Žehlím, vzpomínám, vybavuji si, kombinuji

První jakoby letní den. Mně se ne a nechce dělat. Ta má rána. Pomalé rozjezdy. Dnes bez budíku. Už v devět po snídani. Straší mi tu žehlicí prkno. Nerada žehlím. Snesitelnější venku pod stromem nebo na sluníčku. Když jsem si vozívala maminku, obědvali jsme pod ořechem. Byla tam u stolu ještě stará lavice z hospody v Nouzově. Vyráběl ji prý praděda. Toho jsem neznala. Tatínek dědy Kopeckého od babičky Jůlinky.

Maminko, položila jsem tě na lehátko. Hezky jsem ho vystlala dekami, lehce jsem tě přikryla... Zatím, co jsi spala, vyžehlila jsem. Jednou, je to tak pět šest let ses probrala. Překvapeně a tichounce:

- Jardo...

Zaplašovala jsem její vidinu.

- Mami, něco se ti zdálo.

- Já jsem tady teď viděla bráchu. Tady šel.

Tehdy jsem se vylekala, že si strejda přišel pro mamku. Ale asi to byl jen sen, přelud... Hezký sen...

Dnes čtvrtek. Čtvrtek? Tak to je právě čtrnáct dnů od chvíle, kdy jsem maminku držela naposledy v životě za její tehdy už heboulinkou ručenku. Ráno v šest mě vzbudil telefon z neurochirugie. 

- Přijeďte se rychle rozloučit. 

Jely jsme. Byla jsem vyděšená, připravená. Iva spěchala. Nedalo mi to a k večeru jsem se do Hradce vydala ještě jednou sama. Pustili mě. 

Maminka odchrupovala. Netušila jsem, že v kómatu se chrupká; ještě jsem dostala hodinku a půl příležitost promluvit s ní. Otlučená sešívaná půla obličeje natočená spíš do polštáře; zkoumala jsem zdravou půlku obličeje. Vlásky měly krásnou oříškovou barvu. Protkané stříbrem. Ale z výšky jsem viděla maminku ze svatební fotky. Jak za mlada. Zazpívala jsem jí, poděkovala, rozloučila se.

- Mamčinko, já vím, že jsem ti slíbila, že tě budu držet za ruku, až mě zavolají. Mamko, já už jedu za Petrouškem... Kdyby... Zítra... Ať neruším. Bylo to s tebou nejkrásnější, nejlepší, nejsladší, mami, za všechno děkuji. Už musím. Maminko, ahoj!

Mám štěstí, že se mi tu míhají videa. Zatím si přesně pamatuji na dny, kdy jsme si povídaly. V březnu jsme opakovaly - mamka a hlavně já - pohádky. O Smolíčkovi a o Budulínkovi. Se mi tehdy nějak smotaly, ale včas jsem nakoukla na internet a vybrusila z chybné pohádky do správné. :-) Předříkávala jsem věty, maminka musela držet pozornost - vždycky dopověděla...

https://www.facebook.com/100010275607900/videos/1413821675637006

https://www.youtube.com/watch?v=g6UKlflEXco

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-03-07_S_maminkou/

My jsme měli krásné dětství. Neučili nás masturbovat ani pohlavní orgány. Vyprávěli nám krásnou češtinou pohádky... No jo, zrovna 50. léta - tzv. boj o pohádku. Aha, napsala Mařena Majerová, baba jedna. Navyprávěla skvělá Růžena Nasková. A ta hudba libá. To jsme se krásně rozvíjeli... A konkrétně tohle dílko mi připomíná, když mi pošta nedoručí dopis a já ho hledám, hledám, hledám, nenacházím a jsem jak slepička.

https://www.youtube.com/watch?v=orjPvP6dqgY

Dopoledne šmajdám zahradou. Zalévám. Nemohu se donakochat svým zahradnickým neumětelským uměním. Jsem spokojená. Vím, že je to děsné. Pod stromem brambory, okurka, cuketa, paprika, nasetý hrášek. Pod ryngletem - jo, to jsem myslím sela v tu osudovou neděli po návratu z FN - ředkvičky. Nejprve jsem se snažila set do řádků. Jenže já nejednotím. Nemám na to nervy - popravovat slabé rostlinky. Rozsela jsem semínka do plochy. Tak se to nedělá. Ale mně se moje setba líbí. Ať každá rostlina předvede svou sílu. A vedle pod meruňkou cibulky. Jestlipak mi vyrostou větší, alespoň o trošku, než ty, které jsem uložila do země. Zalévám. Zalévám... Jsem vzorná.

Slyším zvonek do zahrady. Hraje to nějakou ruskou písničku. Stříhám ušima. Jdu s konví k brance.

- Kdopak mě shání?

- Máte tady dopis s občankou.

Obíhám dům. Je zpředu zamčený.

Ó, obálka s červeným pruhem. To bude nějaká pokuta? Magistrát města Hradec Králové? Určitě mi neprojevují upřímnou soustrast. A ještě dopis z naší pohřební služby. Odvedla skvělou práci. Netušila jsem, že se dá hodnotit práce pohřebního úřadu. Mají to vymakané. Patří pod Krematorium - myslím a. s. To bude faktura. A Tesco mi píše. To bude poukázka. Rozdělávám velkou obálku z magistrátu. Něco tvrdého vevnitř. Co to je? Úmrtní list v pevném obalu. Klepou se mi ruce.

