Zase páteček
Kutálí se dny, kutálí. Opakují se stereotypy. Překulí se víkend, od pondělí jedeme z kopečka a jsou tu další volné dny. Kočky, snídáme!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-17_Kocky/
Staří lidé srovnávají. Ó, jak jsem to neměla ráda. To za našich dob... To dřív... Za starých časů to bylo... Někdo už žil v komunismu, já teda jen v socíku... Už srovnávám, vzpomínám. Jak jsme se vyšklebovali, že máme učebnice zdarma, pomůcky, za doktora se neplatilo, v lékárně vše na předpis... Říkali jsme, že to někdo musí zaplatit, asi my. No, platil to stát. V poslední době se do těch odporných světlých zítřků velmi ráda vracím. Jako do bezpečí. Co pozoruji dnes, to opravdu dřív NEBYLO. Chovali jsme se k sobě s úctou, hezky. Zdravili jsme se. Semtam se lidi pohádali. Pomlouvali. Ale všechno v míře. Zloba a zlo nebyly patrné. Sousedé se scházeli. Povídali si. V naší ulici dolů k mamce v podvečer lidi sedělina lavičkách. Vyrobili si sezení s prkna; Nechvílovi - na ní sedávala teta Šimková, křížem tehdy ještě přes prašnou kamenitou cestu bydleli a bydlí Matějovští. Na jejich lavičce sedávala stará paní Matějovská a dědek Matěj. Bručoun. Naproti před domem pan Škoda, někdy paní Škodová. U nich jsme bydleli nahoře v podnájmu. Náš byt vidím. Dvě místnosti bez vody. Maminka koupila zelený kbelík z umělé hmoty. Bílé ucho. To byla novinka! V něm stála vedle piána pitná voda. Pod umývadlem ve skříni stál kbelík. To byl odpad. Na záchod hezky ven z domu na suchý. Nařezané noviny místo toaleťáku. To byl ten skládaný, co klouzal. Byl tvrdý. Obě místnosti jsme vytápěli kamínky. Vyrobil je tatínek. Uhlí se nosilo - odkud? Asi ze sklepa. To nevím. Měli jsme hezký dřevěný uhlák. Dal se zaklopit víkem. Spali jsme v ložnici, kde se netopilo. Vidím rozestavěné skříně. Před deseti, ne, loni jsme je vyhodili. Předzvěst letošního maminčina odchodu. V ložnici byla i knihovna a dvě křesla, kuřácký stolek. U nás se nikdy nekouřilo. Ten stolek byl nóbl. Elegantní. Mramorové doplňky. Když Iva s maminkou pěšky klusaly do tanečních do ZK MÍR, uložily mě, usnula jsem. Netušila jsem, že odešly. Ale jednou jsem se vzbudila. Kolik mohlo být? Devět? Deset? Vylezla jsem na okno. Taťka už nebyl mezi živými; tedy mi bylo tak pět šest. Chodilo se asi v šestnácti? Nevím. Ječela jsem na celou ulici: Maminkoóóó! Ještě dnes se slyším, jak řvu. Slzy jak hrachy. Sama. Nikde nikdo. Asi mě nikdo neslyšel. Dole bydleli domácí. Nevyšli. Naproti moji ochránci Matějovští. Dovolala jsem se. Ze tmy jsem uslyšela vracející se mamku s Ivou. Musely být pěkně vyděšené. Maminka zavřela okno. Uložila mě. Jiskřičky vzpomínek. Už jsem zase u mamky. V bezpečí. Stále cítím dotyky v dětství a dotyky ještě nedávno. Budou to čtyři měsíce...
