Zas v kosmonautickém. Zas fajn den :-)

Ráno. Měla jsem v plánu slunečný den. Jupí!. Prší. Mokro. Příroda se zavlaží. Petroušek vstává brzy. Míjíme se někdy o půl dne. Micka ho vzbudí ve čtyři. Pokud nemám klienty, lezu v osm, devět.. Sobotěnka. Vyspávám. Pozoruje mě. Vyvaluji se. Na noc jsem si obvázala na loket a rameno lopuchový list. Ruku na polštáři. Jeho energie mě probrala. Otevírám oko. 

- Dobré ráno! Venku prší. Tak spi.

Protáhnu se. Protřu oči. 

- Dobré ráno. Spím :-)

Někam zmizel. Medituji. Rovnám myšlenky. Polévka předvařená. Jdu prošpikovat králičí tlapu. Téma dne: Využiji nepřízeň. Vymaluji koupelnu. Ne. Technickou! Dnes technickou. Koupelna bude lahůdka. Pomalounku vystěhovávám krámy z technické. Dovářím polévku. Povedla se. Bodejť by ne. Nudle ze špaldy. Místo masoxu moje zeleninová pasta s krůtím masem. Petroušek mi pomáhá dovyklidit, odšroubovat, sundat, odsunout...

- Peťuš, co kdybychom se podívali do komína.

- Ne. Buchne to sem.

Obezřetně jdu zakrýt barvu. Chci ji mít bílou i za chvíli. Zatahuji dveře. Ať černo postihne jen technickou.

- Peťuš, tvrdíš mi, jak každý rok při revizi komínu kominík říká, jak máme čisťounký komín.

- Ne, jsou tam dvoje dvířka. Jak otevřu ta druhá...

Hm, zní to, jako že bude otevírat Pandořinu skříňku.

- Petroušku, kdo se bojí...

- To by musel přijít kominík...

Hm, to jako myslí s železnou koulí? To už se snad dnes ani nedělá. Přesto raději automaticky natahuji kapuci svého kosmického obleku. Jde ven pro lopatku. Hledám v haldách vystěhovaných věcí kyblík. Jdeme na to. Docela se bojím. Pamatuji si, když Schiedel - to je značka našeho komínu - stavěli. Parta řemeslníků na střechu tvrdila, že jsme jejich asi dvacátá střecha. Ale komín? Byli dva. Měli na zdi nalepený plakát s názvy segmentů a jejich pořadím.  Sestavili ho jak stavebnici. A byl to jejich první samostatný. Tedy druhý - na tom se učili. První podpal v kamnech v prosinci 2009. Utíkali jsme před dům. Jo, kouřilo se z komína. Postavili ho vynikajícně. Na jaře 2010 jsme se stěhovali. Tehdy spadlo letadlo s polskou vládou. Velikonoce. 

První dvířka - ta umím i já. Jednou jsem se za ně koukla a rychle je zavřela. Druhá - ta jsou pružná. Teď! - A nic!

- Máš štěstí. Venku je vlhko.

Péťa vybírá ze dna komína saze a nějaký jíl. Taková hnusná špinivá kaše. Vybral půl kyblíku.

- Peťuš, víš, co? Raději to zavři. Utírám drobečky, maže se to. Dušička je spokojená. Půl druhé. Maluji první nátěr. Zpívám si. Svá slova, své texty; v písničkách se chválím, jak jsem nejlepší. Nikdo mě tak poctivě nepochválí jak já sama. V technické to krásně rezonuje. Za půl hodinky hotovo. Jdu si chvíli dáchnout, než to uschne. Venku vlhko. Technická nemá okna. Petroušek instaluje přímotop. Odpočatá. Borůvky ke svačině. Utíkám na zahradu odhodit shnilou švestku. Lezou po ní mušky. Už je tma. Málem jsem šlápla zase do ježka.

