Zastavení v běhu

Včera jsem si šla lehnout pozdě. Scházely mi k sytosti spánku tři hodiny. Ach, to se mi ráno nechtělo. Měla jsem čas, v klidu jsem ráno vše zvládla. Ale nedospala jsem se. Dnes den orální hygieny. A to musím až do Hradečka. Poklušu jak kobylka tam a zpátky… To dám.

Odjíždím na vlak asi deset minut před jeho odjezdem. Parkuji u nádraží. Kdybych sebou víc mrskla, mohla jsem odjet tím, který se dal do pohybu, když jsem vstupovala na peron. V pěti minutách tu byl další. Cesta do krajského města trvá třináct minut. Ani jsem si nesvlékla kabát. Než bych se odkšírovala, znovu ukšírovala, sedím i v čepici ve vytopeném voze. Okolo mě zombii studenti. Nebaví se. Všichni zahledění do sebe. Ticho. Za nás? I když jsme jeli už na vysokou, třeba ke zkoušce, bavili jsme se, řehtali… Pamatuji si, že jsem jednou jela na zkoušku z historické mluvnice a dialektologie. Hodně těžká. Moc těžká. Předváděla jsem na nespisovném slově, jak se mění podle hláskových skupin v jednotlivých nářečích. Holky se bavily. Konec konců i já – že se na jednom neslušném slově dá prezentovat nářeční skupina. Ve vagoně asi seděl nějaký puritán. Hned na mě přišla stížnost. Chovala jsem se nevhodně na veřejnosti. Šup – důtka… Dnes už ty soudružky koukají na zemi zespodu. Byla to nespravedlnost? Nebyla? To je dnes už jedno. V tom tichém divném temném vagonu unášejícím mě do velkoměstečka v probouzejícím se dni bylo temno. Ticho. Divno

Klušu směrem ke své alma mater, ale obíhám ji jinou ulicí, zezadu. Á, tady je maminčina SVVŠ. Asi jsem s ní byla u přijímacích pohovorů. Pamatuji, jak někdo řekl.

- Další!

Seděla jsem způsobně na hnědé lavici. Nechala mě na chodbě. Poslušně jsem čekala na její návrat.

Štursova socha Vítěze stále stojí před cihlovou stavbou. Jen název SVVŠ se změnil na Gymnázium J. K. Tyla. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-11-do-hradecka-a-zpatky

Nabíhám na cestičku okolo Labe. Míjím školní stavby. Ne nadarmo se Hradci říká salon republiky. Školy hezky pohromadě v krásném tichém parku u řeky.  Líbí se mi  stavba tzv. Hučákueeeeeee. Krásný jez na elektrárně. Nebo elektrárnu na jezu? Nevím, jak se to správně má. 

SANUS. Tady mi v roce 1997 vyndali hezoučký kamínek z ledviny. Tady na pobyt ráda vzpomínám. Šla jsem si tehdy za mikroskopickými částečkami krve v moči. Prý nic. To je dobré. - Ne, není to dobré. Aha, kámen v ledvině. To nechejte. Ne, nenechám. Prý když se pak hne, člověk se válí bolestí po zemi a je mu jedno, kdo na něj kouká. Učila jsem tehdy na učilišti. Poslali mě na vyšetření do FN. Dlouhou chodbou obloženou lavičkami téhle továrny na lidi profukoval květnový fén. Nepříjemný. Paní měla na lehátku  manžela. Nebyl překryt dekou. Hodila na něj jen kabát. Byla mu zima. Nesmělo se klepat. Paní zaklepala. Sestra spustila hromobití. Neumíte číst? Musíte počkat. Tak, sem už ne. Požadované rentgeny už jsem absolvovala jinde. Zeptala jsem se v bezva maturitní třídě, jestli někdo neví, jak se do Sanusu dovolat, dostat… Hned druhý den jedna studentka přinesla kontakt. Uklízela po škole operační sály. V telefonickém hovoru jsem řekla, co jsem zažila. Termíny každého rtg na jiný den.

- Aha, takže vy ty rtg potřebujete dřív, počkejte, uděláme to všechno najednou.

