Zdál se být krásný

09.09.2020

Ráno. Sluníčko. Zkouším tlapku. Ještě bolí. Nevím, jestli míň, stejně, víc to není. Mažu si gelíkem s kaštanemJdu si umixovat snídani. Dnes jahodovou a do toho malinovou příchuť. Zapínám pračku. Nechala jsem v ní přes noc namočené prádlo. Nesu si žehlení. Netuším, že žehlit začnu až večer. Poslouchám stupidní ranní tlachání na Dvojce. Co jste neradi nosili, co byste si dnes už neoblékli.

Mrkváče, plísňáče, krimplenové šaty, bundy s vycpávkami, mohérové svetry... Neprodávají dnes svetry podobné mohéru? Milovala jsem to oblečení. Proč bych si ho neoblékla? Byla bych za exota. Ale kdyby TV zavelela, že moderní jsou mrkváče a vycpaná ramena, joj, to by nikomu nevadilo. Stádnost je tu doma. Zavelí-li: Roušky na oči!!! Drtivá většina ovcí si zaváže oči a sedne třeba i za volant. (To jsem ještě netušila, že útok přijde. Roušky budou!)

Co bych si nikdy nenavlékla? Jedny černé boty na šněrování. Maminka mi je koupila na gymplu. Vrtala jsem jim do podrážky nožem, abych ji jako měla prošlapanou. Bože, ty byly šeredné. Styděla jsem se za ně. Hupky šupky na brigádu. Vydělala jsem si na krešlakový kabát, kozačky ze stejné hmoty, halenku, sukni. Kozajdy byly kouzelné. Shrnovací. Jak ráda bych se tam vrátila. Tuhle jsem probírala skříň. Je těhotná hadry. Halenky, trička - ještě s cedulkami... Našla jsem jednu, kterou do smrti nevyhodím. Byly dvě vlastně. Jedna - pruhovaná - takové divné barvy, hnědá, zelená, žlutá. Co vody jsme v ní nahonila. Druhou mi upletla Jitka. Světlemodré pruhy se žlutými. Modré knoflíčky. Stále se mi líbí. Stále se dá nosit. Obě uchovávám jako vzpomínku na gymnaziální léta. Na krásnou dobu učení; objevování, cest do školy a ze školy s holkami s Josefova. Scházely jsme se u uhelných skladů. U závor. Nikdy jsme nevěděla, jestli už šly nebo ne. Nemohly jsme se nijak domluvit. Chyběly nám mobily. Markéta, Elena, Olina, Jitka a Naďa z Vlkova. Markéta - dcera mé učitelky ze třetí a čtvrté třídy. Křehoučký exot. Už nebyla asi tři roky na srazu. Vždy jezdívala se svým psem, manželem a miskou na vodu. Učila v LŠU. Vlastně dnes se to jmenuje ZUŠ. Hudební škola. Elena. Chodila s Ivanem. Seděly jsme spolu. Pozorovatelka světa. Jeji lakonické věty. Jednou na Silvestra přišla s Ivanem k nám. Přinesli desku s Rybovou Českou mší vánoční. To byl zásah. To bylo něco neuvěřitelného. Ten první akord. Stále to mám v srdci i v uchu. Stále. Kdykoli si Rybovku pustím - jsem tam. V tom dni, kdy jsem ji poprvé uslyšela. Něha. Vždycky ten impuls cítím v srdci. Zvláštní. Kdykoli si mohu ten prožitek zopakovat. Zůstal. 