Co jsem to chtěla? Že to letí. Už to budou dva roky, co nás svatá bedna obšťastnila obrázky padajících lidí v nějakém dalekém čínském Wuhanu. Bing - padali jak mouchy. Prý deset milionů zařvalo. Asi experiment nebo co. Netýkala se nás ptačí, prasečí chřipka. Nakoupili vakcín a pak je vylili. To by v tom byl čert, aby ty lidi nenalákali nezblbli, nevystrašili. Povedlo se. Odpojili už plovinu obyvatel. Co by dup je tu podzim, konec roku. Před dvěma lety začali roztáčet kolo cirkusu se strachem. No, tak jsem chtěla říct, že teda v tom socialismu jsme nebyli ničím ohroženi, jen komunismem a soudruhy z ÚV KSČ. Ale ti byli slabým odvárkem těch prevítů, kteří nad námi práskají bičem dnes. Za socialismu tu byla malá skupinka disidentů placených ze západu s úkolem rozeštvávat, rozkližovat. Mistr Havel jezdil meďourem. Žil si jak pán; na ty zavřené, na které fasoval valuty, na ně a jejich rodiny nezbylo. Dnešní rebelové nerozkližují společnost. Srovnám-li šedý život dřív s elektronickými hračkami koupenými u Rusáků (dnes už toto hanlivé označení neříkám) typu Jen počkej zajíci nebo chobotnice a barevný zábavný život dnes s mnoha hračkami - tablety, ntb., mobily... vím, kam bych se chtěla vrátit. Není to mládím. A to jsem byla nestraník, věčně na koberečku, šikanovaná... Nikdy jsem neuměla držet pusu na špagátu. Škodila jsem si tehdy i nyní. Hlásání pravdy je nebepečné v každé době. Někdy za to upalovali. A že jich bylo...
Aby se provalily nějaké vrchnostenské kšefty nebo hazarad se zdravím národa - to ne. To nikdy. Za socialismu šlo vládě o silný zdravý národ. Jo. Očkovali nás. Jenže to byly doopravdické vakcíny. Bez zvířecích genů, bez buněk potracených plodů... Žádný kanibalismus.
Dnes jsem se dozvěděla, že to nefungovalo. Očkovaní proti -TBC? Ne. Nefungovalo. Přestali s ním v roce 2000. A dokonce to přiznali. Černý kašel nevyhubilo očkování. Nemoc si vzala oběti, pokosila, zeslábla; když byla na ústupu, začali slavnostně očkovat. Jak jsme se to učili? Mrtvé nebo oslabené zárodky nemoci. Měli jsme zdravotnictví, výrobu léků na nejvyšší úrovni. Ale černý kašel by také vyvanul. To byly přirozené nemoci.
Dnes žijeme v informační válce. K lidem se nedostane to, co by mělo. Aby si rozhodli, co si dají nebo nedají do těla. Odhlédnu-li od těch, kteří se báli, je tu skupina lidí, kteří si mysleli, že to pro ně bude vstupenka na bazén, do divadla, na dovolenou. Pak velká skupina obelhaných, kteří chtěli mít pokoj. Pokladní v Kauflandu. Najednou se protrhlo, že snad by i očkovaní měli chodit na ničení nosní sliznice. Vatičkami, které jsou křehké s fcí zlomit se a zanechat sajrajt na sliznici... Nahnali lidi do očkování povinně, ale dobrovolně. Ti nebožáci jsou nyní v ohrožení, že ten nos budou zase nastavovat. Když si vrchnost a úředníčci na ministerstvu, hygieně, legislativě vzpomenou.
Ireno, nepřemýšlej. Sekretářka von Brauna... Známé video. Nejprve studená válka, předposlední etapa - ano, jsme právě ve fázi III. W.W. Jenže vedené nekonvenčními prostředky. Bio. Poslední fáze budou mimozemšťané.
Včera vytekla žumpa ze štoudve našich zaprodanců. I s nahrávkou. Dnes? Premiér křičí - co je to za lhářku, ani písmenko prý není pravda. Cha, cha, cha. On snad neslyšel, jak se zloději domlouvají na národ na nahrávce? Jaká písmenka?: Tam byly slyšet hlasy konkrétních osob. A Adam - jak se změnil. Zlý obličej, nepříjemný výraz, hrozba pravičkou. Legrační. No jo, jenže dnes odteklo ještě trošku ze šoufku. Ještě výživnější smrdutější kratičká nahrávka. Dlouhý rozhovor. V nahrávce redaktorka usvědčuje ze lži naše dva lháře. Bureše a Adama. Včera na ni křičeli, co je to za lhářku. A úředníčci si do zákazů, nařízení, příkazů a nesmyslných podrazů na národ vtlačovali, co libo. Kdo vymyslí větší nesmysl. Tak třeba tlustá Dostálová - zákaz zpěvu a tance. Ty vorle. PŘESTO NĚKTERÉ LIDI NEPŘESVĚDČÍŠ. ROUŠKA JIM PŘIROSTLA k - srdci? Ne. K tlamě - jako tlamokryt. Hanba!!