Vskutku. Nemusela jsem se ve škole omlouvat, sakumpikum v jednom dni. Při natálním ležíš na zádech. Dali mi pod hlavu polštářek. Přikryli, aby mi nebyla zima. Už jsem u nich zůstala. Růžová postel. Telefon na stolečku. Do dotazníčku na poslední otázku – co nám chcete ještě sdělit – jsem napsala: Bojím se.

Večer přišel lékař povzbudit mě, abych se nebála. Bude to jen epizoda. Opravdu. Dali mi pak kamínek do zkumavky, abych se s ním mohla chlubit. Asi po dvou měsících ho po mně chtěli zpátky. Odevzdala jsem ho. :-)  V téhle budově jsem prožila krásný asi týden života. Ano, soukromé pracoviště. Ale na poměry roku 1997 luxusní. Péče, zacházení, přístup, všechno. Jo – obědy se servírovaly žhavé, nevozila je sestra. Sestra  odborná pracovnice. Na servírování stačí nekvalifikovaná.

Do sluchátek pouštím meditaci na srdeční čakru. Využívám cesty k meditaci, to je co? Nechám si pouštět do srdce lásku. Můžeš poslat, komu chceš. Tak posílám. Hodně, hodně, hodně lásky. Jsme zraněná kuřátka. Obtisklé dávné křivdy. Když už si vše srovnáme, je tu další vrstva ke sloupnutí. Startuje nečekaně. Nutno srovnat. Vynikající jsou rodinné konstelace. 

Přechod u nemocnice. Proč nemohu přejít přes oba pruhy na jednu zelenou. Ne. Nejprve jeden pruh. Přepluješ na střed. Čekáš. Červená si dává na čas. Svítí, září, rozčiluje. Dělej, chci už zelenou.

Vcházím do FN. Tady jsem trávila půl roku svého žití, když jsem kdysi umírala; sedmdesátá léta. Okamžitý otisk mého zjištění, že jsem šlápla do hromady něčeho hnědého. Neposlechla jsem maminku. Zamilovaná jsem se vzdala. Tělo se tak trápilo, že bylo na odchodu. Zánět vaječníků. pobřišnice, pohrudnice, zauzlení střev. Že jsem na konci, to mi neřekli; měla jsem asi padesát kilo. Hubeňoučké mláďátko s jednou holčičkou, kterou hlídala paní tchýně. Já zoufalá! Maminka se taky angažovala, ale oni nepotřebovali mamčinu výpomoc. Nešťastná, smutná, zdrchaná přeříznutým břichem po operaci jsem z okna koukala na to malé na kočárku. Mávala jsem ji, ale ona nevěděla… Mou malou holčičku mi ukázali do okna a zas ji odvezli. Ach!

Něco mi v břiše zkonili. Operovali mě znovu, ještě jednou. Pamatuji, jak jsem v létě ležela doma v posteli. Dívala se na nádhernou modrou oblohu. Lazar. Pak mě manželovi rodiče nechali převést sem, do FN. Půl roku jsem tu proležela až do Vánoc. Přednosta oddělení mi propisovačkou čmáral po podbřišku. Označoval infiltrát. Odsud z FN po operaci jsem vždycky podepsala revers a v sobotu mazala na přednášku. No – belhala se. To už jsem měla po další revizi rány. Dr. Finková. Myslím plukovnice. Skvělá baba. Před operací mi břicho přes píštěl vyplachovali děsivě dlouhou tupou jehlou jakýmsi roztokem – snad Chomského? Ta jehla měla snad dvacet cm. Roztokem se léčily rány v první válce před objevením penicilinu. Tak. Poslední největší revize. Čištění břicha. V horečkách se nesmí operovat… Už mi přikládali masku na obličej…

- Paní doktorko, prosím, ještě slepák…

- To už máme, Irenko, dávno v operačním plánu.

Kdyby to šlo vrátit, poprosila bych, aby mi ho nebrali. Nebolel.

Pak jsem se ptala:

- Paní doktorko, proč mě to tak bolí?

