Zasněžený, krásný, radostný, pracovní den se špetkou krutosti systému.

Ráno jsem si přispala. Pak mi chyběl čas. Nasazuji si křídla; celý den v běhu. 

Odklidit sníh. Nádherně nasněžil pocit čistoty. Čistím chodník; házím sníh pod naše smrky do zahrady přes plot zpět. To jsem ještě nikdy nedělala. Myslela jsem na žhavé léto. Ať se zahrada napije aspoň v zimě. 

Pošťačka. Úřadování. Klienti. Ptáci - nakrmit. Nestihla jsem vymést kamna. Okénko jsem čistila až večer. Ráno jsem u práce stihla poslouchat pořad o etiketě.

Nedochvilnost v cizích zemích - nee. Etiketa - jak se chovat u stolu, jak mluvit, jak se vůbec chovat ve společnosti. Vždy si starší generace stěžuje na mladší, že se neumí chovat, ale dnes je to o mnoho horší než v minulosti. -  Vždy je to horší, ale teď je to ještě horší? :-)

Akademická čtvrthodinka je povolena až do půl hodiny při podávání aperitivu v předsálí. Tam se smí přijít později. O chvíli :-)  (Na fakultě jsme několikrát využili akademickou čtvrthodinku a opravdu jsme po patnácti minutách utekli z posluchárny. Dnes vím, že k své újmě.)

Lidé ze zahraničí nebo lidé, kteří znají etiketu, nemají rádi komunikaci s těmi vulgárními, agresivními. Oni se umějí chovat a chtějí mít okolo sebe lidi dodržující pravidla. Setkávají se až s neomaleností. (To jsem netušila. Umím promluvit i s neomalencem a neurvalcem. Je fakt, že nerada.) 

Předvánoční, vánoční, mezivánoční období večírků. Jak se chovat po večírku. Promyslet si, jak to s tím tykáním do budoucna bude. V přítmí, v opojení alkoholem, s výstřihy žen se dobře nabídne tykání. A to je nevratné! Už to platí navždycky. To si musí šéf velmi dobře promyslet. Na pracovišti nabízí vždy tykání šéf; i ženě. Pokud je to mladý šéf, se všemi si tyká, jen s nejstarší ženou ne, je potřeba, aby si nabídku tykání opravdu velmi dobře promyslel, aby se neurazila. Tykání od osoby společensky významnější musíme přijmout. Nepřijetí by bylo nevychované. Je nepřípustné nepřijmout. Jako opáčko OK. Jsem ráda, že jsem z kolotoče, kdy mi ředitel drží dveře a já proklouznu, ač by měl teoreticky přednost on, venku. Krédo - být slušná, čestná, diplomatická, kontrolovat myšlenky, být srdečná, přátelská, ochotná pomoci, neurážlivá. Masarykovské nebát se a nekrást. Uf. Stačí.

Od oběda časový i pracovní pres. Vlastně jsem místo oběda měla ovoce a oběd až po odchodu nového, opatrného, rozvážného, nedůvěřivého, nového klienta. Rychle nákup, za maminkou. Už je tma. Zapomněla jsem na poslední klienty. Zapomněla jsem se přihlásit v půl osmé na konzultaci. 

Zkouším si v kabince sukni. Telefon. Než ho vezmu, nezvoní. Peťulka.

- Kdepak seš?

- V obchodě.

- Byli tady V.

- Hned se vracím.

- Odjeli. Zavoláte si.

- OK.

Za maminkou. Vezu jí maliny, borůvky, čokoládové kaštany, cukroví. První patro. Divné patro. Nikde nikdo. NIKDO. Otevírám dvířka u schodů. Slyším úpěnlivé volání:

- Sestřičko, prosím vás! Sestřičko, prosím vás! Sestřičko, prosím vás!

Zastavila jsem. Slyším pohyb na chodbě. Určitě je tam pečovatelka. Chtěla jsem tu zoufalou větu natočit. Opakovaně někdo volal o pomoc. Než jsem nastartovala telefon, ozvalo se hrubě:

- Buďte zticha!

A bylo ticho. Srdce se mi sevřelo. Hrůzou Co kdyby takhle volala moje maminka. Všechny ty staré tváře byly kdysi dětmi, mladými lidmi, rodiči, v jejich době ještě skvělými rodiči, jak to uměli nejlépe. Měli různé profese. Měli svou životní sílu. Neprofesionální pracovnice nevnímá duši člověka. Nehezky, hrubě, natvrdo zoufající prosící ženu okřikla. Smutno mi bylo. 

Vím, že mamka někdy zlobí. Je nepříjemné, když huhlá dokola? Haló, haló, haló. Nebo když bez nálady protivná vyplivne léky. To mi žalovala dnes sestřička. Se smíchem - přijala jsem to. Jo, jak malé dítě. Sestřička trpělivě našla lék a znovu ho podala. Beru to. Beru, když pečovatelka řekne: Už mě nezlobte. Už toho mám dost. No jasně. Tak si to říkáme doma. Ale ta dnešní scénka - nevím. Jak to vnímáte vy? Napište mi. Stačí do zprávy pod lajk. :-) 

Jsem šťastná, že mám mamku ve druhém patře. Holčenky jsou jak mámy. I mladá Kamilka. Jo, vedou s lidmi hovory, umějí odmítnout prosbu:

- Zůstaňte tu. Povídejte si se mnou.

