Zázračný. Vděčná.

Začínám v deset. Ani nevím, jaký sen se mi zdál. Ten včerejší byl otisk nedělního snažení bezmocného člověka dostat se na slunce.

Poledne. Vezu paní klientku na autobus. Jaroměř do 4.10. zakázané město. Spíš nepřístupné. :-) Dnes jsem koukala, jak už kolejiště pokladli novými kolejemi. Na jednom konci města i na druhém. Radostnější obrázek než srpnový. Vzpomínáte? Spějí k finále. Paní jsem vysadila před náměstím a jela za maminkou. Stavila jsme se na nákupu. Beru jí kofilku, jahody, ředkvičku - jednu. :-) Klientka mi ukazovala svůj nákup z Lidlu. Stavuji se tam jen tak, na čumendu. Hm, nazývají to výprodejem. Není to výprodej. Jen se napsalo VÝPRODEJ. Ceny normálka. Hrají to na nás. Jako na ovečky. I Kaufland - kvalitní nože - na jaře s kuponky (Máte body? Sbíráte bodíky? :-)  Máte naši kartičku?) velký za třicet, dnes za sto. Jakýpak štráchy, babičko, když umřete, tak nebudete. 

https://www.youtube.com/watch?v=RxZxBuVo53o

nebo

https://www.youtube.com/watch?v=E4SAN6SlMp4

má nejoblíbenější

https://www.youtube.com/watch?v=U7CUjGHP-8M

Nápis KREATIVNÍ SADA nad krabičkami s čímsi. Rozdělávám jednu. Má to vykružovat kruh od deseti do třiceti dvou cm. Takový porcovač zmrzliny. 

- Pane, prosím, vás, nevíte, jak se s tím pracuje?

Mladý pán se hezky usmívá. Vedle prohlíží zboží jeho partnerka.

- To musíte říci manželovi. Je to technik.

- Vy ho znáte?

- I vás.

Hm. Říká mi jméno. Máme tu dva Roberty Havrdy. Jeden nám postavil dům. Druhý nám vsadil okna... A včera vrátil pojízdné dveře tam, kde je jejich prostor. Pán je bratr stavitele.

- To já vás znám. Jen nevím, že to jste vy. :-) Znám i Vaši maminku. 

Řehtáme se. Odcházím o uličku jinam. Ztrácím je z dohledu. Vybírám si zvláštní černý kabátek. Čtyřicítka a přesto rukávy sedí. Hledám ty dva. Synchronně stojí vedle mě. Radím se s paní. Ukazuji se i ve čtyřicet dvojce. Stojí to okolo mě. Ale mohla bych si pod něj vzít svetr. Jenže nechci pod něj svetr! :-) 

- Vezměte si ten menší. Vypadáte v něm skvěle. Jste vysoká, štíhlá. 

To jsem potřebovala slyšet... Jedu. Parkuji na nevyhrazeném místě na dvoře. Nerada sem zajíždím kvůli šikaně - papír za sklem před čtrnácti dny? Parkujte na vyhrazených místech. Zatím mi žádné nevyhradili. Stačilo by mi jen jedno.

Opakuji se; dnes to tvrdím o něco víc. Prošla jsem fakt TEMNÝM prostorem. Ta jídelna to je nora. Lidé po obědě na lehátkách v kobce. NEMOHU TO POCHOPIT. Potichu otevírám. Maminka v pelíšku. Oči zavřené. Slunný pokoj.

- Tak ty tu dadynáš.

- Copak mám dělat?

- Vylez. Venku je slunce. Obleču tě. Půjdeš na záchod a udělám si venku piknik.

Jak řekla, tak udělaly. Vezu koš s proviantem. Termosku s horkou vodou. Hroznové víno; oříšky lískové; ředkvičku jsme v autě uštípla - kdyby chtěla; kafíčko; jahody; jasně - sklenice třtináče, smetana. care... Přitahuji stůl. Když ne celé léto, tak kus léta politý něčím sladkým. Vosy se mají. Tady se neuklízí. Upozornila jsem na to v pondělí. Je čtvrtek. A nic. Dávám mamince pod krk hadr. Takový orvaný ručník s jejím jménem - stejný ani podobný nikdy ve výbavě do DD neměla!! Mimochodem takovým bych doma vytírala max podlahu. Orvaný, opraný, vyrudlý, hnusný. Pro člověka ponižující. Mám ve fotodokumentaci důkazy... Vosy se přišly mrknout, co je tu na zub. 

