Zase do Kuksu. Na vinobraní
Sobota. V hlavě mám mírný chaos. Určitě se chci postarat v první řadě o Petrouška. Mám v plánu navštívit vinobraní v Kuksu. Autem? Ne. Kuga zůstane ve stáji. Pojedu vlakem. Čím dýl vstaneš, tím míň času máš. Odhrnuji záclonu v kuchyni na okně. Pozoruji kytky. Jejka. Okolo oken jde maličká ženská usměvavá postavička. Mává. Ivanka!
Vařím. Se vším všudy. I polévku. Samozřejmě z odkrojků z hovězího pro kočky. Tak to je. Kočky žerou hovězí, jejich otroci to podřadné. Jenže z toho je bezvadný vývar. A ty flaxy, ty miluji. Krájím mrkev z Kauflandu. Omytá hnusná zvadlá. Proč to neprodávají ohlíněné? Svlékám cibuli, česnek. Mé špaldové nudle. Moje zeleninová pasta. Libeček, petržel, pažitka - mé. ❤️🩷🧡💛💚💙🤍🩶🩵💜 Meláska výborná. Jdu si nakopat brambory. Půda se po dešti lepí.
- Proč jsi neřekla?
- Peťuš, nic těžkého. Pocvičila jsem si břišní svalstvo.
Okurkovo rajčatovo cibulový salát. Petrouškovi se zálivkou, mně se smetanou. Hotovo.
- Peťuš, víš, co mě u vaření napadlo?
- Já tě tam odvezu.
- No, přesně to. V jednu už víno na schodišti nestihnu. To nevadí.
Jedeme.
- Mami?
- Už jedeme. Péťa mě vyklopí nahoře.
- Mamko, my jsme u hospitalu.
- Zkusíme, jestli nás pustí k Hospitalu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-13-do-kuksu-na-vinobrani
Pustili. Pořadatelé mladí hoši. Petroušek se jen obrátí. Nemohu jít přes vinárnu. To bych byla hned u holek. Posílají mě na druhý konec zahradní zdi. Obíhám bylinkovou zahradu. Aha. Tady je stánek. Okukuji. VIP. Hoch v reflexní vestě se ptá, co potřebuji.
- Vstupné. Pro seniory.
Chytli se. Slečna z druhé strany pultíku podává skleničku, páseček, vstupenku. Jednotné vstupné 250,- Kč.
- Ale je tu fronta.
- No, předběhla jsem.
Začali se smát. To nečekali. Asi jsem měla říci něco ve stylu – jé, to jsem nevěděla. Nebo – jé, tak to já počkám. Nebo - jé, ta je ale dlouhá!
- Vy jste to řekla normálně. Takhle se to dělá.
Zdvihám prst:
- Takhle se to právě nedělá.
Smějeme se. Už jsem za stánkem. Obíhám areál.
- Mami, kde seš?
- Už jsem u Neřestí.
- Jo? Tak to bychom Tě měly vidět.
Mávají. Deka jim jde. Mám srolovanou v uzlíčku.
- Dávají zdarma?
- Dávají.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-13-tady-piknikujeme
Jdeme tam, kde se vyvalujeme každoročně. Pod kaštan k bývalé maštali. Dnes hospodě Na Sýpce. Jdu si načepovat.
- Budete letos dávat zdarma láhve?
- Já si to pamatuji, i vás. Nebudeme.
- Fakt? Já jsem tu tehdy dostala asi deset láhví. Byly obdrátkované zlatou nití. Víno nic moc, mám ráda sladké.
Letos mají bagy. Velké desetilitrové krabice. Výběr ze čtyř druhů. Chutnám suché. Ne. Jdu na polosladké.
Lindina kamarádka. Holky štíhlé. Asi před čtrnácti dny s kolegy vyběhly jeden den na Sněžku. A druhý den na Černou horu. Tak to bych nedala Seznamuji se s příjemnou skromnou holčinou. Na Silvestra byli v Krkonoších. On ji tam opustil. Na zdar! Tak to je ona. Už má nějakého hocha. To si zažila pěkný šok.
Naproti nám sedí slečna na bobku v trávě.
