Zažila jsem teror. Výhrůžky! Od bílého pláště!

Čtvrtek. Slunce. Sjíždím Voynichův rukopis na ČT. Několikrát. Mám husinu. Peču chleba; stále si to vracím. Linda volá. Mluvíme, mluvíme. Loučíme se. 

- Jo, vidělas ten Voynichův rkp.?

- To jsem ti chtěla psát.

- Já jsem ho nikdy takhle z blízka neviděla. Tak podrobně. A zapojili do toho vědu, obrovský počítač, záhadologa, hvězdáře...

- A všimla sis zmínky o Šporkovi?

- No, a slyšelas, že energetické místo bylo v Jindřišské? Tam chodíš na poštu. A ty románské kostelíky... Mám husí kůži.

- Mami, já taky. 

Na devátou paní. Druhý rok u mě. Z obézní důchodkyně se stala krásná štíhlá dáma v kondici. Po ní novopečený sedmdesátník.

- Už jsi slyšela? Osm mrtvých?

Zprávy neposlouchám. Stejně se ke mně dostanou. Ti by měli dostat antidepresiva. Nebo je vrah bral? Když zabíjel i sebe?

Měřím. Maličkaté zlepšení. Ale vnitřní tuky neee. 

- Já večeřím skoro ve čtyři.

- Aha, tak to je ta chyba. Chodíš v jedenáct spát. Od čtyř je to hodně hodin. 

Termínek. Rychle balím, jedu Dvůr Králové. Do poslední chvíle za městem nevím, jestli odbočím okolo Kuksu nebo z druhé strany... Nakonec jedu dál. Choustníkovo Hradiště - bacha. Radar na začátku i na konci. Ve Dvoře poprvé v životě zajíždím na náměstí... Mám obavy z dvorských jednosměrek. Mám tu povinnost. Fotím náměstí. Moc hezké. Tady Hanka poprvé podváděl s objevením rkp. Před mnoha lety jsem poslouchala skvělou přednášku dr. Ivanova... Předseda Autorů píšících literaturu faktu.

Vracím se přes Žireč. Občas zastavím. Okouzlena posedy, starými jabloněmi, krajinou. Prý máme tak velká pole bez posedů a remízků, že dravci nemají kde číhat. Pozorovat pohyb na poli...

Poledne. Přisýpám otruby do hrnce po bagetách, žitný kvásek, kvasnice, banán, ovesnou mouku, pohankovou mouku. Experimentuji. Zkusím zamíchat nemletý mák. Peču lívance. Šlehám tvaroh. Šlehačku. Přišlo mi vhod přeobjednání klientky.  Nestihla bych to. Na půl třetí do DD.

Scházím se s mladou lékařkou. Snaží se mě přesvědčit, jak léky naordinovala na dobrou náladu. Vysvětluji, že denně jezdím za maminkou. Léky způsobily, že se těžko udrží na nohou. Atrofují svalstvo. Argumentuji tím, že lékaři sami tvrdí, že psychiatr by nikdy nespolkl to, co předepisuje. Příbalové letáky varují, že antidepresiva mohou navodit sebevražedné sklony.

- Já se nezabiju!

- Paní K., jak se cítíte?

- Jak se asi mám cítit? Jak se cítíte vy?

- Mami...

- Ne, ticho, ať mluví ona.

- Snad nechcete dát na maminku! Vždyť si nepamatuje, neudrží myšlenku ani půl minuty.

- Mám na vás opravdu jen dvacet minut!

Okřikla mě. Drzoun. Píše si poznámky. Připadám si jak před komisí. Holčičko, narazíš. 

- Paní K., chcete brát ty léky, které jsem vám napsala?

- Jak můžete takhle ordinovat?!

- Nezasahujte! Buďte zticha. Ať mluví maminka.

- Nechci.

- Proč jste jí vzala léky?

- To už jsem jí vyřadila loni v dubnu - lexaurin a at (nepamatuji si.) To jen abyste věděla, jak chemizuji.

- Jak to, že o tom nic nevím?

Napadá mě, že loni v dubnu tu ještě řádila jiná černá ruka.

Podepisujeme nesouhlas s novým lékem - lekem z důvodu maminčina utlumení.

- Ale ono to začne účinkovat až za tři týdny. Nebo za měsíc.

- Ale já vidím, že to na ni nemá dobrý vliv. Proč na tom tak trváte?

Vypadá to, jako by byla nějakým způsobem zainteresovaná.