- Peťůůůš! Pocem. Já jsem dala Micce v poledne výjimečně misku s kostmi tady na kačírek. A on si to našel. Jak je to možné? Vždyť jim dávám zepředu domu.

- Ukaž? Tenhle je malý. Ten je zezadu ze zahrady. Máme jich tu víc. K misce vpředu chodí takový velký. Nechej ho. Bojí se. 

Já taky. Fotím. V předchozích letech putovali zahradou tři. Letos chodí zvlášť.

- Máš to běloučké.

- Peťuš, ono by to asi jednou stačilo.

- Taky jsem si říkal. Tak to nechej.

Jedu podruhé. Jde mi to. Hraju si LP Vaška Neckáře. 

Šíje kryta, vlasy,
pás jako půl vosy
a ústa jarní vítr dých,
svět byl můj bál,
když jsem s Rosemary stál,
a celej jsem vzplál jak vích.
Mluví o ní s bázní,
říkají, že blázní,
když je stále samý smích,
svět byl můj bál,
když jsem s Rosemary stál,
a celej jsem vzplál jak vích.
Já nedbám, že jde o ní moc fám,
všechny dávno už znám,
ať si říkaj co chtěj, hej.
Má nejkrásnější tělo všech těl
a co víc by jsem chtěl,
zkrátka má všechno nej.
Přijdou horší věci,
jsou na to dva svědci,
hlahol zvonů kostelních,
svět byl můj bál,
když jsem s Rosemary stál,
a celej jsem vzplál jak vích.
Já nedbám, že jde o ní moc fám,
všechny dávno už znám,
ať si říkaj co chtěj, hej.
Má nejkrásnější tělo všech těl
a co víc by jsem chtěl,
zkrátka má všechno nej.
Přijdou horší věci,
jsou na to dva svědci,
hlahol zvonů kostelních,
svět byl můj bál,
když jsem s Rosemary stál,
a celej jsem vzplál jak vích.
A celej jsem vzplál jak vích.
Svět byl můj bál, když jsem s Rosemary stál,
a celej jsem vzplál jak vích.
Svět byl můj bál, když jsem s Rosemary stál,
a celej jsem vzplál jak vích.
Ná-ná-na-na-na-na-na-ná...

https://www.youtube.com/watch?v=v2BEgQQ24to

Jde mi mládí hlavou. Už mám dost odžito. Ester Kočičková se o sobě nehezky vyjádřila: Mám nalítáno jak stará Dakota. Tak si tak říkám, že já taky. Během půl hodinky hotovo. Hned odmývám. Petroušek v technické připravil kdysi dvě přípojky na pračku. Po devíti letech měníme pozici. Přestavujeme. Přerovnávám. Posunujeme skříňku... Myju schody na půdu. Pavoučkům mrzačím domovy. Čisto. Petroušek přepojil pračku. Zapomněli jsme nasunout skříňku za pračku. Znovu pračku odpojit. Vytřít vodu. Nasunout skříňku. Znovu zapojit. Únava. A teď nastěhovat všechno zpátky. Půlnoc. Vyhrála jsem si. Povyhazovala. Vyřadila. Našla. Hotovo.

- Zítra se dospíš, pojedeš za babčou, viď? A pak pojedeme na oběd. Zasloužíš si. Ne abys tu brzy ráno zas chodila. Spi. Odpočiň si! 

- Jé, tak to se těším.

Nebude pro mě těžké splnit úkol spát. 

Sprcha. Konečně si sedám ke psaní. Ó, paní Micicinda ťuká na okno. Smetánku. Kapsičku. Milostivě si ke mně vyskočila. Pocta. Hold otrokovi. Pohlaď si mě a moc dlouho neotravuj. Stačilo. Jdu.

Já taky. Do pelíšku. Nezajímavý den. Ale hezký. Už mi zbývá jen koupelna. A mohu začít malovat znovu. Je to jako s mytím oken. Na jednom konci začnu, než domyju dům, mohu začít s mytím další kolečko. 

Dobrou noc!