Zážitkový
Neděle. Ráno. Ještě hodinku. Už musím. Nemusím, ale jdu. Kočičkám snídani. Zvonek. Lindin Petr. Prý veze nějaké laťky. Dělal v neděli, v NEDĚLI!! Ve volnu, abychom měli alespoň dílnovou část zrekonstruovanou. Oba Petrové pracovali až do večera. Můj Petroušek oželel fotbal. No. Jak že to včera vypadalo v našem rozhovoru? Vesmír řídí.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-24-rano-dopoledne
Uháním na hřbitov. Pojedu pevností. Třicítka. Co je? Aha, to bude Máchův závod. Jeho hrob je přes uličku u našeho. Mám s sebou skořápky a zbytky pečiva pro dodavatele vajec. Věším jim igelitku na plot. Ježiši, nemám kytku. Vracím se z naší čtvrti, kde jsem vyrostla, znala každý dům, lidi v něm… V některých už žijou noví majitelé… Nebo jako v maminčině chaloupce noví nájemníci.
Jedu znovu pevností. Na třicítce nás zastavují. Přejíždějí cyklisté z promenády nad kluzištěm na Mlýnskou. Tam se smrtelně zabil Mácha. Vzpomínka na něj je právě tenhle závod.
Doma. Ve dveřích se potkávám s Lindou. Přijela do zahradnictví. Stavila se u nás.
- Ty už jsi doma?
- Teprve jedu na hřbitov.
Ještě ji vábím na Bylinkobraní. Ne, uháněla domů sázet. Má to tam krásné. Buduje si prostředí okolo domu. Tak dnes žádný dlouhý stůl s mnoha lidmi. Mami, ne. Nemohu to splnit.
Popadám kytku. Druhý pokus. Tentokrát volím cestu přes soutok. Jdu hřbitovem. Znám příběhy z náhrobků. Teď večer si rozdělávám Novákův Pevnostní hřbitov v Josefově.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-24
Mácha, Oldřich jako můj tatínek. Narozen 1911. Délesloužící desátník jaroměřského 1. cyklistického praporu. Vsadil se s kamarádem z České Skalice, že sjede schody z promenády dolů k Metuji. Dnes po nich běhají návštěvníci Brutalu nahoru po stráni k jednomu postrannímu festivalovému vchodu. Mácha sjel. Povedlo se. Jenže druhý pokus – přemety. Těžké zranění. Večer 28.5.1934 zemřel na zranění hlavy v divisní nemocnici. Pomník nechali na své náklady postavit členové cyklistického praporu č. 1. Na jeho hrob nosil šedesát let čerstvé květiny ten, který s ním uzavřel sázku. A taky slečna Miloslava Kitlerová, později provdaná Víchová do Chvalkovic. Asi čtrnáct dnů před Máchovou smrtí se s ním seznámila. Hovořila s ním asi dvě hodiny. Tvrdí, že za celý svůj život snad lepšího člověka nepoznala. S pietou uchovává památky na platonickou lásku - fotografie a jediný dopis, který jí Oldřich Mácha čtyři dny před smrtí napsal. To by znamenalo do kraje devadesátých let. Každoročně v posledních letech se koná cyklistický závod na jeho památku. Obrázky i příběh zde: https://www.jkfjaromer.wz.cz/history.htm
Fotím známé náhrobky. Dr. Kukla. Mastik – Kalkant. Mačkal měchy varhan. Dočítám se, jak se doopravdy jmenoval. Hrobka Kosteleckých – u zdi. Josefinčin příběh jsem tu vyprávěla. Ale tady je ještě jeden hrob Kosteleckých. Nacházím… Ježiš, tady přes uličku je pohřbena jen končetina. A o pár hrobů vedle taky… To jsem zapomněla.
