Zase zahradnický! Relaxační! Výtečný :-)
Sobota. Chci dospávat. Bez budíku otevírám oči. Tikot hodin. Ticho v domě. Někdo přichází.
- Dobré ránko! Už jsi vzhůru!
- Je tam zas zima? Chci jet do zahradnictví. Pracovat na zahradě.
Snídám. Ťutínek má připravenou svačinku. Miluji jíst ve dvou. Klábosit. Být spolu.
- Já tu svačinu ani nedojím. Dám si zbytek v poledne. Ve dvě už jsem na kurtech na prasátku. Tak pro mě dnes nevař.
- Nemusím spěchat s obědem? Fakt? To je pro mě výhodné řešení.
Dohodnuto. Svět hned radostnější. Nejsem vtlačená do času. Měsíc vím, že dnes musím stihnout uvařit včas. Měsíc jsem z toho hin. :-) :-) Jako to já to stihnu. Ale pod knůtou času.... To nemám ráda. Čas je můj nepřítel. Celý život na zvonek. Crrr. Začíná škola! Crrr. Jdi do hodiny. Crrr. Končí ti volná hodina. Přestaň opravovat, posbírej pomůcky a hajdy do třídy. Od sedmi dramatický kroužek. Máš ho započítaný v rozvrhu hodin. Tedy - musíš přijet včas. - Vždy jsem kroužky vedla zadarmo, jen můj ředitel na Prvním soukromím jazykovém gymnáziu mi ho normálně vložil do rozvrhu. Teda - velmi přísná zástupkyně mi to navrhla. On jen schválil. Měla jsem z toho nervy... Dnes si vařím podle svého. Podle svého času. Zítra Vaříme na FB - Herbalife lívance - v deset. Nervy - zvládnu vstát včas?
Telefon. Pozor, nebezpečí. Blíží se Linda. Musím být připravena. - Ne, klídek, volá paní. Chtěla jsem po ní změnu termínku. Domluveno.
Měla jsem plán? Vyjet pro kytky a dosadbu v jedenáct. Poslouchám Tobogan. Maluji se. Jdu k Messengeru. Posílám dotaz, do kdy mají otevřeno. Jsem myslela do oběda. Bryskní odpověď.
- Do večera do šesti.
Odpovídám rádoby vtipně:
- Tak to si mohu ještě domalovat i druhé oko. :-)
Připravit suroviny na oběd. Kdybych něco neměla, koupit při cestě k zahradníkovi. Myslela jsem filé v zelené strouhance. Ale po otevření lednice mě bouchnul závan krůtího řízku - dnes zpracovat! Petroušek už si zaparkoval auto. Na kurty pojede na kole.
- Peťuš, já potřebuji vyjet.
- Kde je Linduška?
- Nevím.
Vyjíždí.
Telefon. Linda.
- Tak kde seš? Chystám se do zahradnictví.
- Už jsem Smiřice, Holohlavy, Černožice; tak jeď. Sejdeme se tam.
- Ne. Počkám před domem. To už seš tady.
- Peťuš, tak já pojedu na konec s Lindou. Tak za auto můžeš vrátit. A až přijedu, mixnu ti zdravé jídlo. Ať seš sytý. A za hodinu už si můžeš dát prasátko.
Klaxon. Ta se s tím nepáře.
Beru ze svého auta koš a přepravku. Její mini cooper country man - to není její bývalý červený minýsek. To je auto jak kráva. V Dalasu by zapadla. V obou cooperech je jak četník. Pomalu levitovat nad sedadlem - jasně, že přeháním. Vždycky mi pustí vyhřívání. Hovím si prdelkou v teplíčku. Ale nesmí se tu jíst, pít. Dýchat povoleno. Boty mohu mít, ale čisté. Vezeme-li Kitty, musí hezky pochrupovat v přepravní tašce. Jenže je to inteligentní dcera naší ještě inteligentnější hraběny Micicicindy. Tedy v zatáčce u nádraží se probere z mrákot a vystrčí hlavu.
- Už jsme tady? Už jsme tady? Vystupujeme? Mohu vyskočit?
Dovolím jí pacičkami trošku se opřít. LInda nás hned sepsuje, že její zpocené packy oťapou palubku...¨
Linda mrkne na koš a přepravku. Koš - vcelku krásný čistý. Přepravka zapráskaná od kytek. Vystlaná zablácenými novinami. Zalévala jsem v té bedýnce kytky, než přišel čas vysadit je. Trošku hlíny, no. Ostřížím zrakem přejede můj náklad. OK. Prošel.
