Zas ta veterina

Dnes dospávám. Kočičí děti okolo kočičky. Jak mě vidí, kutálí se ke mně. Zrzka stále drží dietu. Zas ranní maraton. Nasytit zvířata v pořadí. Mour, Zrzečka vevnitř, děti venku. Já nakonec.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-08-04_Kocky/

Penicilin. Chjo. já jí tu mordu nerozdělám. Drtím ho ve vlažné vodě. To určitě. Pořád se drží v pevném zbytkovém stavu. Mám hezkou malou stříkačku. Už ji mám na lince asi půl roku. Nevím, kde jsem k ní přišla. Ale hodí se. Natahuji z mističky část penicilinové vody. Jak mraucla, šup. Dávka. Natahuji podruhé. Totéž. Ještě třikrát. Pak jsem prstem vytřela dno. Myslela jsem naivně, jako že by to mohla olíznout. Ani náhodou. Dobrá. Ještě zkusím gel. Ne. Mám ho po sobě rozprskaný, na nábytku, na dlažbě. Super. Už druhý pytlíček, asi je to pěkně drahá věc, ale přichází vniveč. Jak to asi mám z toho pytlíka s ostrým rohem dostat zvířeti do mordy. Fakt. Vysoká je mi k prdu. Jsem zkrátka méně zručná - to se psávávalo na zvláštní do karet dětí. Jinými slovy - zápis mohl vypadat i takto: Ruce levé jak turecká šavle.

Zamést. Srovnat sházené věci. Vytřít. Vytahuji parní čistič. Koťata vystěhovat ven. Chladno. Vynést jim k pelíšku kočkolit. Vybírám ho. Ještě škrabací rohožku. Posbírat nádobíčko. Umýt. Ficka se ze mě stala vcelku nenápadně a rychle. Petroušek má dovolenou. Někde v luftě. Místo ve dvanáct volá už v deset.

- Peťuš, právě jsem vstala a jsem v kole okolo našich čičáků.

- Dnes ráno bylo nazvraceno u ledničky.

- Ježiši, Zrzka! Dostala v pondělí injekci proti zvracení.

- Ne, to byly takové malé tři zvratky. To koťata.

Proč mi lže. Koťata nezvracejí. Poslala jsem Petrouška během dne pro dietní kapsičku na veterinu. V půl třetí je tu.

- Máme se stavit ne veterině. Byla tam taková úplně jiná paní doktorka. Prý by raději Zrzku ještě viděla. A dala mi tenhle pytlíček. Ten včerješí už nemají. 

Dávám mu ke zkouknutí video o lžích, resetu, o dr. Bakdým - píše se jinak. Indický německý lékař. Vystupuje tu i v deset let starém pořadu na české bruselské lži TV John Virapen. Pak další vývojáři léků u Pfiseru, konkrétně vakcín. Pochopili, že se jedná o genocidu. Všichni se stavějí proti očkování. Varují důrazně. Nové mutace pokosí mnoho životů. Očkovaní budou nosit nové a nové mutace. Na ty padne mnoho mrtvých. Doufejme, že všechny ty lékaře nenajdeme utopené s kudlou v zádech a dopisem na rozloučenou. To se stává. (Tuhle větu beru jako vražednou - tu jsem slyšela od sestřičky v DD, když jim mamka 16.5. upadla. Zabili ji. To se stává. Tomu snad ani nechci věřit.) Holandský poslanec se ptá holandského premiéra na knihu švába Klause Schwaba, ředitele světového fora v Davosu. Nedávno vyplulo, že tenhle šváb je z rodu Rockefellerů. Premiér prý vůbec knihu nezná. Poslanec cituje z děkovného premiérova dopisu Schwabovi za bezva knihu. A víte, že ten Holanďan ani nezaváhal? S úsměvem řekl, že vůbec nemá ponětí o knize, že jen poděkoval zdvořile za dárek. Bezcharakterní zabijáci. Oximoronem by bylo - charakterní zabijáci.