- Irenko, vyndali jsme vaše střeva, vnitřnosti do lavoru, vymyli. Tak než si to lehne.

Přeháněla. Dělala si legraci. Ale bolelo to řádně. Jenže to pomohlo.

Byl tu moc hodný zřízenec. Oslovoval mě hvězdo. To už je tolik let. Byl citlivý. Milý. Veselý. To tady v nemocnici v našem městě jsme měli "studeného doktora" – ach, vozil na sál. Styděla jsem se, bála se… Žádná odezva. Jen kus lidského masa na vozíku.

Ireno, dvě vzpomínky na dvě zařízení… Ve FN mi tehdy zachránili život. Jezdila jsem sem na ORL k primářce Novákové. Hrozila mi operace uzlíků. Ne, ona to dokázala.

- Irenko, budete inhalovat framykoin, hlasová cvičení, klid hlasivkám na lůžku…

Když vyjmenovala medikamenty:

- Paní doktorko, všechno budu, jen ten hlasový klid nevím.

Po desítce diazepamu spíš, ani se neobtěžuješ vstát na rohlík ke svačině. Tam mě přišli navštívit školní děti. Jak to dokázali jít Hradcem a nalézt mě v areálu, navíc v zadním pokoji… Nechápu. Jen jsem pootevřela oči. Stáli tam jak pastuškové před Ježíškem. Donesli mi dárky, ovoce, dopisy… jak přišli, zase se vytratili. Simonka, ta je vedla. To je ta holčička, která mě měla moc ráda. Dnes jí chodím zapalovat kahánky na hrob… Simonko, dík za tvou lásku. Už vím, to byla ta holčička, kterou jsem zachránila s bříškem s Lindou. Tedy v roce 1981. Šla jsem tehdy z oběda. Okolo cikánské holčičky s červenou mašlí ve vlasech na cestě na kopci pár hošíčků. Hajzlíci asi ze třetí třídy. Čapla jsem to děvčátko za ruku, hochů jsem se zeptala, jestli něco potřebují. Rozprchli se jak vrabci. Asi po dvou letech jsem tuhle holčičku začala učit. Její maminka mi přišla poděkovat…

Vybíhám po schodech ke známým dveřím.

- Tak pojď dál!

Jdu hned na řadu. Přede mnou byla Linda. Minuly jsme se. Naposledy jsem jí v autě hlídala Kitty. A auto. Parkovala na cestě. Pamatuji si, jak jsem kočičku hladila. Pozorovala cvrkot před nemocnicí na parkovišti, kde neseženeš místo. Vida, dnes už nemusím. 

Vyčištěno. Přejeme si. Dostávám dárek. I ona dostala ode mě – pro radost.

Klušu zase zpátky z areálu, kde mě zachránili život, hlasivky, dali ruku do sádry, kde jsem 20.5.2021 klapala z budovy neurologie… Maminka tam už pracovala v posledních nádeších života. Kdybych mohla počkat tam o šest sedm hodin déle, splnila bych slib – budu s tebou do poslední chvíle. 21.05.2021.

Běžím okolo řeky, ale dnes experimentuji. Jdu úplně stranou. Vcházím do centra jinou ulicí. Stavuji se v Andělce pro špaldu. Beru tři pytlíky zrní. A ječné kroupy.

U pokladny se ptám, proč už nejezdím za 19. Už ráno mi počítali dvacet.

- Je to se změnou jízdních řádů.

Směju se.

- Aha, tak trošku natáhli o korunu čas nebo koleje?

- Bylo to se změnou jízdních řádů.

- Já vím, ale nechápu, co má co společného jízdní řád s korunovým zdražením.

S pokladní se smějeme. Copak ona za to může?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-11na-urad

Vystupuji v našem městečku. Konečně zas ve svém autě.  Frčím za starostou. Chci se zeptat, proč před naším domem na travnaté ploše letos nestály festivalové stany. 