- Tak mi to, paní K., tady podepište.

- Ne, já jsem tu od toho.

- Jak vám to mám podepsat, když tomu nerozumím.

- Mohu si to ofotit?

- Prosím. Vlastně já nevím, jestli vám to smím ukázat.

Co to tu hraje? Teror. Fašistický. Léky na dobrou náladu, antidepresiva přivádějí dle příbalového letáku lidi k sebevraždě. To vidím, vnímám, mamka chce mít konec trápení! Prý to není k životu!

- Ale vy tam přeci máte maminčin papír - podepisovala to se dvěma svědky a za mé přítomnosti minulý týden!

- No tak prosím!

Povýšeně. Naštvaně. Nepřátelsky. Neprofesionálně. Ta se nepřišla domluvit. Tak s čímpak vyrukuje.

- Já navrhnu znesvéprávnit Vaši maminku.

- A proč byste to dělala? My si to nepřejeme. My nebudeme maminku ponižovat.

- Ne, já to navrhnu!

Ta je drzá. Neurvalá. Nelidská. Mstivá. Jak by se ráda dostala mamce na kobylku. Psychiatr! Psychiatr? Důwenblit. 

Maminka je smutná, změněná. Agresivita spočívá v tom, že když potřebuje na záchod a nevysadí ji, tak je nepříjemná. Většina pečovatelek stíhá, stará se. Ty ženy uklízejí, odvážejí prádlo, a v nejlepším - při servírování si mamka vzpomene. Květuška frčí nadzvukovou rychlostí. Irenka, ta si ji vysadí v předstihu. No, nic. 

- Jak byste reagovala vy, kdybyste potřebovala na záchod a nikde nikdo? Já bych byla agresivní. A kdyby se vám někdo lepil do talíře, tak by měl někdo zasáhnout, že?

- My jsme se s panem ředitelem dohodli, že když nebudete souhlasit, tak s vámi neuzavře smlouvu.

- Jako že maminku vyhodíte? A kam? Na smetiště? To si to představujete docela jednoduše, koukám. Uděláme resumé. Necháme maminku měsíc bez léků, jako to měla do 23.1. Neoznámili jste mi to. A já navrhuji homeopatika. Obstarám. 

- No, a když bude agresivní, tak si hledejte jinou lékařku. A vozte si maminku k ní.

- Tak moment, vy jste se sem vecpala. Maminka měla svou. A já si ji nikam vozit nebudu. 

- No, když nemáte důvěru ve mně jako lékaře. A ještě jsem vám chtěla říct, abyste o mně nemluvila jako o Mendělce.

- Nevím, jak se jmenujete. Děkuji, že čtete mé umění. :-)  Mrzí mě, že si pletete jména. Domove, domove, děkuji za zvýšenou statistiku čtenářů! Čtou to i rodinní příslušníci. Ti se neodváží ani ceknout. Maximálně v SZ. :-) Bojí se. 

Holka si fandí. Plést si vědce Menděleva s vředem v bílém plášti... A že vůbec neslyšela na homeopatika. Není to zvláštní?

Tak co podnikneme? Trafikant se domluvil... Aha. Dík za informaci.

Tady z příbalového letáku: 

Věnujte, prosím, pozornost tomuto sdělení
Někteří pacienti s maniodepresivní chorobou mohou přejít do manické fáze. Ta se vyznačuje neobvyklými a rychlými změnami myšlenek, nepřiměřeným pocitem štěstí a nadměrnou fyzickou aktivitou. Jestliže toto zaznamenáte, spojte se se svým lékařem.
Během prvních týdnů léčby se mohou též objevit příznaky, jako je neklid nebo obtíže sedět nebo stát v klidu. Jestliže zaznamenáte tyto příznaky, řekněte to neprodleně svému lékaři.

Sebevražedné myšlenky a zhoršení Vaší deprese či projevy úzkosti
Jestliže trpíte depresí či úzkostnou poruchou, mohou se u Vás někdy vyskytnout myšlenky na sebepoškození nebo sebevraždu. Tyto myšlenky se mohou projevit častěji v době, kdy poprvé začínáte užívat antidepresiva, protože trvá nějaký čas, než léky začnou působit.

- Maminko, pokud tě nevysadí, tak se podělej. Jim nejde o důstojnost člověka. O člověka jde až v poslední řadě. 

- Ale oni mi to tak dělají. Já chci na záchod. Nedají mě. 