Zatímco Péťa předstírá poslech z mého telefonu, strojím se.

- Co tam mluví? Co mě zaujalo? Jaká hrůza?

- Já to nemohu přečíst.

To je mi jasné. U cizích řečníků jsou téměř nečitelné titulky. Proto ho kontroluji z koupelny. Pohodlný.

- Hele, vrátím ti to. Vezmi si brýle. A dej tomu pečlivost.

Dělá jako že nic, ale štvu ho. On mě taky. Láska moje největší.

- Už chápeš, proč nekupuji to tvé mašo?! Viděl jsi tu bestialitu s tou krávou?

- Ale v závěru je agitace volit VB.

- Prosím tě vykašli se na agitaci. Co sis z toho měl vzít?

- Informace o očkování, o podvodech...

Jeho odpověď mě uspokojila. Zrzka dostala do mističky tekutý obsah sáčku. Přišel jí vhod. A ještě jednu mističku zhltla. Spokojenost na obou stranách. Balím Zrzku do deky. Jedeme. Moc se jí to nelíbí. Buď nemá ráda auto nebo si pamatuje spojení auto -veterina - píchanec. A ještě jeden. A ještě jeden.

Už nás čekají. Zavírají okno. Dveře. Milá paní doktorka prohmatává Zrzinku. Ta je ve střehu. Měří teplotu. Zrovna zvoní telefon. Do prčic. Kočku mám držet. Vyměňujeme ruce s Péťou. Teplota 38°. Předevčírem měla 40°. Střevo ještě citlivé. Péťa kočku drží tak, že teploměr vyklouzl. Vyměňujeme ruce. Opět držím já. Hladím ji. Konejším. Uklidňuji. 

- Kdy jste jí dávala penicilin?
- V deset. Na třikrát. Natahovala jsem ho z mističky.

- Tak já jí teď dám v injekci a vy jí zítra dáte večer v šest. A ráno...

- Tak v šest to já ještě spím.

- Tak nejpozději v deset.

- To zvládnu i dřív.

První injekce - kousla mě.

- Máte krásnou kočičku. Umí se nádherně bránit. Tak to má vypadat. Zrzavá kočička ja vzácná. 

- Myslím, že se s nimi teď roztrhl pytel. Jen u nás jsou dva zrzaví kocourci. :-) 

Měníme ruce. Tentokrát jde na druhou injekci Péťa.

Zrzka ječí, kouše, zmítá se. Zuří. Mně kousanec naznačila. Jen náznak krve. Péťu žahla pořádně. Aby věděl, že ji nemá držet na pálivou injekci.

Nabídku injekcí odmítám. To by nám mohla taky proletět stropem. To raději budu šudlat tabletu v teplé vodě. Však já nabydu zručnost.

- A kde se dají koupit tyhle dietní kapsičky?

- To se neprodává. To máme jen my. To byste neuměla dietu určit. To je ze zákona. 

V duchu se mi vybavují poslanecké veksle. Kdopak v tom měl zas prstíky! Proč bych si nemohla v obchodě bez zákona koupit dietní kapsičku?  

Jedeme domů. Kočičku zabalenou v dece. Chce vidět z okýnka. Staví se na zadní. Už jsme doma. Nesu ji do domu. Jsem šikovná. Natahuji do stříkačky z toho mrňavého ostrého pytlíka gel. Pěknou plnou dávku. Mordu jí neumím rozevřít. Ale jak mraucla - frc - jen zamlaskala. Gelík má v sobě. Zvracet nebude. Asi jí bude bolet bříško od píchanců. Vařím jí krůtí prsa. To nám dovolili. To je pochoutka. I mrňouskům to jede. Zrzečka se trošku najedla. Vlastně - celý den lítám okolo koček. Umývám nekonečnou řadu mističek. Vybírám kočkolit. Vyklepávám pelíšek. Tak dnes na borůvky zas ne. Dnes měl odjet huňáček. Zas by se lépe zvládali dva než tři. 

