Zas to dřevo - vedle v zahradě :-) s tou jeho mlčenlivostí

Jednadvacet. Končím. Pokračování zítra.

- Jak jsi telefonovala, Zrzka hnala Mourka až k Veselým. Jeblo jí.

- Tak asi splnil, co měl. Prve mu dala packou facku. Ale ještě dopoledne se přátelili.

Ráno. Lezu, lezu, hodně práce. Papírek plný.

Země, tedy náš svět, má svátek. Čtu rámečky z minulých let:

Den Země! Oslavme ho - zametením, uklizením kousku přírody okolo sebe. Nebo krmítko instalovat? Lavičku? Hezký den!

Zemičko, máš sváteček. Všechno nejlepší, hodné lidi, slušné zacházení. Děkujeme Ti za úrodu, obživu, krásy. Ozdrav se!

To jo, to jo, slavme Den země, ale hlavně se k ní hezky chovejme. Citlivě, s úctou. Teď jsem slyšela starou pranostiku: Do sv. Jiří (24.4.) tráva neroste, i kdybys ji ze země kleštěmi tahal a po sv. Jiří tráva roste, i kdybys ji palicí do země zatloukal.

Tak na zdraví!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-22_Na_koprivy/

Běžím v noční košili do zahrady pro kopřivy. Studený zaván - brr. Kocourek mě následuje. Stále sbírám ořechy od podzimu; jsou zčernalé, prázdné, plesnivé. Některý má jadýrko zachované. Zapomněli jsme jich pod stromem snad velký koš. Hodně moc. Škoda. - V trávě vykvetly ladoňky. Trávu budu muset obnovit. Náš trávník není ten sterilní, ale není ani divoký, luční. Jak jsme třikrát vozili dřevo, vytvořila se poblácená ulička. S tím něco provedu. Jahody prokopat, prohnojit. Dokud jsou malé. Stále vládne zima a chlad. Mourek přede mnou válí sudy. Přátelský. Po obědě mu vytahuji klíšťáka z hlavy. Docela jsem ho přemohla. Takový kočičí lancoch. Nic mi neudělal. Ale bránil se. Stále mi vrtá hlavou, odkud je. Zrovna tak jako - kde zmizela Micicindička. Co se jí přihodilo. Jak skončila. Jestli nebrečela. Nebyla stará. Deset let. Zdravá. Potvrzeno od lékaře.

Vracím se do domu. Na víčko na plotně dávám zahřát suchou levanduli, hřebíček, rozdrolený bobkový list. Jdu rychle do jedenácti pracovat. Od stolu pozoruji Zrzku, drzou. Vyskočila na okno. Leze do suchého truhĺíku. Nakukuje do místnosti. Láká mě otevřít okno, vzít ji dovnitř. Podepsat si ortel otroka. Jedné otročiny jsme se zbavili. Aniž bychom o to usilovali. Stále vidím hraběnu Micicindu na okně - tluče tak dlouho, dokud jí není otevřeno. Na podzim jsem nostalgicky smyla šmouhy po jejích packách z oken. Stále na ni vzpomínám. Díky FB. Když mi vyhodí obrázky rok, dva, tři staré. Naše dlouhosrstá kráska. Naše první kočka. Stále si na Zrzku zvykám. Už bych ji mohla mít očichanou. Lehá víc na zem. Někdy vyskočí na gauč, na křeslo. Po hodince hupsne k na koberec k nábytku. Nikdy si nevyskočí do koše u kamen. Ráda lehá na žhavou dlažbu v koupelně i v kuchyni. Vycapí packy. Nic neřekne. Člověk musí být stále ve střehu, aby jí neublížil. Je komunikativní. Mluví. Její praštěnost už pominula. A zrovna dnes jí zas chytil rapl. Lítala bytem jak střelená. Zalézala pod křeslo, pod gauč. Neřízená střela. Asi její období lásky pominulo. Tak to už asi čeká koťátka. Jen si to pomyslím, vše je jinak. Máte to taky tak? Něco vyslovíte a Vesmír to změní v opak.

Dnes až do oběda telefonuji se státními institucemi. Pouze jedna úřednice je milá, vstřícná, ochotná poradit. Na dalším úřadu se ozvou. Příslušný pán odjel do terénu. Na dalším - moje milované životní prostředí. Tam příjemná, ale ta mě dostala:

Životní prostředí nemá s člověkem nic společného!

My chráníme vodu, lesy, půdu, zvířata...

