Zasněžený šťastný den důchodkyně

Dnes jsem to zas přepískla. Do postele nad ránem. Na desátou skyp. Vstávám hodinu před budíkem. Ještě se vrátím. Dospat se. Ne, většinou už se vrátím jen ustlat. Tak i dnes. Zrzečka se vrhá do náručí. Lísá se. Nechává se hladit. Krmit. Zvíře naše. 

Na desátou jsem připravena na skyp. Deset deset. Vyhovuje mi zpoždění. Paní Hudáková zapomněla. Omlouvá se. Nemusí. Mám ráda návštěvy, které chodí déle. Mám ráda zpoždění. Proto všude chodím pozdě. Prý přesnost je vlastnost králů. To je jen věta. Někdo, kdo chodil přesně, si ji vymyslil. Moje věta: Nedochvilnost je vlastnost králů. A dobře si ji zapamatujte! Těšení na příchozího vyrábí hormony štěstí. :-) 

Maminka tichá, klidná, nevzrušivá, taková jako smutná. Vevnitř ví. Duše nezblbla. Dobře si uvědomuje, že není svobodná, že chce jít ven, domů... Mami, tak ráda bych ti pomohla...

- Ahoj mamko, jak se máš?

- Jde to.

Vysvětluji jí účinek očkování novým zvěrstvem. Po staru tělo vyvinulo bouřlivou ochrannou reakci na vpravené oslabené nebo mrtvé zárodky nemocí. Dnes - moderní nevyzkoušený hnus, který nechce vyvolat obrannou reakci. Potlačí ji. Rozlomí. Zničí imunitu. Poznamená geneticky lidstvo... Tolik účinků proti nám. Jako se upgraduje počítač, bude se muset opakovaně upgradovat tělo. Děkuji. Nechci. 

- Mami, takže žádné očkování! Nebojme se!

- Bojím se, to víš.

- Neboj, ty se, mamko, nemáš čeho bát. A co máš dneska za hodinky?

Ukazuje ty svoje. :-)

- Mamko, přivezla bych ti svůj chlebík. No, uvidím. A mělas dneska medík?

- Neměla.

- Neměla? Máš tam teď hustý, lesní. Jez ho každý den!!!

Chjo, kdybych mohla denně jet, kontrolovat. Nabídnout med!! Dovézt čaj s citronem. Systém myslí na vše. Děti nechat doma. Nemají počítač? Koupit. A mají počítač? Ale v rodině víc dětí? Koupit další... "Vědci zjistili" - ta věta mi způsobuje husí kůži... Tak vědci zjistili, že čím víc zařízení, tím víc rakoviny... Myslí na všechno. Abychom nemohli za svými jezdit, vozit je na slunce, chodit s nimi ven. Otužovat je. Takhle mi řeknou: Je zima. - Spíš mají málo rukou. Kdo by všechny ustrojil, obul, nasadil rukavice, šály, čepice... To je štrapáce.

Ukazuji opelichaného maminčina ptáčka z ibišku.

- Pěkný!

- Právě že je mami už bez peříček, jen ocásek... Opelichanec. Nechávám ho z nostalgie. 

Vzpomínám na jméno Bátora. Maminka znala. Vysvětluji, jak chodil do třídy s Ivulkou. Na jejich table ze základní školy z druhé strany podpisy i mně známých milovaných a ctěných učitelů. Marcelka Fapšová, vynikající matematikářka. Měla nás i na výtvarku. Miluji ji dodnes. To bylo blaho po přísném Václavu Kelerovi v šesté třídě. Nebyl zlý. Měla jsem z něj respekt. Když jsme se učili psát redis perem tuší versálky, od něj jsem slyšela poprvé Havlíčkův epigram:

Nechoď, Vašku, s pány na led,
mnohý příklad známe,
že pán sklouzne a sedlák si
za něj nohu zláme.

Určitě jsem si ho na kostičkovanou čtvrtku vypsala. Později jsme se v literatuře učili další. 

Jehly, špičky, sochory a kůly
stesal
skoval
zostřil
sebral
kvůli vojně s hloupostí a zlobou místo šavel
Borovský Havel.

Mamince připomínám další jméno. Jiří Matějka - přešel s námi na gymnázium. Hanka Jenčová - hudební výchova. Marta Lindrová - ředitelka, po roce šedesát osm poslána do důchodu. Nastoupila po ní kovaná komunistka. Z České Skalice. Ředitelka. Kádrová záloha. Učila občanskou nauku. Měla bezva dceru. Vcelku jsme se jako dospělé učitelky později měly rády. Ale máma - ta byla kovaná. Paní učitelka Jakubcová - maminka Láďovy spolužačky Jitky... Přírodopis, biologie. Zástupkyně ředitelky Marty Lindrové... 