Chystala jsem se, že vykrájím koš jablek. Ani jedno. Opláchla jsem švestky. Půl koše. Ale ani jednu nevypeckovala.
Poledne.
- Copak děláš?
Povaluji se na dlažbě s kočkou. Hrajeme si.
- Ale něco tady pracuji.
Tak do práce! Ireno, už se zdvihni, mazej! Mám stejně radost ze života. I přes všechna příkoří, ústrky, útrapy od hlupáků - jsem tu ráda. Šťastná. Tetelím se, veselím se. Je mi všechno jedno. Jsem doma. V bezpečí.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-17_Pecu/
Zadělávám na croissanty ještě jednou. Chci se těsto naučit. Je vláčné. Překrásné. Nádherně se s ním pracuje. Vykynulo. Dělím bochánek na deset kousků. Modeluji deset úhledných bochánků. Nakynuly. Každý bochánek rozválím. Na talíř. Ovlažím máslem. Další. Navrch. Dnes jsem pyramidku překryla desátým a utemovala, aby mi máslo nevytékalo. Teď přendat naskládaný dort na vál. A rozválet. Jde to i bez mouky. Hebounké. Příště si vezmu velký vál. Nemám rohlíčky jeden jako druhý. Podle toho, jak jsem nakrájela kousky. Ale povedlo se mi. S jablky a švestkami. Mňam. Vynikající. Ještě chlebíček. Teda bagetu, ale ze špaldy, žita, pohanky. Jednu bagetu a šest dalamánků.
- Ty ses do toho nějak dala.
- Baví mě to.
Petroušek ochutnává. Nese prázdný talířek.
Tolik se událo. Tolik! Jedna mladá dáma, co opustila dva nezletilce v Itálii, přitáhla do Čech s dalším miminem, mě chtěla školit. Tahle? Ne, ne. Z takové milé, příjemné, skvělé... Se vyklubala čárovna. Sklapni! Co lidí okolo sebe neudělala šťastnými. Ale - holka, ty jsi v insolvenci. Ty si nebudeš vyskakovat. Budeš vyhrožovat rodině, že nepůjčíš dítě? Ještě ráda. Jde to okolo mě. Netýká se mě to. Klidním ty, kterých se to naopak dotýká.
Taky se mi ozval pán. Prý jsem ho asi před osmi lety učila česky. A potřeboval by připravit ke státní zkoušce. Poslech, čtení s porozuměním atd. To potěšilo. Ráda jsem ho slyšela. Ráda se s ním budu učit. Ukrajinec. Slyším v telefonu dítě. Pracuje. Studuje. Jo, zná malíře z umělecké kolonie. Ano, ten, který namaloval největší obraz moře. Ale nádherný obraz!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-17/
A pak jsem se konečně po dvou letech rozhoupala k filtru na nanočástice, ibalgin, hormony, S protein, chlór... Přečetla jsem si článek o chlóru, zanášení krevního řečiště, o pokusu s kohouty... Lidská buňka - nejlepší filtr na světě. Voda - nejlepší ředidlo na světě. Z vody tělo filtruje jedy a ukládá je. Je třeba pít dokonale čistou vodu a vypláchnout usazeniny. Ale ne z Brity. Nebo z nějakého filtru za tři tisíce. Ne, ne. Chce to dokonalost. Pijete pak čistou a ta rozpustí usazeniny v těle. Hezky jsem to vysvětlila.
Byl to den jak víno. Krásný. Odpočinkový. Pracovní. Radostný. Bez kontaktů s pitomci - roušku, roušku. Mohli by to rapovat - roušku, dej si roušku a spi na oušku, na oušku.
A to je - jády, jády, jády všechno. :-)
Hurááá!
Jo - ještě jedna radost. Lenka Kubínová z FB -asi před rokem nebo rokem a půl odešel její krásný manžel na těžkou nemoc. Jejich kulečníková herna padla na její bedra. Děsně, ale moc toužila po svém milovaném oblíbeném Řecku. A hurá! Ona je tam! To se jí bude duše krásně hojit. Na slunci. U moříčka. To jí bylo třeba.
A teď!
Dobrou noc!