- Prosím vás, vy tu čumíte do mobilu. Mohla byste čumnout do mého?
Slečna se neurazila. Směje se. Pochopila. Fotí nás. Je velice hezká. Milá. Taky z Phy. Čeká na kamarádku, která opodál stojí frontu na nějaké jídlo. Chvilku si povídáme. Jsou to holky z Phy. Ubytované v Horním Maršově. Takže sklenku má, ale nečepuje. Tip dostaly od bytné. Kamarádka přišla. Páne jo. Hodně obézní. Ta není usměvavá. Přitom se říká, že nervní jsou ti hubení. Tady stodvacetikolová zamračená výjimka potvrzuje pravidlo. Někam zmizely, ani jsem si nevšimla kdy a kam.
My si povídáme. Linda chce historky z mého mládí. Tak vyprávím. Ale taky ukazuji vjezd do vinárny.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-13-vinobrani
Holky, támhle jsem v pondělí večer stála s kolem a s Péťou. Fotila jsem si tady ten kaštan. Říkala jsem:
- Támhle pod tím kaštanem se v sobotu, dá-li Bůh a nebude-li pršet, budeme válet s Lindou. No, a válíme se. Na zdraví! 🍾🍷
Panuje tu příjemná atmosféra. Nese se tu harmonie, spokojenost. Přijeli Němci, Poláci...
- Tady vždycky zpívala Pilarová, Špinarová. Co je tu za program? Vlastně to bylo asi na Hubertově jízdě. Jednou jsem tady zpívala s Evou Pilarovou.
Linda mi ukazuje v telefonu program na nádvoří.
- Mami, ale tam nedávají víno, víš?
Pravda. Vůbec nás nezajímá kulturní zpívání, ani stánky, ani nádhera barokní perly. Jen tak si tam lebedíme a popíjíme. Mami, bude to končit.
- Jak končit?
- Vždyť jsou teprve čtyři.
Mé hodinky, které jsem si vzala do barvy k oblečení ukazují šestnáct hodin. Vůbec nevím, jestli ukazovaly už doma nebo jestli se zastavily v šestnáct až v Kuksu. Ukazují šestnáct asi hodně dlouho.
Volá Petrouškovi, aby startoval. Nabere mě zas na tomhle břehu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-13-domu
Jdu je vyprovodit k terase. Vracím se zpátky. Okolo stánků běžím k Petrouškovi. Už mě čeká. A doma kočky, jasně, taky čekají.
Jdu si chvíli lehnout. Usínám jak špalek. Probouzím se akorát na namixování večerního koktejlu. Otevírám ntb. Prohlížím vzpomínky. Den se přehoupl do druhého dne. Půlnoc. Loni jsme byli u Lindy. Topila v krbu. Pod fotečkou polen v kamnech mi Eva napsala: Začíná nám podzimní romantika při svíčkách a zachumlání do deky u krbu.
Někdo dal rámeček – kéž andělé ochraňují všechny bytosti před povodní s krásným oblačným andělem v mracích. To jsem netušila, proč varují před dešti. Nenapadlo mě, co připravili na Moravě za hrůzy. Ředitel Základní školy v Nové Vsi měl zdevastovanou školu i její okolí, zahradu. Asi do dvou měsíců bylo možno začít učit. Dnes mají kontejnerové třídy a prý se v nich bezva učí. V tomhle týdnu dostali medaili od vlády. Mohli by k ní přidat i peníze.
