Zas to pondělí. Medardovo

Už je tu zas. Pondělí. Netušila jsem, jak krásně se ke mně přitočí. 

- Tak, Ireno, jdeme na to!

- Na co?

- No, šup, šup do zahrady.

- Jo, tak to jo.

Zas se kochám. Prolézám zákoutí. Smývám bosýma nohama rosu z lístečků jetele. Světe div se! Moji první sadbu salátků mi ti s domečkem na nožičce nechali. Hm, tak to dííííky!! Ale kamarády nebudeme. Petroušek mi na vás připravil kyblík. To se smí. To není obratlovec. Zahynete v soli.

Objednávám termín na balneo do Velichovek. Petroušek dostal dar nedar. Měl být v davu těch fandících tam někde ve sněhu, jak to zakázali jako první. Já jsem mu vybrala taky něco pro povzbuzení ducha. Pro potěšení a posilu. Koupila jsem nám tehdy v únoru - nic netušíc - poukazy na slatinné zábaly, perličky, bylinné koupele, lávové kameny... Aby tam dojel, tak pro oba. Pokud neleze po čtyřech, na RHB ho nedostanu. Natož na nějaké masáže. Když jsem poukazy kupovala, pracovali do večera; jela jsem si pro ně někdy v pět večer cestou od maminky. Dnes - horko těžko nalézt termín po pracovní době.

- Slatina pracuje do tří. Mám tu na půl třetí pro dva...

- Jo, a za deset minut tři budou utěrkou vztekle oprašovat drobty z ubrusu se slovy končíme, končíme!

- A vy nemůžete dřív?

- Já mohu vždycky! Ale sama.

Spojuji se s Petrouškem. Na druhém konci nepochopila konferenční hovor. Domlouváme si, kdy má volný den. Mám dva termíny. Vytáčím znovu Lázně Velichovky. Dávám k dispozici dva celé dny na konec června. Ani náhodou.

- Víte, asi zavolám paní majitelce. Poukazy prodáváte i po pracovní době, ale procedury tak do půl třetí. To je fakt divné. Proč jste to neavizovali při koupi??

- A proč si nevyberete víkend?

- Protože mě to nenapadlo.

Na poukazu je natištěna platnost šest měsíců. Z druhé strany ručně napsáno do února dvacet jedna. Paní hledá, potvrzuje ruční poznámku. Máme čas. V červenci najdeme termín v září... Ať nám to nekoliduje s výlety.

Smluven termín. Abychom nejeli s plnými břichy. Abychom se cestou zpátky stavili na dobrou mňamku. 

Petroušek volá. Dnes volno. :-) Za chvíli je tu. Už je po obědě. Ohřívám dobrotu z včerejšího vaření. Sbírám se k mamince.

Kdyby šli dobří nezáludní obyčejní lidé naklonovat. Tomáš s maminkou. Hezky mi ji nabalil. V pátek jsem ho prosila, aby v prádelně přišili fialový knoflík na rukáv bundy. Má ho v zásuvce ve stolečku. A víte co? Tomáš ho nenašel, ale vlastnoručně přišil jiný. Našel bílý. Svítí. Už s mamkou nikam nechodím. Zbyly jí už jen dvě bundy. On nezapomněl. Narůstá mu v mých očích aureola skvostného pečovatele. Nevím, jestli není trubcem, jako někdo. To zjistím, budu-li mít někdy příležitost, až na vlastní oči. Myslím, že nebudu zklamaná. Přišil knoflíííík...

Nabízím třešničky, bublaninu, kompot, meruňky... Kafíčko, jasně.

- Mami, víš kam bych se chtěla vrátit nakouknout. A ono to jde. Ale já to neumím. Do doby, když jsem byla malá, abych pozorovala taťku. Jak třeba mluví s Ivou, s tebou. Jak se chová ke mně... Pak bych se nesmírně ráda vrátila do hospody k babičce a dědovi. Aspoň na jeden den. Nasávat odér hospody... Podívat se do stodoly s těžkými vraty na kolečkách. Vstoupila bych malou brankou do stodoly. Tam bych našla dědovu tatrovku. Prošla bych do včelína. Nasála jeho vůni. Ale mami, víš co bych chtěla nejvíc? Chtěla bych nakouknout asi tak do roku třicet tady vedle do nové sokolovny, tenhle dům už stál. Ještě to nebyl DD. A támhle naproti, možná hledím do toho okna, kde jsi poprvé spatřila světlo světa a kde jste bydlely s babičkou. Tetka Dědourková a tetka Syrůčková. Nemohla jsem si na Dědourkovou vzpomenout. Počkej, zapíšu si to.

Maminka poznamenává:

- Syrůčková s tvrdým y.

- Ta byla na vás zlá, viď? A Dědourková hodná. A jak jsi to poznala, že je zlá?
- To poznáš. Jak mluvila, jak se chovala.

- Bydlely jste u nich s babičkou, viď?