Nemají totiž na lidi čas!! Tohle ředitel, který hledí jen na obohacení, má na sobě škraloup rozkrádačky, nikdy nemůže pochopit! Jestli tam před pěti lety pracovala jedna na osm chodících a dnes je tam stále jedna, ale na osm ležících bezmocných, na pováženou! Dát na mísu, utřít nos, umýt, nakrmit, přebalit, učesat, převléknout postel, převléknout člověka... To snad nemůže pochopit jen debil. Inteligentní pochopí. Natahal sem lazaret kvůli penězům, ale lidi nezdvojnásobil. Hlavně, že přeměřují, kolik času jaká činnost pracovníkům trvá. Mohl najmout lidi na ostatní práce. Pozvat studenty, aby si s lidmi povídali, hráli...

Maminka neměla v sobotu ani jednu halenku ve skříni. Dnes tam měla tři s tou, kterou jsem vyprala a vyžehlila sama. Chybí halenky, o ručnících ani nemluvím... Proč v prádelně nepracuje víc pradlen? Věřím, že dryjáky, které paní v rámci norem musí lít na oblečení a ručníky, rozežírají nejen textil, ale i těla našich předků.  Navrhuji: Jedna pracovní síla by mohla máchat v octové vodě vyprané a vymáchané porce z pračky. Iva vyšila mamince na kalhoty obrovský nápis: KONEČNÁ. Kalhoty by mohly vydržet!

Druhé patro - po večeři. Lidé sedí u stolu. Svítí stromeček. Pečovatelky kmitají, špásují. Pan Rada, starý mládenec, má tendence richtovat, řídit. Něco stále opakuje. Prý žadoní o něco na zub. Po večeři. Mládence mile, hezky, slušně, vesele paní  Dana slovně uklidní:

- Všechno zvládneme. Já už nic nemám. Počkejte..

Paní Dana odněkud přinese kousek bábovky. Jsou prý po Vánocích rozmlsaní. Pozoruji, že se tu s lidmi jedná jak v rodině. Doslova. Tam dole jsem prve slyšela krutost.

- Paní D., půjdeme do nory, ano?

- Co to je nora?

- Nora? To je váš pelíšek...

Musím se smát té dětské bezelstnosti, naivitě staré paní. Směje se a ochotně se nechává odvést do pokoje.

Mihne se tu Petronilka, Květulka... Mají napilno. Paní Alena spěchá za klientem. Dozvídám se, že se mamka líbí panu Radovi.

- Jak to víte?

- No, on se na ni stále díval. Ona se ho ptala, proč na ni pořád kouká. On říkal, že se mu ta paní líbí. Jediný, kdo ji mohl oťapovat, dotýkat se ruky, byl pan Vaňura.

Aha, tak to mi uniklo. On už myslím v minulém roce navždy odešel. Kdysi s ním bydlel takový velký klient; byl zlejší a zlejší. Myslím, řidič autobusu. Oba měli stejnou profesi. Léky na agresi ho dělaly agresivnějšího. Bála jsem se ho. Jednou se rozčílil a zlomil panu Vaňurovi už nevím co. myslím nohu. Po návratu z nemocnice ho přestěhovali do třetího. Kdysi to býval nádherný milý vtipný společenský řidič autobusu v ZAZu. Jezdíval zájezdy. Ráda jsem s ním mluvívala. Tak toho mamka měla taky ráda :-) Pana Radu asi nesnáší.

- Dědek protivnej.

- Mamko, je to člověk, není protivnej. Přijímej ho.

- Jo?

Směju se její otázce. Mateřská škola. S tímhle budu kamarádit a s tímhle teď zrovna ne.

Jsem ráda, že jsem ještě při smyslech, vědomí, bez léků, zdravá, silná, šťastná, obklopená láskou, rodinou. Prožila jsem pěkný obyčejný den. Na svobodě. Samota, stáří, bezmoc a krutý systém umožňující bezohlednost. Děsí mě to. Kdyby bylo dostatek pečovatelek, na prvním patře by ta dnešní neurvalá okřikovačka dostala na hodinu výpověď. Neváží si práce. Mrzí mě, že to takhle píšu. Je to můj pohled. Mé srovnání s mými holčičkami na druhém patře. A asi i na třetím. Tam to neznám. Díky Simonko, Věrko, Maruško, Irenko, Petronilko, Kamilko, Alenko, Květulko, Verunko... Na kterou jsem zapomněla? Děkuji všem za přístup, za milou atmosféru, za péči, vstřícnost, ochotu, vytrvalost, výdrž. Dík!

Andělé s vámi!

Dobrou noc!

P. S. Mimo chlebů, baget, marmelád, kompotů, okurek, strouhanky, nudlí připravuji i majolku.