Zážitkový den. Ale ne na lyžích.

21.02.2023

Budík. Hnusný zvuk. Musím zas vstávat. To nemám ráda. Chci se probudit sama. Rozkoukat se. Uvědomit si svět.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-21_Brzy_ranko_-/

Chystám fotku snídaně do telegramové skupinky Maraton štíhlosti. V uších mi zní - zítra ráno vydatnou snídani! Ne. Já beru tolik let lehkou proteinovou vitamíny a minerály nabušenou mňaminu. Sestavenou vědeckým a poradním lékařským týmem. Herbalife není nějaká hej počkej. Světová jednička na trhu. Kvalita. Příroda. Co? A vy jste ji už ochutnali? Máte řeči? Vydatná je kalorická.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-21_Extrakce_26/

Dnes teda jedu. Hnusný pocit. Nedávno jsem viděla dokument o mstě, o krvavém divadle na českých pánech a měšťanech na Staroměstském náměstí. Byla jsem z toho úplně celá ztuhlá. A dnes ráno jsem si na ně vzpomněla. Bez injekce vyrvat jazyk, sundat límec, nastavit hlavu... Přeháním - nějaké vytržení zubu srovnávat se zkázou 21.6.1621. Ne. Jela jsem v klidu. Až na místě mi bušilo strachy srdce. Přesto přemýšlím, jak bylo těm, kteří šli na autodafé na náměstí. Vlastně to nebylo autodafé. To byla jen dravecká pomstička. Dravci zinscenovali kravou podívanou. Pak začalo drancování našich zemí. Hodně krve proteklo. Ireno, už zmlkni! - To já ne, to mozek.

Parkuji.

- Jedete pozdě.

- Jedu. Mně se sem nechtělo.

- Nevím, jestli Vás paní doktorka vezme.

To víš, že vezme. Jsou to peníze. :-) Ne, to byl sarkasmus. Jsou tam hodní. Moc. Zdvořilí, citliví, přátelští. Ani na chvíli jsem nepochybovala, že mě pošlou pryč.

- Na osmou máme dalšího pacienta. To není na čtvrt hodiny.

Představuji si to jak Hurvajs válku. Ono je to jinak. Úplně jinak. Například tady mě neposílají sednout si do čekárny, než začne působit injekce.

Paní doktorka přišla za pět deset minut. Zatím jsem se v křesle uklidnila. Zajímavé. Hezké prostředí ordinace, moderní zařízení, veselé barvy na mě dobře působí. Doktorka se usmívá. Jako že - to se zvládne! Sem jedu jen když potřebuji pomoci. Mám svou zubařku. Asi dva roky, možná tři, pečuje o mou ústní dutinu. V životě nikdy mi nic nenašla. Nikdy, chápete? Policajt, učitel, vedoucí, zubař, úředník, kontrolor - si vždycky najdou. Ale ne. Já měla každou prevenci i prohlídku hotovou bez závad. Ptala jsem se, jestli se mi nezkracuje dáseň. Ne. Ani si nevšimla, že mi před rokem před Vánoci v puse přibylo posílení předního zubu. Ne.

- Jakou hudbu máte ráda?

- Pink Floyd. Jethro Tull.

- Ti by se nehodili. Moc složitá hudba.

- Mišík. Čajovna.

- Jedeme dnes šedesátky.

Otevírám pusu. Mám ji mít skoro přivřenou. Bradu dolů. Injekce je tak maličkatá, že necítím ani vpich. Jednou. Ještě jednou. Ještě to zkusí blíž na palatál. Něco křupe. Br. To je hnusný zvuk, jak když se kaprovi stříhají ploutve. Brr.

- Budete cítit tady umrtvení až k očím. Ještě jednou tlak.

- Mluvte. Chci vědět, kde se co stalo, kde se co v puse chystá.

Opíchává poctivě. Držím jak bécan. Nebolí. Stále se ptá, jestli mi je dobře. Je. Jen jsem smutná. Totiž celý život odmítám můstky. Nemám ani jeden. Zničí ti dva okolní zuby a ještě zaplatíš ten mezi. Přijímala jsem maximálně korunky. Hrozí nebezpečí zkrácení, vniknutí jídla pod ní. Fajn je, když si všimneš, mrknou pod ní. Opraví. Vrátí nebo vyrobí novou. Jenže ta moje - ta nádherná a v pořádku mi vypadla. Pod ní se děly věci. Sestra mi dává podepsat na tbl souhlas s extrakcí. Chápu. Opatrnost. Lidi jsou dnes dobytci. Mám zkušenost - pro dobrotu na žebrotu.

Paní doktorka mi včera na mou drzou otázku - A vy si na tu šestku troufnete? Taková křehká? - odpověděla, že je to v technice. Ani netušila, jak mě ta věta uklidnila. Důvěřovala jsem. Důvěru nezklamala. Nebylo to lomcování hlavou. Ne, ne, ne. Bylo to lehounké dolování. Dívala se na včerejší rtg.