Zametám, ometám, vyměňuji svíce. Žaluji. Vzpomínám. Maminka slavívala na svatého Václava. Věnceslava. Všechny nás sezvala. To já milovala. Nemusela jsem v ten den vařit. Když maminka přijela z kostela, naklusali jsme na hodování... Dnes 28.9. státní svátek. Připadá na příští týden. Posvícení tento víkend. Svého času, když vztahy fungovaly, když jsem držela hubu, zvala jsem jeho i moje děti s rodinami, maminku. Prostřela jsem u velkého stolu na zahradě. Oběd na počest patrona české země a maminky. Bramborový salát, řízky… A že bych se na to… Mami, promiň, položila jsi na mě úkol, který nezvládám. Petrouškův tatínek říkal: Dávat? A ještě prosit? To je moc. A já dodávám: Když nechceš, tak nechceš. Petrouškův tatínek – hodný a moudrý člověk. Dodal by: Samochtějícímu se křivda neděje. Mám zastaralé názory. Děti se mají vést. Nenápadně. Ano, má se přihlížet k jejich vůli. Když rodiče poslouchají děti, je to samonevýchova. Cochcárna. Rodiče na to doplatí. U nás doma se řeklo: Jedeš k babičce. A jela jsem. A ráda. Ani mi na mysl nepřišlo, že bych odmlouvala. Maminka měla respekt. A babička – ó, vzpomínám. Nedovedu si představit, že bych řekla, že se tam necítím dobře. Vztahy budovali dospělí. Děti měly vzor pro život. V rodině jsme se měli všichni rádi. A v ulici taky. Každého jsem pozdravila jako přítele. Znali jsme se. Nepamatuji podrazy. Ulice byla taková větší rodina.
Když jsem hlídávala vnučku, hrály jsme si, smály se, výletovaly, koupaly se v bazénu, jely za mamkou; naučila jsem ji na kole. Vedla jsem to já. Dle svého uvážení, rozvrhu… Pamatuji cestou po cyklostezce chtěla seskakovat z kopečka z kola. Jela jsem napřed. Postavila kolo. Zavolala, že na ni čekám. Jela. Zvládla. I příští kopeček. Podporovala jsem ji. Chválila. Volala – huráá! Zpátky z návštěvy u mamky už jsme šlapaly normálně celou cestu. Jízda na kole zvládnuta.
V rodině si říkáme všechno. Dnes se ale nesmí dítě hodnotit. To moje babička řekla:
- Ty seš ňachla!
Neurazila jsem se. Někdy řekla:
- Ty seš trouba.
Někdy jsem jí říkala:
- Babi, já už jsem velká.
- Jo, ale trouba.
Bez urážení. Bez citového och, ach, ech. Dnes by naši malí pánové asi utrpěli duševní pochroumání. Na skok z okna.
Pamatuji, jak jednou přijely se snachou s dvěma panenkami, kočárkem a taškou hraček. Prý bez nich na nákup ani z domu nelze. Zařídila jsem to tak, že mi nakonec vnučka řekla.
- Babičko, děti zůstanou doma.
A tečka. Snacha nevěřila, jak jsem to dokázala. Povídáním, rozhovorem. No jo, jenže u nás se po kovidu, školní absenci hrou procvičovalo pět minut sčítání a odčítání. A trošku čtení, hychykyry… A nikdy to nevadilo. A najednou jo. Petroušek říká, že se kvůli tomu na bok nepřevalím.Když mamka odcestovala do Bulharska. Byla jsem u babičky. Dojížděla jsem autobusem. Zvládla. Ve třetí třídě se už dítě učí, píše krasopis do písanky… Tak i u babičky jsem se věnovala škole. Je to na dospělých. Máš úkoly? Umíš? Jsi připraven? Měli by vést své děti k návštěvám prarodičů. Psala jsem o studii, jak se uměle přervávají vztahy. Co na to dětští psychologové. Cokoli v životě se může přihodit. Cokoli. A babičky s dědou mohou pomoci. Když není vypěstován citový vztah, těžko se navazuje. Provázkem to neuděláš.
Jedna velmi hodná paní mi v létě říkala, že k ní vnučky a vnuci nesmějí s mobily. Miluje je. Bydlí ve stejném domě. Mají se rádi. Ale k babičce nechodí. Neumějí to bez mobilu. Peťulka, pokud bych mu předčítala své myšlenky rebelky, by vyslovil zase větičku svého táty: Nepudou sem, nepudou vocud. A takhle to je.