- Jo, viděla jsem nového, nestíhal, nevyhověl... Myl.

Tak takhle to chodí. Vyprávím to manželovi.

- Kde se to v lidech bere? To zlo?

- Nechali jsme si to přerůst přes halvu. Třicet let a kde jsme, viď? Mládí vpřed!

- Neboj se! 

- Peťuš, mám jedno vysvobozující přání.

- Neblbni. Bude to v pořádku. Přeci ten řidič tam taky ohrožoval lidi. Jednou jsi křičela o pomoc. Šel na tebe jako golem. 

- Jo, to jsem jí říkala, že jí jednou Janinka nabouchala a jen se mi oznámilo, že má mamka rozbité hodinky. A víš, co řekla? Že tady nebyla. Ale u soudu se to dá použít. Víš, co je hrozné? Jak vehementně nutí člověka do jedů. Já tomu nerozumím. Platíme jim tolik peněz, dostávají od státu ještě víc, než platíme - na bezmoc a nemají na jednu pečovatelku, která by permanentně hasila konflikty? Tak jim raději ucpou mozek?

- Přesně. Než by tam někdo byl, jak jsi říkala minulý týden, jak se začali u stolu hádat, křičet - jak jsi je utíkala uklidnit, tam měla být osoba! Jenže tam nikdo nebyl. Jak o přestávce může jeden člověk uhlídat čtyři křídla?

Nějak nechápu. Nerozumím. Toto je na zveřejnění do televize. To je námět na reportáž!!! 

- Ťuti, jedu na přednášku o keltech.

Plná místnost. Přijela jsem asi o tři minuty déle. Už se začalo. Pracovník z UHK: Mé alma mater. Má to přehledné. Hned v úvodu vysvětluje, jak archeologové neradi používají etnická označení, ale spíš doba kamenná, bronzová, železná... Hovoří o době laténské. Ukazuje nálezy z východních Čech. Hm, ani jsem netušila, že cestou na Náchod vpravo, kde postavili novou továrnu Gondela, bylo sídliště... Zajímavé je, že souvislý pás od Hradce leží mezi silnicí a tratí. Nová dálnice vlevo už do pásu nezasahuje. Přesto je tu hodně keltských nalezišť a nálezů. Ptám se na místo v Hradci Králové u nového sjezdu z dálnice u hasičského záchranného sboru. Našli tam dvě kultury. Naprosto odlišné. Vedle sebe. Jedna z nich vybočovala - neměla jeden veliký dům a mnoho malých, ale stavěli hodně velkých domů... Pán reaguje... Ptám se na studnu. - Prý zdatný řemeslník by ji i dnes vytesal kamennou sekerou. Tak tady nediskutuji, nesouhlasím. Je to jako tvrzení o stavbě pyramid. Ale nechci zdržovat, rozpřádat hovor. Jedna paní hovoří o posvátném háji na Volovce. O tom jsem nikdy neslyšela. Přednášející souhlasí - ano, staré sídliště. - To si zkouknu, až tudy pojedu.  - Přednáška mi obohatila znalosti. Jdu za přednášejícím.

- Prosím vás, někdy jsem jela s Vladimírem...

- On teď umřel, ano...

- Seznámila jsem se s ním jako studentka na archeologickém průzkumu v Jaroměři v místech, kde je dnes parkoviště dole u Penny. Učil mě třeba z Chloumku dívat se krajinou...

- Očima archeologa.

- Přesně. A když jedeme z Josefova na Rychnovek, vlevo na poli je vyvýšenina. Vždy v autě pronesu: Toto je dílo lidských rukou... Nelžu? Nevymýšlím si?

- Ne, pokud tam vidíte na poli jako pařez..

- Jo, je tam velká vyvýšenina...

- Tak se díváte správně.

Loučím se. Před divadlem tři ženy. Z bastionu Umělecká kolonie... Chvíli si povídáme. Je mi zima. Petroušek na ping pongu. Vybaluji nákup. Zas se v myšlenkách vracím k dnešnímu teroru. Ta by mi dala, kdybych se jí dostala do drápů. Už teď bych spala tvrdým chemickým spánkem.

Peťulka je tu. Pouštím mu Voynichův rkp. Kroutí hlavou. 

Dobrou noc!

P. S. Parkuji. Sbírám prádlo. Slyším Micicindu na višni. Lovím foťák z kabelky pod hromadou prádla. Naše kočka není výšková, ale cítí asi jaro. :-)