To mi vyvolává podobnou vzpomínku. Na výborného, ale opravdu ctěného a dodnes upřímně milovaného pana učitele Matějku. (To možná ta škodící kjava z Černožic bude moci rychle donést. Minda.) Od šesté třídy nás učil českému jazyku. Skvělý!! A přísný!! Sešity s diktáty. Oranžové desky. Červená propiska na dolní okraj vypisovala řadu čísel od jedničky do pětky. Usilovala jsem, aby tam byly samé jedničky. Někdy se nepovedlo. Souboj s pravopisem. Snažla jsem se vyhrávat. Děkuji za výcvik. Pan učitel s námi přešel na gymnázium. Dokončil studia na vyšší stupeň. On je příčinou mé lásky k češtině, ale i k dějinám. V prvním ročníku nás měl na dějepis. Během dvou měsíců nám začal vykat. Stále jsme ho upozorňovaly, že to tykání je lepší. Nebylo mu to příjemné. Držel odstup. Vybrala jsem si studium Č - ON pro 5.-12. ročník. Neomezená výhoda - vyškolena v oborech pro výuku na druhém i třetím stupni školy. Ale pro první stupeň jsem aprobaci neměla. To jen pro ty, kteří nyní vykřikují, jak je jednoduché učit děti číst, psát a počítat s přechodem přes desítku. No nic. Pan profesor Matějka s námi hned v prváku natáčel pásmo asi k VŘSR. Ela, Jitka, já, Markéta, Olina. Byly jsme jeho stálou zálohou v recitaci už od základní školy. Ola jednou recitovala Čechovu báseň v období voleb z Písní otroka. Jo. I dnes aktuální. Rabové a páni. Nikdy jsme nechyběly na školních Akademiích. To já milovala. Na gymnáziu nám rozdal poezii. Vyzkoušel, jak to komu leze z pusy. Byl odborník. Nešlo-li to. Vyměnil text. Hlavní režii měl on. Odskok: Četla jsem v kronikách při výročí základní školy, jak museli všichni vykazovat "nějakou" - jakoukoli činnost pro režim. Při četbě kroniky jsem cítila, jak si činnost cucali z palce u nohy. Každá doba si nese své.) Tak tedy dostaly jsme texty. A teď - zásah. Podkresem hudba. Čajkovského Koncert b moll. Ještě teď cítím tu nádheru. Tu velikost. Samo se recitovalo. Hudba povznášela. Povyšovala, zdvihala účinek... Nepřekonatelná krása. 

Olina. Když v třeťáku přinesla o rok starší studentka miminko, to bylo pozdvižení. Ola ji trumfla. Otěhotněla ve druháku. Je krásná, křehká. Ráda se s ní vídám. V jednom období života jsme se přátelily. Odstěhovala se. Olu pak trumfla má celoživotní kamarádka - Soňa. Ta šla do prváku se zabalovačkou. Dej jí pánbu věčnou slávu! Rok po své smrti si stáhla k sobě svého nesmírně nadaného syna. Zabil se při poslední jízdě na lyžích... 

Jitka. Tu miluji nejvíc. Jednou jsme šly ze školy. Místo platanovou alejí jsem si vybrala delší cestu. S holkami. Loudaly jsme se. Řehtaly. Tady u korunkové brány - proč si to tak pamatuji? - jsem Jitce složila poklonu:

- Jitko, ty máš tak krásné řasy. Jak pavoučí nohy. Nebo jako ostnatý drát.

Jitka měla opravdu krásné řasy. Je to nádherná baba i dnes. Občas se tu zahlédneme. Scházíme se na našich dýcháncích jednou za rok. Letos nee. Tady bych vložila obrázek slzy. Od ní jsem si koupila tu relikvii - halenku se světlemodrým a žlutým vzorem.

Holky z gymplu. Až posledních dvacet let si uvědomuji, že mám ráda i ty, s nimiž jsme se nakamrádily. Nelumpačily jako my. Byly z Jaroměře. Nebo měly jiné zájmy. Byly vážnější. Nebo... Pamatuji si, jak jednou Zlatka o přestávce vyzvala Evu:

- Jdeš sem mnou na dabljusí? (WC)

- Jo a kdy to dávaj?

Dnes jsme jedna skupina bab. I ty, co se spolu nekamarádily i ty, co se měly víc rády. Dnes je to fuk. Držíme při sobě. Vždy si řekneme, co se v tom roce odehrálo, kolik děti se narodilo, kdo, kde, s kým a za kolik... Někdy se scházíme u Evy. Zrovna včera jsem se spouštěla od vodárenské věže okolo jejího domu. Dvacet let jsme si říkaly, jak si držíme vrcholové posty v DD, na dopravce, v krematoriu... A dnes? Jsme v háprdepu. V důchodu. :-)  :-)  Ale myslím, že v krematoriu máme i bez známostí místo zajištěno.

No, desátá minula. Hovím si v pelechu. Odpočívám tlapkám. Jdu. Mám připravené žehlení. Naložit houby, zpracovat koš jablek. Balit. Zítra jedeme do světa. Do milované krajiny, kterou mám skoro denně na očích. Krkonošky. Mé místo na chvíli vezme Linda. Dík. V červnu jsem tu lajkovala Jitce fotku z hotelu. Poznala jsem ho. Harmony. V roce devadesát dostavěné podzemní útočiště pro papaláše z Phy. Helikoptérou by je sem dovezli raz dva tři. Hotel je ve svahu, aby nebyl vidět. Vybavené podzemí. Kinosál, radiační místnost pro očistu... Dva velké generátory... Už jim funguje jen jeden. :-) Zítra budou fotky. Jdu do pracovního snažení. :-)  Micka mi přišla oknem dát dobrý den. Ona to má krátké.

