. Jak říkám - chlap s hlavou na krku, používá ji; je ochotný, vtipný, vstřícný. Umí vést hovor. Co ale hlavně - záleží mu na přírodě, na lidech.
Vesmírný pane děkuji za něj!
Petroušek volá. Přeposlala jsem mu nevhodně formulovanou SMS.
- Už máš kompostér?
- Peťuš, nutili mě, abych si to dvacetikilové monstrum vyzvedla sama.
- Že ty se necháš vytočit. Prosím tě, já to zařídím. Zítra mám volno. Přivezu ho.
Na patnáctou stará paní. Už toho hodně pamatuje. Přišla s umolásanou poukázkou.
- On ji nikdo nechtěl. Co to jako je?
Vysvětluji. Ta babka je kronika. Poslouchám její unikátní zkazky. Má krásné lidové vyjadřování. Veselé oči. Měřím ji. A u toho dostávám info. Má bystrý úsudek.
- Moje maminka byla selského rodu.
(Slyším styl Boženy Němcové. Líbí se mi.)
- Von tatíček Masaryk taky nebyl to, jak nám ho líčí.
- No to my víme. Musel mazat zeptat se do Ameriky, jestli by jim nevadila ČSR. A Beneš se svou přezdívkou král rulety v Paříži taky pěkné kvítko.
- No, moje maminka mi povídala v osmdesátém devátém.
- Tak to je konec. A teď něco zažijeme. To bude hrozné. A víte, když byl Masaryk v Hronově, babička vyprávěla, že se Masarykové ptali, co soudí o Češích. A víte, co řekla?
To by mě teda zajímalo, jak ta duševně chorá Američanka smýšlela o mém národu.
- Že jsou to cikáni. Že o nich myslí jako o cikánech.
Hovoří o rodině Havlově, o jejich stycích s SS... Babka je informovaná. Vyučená elektrikářka. Prý pracovní zálohy. Pak z toho udělali v Letohradě učiliště.
- Elektrikářka? To je přeci těžká práce. Vykonávala jste ji?
- Jo, převíjela jsem motory. Ale pak jsem dělala v nemocnici ve skladu.
S tou ženou se ráda potkám znovu. Obyčejná, ale určitě ne houpá. Životní zkušenost. Něco si u mě koupila, aby mi udělala kšeft. Pro radost. :-)
Na půl šestou do knihovny. Přednáška o Romanovcích. Na prvním dílu jsem chyběla. Jsem unešená znalostmi přednášejícího. Skvěle připraven. Klobouk dolů. Řada, dlouhá řada postav. U každé přehledný výklad - kdo, kde, kdy, s kým za kolik... Mikuláš s jeho prý hloupou ženou... Konec Romanovců...
- Peťůůůš, to bylo nádherné. Ten člověk nádherně vyprávěl. Měl to prošpikováno pikantnostmi. Na ruském trůnu hodně seděli Němci. Naši Kuronští byli s Romanovci propojeni.
- Tak hlavně, že se ti to líbilo.
Tak hlavně, že se mi to líbilo. :-)
Zamýšlím se. Jsem jiná. Měla bych se stydět. Nejdu s davem. Moc přemýšlím. Měla bych se stát pravou nefalšovanou českou ovčankou. - Tůdle, to určitě! Jsem jaká jsem! Maminka měla větu:
Komu se to nelíbí... Doplňte sami...
Dobrou noc!