Zas ti hadrníci

Ráno. Slunce. Zahrada. Odstrojuji netkané pytle z větví meruňky. Kočky okolo mě. Už dostaly do misek. Žofka dnes zase hrála.

- Jé, no to si dám. Děkuji.

Ochutnala asi dva tři kousky masa a pak toho divadla nechala. Normálně se na kvalitní hovězí libové hrudičko vykvajzla. Kdyby aspoň chytila myšku. Jenže asi jí to máma nestihla naučit. To se prý musí v kočičí rodině předvést, nacvičit, zopakovat, pochválit. U Mourků to asi nefungovalo. U Žofie – bůhví.

Zahrada se koupe ve sluníčku. Ptáci – koncert. Prohlížím si kytky. Nezmrzly. Vynáším květináče ze skleníku. Trhám množství vzešlých javorových nosů. Rostou všude. V trávě, na záhonech. Přitom pojídám bršlici. Okukuji záhony. Poslouchám ptáky. Kochám se jarem. Vyrývám pampelišky. Jdu si je omýt, dvacet minut lehce povařit. Čištění krve, jater…

Den teče jako korálek. Na patnáctou má přijet starý horal s německým jménem. Paní přijede s ním a s vnučkou.

Obědvám. Telefon. Už jsou tady.

- Teprve obědvám!

- My počkáme. Jen jestli jsme tu dobře.

- Jste. Před domem je modrý Peugeot.

- Tak tu jsme správně.

Přijeli o tři čtvrti hodiny dřív. Ještě bych velice ráda vyčistila a nazdobila okno. To už je teď trapné. Když stojí na ulici. Uklízím nádobí do myčky. Jdu se teprve namalovat. Důchodce, manželku, vnučku Aničku zvu dál. Studuje na zdravotní škole. Slyším příběh starých manželů. Jak si v osmdesátém třetím řekli ano. Ale jeho maminka si nepřála českou snachu. A její maminka si nepřála za zetě Němce. Rodina roztržena při odsunu. Měl příbuzné v Lipsku, Drážďanech. Ale všechno už pomřelo. Jen bratranec zbyl.

- Východní Němci už nechtějí setrvat se svým velkým bratrem.

- No, ale v osmdesátém devátém – to chtěli moc. Babička měla důchod šedesát marek východních. A najednou ho měla v markách západních.

Přijeli trošku dědu pookřát, povzbudit. Ale nevypadá smutně. Ne, ne. Vypráví, jak hrál celý žviot fotbal. Myslím ještě v padesáti v bráně? Nepletu si to? Možná ve čtyřiceti. A pak trénoval. Pak spadl z postele; málem si zlomil vaz. Nizoučká postel, nějak uklouzl. O stolek se uhodil do hlavy o stolek. Paní ho po pěti minutách vzkřísila. Smáli se mu. A v nemocnici zjistili na rtg oběšeneckou zlomeninu. Naprasklý obratel. Zezadu i z předu mu otevřeli krk, našroubovali železa. A šel do invalidního důchodu.

Vnučka se rozhlíží. Bystrá sedmnáctiletá slečna.

- Mamka taky dělá Herbalife. Čtyři roky.

Dědeček:

- To já pít nebudu.

Je mu šedesát osm. Orgány se cítí na osmdesát tři. Viscerální tuk dvacet čtyři. To je nemožné!

Nic nenabízím. Hezky se loučíme. A když nebude pít, starat se o tělo, denně nasávat čtři až šest piv, jeho věc. Jedno pivo jako jeden a půl rohlíku. Každý svého štěstí strůjcem. 

Během dne jsem si po chvilkách přečetla pár vzdělávacích textů ze Staré Šumavy na FB.

Najdu v počítači, jak jsem psala o řemeslech? Nenajdu? No, ale nahmátla jsem aspoň hadráře:

19.5.2023

Tak tedy hadráři. Mamka pracovala naposledy u VÚ 8521, což byl výstrojní sklad. Jenže se jim říkalo hadráři. V jiném významu, než mělo tohle slovo jako označení řemesla. Ještě pamatuji takového tlustého pána s kolem. Vezl na něm vysušené placky zaječích kožek. Zapáchaly. To se vykřikovalo:

- Hadry! Kosti! Kůže!