K večeru jedu na nákup. Lidl. A zrovna ten frajer, který mi 13.11. neuctivě řekl:

- S vámi jsou stále problémy.

- Se mnou? S vámi!

Neměla jsem nasazenou roušku. Jen šálku., Tehdy jsem mu řekla, že už k nim chodit nebudu. Použil slovo nevykládejte, jste naše stálá zákaznice. Že prý chodím pravidelně. Přitom jsem u nich nebyla dle platební karty od 25.9. Tak mladý a tak špatný postřeh. A tak drzý. Neobchodní. Zrovna otevřel pokladnu a zrovna za mnou nikdo není. Tak teď si to spolu hezky vyřídíme. 

- Dobrý den! Chtěla bych Vás poučit, že jste na mě byl 13.11. neurvalý jako k člověku, k ženě, ke starší osobě a k zákazníkovi. Porušil jste hromadu zákonů. Zvažuji trestní oznámení na vás za porušení mezinárodního zákona o biomedicíně, Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti. Ale hlavně vás poučím, že jste porušil paragraf 328 tr. zák. Přisvojil jste si pravomoc úřadu. Vy jste neoprávněně vykonával úkony, které jsou vyhrazeny orgánu státní správy.

- Já nepotřebuji poučovat.

- No, jak vidno, potřebujete. 

- Když budu chtít, tak si zákon vyhledám. Nebo si řeknu někomu, kdo se v tom vyzná.

- Proto vám dávám poučení a výstrahu. Zvážím, jestli podám trestní oznámení. Můžete si jít sednout až na dvě léta!!!

Mladíček neshodil svou aroganci. Než by projevil pokoru, opět měl nemístné řeči. Nedbal mého poučení. Dostal ho zdarma. Právní služby se platí. Mami, jsem mstivka. Tohle si líbit nenechám. Kdyby řekl, víte, já jsem se tehdy bál o místo...

Zatím ho až na dvě léta jít sedět nenechám. Zavolala jsem na jejich linku. Paní si to sepsala. Ať si ho tu srovnají. On nebyl sám. Byl tam ještě ten vysoký prodavač. Ten se taky popletl. Stále mě obtěžoval, abych si nasadila roušku. Držela jsem si tehdy šálku i před nosem. Chovali se tu všichni jak vosy. Roušku, roušku, roušku! A co zákon?! Já dodržovala zákon. Nedbám podzákonné normy! Nařízení vlády je norma podzákonná. 

Zrzečka s koťaty doma odpočívají. Nechala jsem je, až začala padat vlhkost. Nastěhovala jsem je spící do domu. A to se zase kuličky probraly. Myslely si, že sedací souprava je šplhací stěna. Tak to teda ne. Do toho Zrzečka opět průjmila do kočkolitu. Nenudila jsem se. Ještě jsem naložila pár skleniček okurek.

Večer. Zrzka loudí. Brečí. Naříká. Vyjekuje. Má hlad? Nebo jí bolí bříško?

- Zrzečko, pojď sem. Otevřu ti do pracovny. Můžeš ležet na páníčkově křesle. 

Jen jsem odešla, už byla za mnou. Několikrát za mnou přišla do koupelny. Brečela. Chovala jsem ji. Dala krůtí masíčko. Dělala jí pomyšlení. Pustila ven s myšlenkou, že už jí nikdy neuvidím. Jako Micicindičku. Ale ani ne za deset minut už vpochodovala do domu. Ani jsem ji nemusela volat. Čekala přede dveřmi. Chjo, jestli ona nemá kovid. 

Nemá. Její hoši jsou rozvalení na křesle. Nepodařilo se jí je vzbudit. A to jsem ráda. Rozvalila se pod křeslo. 

Jdu se rozvalit do postele. 

Dobrou noc!