Máme nového starostu, asi rok. Možná dva... Letí to. Myslím, že snad řídí město dobře. Je milý, rázný. Řeší vše hned. Odcházím s info, aby si člověk, který nechce být na vyhrazeném místě požádal na majetek města o zábor. Nestojí to svět. Vyplatí se to. Holt časy, kdy v naší ulici bylo barevno, jedno auto za druhým, jsou pryč. Tak proti škarohlídům maličko zabojuji. Nadělám si zas další nepřátele. Jsem odolná. Stačí mi bezpečí s Petrouškem.

Slunečný den. Přijíždím k domu. Stojí tu Petrouškovo auto a Petrova dodávka. Jdu uvařit čaj, obalit chleby. Ozdobit jabloňku.

Zahradní domeček v zadní stěně odkryt. Je vidět skrz. Těším se a raduji, že bude v pořádku. Zateplen. Nějaký šotek vlezl mezi Lindu a Petra. Malé trápení pro mě. Nic.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-11-dekuji

Klient. Nese pytlík obrovské cibule. Ze skládky. U bioplynky. Jaká neúcta k přírodě a jejím darům! Povídáme. Mám je ráda. Jeho manželka mi napsala úhledné přání. Jé, já přání nemám. Láhev pozdního sběru mi poslala. To je milé! Těším se, ohlásím se. Přijdu i s přáním.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-11-mourek-si-vybehl-na-pudu

Jdu vybrat pračku. Vymáchnout v octové vodě. Mourek mě předběhl v cestě po schůdcích na půdu. Věším. Mourek jde ke mně.

- Pojď, jdeme dolů.

Fakt, poslouchá. Jeho malá kočičí kamarádka na něj čeká pod schody. On spouští své těžké tělo po prudkých schodech. Dupe jak ježek.

- Peťuš, já si u tebe chvilenku dáchnu.

Přikrývá mě. Dospávám ranní vstávání. Jsem v bezpečí. U něj.

- Jen ses hnula, Žofka okamžitě seskočila z klína. Spala u mě hodinu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-11-doma

Nabrala jsem sílu. Vytřít. Zatopit. Čtvrtečku chleba krájím na topinky. Hodně česneku. Buličí oka. Obkládám jablíčkem. Dávám obrázek na FB. Ono to vypadá, jak když jsme sežrali půl bochníku. Každý dva krajíčky. Petroušek ještě zlomky z kráječe.

Jdu zdobit barborky. Žijí týden v konývce. Ta malá šedá potvora se dívá nahoru na stolek s vázou a cingrlátky. Přemýšlí, co mi s aranží provede, až odejdu spát. Věším své výrobky asi čtyřicet let staré. Taky nové andělky z nedávných let, a dvě slámové ozdoby. Zapomněla jsem, kdo mi je upletl. Taky andílka s ulomeným křídlem. Na niti. Koupila mi ho malá Linduška. Byl krásný. Originální. Dívám se na něj. To je let…

Původně slunný krásný den se změnil na stříbrný. Letadla se činila. Sníh zmizel. Lije.

Žofka se ztratila. V koši není. V pracovně, na gauči, na dlažbě… Že ona zas zdrhla ven. Ano. Nějak se teleportovala do zahrady. Chvěje se. Myju jí packy. Výlet jí snad stačil. Krčí se na koberci. Copak asi zažila?

Zastavila jsem se v myšlenkách. Prošla kus svého žití. Vzpomněla na ty, kteří mě cvičili, na ty, kteří už vystoupili z mého vlaku. Nastupují noví. Mám výhodu. Už nic nemusím. Mám hotovo. Myslím na své děti. Na vnuka. Na Petrouškovy děti. Na školní tichý vlak ráno. Je to tu divné. Jako by někdo působil na lidskou mysl. Jeden hošík prošel základní školou. A zblbnul. Pořád se dezinfikuje. Nechce se s nikým stýkat, aby na něj neprskli. Synovec od hygienistky. Takových exotů je víc. Ovlivněni na mysli. Blbiny? No jo, tak ten kluk je asi blbec.

Mourek odchrupuje v koši. Nad ním v koši na novinách sekunduje Žofie. Jdu taky oddechovat. Pokud mohu.

Dobrou noc!

P. S. 

Vida, jak se daří lividace https://denikn.cz/minuta/1305086/