Já si pamatuji jen na ty kůže. Kožky! Kožky! Myslím, že vykupoval za dvě koruny jednu. Nevím, jestli se nepletu. Hadráři dřív jezdili po vesnicích. Skupovali hadry. Třeba i plesnivé. Vozili je do papíren. S vynálezem knihtisku – papír. Nemohli ho draze dovážet po hedvábné stezce z Číny. Lidé papíru nevěřili. (Neví se přesně, kdy Jan Guttenberg poprvé použil knihtisk, jestli to byl on. Ale studentům jsem vždy říkávala: Používejte letopočet 1444. Hezky se pamatuje.)

Jak se hadry třídily? Hedvábné se užívaly na jemný papír. Vlněné na savý. Normální hadry na papír. Doma večer rodina hadráře roztřídila denní snůšku. Odstříhaly spony korálky, ozdoby, knoflíky. To přebíraly maminky s dětmi. Pokud tam byly šaty, tak většinou židi přešili, naškrobili, prodali. (Směli provozovat jen pět řemesel.) Židovské švadleny byly nejlepší. Přešily, naškrobily a služkám, obchodnicím u krámku prodaly. Hadráři dostali za hadry peníze nebo štůčky látky. Hadry se zpracovávaly v továrnách. Existoval pořádek, podle kterého ti majitelé papíren vykupovali. Vydávali v Berlíně časopis Burza hadrářů. Tam bylo napsáno, jak ty látky vykupovat. (Mimoděk mi u věty A tam bylo napsáno, že tam bylo na… - Ráda mě s ní zlobila maminka. Měla víc průpovídek. A na stará kolena v DD jsem od ní slyšela asi dvě nebo tři říkanky, které mi nikdy doma nezpívala. Jedna je Jirka Pirka šel za dvírka na okurky chc. Aby se mu nezkazily – konec si musím příležitostně poslechnout… Ale nemám očekávání. :-) :-) :-) To bude nějak slovo sr... A ještě něco o Madle... Drahuška si to pamatovala.

Hadráři na konci života byli nemocní. Chválili si ho jako jediné poctivé řemeslo. A umírali brzy. Za Hitlera toto řemeslo vzkvétalo. Hitler propagoval sběr papíru. Děti sbíraly. I my jsme po válce sbírali. Nosili jsme do školy potvrzení ve formě dlouhých lístečků, které byly perforovány na stránce. S tím papírkem jsme chodili paní učitelce k zápisu do jejího sešitu. Na pásku papíru stálo kolik a za kolik. Bylo tam třeba i železo. Za papír třeba korunu, za šedesátník… Bylo na zmrzku. Napadá mě – dnes se papír na některých školách vybírá. Jednou za čas přijede auto, odveze. Za socíku to bylo jednodušší. O papír se starala sběrna. Děti dostávaly za sběr odměnu. A tak i my jsme dlouho dlouhou po válce pilně sbírali.

Oživila jsem si informace. A tady je text z FB:

Stará Šumava a kousek Českého lesa je ve městě Kašperské Hory.

O HADRECH A HADRNÍCÍCH......

Na papír se dnes díváme, tak jako na řadu jiných věcí, jako na užitečnou a samozřejmou věc. Skoro bych řekl, že papír vnímáme především v té nejpokleslejší formě, a to jako materiál novin, jako věc k zahození. Ale papír je i ušlechtilá surovina, věc s pozoruhodnou historií a tradicí a základ knižní kultury vůbec. Hadry obecně (někdy jako výsledná podoba nejrůznější textilní veteše, pro kterou už se nenalezlo jiné uplatnění) byly pro papírny ještě v 19. století zásadní surovinou. Nejžádanější byly ty lněné, ale ve směsi mohla být i bavlna. Hlavní surovinou pro výrobu papíru byly staré hadry, které v blízkém i vzdáleném okolí sbírali hadrníci. Hadry bylo nutné nejdříve roztřídit, vyprat a na holendru rozřezat na menší kusy. Holandr byl stroj opatřený kovovým válcem s noži, který se otáčel kolem své osy a řezal hadry připlavované pohybem vody. Toto zařízení vynalezené kolem r. 1720 patrně v Nizozemí nahradilo stoupy, pomocí nichž se původně hadry mělnily. Vzniklá cupanina se naředila vodou na řídkou kašovitou směs, která se z kádí nabírala na drátěné síto s rámem tvořící jakousi formu. Potřesením se papírovina rovnoměrně rozložila a přebytečná voda se nechala odtéct. Poté se papírovina překlopila na plstěný materiál a proces se opakoval. Tímto způsobem vznikl štos mokrých papírů proložený plstí zvaný pušt, který se následně vložil do lisu, a vytlačila se z něj přebytečná voda.