- Mňa!

Po dvanácti hodinách:

Papírek s úkoly poškrtán. Dvě nejhorší činnosti - jablka a žehlení - až v podvečer. Splněno. Prohrabuju se FB. Před třemi lety maminka přeložena z FN na LDN. Na chirurgii ve FN jí vyrobili krvavou díru do těla. Na LDN zas lidem po mrtvicích roznesli nerozdělatelné konzervičky paštiky... Do toho se postižený nemohl dostat. Tam lidé umírají hladem. Chceš? Nechceš? Odnesou. Státní režim se s námi nepáře. Ale dělají ho lidé. Dnes jsem tu četla povzdech.

Ivo Lesan Ladenberger

Povzdech jednoho podnikatele:
U nás ve firmě všechno stojí na lidech nad padesát let. Na jednoho mladého moderního a dynamického jinocha v provozu připadá dvacet předdůchodců. V kancelářích je to samozřejmě přesně naopak. Tam se to mládím jen hemží. Teď jsou všichni pod čtyřicet na home office (to znamená, že nedělají nic) a nikdo je nepostrádá. Za to všichni nad padesát jsou v práci imrvére, protože někdo musí jezdit s náklaďákem, obsluhovat nakladač, mačkat knoflíky na velíně sila, obsluhovat čističky obilovin a pracovat s laboratorními přístroji.
Všude, kde staří kádři odešli do důchodu, nikde nám noví mladí nevydrželi déle jak dva roky. Při každé takové střídačce se ztrácejí schopnosti a zkušenosti. Ti noví je ani nestihnou nabrat a tak svým nástupcům předají zase méně, až nakonec nikdo nic neví. Proto všechno trvá déle, jde to hůře, má to mnohem víc poruch a to, co bylo kdysi jednoduché a běžné, to je dneska hrozný problém až nemožné.
Můj kamarád, ekonomický migrant určitě rád potvrdí, že jediný spolehlivý brigádník či agenturní pomocník musí mít nad padesát let. Ti mladší přijdou jednou a pak už ne a solidní procento z nich nepřijde ani napoprvé. Ne, máme i schopné mladé lidi. Například já mám mezi podřízenými jednoho. Svým způsobem mám co do činění s osmdesáti lidmi, ale jen o jednom jsem schopen říci, že je mladší než já a nebetyčně schopný. Proč to všechno píšu ...
Ona se totiž možná ta koronavirová předpověď z německé televize vyplní. Virus pobije všechny ty starší, kteří skutečně budovali tento svět. Důchodová reforma se právě odehrává. Jen si nejsem jistý, jak těm mladým to budování nové lepší společnosti půjde. Když slyším Kartouze, jak mluví se spoustou okecávání o tom, že děti se vlastně vůbec vzdělávat nemusí, když v práci napravuji poruchy po naší mládeži, když vidím jejich pracovní morálku, nešikovnost, ale obrovskou bohorovnost...
Tohle totiž podle mě bude nejhorší koroňákova pomsta... zabije ty, kteří na svých hrbech zachraňovali poslední výdobytky naší civilizace. Ty, kteří za pár šupů dělali opravdovou práci, která je skutečně nezbytná a zajišťovali tím bezpracný život naší mládeže, která se jako první generace v moderních dějinách nemusela nic naučit, i když tituly má. Možná se planeta opravdu zazelená. Možná bude příroda opět hrát prim. Ale žádná zelená idylka to nebude. Přírodě totiž z principu nevadí mrtvoly. Ani obrovské hromady mrtvol. Přírodě stačí časté množení a tvrdá selekce. Žít v souladu s přírodou především znamená drsný boj o živobytí.
Je teda fakt, že naše zlatá mládež by takovou zkušenost potřebovala jak prase drbání.