Pod radarovým obrázkem z loňského roku čtu to, o čem informovaní vědí a ti druzí se tomu chechtají.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-13-ne-tady-se-neovlivnuje/1690474396
Karel Popek
Tak podle některých, kteří přesně ví, že vše oficiálně vysvětlované, dokládané je svaté, jsou tyto kruhové animace způsobeny nedokonalosti radarové techniky. Ano, souhlasím, mnohé grafické výstupy, animace ano. Jenže to není celá pravda. Níže je krásně vidět, jak se oblačnost a následné srážky formují, shlukují, tvoří v obloukovitých formacích a vzdálenějších obloukovitých shlucích kolem radarových míst.. z grafiky je vidět, že oblačnost má v různých místech i pravidelnou, ale dělenou hustotu, místa směrem od vyzařovače.. jinými slovy kdyby šlo jen o odraz vyzařovače.. tak nejsou mezi oblouky prázdné obloukovité místa, bez oblačnosti, jinými slovy je vidět, že radary vytvářejí, nebo přesněji formují, svou frekvenci působí v dané lokalitě na atmosféru a ta podle způsobu frekvence formuje, vytváří místa o různé hustotě. Různou hustotou v různých místech pak směřují pohyb oblačnosti podle zadavatelů.. Celé to samozřejmě řídí počítač, podle připraveného programu, zadání, který v reálném čase stihá vypočítávat a nastavovat různé působení radaru.. opět lidský faktor, obsluha je u toho minimální, stejně jako u čarování oblohy, to by taky nebyli schopni rychle vypočítat naplánovat, když se proudy vzduchu neustále mění a oni potřebují, aby pro jejich manipulaci měla atmosféra na mnoha místech specifické složení..
A nepřehlížejme, že ty radary jsou v podstatě silné vyzařovače, funguji, že neustále vyzařují různé frekvence do atmosféry a na základě odrazu čtou jejich aktuální stav.. ale co to vyzařovaní dělá, jaký má, či nemá na oblačnost vliv, to už nikdo neříká.. a vyzařujme někde něco a tvrďme, že to nic nedělá.. ale dělá..
Taky v blízkosti těchto antén je zakázaný pohyb lidem, hrozí poškození zdraví, proč asi, když to přece nic nedělá.. ono si to jen skenuje oblohu a vše je báječné v naprostém pořádku..
Koukám, že jsem dávala rámeček: Nebýt zásahu premiéra Fialy, už by byla pod vodou i Sněžka. Děkujeme. – Peníze z rozpočtu rozfofrovali a z EU jsme toho mnoho nedostali, proč taky, když nemáme nárok.
Zajímavé. Procházet vzpomínkami, co se přihodilo v tento den v různých letech.
Poslouchám politika od Káji Maříkové, že jsme dali Ukrajincům 124 mld. Kolik to asi dělá do letošního roku?
Na telefonu mi naběhlo vysílání Daniela Máčovského. Tak nijak začal a tak krásné myšlenky dal. Vůbec ho neznám. Hledám. Odkazy:
Účastnil se nějaké těžké politické besedy. Dr. Harabin řekl, že každý má začít sám od sebe. Moderátor se na něj obrátil:
- No, Danieli, a od toho tady máme Tebe. Jak máme začít od sebe?
On si řekl, že když odpoví, už ho nikdy nepozvou. Řekl si, je mi jedno, jak to bude. Odpovím tak, aby to aspoň v jednom člověku zanechalo stopu. Začal. Relace přestala být politická. Přešla do duchovní. Zeptali se sportovce, jestli pije alkohol. Nula. Dr. Harabin začal hovořit o Bohu. Najednou bylo lehké mluvit v duchovním prostoru. Reaguje na to, že chceme zase někoho volit, a není to lehké, chceme tuhle a tamtu změnu. Není to o tom, že je někde někoho nutno volit. Spočítejme si, kolik vlád tu bylo od roku osmdesát devět. Levicová, pravicová, vláda jedné strany, prozápadní, provýchodní, složená, středopravá, konzervativní, liberální, národní, zelení, hentaká. A chci, musíme, a neplatí tu zákony, ústava, nic se tu nedodržuje, zdravotnictví je na tom zle, školství je na tom zle, vše kolabuje, vše musíme změnit. Ptá se