Nemám roušku. A nemíním si ji do zahradnictví vzít. Test ovčanů a občanů. Jé, to zas bude útoků. Ochrana!!!
Obhlížíme kytky. Tuhle jsem četla, že zmizely květiny našich babiček. Srdíčka, čínský karafiát, dodala jsem floxy - ty já mám. Taky zahradní chrpy jsem v zahradách neviděla. Obdivuji v kbelíku zlevněné kytice čínských karafiátů. Kytky jsou letos nadmíru drahé. Polsko zavřené. Tam je mají za polovic. Neskuhrej. Musejí taky platit náklady, platy... Líbí se mi, letos přistavěná hala. Větší prostor. V té poslední hledám rajčata. Vyrovnávají nové a nové květináčky. Držím v ruce malou sazeničku rajčete.
- Porodí mi toto ještě letos?
Pán se směje. Porodí. O měsíc déle.
Beru pár rajčatových mrňousků. Mám na zahradě spoustu druhů. Modrá - těm jsem se letos chtěla vyhnout, ale jsou slaďoučká. Datlová. Balkonová - to je takový krásný nízký hustý keřík. Malé sazeničky kladu do přepravky.
- Máte bidens?
- Už ne.
Potřebuji osadit koš na severní terase. Jsou v něm ještě petrklíče a macešky. A pítko pro ptáky jsme umístili na léto pod višeň. Dolní patro osazuji. Musí to být malé sazeničky, při zalévání hlína vtéká do trávy. Bidens jsou nejvhodnější. Poprvé jsem si jich všimla před třemi lety v Polsku. Ohnivé s oranží. Něco krásného. Letos jsem si je koupila do truhlíků. Jak vždy otálím s výsadbou, tak zrovna bidens už dávno koření v truhlících. Nebudu je z nich brát. Radí mi balzamínu; ano, ta má ráda stínek. Japonskou myrtu. Cuphea. Tu mám taky moc ráda. Ale! Velká krásná modrá původní levandule. Mám jich asi deset. Je tak silná! Říká si: Kup si mě! Vkládám do košíku. A drahá. Mají čínský karafiát. Trvalka. Že bych? Taky drahý. Beru. U pokladny se nestačím divit. :-) Paní pokladní ví, že si zapisuji, kolik za kytky letos utratím. Loni to bylo asi pět tisíc.
- Dnes vám to tam přibyde, co?
- Aspoň budeme mít před očima krásno.
Ukládáme věci do kufru. Vidím nevídaný zjev. To už fakt vrcholí s pochroumanou myslí. Pán jde se zmrzlinou. Rouška mu kryje poctivě pusu až k očím.
- Pane, na tu zmrzku je třeba sundat roušku.
On by ji snad presoval přes. Zle se na mě podíval. Zmrzlinka mu hezky tekla. Až po pár metrech si roušku posunul. Jo, vy všichni podporovatelé roušek, vy všichni chváliči, jak k vám nešel pyl, jak ji zas budete na podzim nosit, nesdílím s vámi tohle placebo! Trapné. I lékaři - jasně, ti, kteří jdou proti oficiálnímu proudu, se rouškám vysmáli. OK. Natáhněte si klidně kulicha i přes oči. To je každého věc. Ničte si zdraví! Je to vaše volba.
Jedeme ještě k našemu medaři. Chci počkat v autě. Co to vidí oko mé?! Pod vrátka se podvlékl pře pře překrásný černý huňatý kocour. Ocas jak naše Micicinda. Toho si jdu vyfotit. A mihnul se tam ještě jeden kočičí krasavec.
- Kdyby naše Micinka nebyla vykastrovaná, půjčila bych si ho. To by byly děti!
- Nepůjčila on je vykastrovaný! :-)
Domů. Rychle Petrouškovi zdravé jídlo. Peťulka už si auto zase zasunul pod stání.
- Péťa jede!
- Tak se dobře bav!
Pac a pusu. Odfrčel. Chlapi z ping pongu mají sezónní rozlučku. Jak jsem šťastná, že se sejdou, pobaví, zahrajou tenis, poradují se, uvolní.
Než zahřeju hrnec, vyrábím majolku. Krásná. Klepavá. Povedla se. Na páru staré brambory, mrkev, červenou řepu, krůtí řízky. Jdu do zahrady. Chladno. Touhle dobou se už hrošíme v bazénu. Obměňuji truhlíky, koše, pleju, kde je třeba. Kmitám si zahradou. Bosa. Mám klid.