A je to tak. Řemeslo se předávalo z otce na syna. Syn se stával lepším otce. Dnes si směny předávají info - ale nikdy, když otočí list v sešitě - už se neví, co si to vlastně předali. Dřív se chodilo na brigády. Dnes hlásili, že tady v dolanských sadech potřebují očesat jablka. Nemají lidi. Copak tak málo platí? Mají podmínku - dvanáct hodin směna. Nesouhlasím. Za nás se chodilo na brambory, česat višně, jablka; ale směny jsme si určovali, jak jsme my studenti měli čas. Do Fruty - osm hodin. Lidé za třicet let zchoulostivěli. Lusknou a jedovaté jablko koupí v řetězci. Proč by si koupili relativně málo stříkané za nižší cenu. Vždyť si mohou koupit koktejl jedů v obchodě za draho... My na to máme.

Celý den pajdám. Natírám noženku kouzelnými gely. Běžím do lékárny darovat gumičky. Mají jich málo. Ze zeleniny se mi nasbíraly. Ptám se, co mají na bolest po námaze. Ukazují mi kostivalové masti... Pak vytáhne mast se zaručeným množstvím kostivalu. Asi to funguje. Ale hledám, hledám, hledám tu bylinu. Ne. Jen šťáva a extrakt z čerstvé nati druhu a latinský název. Šmejdi. Pletu si kostival s plicníkem. Jeden z nich mi roste na zahradě. Jen poznat, který to je. Vykopat kořen...

Konference - říkají tomu brífink - tří premiérů. Jeden větší vykuk než druhý. Ani jeden to nemyslí se svými poddanými dobře. Až do zprávy o rouškách jsem kmitala. Pak mi spadla energie. Prodavačky... Dvanáct hodin s náhubkem... Reaguji na lži. Nejvíc lže slovenský a náš - taky slovenský. Na jeden můj koment přišla vtipná odpověď:

Irena Hrobská · 13:01 PANE BABIŠI, NEMÁTE BÝT NÁHODOU V KARANTÉNĚ!???

    Igor Holub · 13:34 Pan bůh nemusí....

    Houby zpracovány. Něco ve skle. Něco usušeno. Chleba - hotovo. Papriky naloženy. Vyžehleno. Lívance upečeny. Koš jablek vykrájen. Kmitám celý den. Až po tmě jsem si všimla vypraného prádla v pračce.

    - Peťuš, půjdeš ho se mnou pověsit? Ještě ho vymáchám.

    - Aby tě neukradli MZ?

    Věším. Péťa si povídá:

    - Zítra se mrknu, kolik tam máš benzínu. To zas bude! Nevím, jestli na to budu mít.

    Trhám se smíchy. Vtipálek.

    - Já vždycky koukám do té nádrže, jak ty ji umíš rychle vyprázdnit.

    Tyhle jeho řeči jsou kořením mého života. Jsem šťastná. Roušky? Budu stále nosit láhev. Bez roušky. Lidé už jsou zařízeni. Já mám teda masku anonymous. Ani ji nebudu nasazovat. Jen si ji podržím před obličejem. Pan Leo - píše o české kleptokracii. Zdá se mi to trefné. Vypisuje výjimky z vládního nařízení. Mimo láhev budu v obchodě tvrdit, provádím autorské dílo.

    Leo Švančara

    ... V odstavci 2 vládního nařízení jsou tyto body, kdy mají jistí jedinci výjimku a hadry na hubách je nikdo nosit nemůže nutit:

    i) osoby s poruchou intelektu, s poruchou autistického spektra, a kognitivní poruchou nebo se závažnou alterací duševního stavu, jejichž mentální schopnosti či aktuální duševní stav neumožňují dodržování tohoto zákazu.

    q) osoby při provádění autorského díla (např. divadelního, tanečního nebo hudebního představení), osoby přednášející a osoby účinkující při tvorbě a výrobě audiovizuálního díla nebo pořadu.

    r) moderátory, redaktory a další osoby vystupující v rozhlasových, televizních a dalších pořadech,

    Tudíž je zde mnoho možností:

    např. bod i): Jelikož tvrdím, že celý ten jejich covid je kolosální podvod světového zednářstva, patřím tudíž přece zcela jasně mezi osoby "se závažnou alterací duševního stavu, jejichž mentální schopnosti či aktuální duševní stav neumožňují dodržování tohoto zákazu". A pokud chce někdo nějaký doklad, nechť si jej vyžádá u mého ošetřujícího lékaře. Tomu jsem ovšem ke sdělení mého zdravotního stavu třetím osobám souhlas nedal.

    pak je zde bod q): Při pohybu v obchodě "provádím autorské dílo". Jaké? To je plně moje věc jako autora!

    Jako inspirace na zítřek - dobré.

    Dobrou noc!

    P. S. Včera tu někdo psal, že ještě není vánoční zboží. Heč, u nás ano.