Povídáme si. Mamka vyhazuje pecky třešní. Občas spadne na lavici. Uklidím ji, aby po nás nezbyl nepořádek. Ačkoli - pan ředitel je teda nehorázně špatný hospodář. Altán není uklizen. Sem návštěvy nevodí. Už sem ani nechodí na zpívání s klienty. Támhle u plotu stával stolek a lavice. Tam jsme s mamkou sedávaly, když jsem přivezla třešně; mám fotky... Oblečení, které se dematerializovalo. Existuje už jen na fotkách. Není. 

- Mami, jdeme luštit?

Nadšeně přitaká. Jde jí to. Mně méně. Zpívám jí V tom našem venkovském kostelíčku. Povídáme o hercích, zpěvácích její doby. Nabízím svůj horký čaj.

- Jaký je?

- Lehounký!! Dobrý!

Kdyby tohle slyšely pečovatelky. Lehounký, horký!!! To mají staří lidé rádi. Prohřát se zevnitř. Kdykoli jsme skypovaly, vždycky měla čaj. Na otázku jaký je:

Studený. To se nedá pít. 

Hlavně ten pitný režim aby se zapisoval, že jo?

Moc se mi líbí maminčiny ručenky. Staré. Se svraštělou kůží. Kdysi to byly ručičky malé holčičky. Pak slečny. Pak mladé paní. Maminky. Vdovy; co se napracovaly tady na naší zahradě. Hrabaly, obrývaly stromy, česaly ovoce...

Už je tu Tomáš. Loučíme se. Dávám jí kompot. Důvěřuji, že ho maminka večer sní. Skleničku mi někdy vrátí. :-) Zbytek třešní ať nabídne. Příště natrhám víc. 

Jedu obchody. Bez roušky. První - prodavačky se na mě přátelsky smějou. Vidí mě! Jdu hrdě. Směju se taky. Mezi regály ukazuji na pusu paní důchodkyni. Paní se vyděsí.

- Jé, já ji mám v kapse.

- Né, nechte ji tam.

- Víte, v Lidlu...

- Je taková mladá kjava.

- Jo a ta je hrozná. Ona vždycky křičí.

- A na roušce takovou tlamu.

- Jo, takovou hnusnou tlamu. S bílými tesáky.

To mi dělá radost. Tak nejsem divná! Skvělá zpráva!! (Vzkázek pro tu rozkošnou babici Jagici s vychlastaným hlasem a nevymáchanou hubou. Pro tu, jak nelenila a zavolala, že Petroušek má přítelkyni. A jak mi píše SMS. Jak ji vadím. Protože se deru o kvalitu. Protože umím reklamovat. Protože je tupá a neví. Dobro se vrací. Zlo taky. Mnohonásobně. Miluji Petrouška. :-) Je to vzájemné. :-)  )

Parkuji vedle růžového Mini Coopera. Ten si musím vyfotit. Sladký. Linda s ním začínala. Loni si koupila Mini, ale je to taková velká kráva. Countryman. Nebo countrywoman? Pro dospělou, říká.

Další obchod. Zalézám mezi regály. Určitě ne do Lidlu. Ne, tam si nezaslouží MÉ PENÍZE, MOU ENERGII. TAM NE. A PŘÁLA BYCH SI, ABY SI VŠICHNI UVĚDOMĚLÍ MOUDŘE UDĚLALI ZÁVĚR. KAM NOSIT SVÉ PENÍZE, KAM NE. TO BY TA VYCENĚNÁ HUBA NA ŠKRABOŠCE SKLAPLA! NEMĚLA BY NA VÝPLATU. Procházím mezi regály. Vcelku nic nechci. Vykupuji ibišek. Chudák - bez zálivky.

- Chlapče, u mě se ti bude líbit. Zvykneš si. 

Linda by se smála.

- No, to určitě, mami. Kytky se zalévají...

Svlékla jsem mu průhledný obal. Vybrala plesnivá poupátka.

Kde se vzal, tu se vzal, stojí přede mnou civil. Se škraboškou. Mile:

- Paní, vy nemáte roušku?

I já mile:

- Nemáááám.

- Aha, ale tady se roušku vyžadujeme.

- Já se hned rozpustím, ano? A jak jste na mě přišel?

- Kamery.

Směje se. Odchází. Utíkám s malým válečkem na těsto k recepci. Rokují tam. Vidím ho. Smějou se. Ptám se na cenu.

- Už letím k pokladně!! Jen kolik stojí tenhle miniváleček.

Paní prodavačka jde se mnou hledat cenu.

- Do kdy budete mít ty obličeje zafáčované?

- Doufáme, že do konce června. Už aby to bylo!!

Hurááá. Mažu k pokladně. Nikdo nic. Pokladní se na mě hezky usmívá.

- Vypadám jak alkoholik, že?

Bere jednu láhev chardonay za druhou, střídá se sauvignonem.

- To je skvělá cena, koukám.

- Taky jsem koukala. :-) 

Rovnám láhve do kufru. Myslím na tolerantnost a vstřícnost ke mně. Nezdálo se mi to. Je to v lidech. K tomuhle růžovému zázraku přišly dvě chick - šik - důchodkyně. Slyším:

- Ona to rovná do svého kufru.