Poslední ruční papírnu v Čechách, Eggerthovu papírnu v Prášilech, objevil při svých toulkách po Šumavě Josef Váchal. Romantické místo s archaickým zařízením a věčně kapající vodou ho okamžitě zaujalo a inspirovalo k tvorbě. Samozřejmě že Váchal používal i prášilský ruční papír, například na podzim roku 1923 dostává ze Šumavy zásilku hned padesáti kilogramů. Ovšem papíru nikoliv ze dřevoviny, jak bývá zvykem, ale z hadrů. Prášilský papír byl velmi kvalitní a získal brzy příznivý ohlas na trhu i ocenění na různých výstavách. Byl to papír označovaný jako ruční – jednotlivé archy byly vytvářeny na sítech ručně, bez zarovnávání a tudíž měly pro ruční papír charakteristické nerovné okraje. Proto ho rádi užívali výtvarníci a byl mimo jiné dodáván i do prezidentské kanceláře.

Výroba papíru se v Prášilech udržela přes sto let, ale pak nečekaně skončila v noci z 31. května na 1.června 1933, kdy zcela vyhořely tři objekty papírny a dva obytné domy. Hadrovina je dodnes nejdražší a nejkvalitnější surovinou k výrobě speciálních druhů papíru. Vzniklo tak povolání zvané "hadrník" nebo "hadrnice", jinde "hadrář", "hadrlák". Hadrníci byli lidé, kteří po městech a vsích sbírali již obnošené šaty, za ně dávali jehly a nitě, modřidla, šněrovadla, síru na sirky a jiné drobnosti. Hadry, tak ceněné v papírnách, ve skutečnosti tvořily jednu ze součástí pevného odpadu, který bylo potřeba z lidských obydlí a jejich okolí nějak odstraňovat. Ten, kdo dodával surovinu v podobě hadrů papírnám, byl většinou velký obchodník, jehož činnost byla stále pečlivěji sledována. Od roku 1884 byl obchod s hadry zařazen mezi koncesované živnosti. Prvním článkem tohoto obchodního řetězu byli sběračky a sběrači v terénu, hadrníci a hadrnice. Jejich činnost však nespadala do kompetencí živnostenského zákona a dokonce byla výslovně vyjmuta i z nařízení o podomním obchodu, byť se takovým praktikám na první pohled hodně blížila.

Hadrníci a hadrnice byli často existencemi na dně společnosti a přepadnout přes hranu zákona bylo v jejich situaci velmi jednoduché. Menší venkovská města byla nucena řešit kanalizaci a odvoz popela, ale ostatní pevné odpady mohly být do jisté míry přehlíženým či alespoň minoritním problémem, na který stačilo smetiště. A někde mezi tím se proplétali ti, kdo sbírali hadry pro papírny a zároveň přispívali k čištění měst i vesnic: hadrnice a hadrníci. Tu povoz sbírající odpad předběhli a prošmejdili domácnosti sami, tu se vydali na smetiště, aby následně prohrábli vysypaný obsah a vydolovali vše, co hospodyně a služky zapomněly dát stranou a nabídnout jim ve směnném obchodu. Ten, kdo dodával surovinu v podobě hadrů papírnám, byl většinou velký obchodník, jehož činnost byla stále pečlivěji sledována. Prvním článkem tohoto obchodního řetězu byli sběračky a sběrači v terénu, již zmínění hadrníci a hadrnice.