- Mami? Mohu si dát oběd?
Hrnec dovařil. Obědváme. Nalévám si víno.
- Ještě bych chtěla dělat. Jak si sednu, rozsedím se. :-)
Nerozseděla. Pokračuji do půl šesté. Linduška obhlíží zahradu. Máme hustou. Bující. Pěknou. Kytkovanou. Barevnou. Libeček roste na obou stanovištích. Nový u kytek - chrochtá blahem. Uvidíme, jestli ho to neomrzí.
- Lindi, jdu si umýt nohy.
- No to teda.
- Ustelu si na houpačce a zkouknu film.
Kopyta umyta. Uvelebuji si na houpajdě do deky. Mám rozposlouchaný Stříbrný vítr s malířkou Marií Zábranskou. Linduška odjíždí. Ještě přisedá. Houpe nás. Povídáme si.
- Jak to ti zemědělci dělají s těmi hrobečky na brambory. Já je zasypu. Druhý den zas vykukují. Nezapomeň si je zasypat.
- Já nemám čím.
- No jo, rašeiina - to by pro ně bylo tak pro legraci. A nebo na ně narazit pytel rašeliny a zatěžkat cihlami. :-)
Směju se u absurdní představy zasypávání brambor rašelinou.
- Jak se nazasypou, budou mrňavé.
- To vím. Experimentuji.
Hezky mi rovná deku. Natrhala jsem jí poslední konvalinky. Ještě kvetou. Voní zahradou. Ale intenzita vůně slábne.
- Dnes už tu borůvku nezasadím.
- Ty?! Zasadíš. To já otálím. Já si budu prohlížet obrázky Adolfa Zábranského.
Směje se mi. Zasouvá deku tak, abych byla v teple. Jako maminka mi říká:
- Hezky si prohlížej obrázky. Já jedu.
Řehtáme se. Vypadám jak dement.
Obrázky malíře Zábranského znám - něžňounké. Všichni je známe ze Sládkových knih, z učebnic...
Vyprávění paní Zábranské:
https://dvojka.rozhlas.cz/host-vytvarnice-a-medailerka-marie-zabranska-8214573?player=on#player
Krásné povídání. Takhle hezky přibližoval starý svět našich předků v nekonečném pořadu Láska za lásku malíř Anderle.
Poslední aristokratka. Vejdělka mám ráda. Elišku Balczerovou taky. Hynka Černého taky. :-)
Točeno v zimě. Prochvívá mě chlad. Stěhuji se dovnitř. Zatopit? Balím se na chvíli na gauč. Stmívá se. Jdu se odmaskovat, osprchovat.
- Mami, tak mám zasazeno.
- Jsem to věděla.
- Už je Péťa doma?
- Není. Asi půjdu do postele.
- Mami, to bude poprvé, co usneš dřív než on.
- Petroušek už přišel. Jdu se mu věnovat. Dobrou!
Dvaačtyřicet se jich sešlo. Mlaďáci od deseti hodin chystali, opékali. Zeleninku připravili. Stará garda přišla, mladí se o ně postarali. Jídlo, kořalečka, vínko, pivo...
Peťuš, to je skvělé. Jak tak mám zkušenost s plesy, hodně starých už odstupuje od organizace. Mladí na to kašlou. Spolčování jim nic neříká.
- Ne, u nás to bylo senzační. Zahráli jsme si.
- Vyhráls?
- Byli jsme s Láďou druzí.
- Tak to jste dobří. Dědci! :-)
Z koupelny slyším:
- Vaří se v tomhle podniku káva?
Jdu namlet poctivé kafe stoletým mlýnkem. Zalézá před detektivku.
Deset. Výjimečně si beru ntb do pelecha. Petroušek vtipkuje. Pronáší větičku mojí maminky:
- Teď si sednu, až si z toho lehnu.
- Peťuš, dala jsem si na půl desátou. Ale v devět mě vzbuď, jo? Vaříme na FB.
- Nevím, jestli nebudu už v blázinci tou dobou.
Nebude. Protože mi ráno přiveze banány. Jsou v receptu na lívance.
Bylo to tu krásné. Jj, jak psala ta čarodějnice v SMS - kopyta špinavý, pampelišky sežraný. Skvělé! Dnes v zahradě, bosá, s kytkami, s Lindou. Jdu odnést ntb. Kopyta umyta. VEdle mě oddychuje světlo mého žití.
Dobrou noc!