Ještě že mám brýle. Vypadly by mi oči z důlků. Snad to má s člověkem společného! Vždyť člověk je největší škůdce přírody!!! Je to k smíchu? Spíš k pláči!!

A na jednom úřadě - týý vorle! To byl debil. Fakt. Úředník. Hlavně:

- Já už nemám čas.

Nebo:

- No já vám nebudu radit.

- A k čemu tam tak asi jste? Všiml jste si, že koktáte a nevíte? A že jste velmi odtažitý a neochotný? Jste pravý služebník NWO. Ale nemyslete, ono na vás taky dojde. Až se jednou stane vám, to co nám, budete němě zírat a v údivu si vzpomenete na tu babu Hrobskou. 

Ten mě tak naštval, že po sprše mých invektiv změnil tón hovoru.

Náš pan profesor na ruštinu Biben vždy se vstupem do třídy halasil.

- Dorogie pitómci!

- Pane profesore! My nejsme žádní pitomci.

- Vy neznáte význam tohoto slova? Pitomec znamená v ruštině chovanec ústavu. A to vy jste! Studenti.

 Dnes mě napadla ta věta - v singuláru. Daragoj pitómec! A ještě bych dodala rusko-česky blĺĺbec.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-22_S_maminkou/

Skyp s maminkou. Vyzvídám, jestli vozí lidi ven v dekách. Shodujeme se, že je venku sice sluníčko, ale ledové vanutí od hor. Balit lidi do dek!

Zdá se, že má paní Hudáková hodně práce. Asi hodně příjmů. No, to by mě zajímalo, kolik lidí po očkování v DD umřelo. Jasně - na kovid. Po očkování. :-) Ale na kovid!

Testování vakcín pokračuje. Studie telavivské university zjistila, že jihoafrická mutace viru postihuje osmkrát více očkované než nenaočkované. Jo, a očkovaní nesmějí darovat krev. Bioroboti. Nebo hybridi?

- Mami, myslela jsem, že máme to nejhorší za sebou.

Naivní jsem byla. Že rok 2021 bude lehčí, snesitelnější. Je ještě těžší, než ten minulý. Hvězdopravci se popletli. Zabíjí se tady legálně pod falešnou vlajkou zákona. Oblbují lidi, že budou mít výhody. Jsou víc nemocní, jsou bacilonosiči, jsou vystaven nebezpečí kovidu. Jejich těla už nemají přirozenou imunitu. Ta byla rozlomena vpravením chytrých mikrověciček do jejich těl. Jak to funguje?

1 hodina 1 minuta - doktorka Carrie Madej.

https://www.svobodny-vysilac.cz/2021-01-30-starnuti-je-prezitek-54-dil-120-min/

Tady v textové podobě:

https://otevrisvoumysl.cz/dr-carrie-madej-transhumanismus-vakcina-na-covid-19-a-clovek-2-0/

S maminkou jsem v bezpečí. Jako kdysi, v dětství.

- Mami, jdu si zapojit ntb. Nešla mi zas kamerka. Vzala jsem si starý. Vybitý. Jdu ten druhý napojit na elektřinu. Napojit. Mami, pojď si zazpívat. Napadá mě Napoj mi má milá. Jak to začíná?

Zpíváme Pod našimi okny... Mamka dává druhý hlas... Bavím maminku. Vyprávím o topení dřevem v našem domě. Mamka poslouchá, když líčím, jak se Péťa na oko zlobí, když zatápím až večer v osm, v devět, kdy on už je nakročen do postele. Taky se snažím, aby si maminka vybavila vzhled města. Líčím včerejší dlouhatánskou kolonu městem a ven daleko za město.

Po obědě ještě rychle úřaduji. Ve čtrnáct slyším troubení. Utíkám vyjet autem ze státní. Přivezli dřevo. Tři chlapíci u shazování polen vtípkují. Majitel sedí v autě. Říká, že mě zná s z josefovské školy.

- Nenutila jsem vás do polévky?

- Ne. Vůbec ne.

Měl za třídní Marcelku Fapšovou. Ó, tu jsme měli v osmičce taky za třídní. Čekala první dítě. Macika miluji. 

- Už jsem jí dlouho neviděl. Někdy jedu ke Steinerové...

- Jé, ta byla přísná. Zákryty! Ale spravedlivá. Skvělá. To ji ode mě pozdravujte!! 

- Rád to vyřídím! Jedu jí zkrátit u bazénu túje. Jmenují se túje obrovské. Dorostou třeba dvaceti metrů. Mají nový bazén. Bojí se. 

