Zblázněný čas. Na Velký pátek bez Drahušky

Velký pátek. Míním vstát brzy. Jenže! Meteostanice začala vyzvánět. To nikdy nedělá. Jdu ji polospící vypnout. Když usínám, začne vetřelec nanovo. Nejraději bych ji prohodila oknem. Přikrývám ji v Petrouškově studiu. Zavírám dveře. I ty do ložnice. Zaspala jsem. Nevadí. Zrychluji rituály.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-03-i-na-velky-patek

Ani Žofka nevynechala ten svůj. Kontrola toalety. Po spláchnutí zahrabat. Petrouškovi chystám teplou vaječnou svačinku na špeku.

Dejte té bestii do koryta. Větička Niny Divíškové. Funguje. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-03-velkopatecni-blazneni

Jedeme na výlet. Beru s sebou čaj a sportovní výživu po pohybu. Phytocomplete a Activ mind po obědě. Řídím já. Kuga hrabe radostně kopýtky. Vyjíždíme. Hodiny mají ukazovat 11:05 nebo 11:06. Ejhle. 22:43 hod. maličko příbuzná hodina, ale se zpožděním půl dne. A tuhle to bylo podobné. Mělo být kousek před třináctou, ale ukázalo to půl jedné v noci. Podobné zpoždění. A přibližně stejný čas – myšleno dnes okolo jedenácté, minule okolo třinácté. Divné.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-03-trutnov

Okolo UFA stoupáme pěší zónou do náměstí. Vstupujeme proutěnou jarní slavobránou. Fotím se slepičkou. Obcházíme stánky. Nic moc.

- Máš tady paní Kybicovou z Ateliéru Holubí dům.

- A kde?

Petroušek je šikulka. Má oči dál než já. Kupuji vitrážovou kočku a klasicky anděla. Na růžové říze se srdíčkem. Trutnovští mají náměstí moc krásně nazdobeno. Stromy plné pentliček. Bože, to je můj styl. Kupuji šalvěj. Asi mi vymrzla. A narcisy do vázy. U jednoho stánku slyším prodavačku:

- Maminka se těší na tvou pubertu.

Maminka odpovídá:

- Jedna z nás ji určitě nepřežije.

Na odchodu se ještě fotíme na špalcích.

- Peťuš, dej ten třetí pryč.

Student 1. r. masérství v Pze, který nás fotí, je velice ochotný.

- Počkejte, já ho dám bokem.

To se u mladých nevidí. Zřejmě dobrá škola. Jak tady naše řemeslná. Tam jsou děti – žáci vycepovaní.

- Prosím, kde bychom se tu mohli dobře najíst?

Posílají nás do pizzerie.

- Ale…

- Nebojte, tam prodávají i hranolky…

- Já ještě nemám hlad. Měl jsem bohatou svačinu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-03-na-obed

Taky nemám hlad. Měla jsem tyčinku. Dáváme lehký oběd. Já chutnou česnečku. On dětskou porci hranolků s kuřecím. Najíme se pak ještě na Výšince, kdyby něco.

Ale nebylo kdyby.

Parkuji u Shell.

- Říkalas, že zaparkujeme u ONO.

- Peťuš, intuitivně jdeme nahoru nad Bojiště. Když je to památník člověka, který vyhrál jedinou bitvu Rakušanů v roce 1866.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-03-ludwig-von-gablenz

Vydáváme se pěšky. Díky dvěma mladým chytáme správný směr.

- Bolí mě noha.

Petroušek si sedá na lavičku. Vybíhám k pomníku sama. Tohle není zátěž. To je procházka. Na vrcholu kopce Šibenik velkorysá stavba. Vida, vždycky se stavějí pomníky těm, kteří ženou lidi na jatka.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludwig_von_Gablenz

Shora nádherný výhled na Trutnov. Sedám na lavičku.

- Tady seš!

- Jé, tyś to vyšel?

Vracíme se spolu dolů k autu. Vybíráme si k sestupu schody k cestě.

- Peťuš, tady na hřbitově odpočívá Vladimírek.

U auta jsme cobydup. Taková lehká důchodcovská procházka. Stavíme se u Lindy.

- Peťuš, zastavím mezi poli, prohlédnu si Sněžku a Černou horu.

Volám, že už jedeme.

- Vás aby poslal člověk pro smrt.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-03-u-lindy

Linda nám ukazuje dodělaný sklep. Perfektní. Nové obrazy. Zrekonstruovaná křesílka. V patře v druhé půli domu novou postel. Nově zařízená kuchyň. Truhlář p. Podolský půjde letos do důchodu. Dílnu pronajme. Už se nikdy nedostaneme k masivu. Už jen papundekly. Tak ještě kuchyň. Ach, to bude!