Maminka vzpomíná. Bátorovi prodávali. Připomínám jména prodavaček z dětství - paní Jahelková v potravinách, paní Čurdová a pan Prokop v řeznictví... Vybavují se mi jména lidí pracující pod výstižnou značkou Pramen. Pan Vajíčko zaťukal vařečkou do hrnce a značka Pramene vyjela ze dvou proudů v gejzír. Maminka se na některá jména chytá. 

Navazuji seriálem o Boženě Němcové. Připomínám hotel Veselý, kde se jí narodil prvorozený syn Hynek. Hotel Veselý byl naproti firmě Centrokov - Konečný a syn v Okružní. Taky naproti vojenské nemocnici. Maminka se zájmem poslouchá. Přemýšlím, jestli se jí tvoří endorfin. Já to mám jednoduché. Vyrobím si ho při sportu.  Ale co mamka! Hormony štěstí se tvoří hodně např. pohledem na hrající se kotě. Další hormon pohybem. Další tulením, pohlazením. Endorfin, serotonin, melatonin, dopamin. - Doufejme, že by mi "vědci" potvrdili, že mamince pomáhám s hormony štěstí aspoň virutálně. Maminka má označení jalově. 

Loučíme se. 

Co k obědu? Zalévám si naši Herbalife gurmánskou rajskou. Provensálské bylinky plavou na hladině. Krájím do ní kousek cihly.

Telefon. Venku v noci prý mrzlo. Povídal prve Petroušek.

- Jdeš do polí? Dobře se ustroj!

Jdu si vyrobit hormony štěstí. Hned na kraj první louky fotím zmrzlou myšku. Nebyla ostražitá, asi ji nějaká lyže překvapila v běhu. Volá právník. Radíme se. Až přijdu domů, kouknu na potřebné. Jedu jak po másle. Je tu několik vyjetých stop. Na jeden odpich letím třeba tři, čtyři metry. Jede to samo. Ž8dná dřina. Kochám se. Sněží. Telefon obracím proti bílému poli. Obrázek zmodral. Jezdím poctivě do všech cípů. Dnes jsem objela velkou 1,7 m čtyřikrát. Linda by řekla.

- No, mami, a kolik to je?

Kdybych se zeptala maminky já, slyšela bych:

- Počkej, to bych musela přemýšlet.

K tomu dvě loučky po kiláčku. Plus cesta do luk, tak devět kilometrů určitě. Moc jsem nezastavovala. Mám pocit, že jsem nakochaná. Jen ten vlak - vždycky profrčí tak rychle. Poslouchám ve sluchátkách povídání. Občas mrknu na demonstraci v Pze. Dík. Jdou zimou pražskými ulicemi za nás za všechny. Rozhlížím se, dnes nikde žádný pejsek, lidí ubylo. I na kopečku děti prořídly, ale stejně jich tu je. Válí se ve sněhu. Objevily to, co jsme provozovali i my v dětství. Vyklopí se z pekáče, ze sáněk. Obaleni sněhem. Srdce plesá. Už asi čtrnáct dnů nechráním dráhu jater. Přemýšlím, jak krásné je povolání důchodce, když je člověk zdráv.

Šlapkám svahem nahoru. Cítím, jak jsem se s vervou odrážela, abych letěla, jak mi tuhnou křídla. Odemykám branku. Zavolám Zrzku ven. Nezavolám. Petroušek už je doma. Čekají. Nese kočku v náručí.

- Hele, panička přišla!

- Jsi doma? Chtěla jsem zamést chodník, ale tys už ho zametl. Je čerstvě znovu napadáno.

Zrzečka se prohání zahradou. Lékař španělského olympijského týmu dr. Alvaréz by na mě nyní volal:

- Než jdeš do sprchy! Než jdeš do sprchy! Rychle, sportovní výživu.

Ano, do dvaceti minut po ukončení fyzické námahy je buňka otevřená k přijímání všeho stoprocentně. I káva, drogy, jedy se do těla dostávají v plné míře. Ale pomaloučku se buňka uzavírá, už živiny do těla nejdou plnou parou.

- Peťuš, pojď mi namasírovat křídla. Jak jsem se odrážela, namohla jsem si je. 

- Tady, viď? A tady, máš to ztuhlé. 

Masíruje balzám od Lindy. 

- A vezmi si něco na sebe. Furt v krátkém tričku. 

Zatápím. Dům se proměňuje v domov. Rozsvěcím svíčky. Nakrajuji krajíce z povedeného bochníku. Vajíčko, sýr, šunka, máslo, křen... Mňam!

Pondělní porady. Už mě to přestává bavit. Vlastně nebaví.

Byla půlnoc.

Dobrou noc!