- Aby se nevyvrátily, že jo?

Vyzvídám, kdo jsou ti dva, kteří skládají z korby.  Mladíček je symapaťák. Starší, bezzubý, říká jméno svého otce.

- To byl pěkný lump, ne?

- Byl. Ale já jsem poučen. A mám víc hodného po mamce.

A tak mě napadá hříšná myšlenka. Tajná. :-) Uvidíme. Péťa přijel z rachoty. Hned se pod stáním rozsvětlilo. Je tak optimistický. A stále dobře naladěn. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-22_Drevo%2C_drevo%2C_Zrzka/

Chvíli si s Péťou povídáme. Radíme se. Labilní soused si na zahradu instaloval zesilovač 5G. Mají peněz, pozemků. Postaví si jinde. A jako pomstu tu nechal zdroj elektromagnetického záření - vázán mlčenlivostí. Proč asi? Už asi dlouho nedostal nakopáno.

https://www.youtube.com/watch?v=y2LJ88yJ-a4&t=4s

Skládáme dřevo. Poslouchám autorku knížky Dědeček Oge Pavlínu Brzákovou s Jarouškem Duškem. Jaroušek ji namluvil. Najednou se z knížky stala sporná knížka o posledním sibiřském šamanovi. Kniha byla přeložena do ruštiny. Evenkové měli mít knihu ve svém jazyce. Najednou přišel příkaz - kniha propaguje sebevraždy, sex, násilí. - Směšné. Evenkové knížku neviděli. Odpůrci knížku nečetli. Paradoxní. Evenkové knihu chtěli.

Péťa mě chválí. Jednak rovnám puzzle polen. To on neumí. Jednak jsem prý rychlá. Péťa vyměňuje jedno kolečko za druhé. Vyprázdním. Už je tu s plným. Zrzka nebojácná. Nebe a dudy v porovnání s Mickou. Ta se bála jak čert kříže zvuku kolečka. Minimálně chodila na dřevo. Jo Zrzka! Lítá po polenech, motá se pod nohama, šplhá po trámech. Ještě na mě stíhá mluvit. 

Hrajeme hru:

- Peťuš? Už jsme v polovině.

- Kdepak! To ani náhodou!

- Peťuš, a co teď? Už jsme za polovinou?

- Maličko, už bude asi polovina.

Najednou hlásí:

- Ještě jedno kolečko. Seš dobrá! Hotovo. Nádherně jsi to vyrovnala. 

Jdu mrknout na FB. Chjo! Jedna inteligentní. Nadřazuje se, jak zná jazyk a fik. V dativu mrskla mě. Komu? Čemu? Mně! Ráno jsem malému přírodovědci do SZ napovídala chybičky. Děkoval. Ptal ajsem se, jestli ví, proč. Věděl. Prý z nepozornosti. Píšu mu: Taky se mi to někdy stane. Hrubka je na světě raz dva tři. Dávám rámeček:

Vím, že je to nadřazenost bílého muže, ale mohli byste laskavě dodržovat pravidla své rodné řeči!? Přátelé = nom. pl., přátele = akuz. sg.

Tohle slovo mě tak štve. Ne - jinak: Neznalost koncovek tohoto slova mě tak štve!!!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-04-22_Vecer/

Večer. Kontroluji objednávky. Volám pánovi ze vzdáleného města. Chce přijet na přeměření. Odrazuje ho ucpaný tah městem...

- Alešku, vypravuji vám balík. Je čtvrtek. Stihla jsem to už po obědě, tak vám zítra přijde.

Mám druhý den rozevřený šanon s jednou paní. Myslím na ni. Ona sama volá.

- Mám tě tu na stole... Už jsem ti chtěla od včera několikrát zavolat. Umíš se tam dostat?

Učím ji vypravit si balík se zbožím.

- Vypravujeme ho pozdě. Zítra půjde na cestu, v pondělí ho máš. Máš ještě jídlo?

- Mám ještě sportovní. Tak ráno si dám normální, večer sportovní.

- Super.

Jéžiši! Půl druhé! Jdu spát. Půl druhé! To budu v posteli v půl třetí. Ráno začínáme znovu!

Víte, čeho jsem si všimla? Při zákazu vycházení v noci jezdily vlaky. Teď celou noc ticho. Copak a kam asi vozily. Něco na východ, ne? Aby pak váleční štváči mohli říci: Rusové nastěhovali k hranicím tolik a tolik ble ble ble. 

Dobrou noc!