Pohoštění. Vracíme se domů.

Řídím. Padla na mě tíseň. Nevím proč.

- Peťuš, jsem smutná. Mám sevřené hrdlo. Chce se mi brečet. Vůbec nevím, co to je.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-03-doma

Přijíždíme domů. Jdeme k břízce. Nakapala nám plnou sklenici šťávy. Zaléváme skleník, nasazené kytky. Uvelebuji se venku na lavičce. Nabíjím se sluníčkem. Dotuji se od něj silou, energií. Žofka se přišla lísnout.

- Tady jste! Pojď domů.

Jdu. Sluníčko se schovalo. Je mi zima.

Zatápím. Chci péct mazanec.

Na tg čtu zprávu, že odešla moje přítelkyně, kterou jsem nikdy neviděla. Drahuška. Vím, že milovala Praděd. Posílala jsem jí obrázky té hory. Měla v oblibě jedna boží muka. Moc krásná. Často je dávala. V létě odjížděli na měsíc až dva do Chorvatska. Její manžel tam lovil rybky. Měli tam mladou přítelkyni Denisku. Drahuška znala vše o mé mamince. Věděla, jak jim pan učitel 15.3. nakazoval, aby na ten den nikdy nezapomněli. Uměla krásně citovat mamčinu charakteristiku pirátů – kradli, loupili, přepadali. Věděly jsme o sobě všechno. Taky sjezdovala. Ale ne na manšestru. Byla o devět let starší. Upadla jsem do horečného nářku. Přišla jsem o skvělou bytost. Asi před šesti týdny, to bylo po odchodu Vitouška, mi napsala, že je čas, aby mi sdělila jednu zprávu. Čeká ji jeho osud. Vyděsila jsem se. Intenzivně jsme si denně vyměňovaly hlasovky i psané zprávy. Psala, jak jeli na pozdní oběd. Vzala si krásné šaty. Dokonce i prstýnky. Už ani nevěděla, na který prst který patří. Poslala fotku oběda. A čajík. Věděla. Jen já naiva věřila v zázrak.

Drahuška mi asi před měsícem napsala:

- Irenko, tebe musí mít každý rád.

Přečetla jsem si několikeré poděkování za to, co všechno se ode mě přiučila. Když se před týdnem ocitla v nemocnici, posílala fotky.

- To už nejsou mé oči, zakryla jsem je brýlemi.

- Ne, ne. Jsi stále krásná.

A byla. Nádherná žena. Líbila se mi v culících. Pročítám dlouze naši korespondenci. A bulím. Drahuška by mi řekla:

- Irenko, víš co ti říkala maminka! Neřvi!

 V posledním měsíci se ji pokusila zachránit Bára. Ale ne. Bylo pozdě. Zavolala jsem jejímu mladšímu synovi. Starší asi před dvěma lety s rodinou v horách zkolaboval. Bojovali o jeho život. Byl kočko. Děkovala, že jsem jí otevřela oči. Bylo to tak rychlé. Ještě v létě odjeli do Jugo. Ach! Před cestou měla preventivní prohlídku. Všechno v pořádku. Najednou dg... To byla rychlost. Za dva měsíce pryč. 

Když někdo napsal, jak jsem podobná na maminku, vždycky napsala – ne, Irenka je podobná na tatínka. Iva je podobná na maminku. Všechno věděla. Zázrak. Měly jsme se moc rády. Občas mi poslala obrázek Kuksu. Nebo Sněžky. Věděly jsme obě, co má která ráda.

Hovořím se synem. Poprvé v životě. Věděl o mně. Ona mu o mně vyprávěla. Bulím. Říkám, že se mi asi pět dnů neozvala na mé zprávy. Byla jsem vyděšena, proč se neozývá. Bránila se nemocnici zuby nehty. Psala, že ji tak moc bolela noha, nemohla to vydržet. Chápala jsem. I z nemocnice se ozývala. Mysleli, že dna. Jenže držela velmi přísnou dietu v posledním měsíci. Zhubla dvanáct kilo. Pak si vymysleli podezření na trombózu. Ne. V neděli se nechala odvézt domů. Mladší syn u ní byl. Paliativní sestra to odhadla na hodinu až víc hodin. Stihnul přijet i ten starší. Ten, který byl zachráněn…

Drahuško, jsi další člověk, který mě měl rád a opustil mě. Necháte mě tady všichni samotnou?

Bulím.

Kočky si hrají. Muzlají se. Žofka se přišla pomazlit. Může cítit smutek?

Noc. Jdu péct mazanec. Už ho neuvidí. Nepochválí. Je nad ránem.

Ještě jedno poleno do kamen.

Dobrou noc!