Ve vzpomínkách Ignáta Hermanna ještě nebyla hadrnice pouhou figurkou místního koloritu, ale užitečným článkem života společnosti, byť hodně specifickým: "Potom se objevila drobná babka s nůší: 'Háádry prodaj – starý sklo, kosti – haddry, kossstííí!' Tato zpěvačka měla notu nejbohatší, 'nejmelodičtější' a své poslední 'kosti' vyvřískla tak, že to mnohdy skutečně všechny kosti pronikalo. A ta taky byla do pater a na pavlač nejčastěji zvána. Někde si své cucky, staré sklo a kosti prodávala hospodyně sama, někde to bylo privilejem dcerek (bylo-li jich více, střídaly se; ten týden jedna, s neděle druhá atd.). V rodinách však lepších, noblesnějších, byly tyto odpadky 'akcidencí' služek, domácí paní se s tím nechtěla špinit. Tyto hadrářky čili hadrnice však nekupovaly vždy za hotové peníze. Býval to obchod výměnný. Panička, dcerka nebo kuchta vysypala obsah staré bedničky zpod postele, co do ní celý týden svědomitě ukládala, a když hadrářka všechno svědomitě ocenila, nabídla za zboží přadénko nití, několik jehel, půl tuctu perleťových nebo nitěných knoflíčků ke košilím, půl tuctu hornodlí, papírový proužek špendlíků atd. Trvalo handrkování někdy jako by šlo o dukáty, a pokaždé slyšela hadrářka, že 'ta druhá' babka dává víc a lepších věcí. Když babka hadrnice nashromáždila doma plnou nůši nebo dvě takovýchto odpadků, zanášela je k 'velkoobchodníkům' buď do ulice Klimentské, buď na František, nebo někam až do Karlína. Tito velkoobchodníci, obyčejně židovští, třídili pak hadry, lněné, vlněné, bavlněné i hedvábné zvlášť, a z jejich skladů putovaly po dráze v žocích do papíren, kosti do špodáren, sklo do hutí."

Přesně tak skutečný sběr hadrů pro papírny i dalších surovin, resp. vybraného pevného odpadu probíhal. Směnný obchod byl respektovaný dokonce i finanční správou. Sice sporadicky a ne pro zemi českou, ale lze nalézt upozornění, že hadrnice nesmí věci určené pro výměnu za odpad nabízet samostatně k prodeji. To by se už jednalo o podomní obchod, který měl jiná pravidla jak pro povolování, tak pro provozování i následné zdanění. V dobovém vnímání 19. století měla hadrnice (i její mužský protějšek) poměrně široké spektrum významů. Byla právě tak součást řetězu vázaného na papírenský průmysl, jako článek čištění velkých měst, nebo zvláštní způsob obživy na samém okraji všech myslitelných řemesel. V obecnější rovině se pojmenování stalo synonymem totálního lidského úpadku i charakteristiky dna společnosti. Kromě toho však byli hadrníci a hadrnice, zvlášť ti působící mimo zemská centra a největší města, oceňováni ještě z jiného důvodu. Jejich sice nikoliv potulný, ale přesto pohyblivý způsob života, byť třeba realizovaný jenom vytrvalými obchůzkami jedním městem, případně přilehlými vesnicemi, z nich dělal ještě ve druhé polovině 19. století v očích současníků nepřehlédnutelný informační kanál. "Hadrník byl ten nejlepší zdroj informací, protože na venkově jsou noviny jen málo a chudý lid nechodí ani do hospody. Žádná světnička před ním není zavřená, všechno vidí a rád vypráví dál."

Zdroj: Ignát HERRMANN, Zmizelá Praha, Praha, Československý spisovatel 1980. Život z pražských ulic: Hadrnice, Květy, 13. 10. 1870 Václav KOSMÁK, Obzor, 5. 12. 1888 Josef SEDLÁČEK, Stručná nauka o zboží, část druhá, Látky rostlinné, Praha, I. L. Kober 1873,

Rozdíl – hadrář a hadrník. To druhé slovo cítím víc pejorativně.

A to je vše.

Dobrou noc!