- Jen tlak?

Tichoučce heknu na souhlas. Ano, jen tlak.

- Já si nejdřív oddělím tady ten palatál. A ještě si to trošku zbrousím. Nebojte. Abych se neopírala o pětku.

Měla krásný postup. Všechna čest. Trvalo to hodně dlouho. Stále se ptala - jen tlak? Měla jsem starost, abych neucítila i bolest.

- Už to bude?

Konejšivě mi řekla:

- Vy jste jak malé dítě.

Má pravdu. Ale úplnou. Odpoledne doma jsem na FB našla obrázek Měsíce. U něj text. Připomněl mi, jak maminka už v posteli chtěla vidět velký Měsíc. Asociace. Vzpomínka.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-21_Obrazky_uplnku/

Rebeka SprinncováČarodějka příroda

18. únor 2019 ·

Pavučiny tkané stříbrem tvého svitu voní v čarovné noci po bílých liliích. Selenina tvář v paměti tvé navždy vepsána je v labyrintu měsíčních hor, řek a moří. Stříbro magických perel v samotě ukrýváš, pod víčky lastur bezejmenných. Moře nekonečné lásky v zorničkách zrcadlí se. Plameni na nebi, Luno v záři Slunce, o tobě je řeč...

Úplněk 19. 2. 2019 v 16.53

Únorový úplněk se podle indiánské tradice nazývá Vraní úplněk, krákání vran oznamuje blížící se jaro.

Úplněk v Panně nám vzkazuje: Naučit se vnímat svět také jako celek, nesoustředit se pouze na jednotlivosti, přestat se zabývat úzkostmi všemožného druhu. Nenimrat se v tabulkách, etiketách na výrobcích, neporovnávat neporovnatelné, nepropočítávat do detailů, co je nebo není výhodnější. Dovolit si občas zariskovat a s ohledem na intuici zapomenout na řád a hledat nové, svobodnější cesty, jak proplout životem bez neustálých starostí. Neprovádět u každé životní situace podrobné rozbory a analýzy, nechat se spontánně vést životem.

Příběh kouzelné flétny a Sen o vesmírném tanci: https://www.psychologiechaosu.cz/.../pribeh-kouzelne-fletny/

Dnes jsem připsala:

Pamatuji, jak byl před pár lety Měsíc nesmírně blízko. Maminka u nás nocovala. Chtěla ho taky vidět. Umožnila jsem jí to. Dnes už jen vzpomínky. Když mi dnes trhala doktorka zub, velmi fundovaně, bez diskuzí, chválila mě, jak jsem silná. Jen jsem dělala něco jako ano, na otázku jen tlak? Ano. Pořád kontrolovala účinnost anesteze. Pak mi řekla: Vy jste jako dítě. Vytryskla mi slza. Honem jsem se soustředila na to, že tu jsem už sama, velký poutník životem; holka bez maminky, sama samotinká v péči špičkové zubní kliniky. Mami, já to zvládla. Myslela jsem na Tebe. Asi jsi byla se mnou. Ani jsem nepípla. A teď si hovím v pelechu - jak bys řekla, bez žádných utišovadel. Jen popíjím a mlsám Herbalife. Díky, Vesmíre, za dary.

Ještě stále sedím v křesle. Nebolí. Necukám. Držím. Tu slzu musím zlikvidovat. Cítím, jak se jeho veličenstvo zub zdvihá na své stoličce. Slavnostní vytržení. Doktorka prohlíží celistvost extrahovaného zoubku.

- Ještě steh.

Cítila jsem škrábání kosti, ale to bylo už jen čištění. Vystříkla dezinfekcí. Chytla mi nos. Řekla:

- Zkuste jako zasmrkat.

Udělala jsem to. Nevím proč. Hotovo. Ten steh trval dlouho. Ale nebolel. Nic. Pocit uklidnění, když jsem věděla, že je zoubeček už mimo mě. Sestřička asistovala. Občas mi držela hlavu. Dívám se na celou tu půlhodinu, možná čtyřicet minut, nevím, jako na film. Nebylo to tak strašné, jak jsem se bála. Tak mami, já to dnes poprvé dala bez tebe. Jo, myslím tím - že jsi nebyla na světě. Mou první šestku - divné, zubů mám ještě hodně - mi trhala ve vojenské nemocnici dr Kartáková. Mami, doprovázelas´ mě. Bylo mi tak čtrnáct. Pamatuji, jak jsme šly Lidickou ulicí směrem k domovu. Už tu asi byla ruská vojska. Vojenská kuchyně byla v rohu PDA. Posádkového domu armády. Už jinde. Prostory armáda uvolnila nenáviděným. I dnes? Je to už jinak. Okno dokořán. Závan z kuchyně byl cítit na ulici. V okně se vyvaloval vojáček kuchaříček. Dnes druhá šestka. Rozdíl asi padesát let.

- Smím si zub vyfotit?