Jedu domů. Dívám se na Černou horu. Sněžka není vidět. Krkonoše zastřené oparem. No, myslím si o mlžných oparech své. Když vidím v pítkách ty rezaté sajraty. A o tom se nesmí u nás hovořit. Ani slůvkem varovat před pedofily... Nechtějí to slyšet. Je to jak když hluchý buší do vrat. A taky se nerado slyší, že Američané dostali v Afghanistánu pěkně na zadel. A nechali tam naše. Anglány… A seznamy tlumočníků, tzv. spolupracovníků!! A já ráda připomínám opakovanou zradu cizích mocností… Vždycky zradili. Nepatříme k nim. Doba lidi rozdělila - muži x ženy, očkovaní x neočkovaní, rouškoví x nerouškoví, přívrženci fašismu x a těch druhých, vegani - masožravci atd. atd. Jen blbí se nechají rozdělit.
Tak tedy dnes žádný salát. Mám trošku polských brambůrek. Ještě se dají oškrábat. Ale oplachuji je jen vodou. Přidávám trošku svých. Na páru. Sníme je ve slupce. Obědváme ve třech. Petrové a já. Krůtí řízečky, brambůrky, salátek z mých rajčat, cibule, okurek. Kluci se zálivkou s jablečným octem a třtinovým cukrem, já se smetanou.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-24-domov-sv-josefa-v-zirci-bylinkobrani
Jedu. Konečně na Bylinkobraní. Podporuji Domov sv. Josefa. Posílám domovenky. To je na hodinu rehabilitace. Jedna stojí 250 Kč. Loni, když se tak usilovně ve školách ředitelé snažili vybírat na ty chudáky z Ukrajiny, napsala jsem do všech základních, středních škol – a že jich tu je, aby při rodičovských schůzkách navrhli sbírku na lidi s roztroušenou sklerozou. Ti tu budovali naši zemi, náš průmysl, zemědělství. Náš domov. Ani jeden ředitel, ANI JEDEN nevyzval na rodičovském sdružení, nebo spíš nevedl žáky ke sbírce na naše nemohoucí lidi. Má podpora Domova sv. Josefa je finanční (dnes) i ta mezi lidmi. Potencionální donátoři. Nesu sem peníze. Chci parkovat tam, kde se neplatí. Na křižovatce stojí pán. Asi hasič. Bez označení. Ukazuje, kam mám jet. Vystupuji.
- Pane, vy mě vedete k hasičské zbrojnici. Tam já nejedu. Nebudu platit stovku za parkovné. Já jdu podpořit Domov sv. Josefa. Až budu chtít podpořit hasiče, koupím si lístek na ples a vložím něco do tomboly.
- Tak zaparkujte tajdle.
Asi jsem jediná. Houpací koně a ovce se nechají vést. Stále mám před očima loňské ovčácké slavnosti v Babiččině oudolí. Moc krásný den. Dva černí pejsani ukazovali, jak dokážou zahnat stádečko ovcí do ohrádky. Ano. Jeden pejsan stál dnes na křižovatce. A uměl stádo aut zahnat na loučku u požární zbrojnice.
Obcházím stánky. Přišla jsem pozdě. Je po přednáškách. Nevadí. Kupuji si krásné náušnice. Modré macešky. S autorkou jsem chodívala na meditace. Míša mi dává vizitku. Vyrábí hrnečky. Oku lahodící. Moc hezké. Třeba před Vánocemi si u ní pro někoho koupím. Škoda, pro někoho cizího, kdo je mi blízký.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-23-slavnosti-vina-a-burcaku
Cestou domů se stavuji na slavnostech burčáku a vína. Zklamání. Tady se nic neděje. Vyřvává tu z reproduktoru Michal David. Vinaři. Chlápek, co prodává medy s příchutí. Zaujal mě pán, jehož žena má dědečka v Ghaně. Odtamtud vozí hroudy, bloky bambuckého másla.
- To jako máte černošku?
- Ne, já vám ji ukážu. Tohle je maminka a tohle je moje žena. Divejte, mám tři kluky.
Opravdu hezkou ženu má. Není na ni ani moc vidět, že tatínek sem přišel studovat vysokou. A na klučíčcích taky. Pán je tmavý. Má hezkou rodinu. Hlavně jeho bambucké máslo mohu použít i na přípravu pokrmů. Třeba vánoční čokoládu. Celý život jsme ji doma chystali ze 100% tuku. Umělá hmota. Ucpává cévy. Kupuji si u něj čokoládové čočky. Dává ochutnat. Šikovný.
- Mohu si ještě vzít?
- Vezměte si kolik chcete.