Neměly roušky. Důvod ke smíchu. Dozvukujeme si o zmanipulovaných. Shodneme se, že víc vymatlanců je mezi mladými. S výjimkami - samozřejmě. Bez roušky = Svoboda. Nemáme cejch. Nemáme na tváři žlutou hvězdu. Nejsme označené. Obdivuji růžového mrňouska. Syn majitelky růžového krasavečka má zadní dveře dvoukřídlé a ještě z boku taková dvířka jako do špajsky. Krásné setkání!!!

Že bych ještě jeden obchod? Ne, to je psychicky náročné. Je to jak když jdete vyloupit banku. Jedu na náměstí darovat do charity. Jasně. Zas zavřeno. Už jsem tu podruhé. Potřetí to hodím do koše. Stavuji se zeptat na vánoční svíčky. Bez roušky. Skvělé!!! Pošta. V tom organizovaném světovém chaosu už nevím, ke které poště ve městě náležím. Vtrhnu do přepážek nalevo. Odešlou mě na balíkovou. Bez roušky!

- Minulý týden mi pošťačka dala oznámení, že jsem v 9. 15 hod. nebyla doma. Byla. Volala jsem někam, tam mi takový mladý inteligentní hlas slíbil, že si dopis mohu druhý den buď vyzvednout nebo že mi v pátek dopis doručí. Nikdo nezvonil, ve schránce nic není. Dnes taky ne. Jdu REKLAMOVAT! (Babo Jago, ano, jdu reklamovat!!! Nejsem ovčan. Jsem plátce daní!!! Pětačtyřicet let plus tři roky jsem odpracovala!!)

Slečna za přepážkou:

- To jsem byla já. Oni vám nedoručili dopis?

- Ne, to by se za paní Čechové nikdy nestalo!!! Bacha, teď budu mluvit hodně nahlas, neberte to osobně! Máte tu pěkný binec!

Slečna se hezky zasmála. Smích odzbrojuje.

- Počkejte, já se jdu podívat, kde ten váš dopis je.

Odbíhá.

- Je to divné, ale nenašla jsem ho.

- To není divné. Protože tu máte binec. Dost by mě zajímalo, odkud, kdo, je-li to důležité...

Stěžuji si. Reklamuji. 

- Já to napíšu doručovatelkám. 

- Ne, stížnost - reklamace jde k vedoucí pošty. 

- Ona už tu není. 

- Já chci tu nejvyšší vedoucí. 

- Ta je vedoucí naše. A na její roveň je vedoucí doručovatelek. 

Spokojenost. 

Snaží se identifikovat podací poštu... Slíbila, že zítra. Budeme se těšit, by řeklo světlo mého žití.

Kam? Domů. Telefon. Klientka rychle potřebuje guaranku. V minutě je u nás. Neměla jsem ji ráda. Miluji ji. Očichaly jsme se. Štíhlá, krásná, elegantní. Petroušek si z ní poprvé dělal legraci.

- Potřeboval bych s něčím pomoci...

- To já jsem připravena.

Dodal k té její subtilní postavě:

- Něco přestěhovat, něco zdvihnout...

Když přijde, vždy sama začne:

- Pane, nepotřebujete s něčím helfnout? Třeba něco těžkého někde přesunout. Nějaký nábytek, nebo tak něco. 

Minulý týden jsem u ní byla. Asi před čtrnácti dny jsem jí poslala jídlo po Petrouškovi. Myslela jsem do práce. Měla zavřeno. Jel k nim. Její manžel neví, že se u mě stravuje. Malovala si řasy. V koupelně slyšela:

- Máte doma ženu?

- Mojí?

- Vaši.

- Jéžiši, a co bys mu řekla?

- No, to jsem vůbec netušila. Ale on zašel a ani se mě nezeptal, co Peťulka chtěl.

Přijela jsem domů.

- Peťuš, její muž neví... 

- Ale tys řekla doručit. Já vím, kde oni bydlí.

Je večer. Jdu připravit guaranu, účtenku... Ťutínek něco chce... 

- Počkej, teď nemám čas, přijede...

- Ta protivná užalovaná ženská?

Trhám se smíchy, protože už stojí u branky. Opakuji jí, co právě pronesl. Bránice se natřásají.

Péťa to svými vejšplechty šperkuje. Obhlídnul si jejich nový bazén. 

- Máte pěkný bazén. Tam vlevo. 

- On se asi šel podívat. Fakt ho máme vlevo. 

- Peťuš, ty seš hroznej.

- Paní, chcete vidět naši skalku?

Nedá pokoj. Žádnou nemáme. :-)

Líčím svou bezrouškovou pouť...

- Tys zkrátka dnes proletěla Jaroměří, viď?

Objímáme se. Řehotáme se.

- Nejsem kjava, viď?

- Neéé.

- Jsem jen kjavy tejatko, viď?

- Paní, nevíte náhodou, čí dýzl to tu smrdí naprázdno na celou ulici?

- Já už jedu!

Tohle nevinné dobírání zbožňuji. Miluji. Takhle vtipně špičkuje, glosuje, komentuje stále. To je můj Peťulka. Rytíř, ochránce, čestný chlap!

Dobrou noc!