lidí v nespokojeném stavu: Kdy bylo lépe? Kdy nastala změna, že to někdo změnil. Kdo zlepšil stav, než jakýž byl před tím. Kdo udělal nějaké viditelné zlepšení? Aby Iidé platili nižší daně, víc prostředků se vynakládalo na věci veřejné, kdy byl stát méně zadlužený, kdy přišly pozitivní zprávy, že dluh země klesl o deset, dvacet procent, snížili sazbu DPH, mohli lidem snížit daně, nemocnice nejsou už tak zadlužené, méně se čeká na operaci… Kdy se to zlepšilo? Vždy vzniká nová politická strana, noví politici jsou plni krásných slov, jak to musíme změnit, aby to fungovalo, jak je třeba od něčeho odstoupit, aby se to zlepšilo… Oblbnou lidi, dostanou se do politiky, výsledek je žádný. Lidi naivně zas dál věří něčemu dalšímu, teď už po deváté tenhle nový něco vyřeší a bude nám lépe, dobře, vše se zlepší. Je to naivita, zapomnětlivost, blbost, přízemnost? Hesla svoboda, rovnost, bratrství – čeho ve Francii dosáhli? Vyházeli vládce z oken, ale ničeho se nedosáhlo. V Rusku – čeho dosáhli? Toho zlého cara svrhli... Kde je dnes Francie? Jsou tam všichni šťastní? Už žijí v pohodě? Ghandí osvobodil Indii. Myslíte, že systém udělal lidi šťastnými? Většina je tam v totální bídě, chaosu, na hranici chudoby… Světci budou vždycky žít v extrémním absolutním vnitřním duchovním pokoji. Pan Máčovský s manželkou žili půl roku v Německu ve vesničce s asi třemi tisíci obyvatel. Měli tam čtyři fotbalové stadiony, z toho dva byly osvětlené. Na jednom vyhřívaný trávník. Velké tenisové centrum s tenisovou halou a mnoha tenisovými kurty. Tartanová trojitá atletická dráha s takovým gumovým povrchem. Na Slovensku měli dvě tartanové dráhy v Dukle BB a v Bratislavě. V sousedním desetitisícovém městečku měli koupací centrum. Asi tak rok 1997. Každou půlhodinu tam pouštěli dvoumetrové mořské vlny. Sauny. Venku lavičky. Vše čisté. V řádu, v pravidlech. Jezdili tam na kolách. Piknikovali. Hráli tam dvě mužstva sedmdesátiletých fotbal. Měli asi sto padesát diváků. Radovali se, kdykoli dal kdokoli gól. Ať jedno družstvo nebo druhé, všichni tleskali. Nikdo nikomu neskákal na nohy, nelámal, žádné souboje, přihráli si míč, ten si to zpracoval, trošku se rozhlédnul, jemňoučko poslal dál, nikdo ho nenapadal. Podstata pohybu. Dědouškové se hýbali, těšili se, když dali gól. Podstata? V tom městečku Rheime bylo pět nebo šest psychiatrických ambulancí, soukromých klinik. S manželkou to pozorovali a říkali si, to je nějaký mentálně postižený kraj. Jak je možné, že v třítisícové dědince je tolik psychiatrických ambulancí? V jakém kraji jsme. Ten blahobyt, jistota, řád, režim, pohoda… Byla tam jedna velká vrtule. Poprvé v životě to viděl. Dnes by řekl, technologická vyspělost, západní civilizace způsobuje, že lidem z toho hrabe. Mají z toho depresi. Všechno mají. Na všechno mají robota. Na mixování, na ledovou tříšť, na zmrzlinu, na těsto, na smoothie… Stlačí knoflík, polotovar picnou do mikrovlnky, vypadne pica. Bez pohybu. Prof. Hogenová to nazývá ontologickou nouzí. Prý je to konfrontace člověka se situacemi, s nimiž si nedokáže poradit, s nimiž nepočítal, není na ně připravený. A to ho udržuje živého, ve stavu v bdělosti, ve střehu, vynalézavosti, přežitelnosti… Občas je napaden problémem a musí hledat řešení. Jak to udělám, jak si s tím poradím, jak to urovnám, jak uniknu tlaku, jak to zpracuji, jak to rozptýlím, jak se s tím vyrovnám, jak to transformuji, jak se zas dostanu do phody, do nějakého štěstí. Pokud to nemám, mysl invaliduje, odumírá, protože všechno je v pohodě, vše má šťastný rám… Probudí se, dá si kávu, jede do práce, popracuje, oběd, práce, jede