Věnuje se přede mnou paní. Ukazuje jí na ruce krémíky s mandarinkou, vanilkou, levandulí... Ona pak řekne – já si to rozmyslím. To mě popouzí. Co si chce rozmýšlet? Cenu? Kvalitu? Když se mi věnoval, nechám mu vydělat. On je tak dobrý, že řekne:
- To nevadí, vždyť jsem tady. Neztratil jsem čas.
Ráda mu do telefonu diktuji svou mailovou adresu. Objednám u něj. Poštovné v zásilkovně levnější, než v balíkovně? OK.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-24-doma
Doma už jen Péťa uklízí. Petr odjel. Udělal hodně práce. Moc. Děkuji. Večer. Chladno.
Pouštím Žofinu ven. Jak pes Bobík na chalupě. Pořád byl, pořád zvětšoval okruh okolo lípy. Najednou nebyl. Žofka pořád okolo nás. Sbírám lískové oříšky. A najednou Žofka šustí na stráni nad chatičkou. Voláme ji. Dělá, jako že nemůže seskočit dolů do zahrady. Falešnice jedna.
- Peťuš, podej mi prosím tě ty staré zelené štafle po mamce.
Snáším ji dolů. Už ji nepustím. Vábila by kocoury. Doma dává najevo, že se nechala nachytat. Mraucá. Ráda by ven. Svou misku si nechala vydrancovat Mourem.
- Žofko, ty jsi vůl.
Čtu na FB hezké verše u paní Pšeničkové. Složila je na vernisáž své kamarádky:
FIALOVÉ BRÁNY
Kolik toho musím ještě znát
než bránou k nesmrtelnosti
mohu se dát...?
Poznat zlato od pozlátka,
pochopit, že lež je krátká,
vědět, že chtění - není fér,
že v přijetí je správný směr.
Že nemoc - hlavně láskou vyléčíš,
že ctností Saint Germaina potěšíš.
Možná přečteš stovky moudrých knih,
jeho svobodu nenajdeš v žádné z nich.
Vždyť hluboko v sobě, v srdci,
i ty, vše dokonale uloženo máš,
jen pochybností bránu k poznání
sám sobě, někdy zbytečně zavíráš…
Žofka se zas přeměnila v raketu. Očima ji nezachytíš. Jen slyším, jak se drápky odpichuje – gauč, křeslo, židle… Chová se jak neřízená střela. Opice je proti ní zpomalený film.
- Žofko! Nech toho!!
- Dej jí přes pr…
- A jak?
- No chyť ji!
- Aha. A jak? Nestíhám ji očima. Mohl bys mi to jít ukázat?
- Musíš být rychlejší než ona.
- Aha, tak to je jako rada – chyť mouchu. Fakt. Dobrá. Žofku, když ji chytne rapl, nechytíš.
Jdu k Petrouškovi do pracovny. Chlupaté malé nic vystřelilo ze skrýše pod gaučem. Dupe jak stádo koní. Jdu do obýváku, kde zas rajtuje po sedačce. Utíká do technické. Na zabití.
Listuji si průvodcem hřbitovem. Jednou si zopakuji Lindino a mé celodenní putování od hrobu ke hrobu před víc jak dvaceti lety. Dočítám se, že Valuška Dvořáková byla usmrcena odraženou střelou z pistole, když esesák mířil z prvního patra Čtvercáků 5. května 1945 na poštovního úředníka Františka Piláta. Ten s dvěma pomocníky odstraňoval z pošty německé nápisy. To okolo, jak šly děti z oběda, jak couvly do ulice od rohu budovy hlavní strážnice, to vím od Valuščiny spolužačky Aničky. Vyprávěla mi to v DD. Jestlipak ještě žije ta krásná bělovlasá paní z čelenkou ve vlasech? A další spolužačkou byla Hela Vyroubalová, má oblíbená kolegyně. Ta mě měla ráda. A já ji.
Otočím-li se za dnem. Jaký byl? Uspěchaný, nestíhala jsem – tedy trošku chaotický. Uvědomuji si zas a znovu, že v celém vesmíru platí NE. Funguje to. Měla jsem okolo sebe dobrou společnost. Tuším, že citát z úvodu platí. Lidi závidí, že nemají sílu se chovat svobodně. Nezávisle. Lidi, takhle se chodí po vlastní cestě. Stačí jen v sobě najít sílu a odvahu.
Dobrou noc!