Vždy se najde blbec. Suverénní

V devět začínám. Klient mi nechává asi pět deset minut k dobru. :-) Jeho žena mu poradila z zpoždění. Micinka se ráno přišla ohřát. Má hlad. Vyskočila na konferenční stoleček. 

- Mííícko!

Nic. Čmuchá po desce.

- Miíííckóó!

Vysavač postupuje dál. Už mi to dochází. Včera jsem jí trhala na maličké kousíčky tyčinku. Druhou nedojedla. Položila jsem polovinu na stůl. Neuklidila ji. Micka na stůl nesmí. Dnes bez problémů popadla dobrotu. Zápasí s ní na koberci. 

- Pojď! Ty sis našla mňaminku. 

Trhám kousíčky; vděčně kouše.

Před devátou - tabletku. Na potřetí lup. Klient po Vánocích polepšen. Mám radost! Zvoní telefon. Přijíždějí snacha s tchýní. Chvíli počkají. 

- Jakou jste měly cestu? Pojďte dál. Usaďte se. 

Paní mi vypráví, jak se seznámila náhodně na FB se svým mužem. Synem té druhé. V práci jí vyběhla fotka jejího budoucího. Neznámého. Ještě jednou. Pomyslela si: To není náhoda. Napsala mu:

- Jsem Slovenka. Pracuji v Blavě. Vyběhl jste mi tu.

Občas si napsali. Pak měl jet do Pákistánu. Říkala si - ble, ble, ble. Jenže on se za ní vypravil. Hned tady u nás ještě v našem kraji havaroval do sloupu.

- Cesta neměla být.

- Ano. Jel za mnou vlakem. Někdo pod něj skočil. Vlak tři hodiny stál. Řekla jsem mu, že to nemá být. Ať sedne na protější vlak a jede domů.

- Cesta přerušena.

-  Jenže on mi zavolal, že už se to dává do pohybu. V Pákistánu nainstalovali linku. Nikdo to tam neumí obsluhovat, opravovat. Odstěhovali jsme se tam. Jezdíme sem v létě, na Vánoce. Už deset let. Tam jím ovoce ráno utržené. Maso ze zvířete ráno zabitého.

Na to, jak dobře jí, má 35% tuků. To je moc.

Zná Svobodný vysílač. Insidera Petera. Jardu Chvátala. Míru Zelenku. Pana VK.

- Nevolal váš manžel do pořadu? Asi dva až třikrát?

- Volal. To jsme my. V Pákistánu lidi neumějí číst, psát... Jo, volal tam. 

- Má váš manžel takový tichý hluboký hlas? Pomalý. Rozvážný?

- Jj, to je on. Když sedíme večer u počítače, koukáme, myš se sama pohybuje, hledá soubory. Když telefonujeme, hlídají nás.

- No to poslouchají tady taky.

- Hlavně když je ozvěna.

- Jj. Nebo se opakuje smyčka poslední věty...

Pracuji celý den. Za maminkou k večeru. Slyším její volání. Běžím po schodech.

- Haló, haló! Potřebuju čůrat!

Slyším už od zdola. Beru schody po dvou.

- Mami, už jsem tady!

- Mami!

- Mami!!

- Haloó, je tu někdo?

Dobíhám. Sestřička vchází na sesternu. Viděla mamku: Slyšela ji? Nic neudělala. Hergot - to tady nechají člověka hulákat? Proto se dávají plíny?!!?

Beru mamku. Volám chodbou:

- Halóóó, haló!

Jsem hlasitá, ale NIKDO MĚ NESLYŠÍ!!

(V duchu slyším tu prolhanou. To její: Tohle já nebudu komentovat. - Ani o to nikdo nestojí.)

Objevuje se pečovatelka z druhého křídla. Prosím ji, aby maminku odvezla na záchod. Nějak jsem si to tu naučila, že mamku obsluhuji. A že peru svetr a ručníky. A ještě že držím hubu, když se jí něco ztratí. Tak takhle ne.

Pečovatelka jde z pokoje okolo mě.

- Řeknu Ivetě.

Svlékla jsem si kabát. Vybalila košík. Luštím. Mamka nikde. To je divné! Jdu se podívat. Maminka v koupelně se zataženými dveřmi.

- Mami, jak to že stojíš? Ty už sis oblékla kalhoty.

- Paní Konečná, už jdu k vám.

- To je dost pozdě.

- Já jsem měla paní...

- Mě to nezajímá. Nechali jste tady mamku zavřenou v koupelně, bez dozoru. Hlavně že mě v létě obtěžujete tím, že mám podepsat lejstro, že smí zůstat sama na terase. Aby neskočila přes zábradlí! Nechaly jste ji tu zavřenou. Vozík bez brzd. Kdyby upadla, na co byste se vymluvili?!!

- Nekřičte na mě!

Přátelé, já jsem nekřičela. Psycholog by se tu pobavil. Na mou repliku není odpověď. Tak se použije útok.

- Nekřičím! Ale takhle to NEBUDE!!

Kdyby holka věděla, že když křičím, vypadá to úplně jinak.

Vezu maminku ke stolku. Nalévám caro.

- Mami, to je hrozné, jak jsi volala halo, haló.

- No, a zbytečně. A když to nevydržíš, tak ti nadávají.

Jak si tohle může pamatovat? Asi může. Silný zážitek. Stres. Bezmoc.

Volám Ivě.

- Víš co, jsou to kravky, ale jinde by to bylo horší.

Ano. Češi. Shrbí se. Je tu skvělá péče, a pak jedna nová suverénní to pokazí. Nedovedu si představit, že bych jako řadová učitelka řekla rodičovi, aby na mě nekřičel... Vždy v rukavičkách. S citem. Respektem. Např. hodnocení žáka, které rodič nečetl, neexistovalo:

- Je nešikovný; má ruce jak turecké šavle. Do karty se napsalo: Je méně zručný...

Volá Peťulka.

- Já už jdu. Nespěchej, pak mi to připravíš. Jdu popřát k narozeninám kolegovi. Za hodinu jsem zpátky.

Paní Jana si odváží mamku na záchod, ač ji nemá na starosti. Díík.  

Utíkám domů. Stavuji se v drogerii. Micince něco bezvadného na zub. Jak byla statečná. Všechno přestála. Brečela. Už je veselá. Pěkně jí. Pendluje ven, domů, ven, domů... Zas je svobodná. Ve svém revíru. Kolegyňka od Brna volala, jak jsme to včera zvládly. - Výborně. :-)

Rychle pracuji. Objednávky. Servis. Chystám. Telefonuji. Micinka spí v ložnici. Jdu za ní. Už zas přede jak motor. Nabízím jí lososový bonbon. Paní prodavačka mi říkala, že její kočka to nežrala. Třicet korun. Přišla jsem o víc. Ejhle, Micinka by snědla celý pytlíček.

Půlnoc. Jdeme  spát. Poslouchám rozhovor - no, doporučuji!!! Pavel Roško na konferenci ve Švýcarsku - jak scifi...

https://www.youtube.com/watch?v=8ojckmHgaXA

Dobrou noc!!