Mamka si všimla:

- Mám ve skleničce vosu.

Uau, ještě že ji zaregistrovala. Lovím tu potvoru z borůvek. Splývá s fialovou smetanou. Utíkám si pro sklenici. Přelévám. Rdousím ji pod krkem. Hotovo. Poslední výdech na planetě. Beru křížovky. Mamka si vystavuje tvář slunci. Intuitivně ho chytá pod zavřená víčka. Koupeme se v prudkém příjemném nabíjejícím podzimním život nesoucím slunci.

A teď, babo raď! O jaký atribut se jedná v předešlém větném celku? Shodný, či spíš ten druhý? Volný, těsný? Několikanásobný? Postupně rozvíjející! .-) Píše se čárka? Nikoli. Postupně rozvíjíme adverbiale loci.

Luštíme. Mamka ochutnává švestky, jahoda jí nejde umolásat. Krájím na plátky. Namáčí v talířku s cukrem.

- Chceš ochutnat lískové oříšky?

- Chtěla bych, ale asi je neukoušu.

Neukouše. Krájím na maličkaté kousky. Smutné - když si nemůže pochutnat na plodech podzimu. Lísky sázel kdysi před sedmdesáti lety do každého rohu zahrady tatínek. Kulaté, oválné, malé, velké, s hladkým plodem, s vrásčitým. A kupodivu - letos nás obdarovaly všechny lísky naráz. Někdy rodí jedna. Druhý rok druhá. Ale letos se předvedly všechny. Všechny obstály. Na tu čtvrtou jsem přišla až dnes.

Luštíme. Mamka si užívá slunce a odpovídá stále to své nevím, nevím. NEVÍM.

- Mami, neříkej mi nevím. Nedělej si ze mě legraci.

- Nedělám si legraci. Já jen vím, že nic nevím.

To už tady bylo. Nějakej Sókrates. Maminka zapomíná iniciály. Začáteční písmena. Zkouším ji:

- Věnceslava Konečná.

- VK.

- Irena Hrobská.

- IH.

- Oldřich Konečný.

- OK.

- Základní zdroj napájení.

- Nevím.

- Mami, začáteční písmena.

- ZZN.

To nám to dalo. Za chvíli zase slyším její nevím.

- Mamko, neříkej, že blbneš.

- Už se stalo. A to tak, že hodně.

Vyvádím ji ze smutku. Kroužím k jinému tématu.

- Víš, že tu byla včera Iva?

- Nebyla.

- Byla. Nechala ti tu hroznové víno.

- To si nepamatuju.

- Byla tu s pejsíčkem.

- Jo, to máš pravdu. Asi jo.

Opakujeme abecedu. Taky kostrbatě. Konec už neumí.

Koupeme se v zlaté energii slunce. Nechce se mi odsud. Kolik životodárné síly by tu staříčci nachytali... Ale ono se to nechce. Ty důchody jim zvýšili, tisícovku přidali navíc... Tak rychle do truhel!

Ta, co mě rozzlobila větou: Mám přestávku, mě dnes velmi hezky překvapila. Viděla, že jsem přinesla hodování. V modré rukavici podává z pokoje piškot nebo pišingr.

- Tady vám ještě nesu...

- Dáte to prosím mamce do zásuvky?

Dnes z tmavých vlasů hupsla do blonďatých. Byla milá, vstřícná, ochotná. Jen tak mimochodem - během dvou dnů už druhá žena, která přešla z tmavých na blond. Co se děje? Co to značí? Zjemnění? 

- Mamko, chceš zůstat tady na sluníčku sama, nebo chceš jít do temna?

- Chci tu zůstat. Sama. Na slunci.

Balím se. Jdu to říci té mladé. Připomínám jí, že mamka jde tak dvakrát za hodinu na malou.

- Jj, vím, hlídám si ji.

- Nechám ji na terase. Mrkla byste na ni?