- Smíte. Ale je to infekční materiál.

Krásně vyrovnaná miska tampony, kořen a druhá část zoubku. Celoživotní služebník. Nitě ze šití.

- Byla jste statečná. Dáte si asi za dvě hodinky něco na bolest. Máte něco?

- Máme doma pytlíčky s aulinem.

- Tak to je fajn. Pak okolo poledne nebo po obědě. A jeden na noc.

- A víno?

- Večer jednu sklenici můžete.

Jedu domů. V klidu.

- Peťuš, kolik bys myslel, že jsem platila?

- Tak pětistovku?

- Peťuš, ty peníze, které jsi mi dal na novou korunku, tak ty jsem zaplatila za extrakci. Tisícovka mi zbyla.

- Celý život jsi jim sypala. To byly stovky tisíc! A teď si to platíš.

- Jo, svinstvo. Za to jsem zvonila. Taková jedna naivní kjava.

Jeho švagrová před třiatřiceti lety:

- Ty nás oškubou a až budeme na kolenou. Nebude konec. Ještě nás přišlápnou k zemi. To nebude stačit. Budeme rýt držkou v zemi. Ještě jim to nebude stačit. Zašlapou nás.

Tehdy jsem se na ni zlobila. Ten západ. Ten skvělý západ nám pomůže. Jo. Jako vždycky. Anglie vyprovokovala druhou válku. Ve školách to v dějepise navlékli na Němce. Ale VŠECHNO JE JINAK. Jen ta Míla měla svatou velkou moudrou pravdu. Věštecké vidění. Hm. Ona je taky rybka. To ony umějí - koukat lupou vody tam, kam my naivní raci nevidíme.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-21_Jaro_u_nas_v_Podkrkonosi/

Mourek už čeká. Fotím jaro.

- Moure, pocem.

- Mňau, pusť mě.

- Pojď, vyfotíme se a jdeme.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-21_Mourek_uz_cekal%2C_jestli_se_vratim_-/

Jdu si pro jistotu lehnout. Žádný prášek. Vypínám telefon. Dnes si to užiju. Dokoukám, co potřebuji. Hned spím.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-21_Uz_bys_nam_mohla_dat_do_misek/

Probouzím se. Co bych si tak dala. Nakrájím si naši tyčinku. Ne. Čokoláda ne.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-21_Misto_obeda/

Zkouším naklíčené mango. Už je dobré. Chutná. Vyřizuji telefony. Objednávku. Nová klientka má dvě nové zájemkyně.

- Manžel jede s tatínkem z fakultky. Myslela jsem, že se u tebe staví a vyzvedne.

- Rychle mu zavolej. Spala jsem.

Povedlo se. Chystám nákup. Jdu si lehnout. Zvonek. Pán se představuje. Předávám.

- Tak co, jak ti je?

- Výborně. Hovím si celý den v pelíšku. Ráno jsem vybrala kamna. Vyčistila okýnko, než jsem jela.

- Běž si lehnout.

- Zvládám bez prášku.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-21_Petrousek_jede/

- Kdy jedeš na zápas? Co by sis dal? Umixuji ti s sebou pití a výživu.

Den se překlopil ve večer. Přežila jsem. Pomohly mi vzpomínky? Přišla jsem o zub pod korunkou. Vyřeším v létě. Nemám prý litovat, povídala mamka. Zoubek mi sloužil věrně. Děkuji.

Jazykem omývám prázdné místo. Vadí tam provázek šití. Půl roku u horního patra, než se rána dobře zahojí.

- Jdu spát. kde je kocour? Zrzka je u mě na židli.

- Mour? Pustila jsem ho ven.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-02-21_Zrzcino_divadlo%2C_Mourek_sekunduje/

Noc. Zrzečka mi hraje divadlo s rybkou navoněnou kozlíkem lékařským. Točím ji. Někde slyším tiché mňau. Asi se mi to zdá. Rybka ji omrzela. Jde ven. Zas slyším tiché mňau. Dvakrát jdu otevřít dveře do zahrady. Na chodbu. Na terasu. Mám halucinaci? Kde by mohl brečet? Otevírám do spíže. Pomaloučku vychází. Žádný rychlý úprk.

- Moure!

Dá mi vědět, že chce půlnoční večeři. Chvilku si hraje s rybičkou. Uvelebuje se v mém křesle.

Jdu spát. Jak si dnes vyčistím zuby? Mourek za mnou přišel. Co chce? Aha, ven.

- Kočky, víte, že vás Kitty ve svém novém revíru hledá? Nemá koho provokovat.

https://www.youtube.com/watch?v=gXzUwIV80nM

Vypínám poslech Karol Stonjekové. Vtipná, pohotová, slušná, inteligentní glosátorka. Jejka, hovoří o primátorovi Svobodovi. Uniklo mi. On je zas už primátor? Má na to? Už ne. Hřib na to taky neměl.

Tak to bylo dnes pro mě na světě takovéhle představení.

Dobrou noc!