domů, kávu, cosi probere, přijdou děti ze školy, trošku jim vynadá, kde byly nebo proč dostali nějakou známku, v horším případě čau, čau, děti zalezou, televize, jde spát. Ráno se znovu probudí, dá si kávu… V sobotu jede na kolo a pak je z toho v depresi. Není tam život. V přírodě občas nemá někdo co jíst, proto se lidi otužují, zápasí, aby se posílili, aby si navodili živost. Je dobré pracovat, makat, fyzicky něco vzniká, aby večer byl mrtvý… Pobyty, festivaly, zastupitelstvo… J My touto technologizací, industrializací, vznikem spaloven, vznikají baterkárny, abychom měli všude dostupnou síť, máme tu všude zářiče vysílání signálu 5G. Připravují 6G… Umísťují to na školy, na obecní úřady, na vysoké budovy, aby se to dobře šířilo a hlavně v té vysoké budově je nejvíc lidí, ve škole jsou naše děti, v obecním úřadě je největší pohyb lidí v obci… Jeden zemědělec vysvětloval, že baterkárna v Šuranech je na nejvíc úrodné půdě. Bonita půdy – vyjadřuje kvalitu půdy, množství humusu, živin, udržení vody v půdě. Na bonitě půdy závisí úrodnost. Je velký rozdíl, když zořeme půdu s bonitou padesát bodů ze sta, něco tam zasejeme, zaléváme, hnojíme, stříkáme. Vyroste tam třeba pšenice. Z takové bonity padesát dostaneme třeba jeden a půl tuny z hektaru. Pak máme bonitu půdy devadesát pět, tam dostaneme čtyři a půl tuny z hektaru. Při stejné práci. Taky to bylo nutno zorat, pohnojit, zasít, zalévat… Práce strojů, technologie je stejná, ale úroda je jiná. Třeba i šest tun… Na bonitě půdy záleží na tom, jak se tam pracuje. V Nitranském kraji je průměr bonity půdy šedesát čtyři. Tam, kde je ta baterkárna, je bonita devadesát pět. Jedna z nejlepších bonit na světě. Tam na šesti hektarech bude industriální park! Nemluvíme o chemické toxické zátěži! Pravděpodobně to znečistí obrovský podzemní rezervoár vody. Když se člověk dokáže odosobnit od politických názorů – hnusáci ve vládě… Začala to ta předchozí vláda, tahle v tom bude pokračovat, a další opoziční v tom bude pokračovat dál a ještě opozičnější vláda dál a dál. Kterýkoliv politik slibuje změnu. A jak to udělá?? To by musel získat výraznou většinu ve volbách. I kdyby získal sedmnáct procent, nic nezmění. Pokud se trošku uvědomělý člověk zamyslí, co a proč se nám to tu děje, musí vědět, že je tu tlak EU. Nelze z ní vystoupit.
Poznámka Ireny: LZE!
Netuší, co to znamená. My jako Slovensko a Česko v geoprostoru nezvládneme nic. Potřebujeme patřit do nějakého celku. I za socialismu jsme byli extrémně výkonní jako Českoslovnesko, ale nic bychom neznamenali, kdybychom nebyli v RVHP. Nebýt pomoci Sovětského svazu, který nás dotoval surovinami, zároveň jsme měli odbyt, za to nám posílali ropu a jádro do elektráren. Co jsme vyráběli, na to jsme měli odbyt. Dnes nemáme a za produkci potřebujeme dostat zaplaceno. Čína nás převálcuje. Za dotovanou cenu státem vyrobí náš výrobek za desetinovou cenu…
Vladimír Mečiar první předseda vlády samostatného státu řekl památnou větu, když z ambasády USA přišel seznam státních podniků, které se měly zprivatizovat; byl tam seznam doporučených firem, nadiktovaných, které mají zprivatizovat ten který slovenský závod. Přišel rozkaz. Žádné – prosím vás. Od mocnosti, kterou jsme obdivovali!!! Mečiar řekl životní větu: A jsme v prdeli.
Proč v Bratislavě vedle největší spalovny nebezpečného odpadu na Slovensku budou stavět ještě větší spalovnu nebezpečného odpadu na Slovensku… Chce někdo říci, že je to zdravé? Ta větší bude mít kapacitu tři sta čtrnáct tisíc tun nebezpečného odpadu ročně.
Doposlechnu zítra…
Ješiši. Ráno.
Dobrou noc!