Souhlasí. V mžiku se vrací:

- Vymysleli jsme to jinak. Vezmeme ji dolů do zahrady.

No to je bezvadné. Mamka je zabalená i v dece. Fajn. Může jet.

Doma. Štafle. Dvě jabloně krásně prostřihané, očesané. Petroušek se se mnou minul. Napadlo mě jít se mrknout pod čtvrtou lísku. Rodila asi před třemi čtyřmi lety. Ó, tady je oříšků. Utíkám pro košík. Když tahle rodí, má pod sebou i hodně dírkatých. Sbírám zdravé i červivé. Těmi co nevidět zatopím. Budou dobře hořet. Někdo je u dvírek. Ó, naše nájemnice Andrejka s maminkou. Nakukuji do kočárku na Věnceslávka. Překrásný! 28.8. Včera tři týdny na planetě.

- Donesla jsem vám pár jablíček z té vedle "dobré" a zavařeniny.

Spadla mi čelist. Zrovna včera a dnes jsem sdílela tu šílenost z loňska. Vyvážela jsem do pole kolečka shnilých jablíček. Tihle? Všechno zpracovali. Ještě se podělili.  Bože, děkujeme za ně!!! Jdou pro zboží do SCUKu.

- Andrejko, velké závory jsou neprůchodné. Ráno mi to říkala klientka. Přenesli ji. Ještě tam upadla.

Vědí. Vysvětluji cestu. Orientují se. Volám za nimi:

- A co taška?

- Tu si nechejte. Mám jich hodně.

Dostala jsem k jablíčkům a kompotům ještě žlutou textilní sluníčkovou krásnou příruční tašku.

Zkoumám nápisy na zavařeninách - kouzelné. Nevídané. Láskyplné. Děkuji. Andrejko. Děkuji, Bože. Z celého srdce - DĚKUJI S VDĚKEM A LÁSKOU.

Petroušek.

- Jedeš na tu přednášku?

- Jo, koukej, plný košík lískáčů jen z jedné lísky a od Andrejky - dívej.

- No to je teda hodná. a od kolik jdeš?

- Od půl šesté.

- To už bylo. Jeď už. 

- Jé, to už jsem tam měla být. Jedu na kole. 

Muzeum. Přednáška Východní Čechy v historii Země v plném proudu. Vůbec mě nezaujala. Ireno, nesuď!

Přednášející mění slady a monotónně uspává. Uspavač hadů dostal i mě. Rozdělávám tbl lift offu. Prvohory, druhohory, třetihory, naše etapa. Evropa se posouvá od rovníku až do současné doby. Jak to můžou vědět? Přednášející mě ruší. Trup je velký nafukovací balón o průměru jeden metr. Hrozné - pod svetrem pod pupkem holé břicho. Normálně má holý měsíček břicha. Kdykoli se proberu, kontroluji, jestli mu ještě nespadly kalhoty. Neuctivé k divákovi. Dotazy.

- Prosím, jak vám do vašeho výkladu o neandrtálcích a homo erectus atd. zapadá studna vykopaná nedávno u Chlumce nad Cidlinou v našem kraji?

Alibistická přihlouplá odpověď:

- To se musíte zeptat archeologů. To není můj obor.

Jak, není můj obor. Vždyť ukazoval zkamenělé otisky uložené v muzeích... Rychle mu na pomoc přispěchal ředitel muzea:

- Takové nálezy jsou normální. Pět tisíc let staré...

Opravuji:

- Sedm tisíc! V té době jsme tady lezli po stromech.

- To není důležité. Takové vykopávky máme třeba z Mohelnice...

Rezignuji. To nemá cenu. Dubová studna propracovaná a opracovaná solidními nástroji, nikoli pazourky. Ireno, domů!

Obloha zasypaná jedy.

- Tak jaká byla přednáška?

Blbá. Školská. To jsem se učila v deváté třídě. Nic objevného. Zkostnatělé jak ty šutry co tam předváděl na plátně. A rušilo mě jeho břicho. Odporné nahaté vystrčené suverénní břicho. A schrupla jsme si mezi devonem a karbonem pod plavuněmi, kapradinami s trilobity.

Co bylo dnes nejkrásnější? O první místo se přetlačují dva zážitky...

Dobrou noc!