- Mami, tak už to je zpečetěné úředně. Mami, už jsem tě fakt ztratila.

Naskočila mi scénka z FN. 

- Pustili mě k tobě. Seděla jsi na lehátku. Vrhla jsem se k tobě. Objala tě. Kolem šla nějaká osoba. Tys´ na ni ukázala. Řeklas´:

- Támhle s tím chlapem jsem se prve porvala.

- Ne, mamko, prý ses sesula z vozíku.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-03_Zrzka_ma_ulovek/

Dnes mě ta větička vrtá hlavou. Jdu fotit ořech, sadbu, kocourka. Poledne. Zrzečka chytila rejska. Mourek by si taky rád hrál. Točím. Zrzka výhružně vyje.

- Ty mi na něj nesahej. To je moje hračka! Vypal!

Mourek moula si už nedovolí hrábnout po malé myšičce. Ta vyděšeně píská. A skáče. Docela vysoko. I já pištím. Celý den chodím bosa. Nerada bych se jí dotkla. Zrzka kotě, plná koťat, si ví s rejskem rady. Nechá ho chvilku na svobodě, pak ho čapne a nese si ho na hlínu. Aby byl vidět.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-03_Mourek,_slepys

Mour pozoruje. Ráno jsem mu vybrala asi šest klíšťat. Beru ho znovu do parády. Ty vorle! On má na sobě napité hrozinky dalších. Zas asi šest. Jdu pro spray. Cákám si na rukavici. Syčení ho děsí. Poutekl mi. Nechal se dohnat. Důvěřuje mi. Protřela jsem mu kožíšek. Volá Péťa.

- Peťuš, neříkej, že už je zas poledne.

Líčím mu své zážitky šťastné důchodkyně. Zrzku, rejska, Mourka, klíšťata. Péťa rozhodl. Dnes mu pojede koupit ten obojek.

Žehlím. Nekonečná hromada neubývá. Napařuji maminčin poslední svetr. Dopletla ho. Škoda, že mi ukradli ten šmolkový. Nechala jsem si tři noční košile. Jednu, co si mamka ušila; malá poutečka na páseček. Jasně - ztracený; a nové... Nové, ale už oprané. Na krku mám šmuk, který mamce nedávali pro okrasu. Tři kytičky nad sebou na zašlém řetízku. Nosím ho už týden, mami. Teď mě hřeje mamčin kožíškový župan s černým nápisem KONEČNÁ. A mně svítí v hlavě: Nekonečná kráva, která to tam napsala. Lucka Wise říkala - travič studen. No, už má ode mě pokoj. Už může trápit někoho jiného. 

Za plotem bzučí strunné sekačky. Jdu k plotu. Vždycky podříznou vajgélie, zlatý déšť. Ne, je tam nájemce. Řídí je. V prosinci ležel na smrt nemocný s kovidem. Nemohl se hnout.

- Jak se vám daří?

Prý se mu třetí den špatně dýchá. Varuji před léky. On ví. Inhaluje oleje... Správně.

- Byl jste na dýchacím?

- Ne, to jsem odmítl.

- To by vám praskly plíce.

- To vím. To už bych tu dnes nebyl.

- A spálili by vám taky plíce kyslíkem.

Přitaká. Loučíme se. Jdu zas chvíli k prknu. 

Petroušek je tu. Vypráví, co mu dnes povídala jedna paní. V nemocnici prý měli obsazenost lůžek ze 40%. Potřebovali navýšit. Dávali na kovidové oddělení i lidi, kteří ho neměli. Jen debilní test... Používali dýchací přístroje. Lidi umírali jak na běžícím páse.

- A nemocnice si namastila kapsu. Bylo na odměny. To je šílenost. Budou někdy stát před soudem za genocidu?

Průběžně žehlím. Obědvám. Dnes rýži s kari, kostičky sýra.

Zas se mi vybavuje: S támhle tím člověkem jsem se prve porvala. - Co to měla v hlavě? Když jí loni v srpnu bez informovaného souhlasu narvali necertifikované sračkoidní špejle do mozku, pamatovala si tu bolest. Propsala se jí do mozku. Proč si v tu neděli pamatovala, že se porvala. Kde se porvala? Proč? Co to bylo za zážitek?

https://www.facebook.com/100010275607900/videos/1417398978612609     

Náhodně mi tu najelo video z 13.3. t. r. Ve třinácté minutě říká, že špejle do nosu - bolí. To je paměť! Od srpna!!

Pokračuji v žehlení. Kocourek mě doprovází na každém kroku. Mamka tu pracovala celý život. Nestál tu dům. Jen tatínek postavil chatičku. To měli hezké zázemí. My jsme z toho udělali skladiště. Neměli tu vodu ani elektřinu. Přesto tu mamce kvetly narcisy, pivoňky, kamzičník, čemeřice. Bledulky a sněženky jsem sem natahala od ní z domečku. Měla jich vrchovatou zahradu. Když se dobře zalijí sněhem, nepotřebují vodu. Jak to ta mamka tahala ze země, aby jí to kvetlo. Maminka. Ještě štěstí, že mám videa. Nesvírá se mi u nich vůbec hrdlo. Naopak. Dívám se, jako že to bylo dnes dopoledne.

https://www.youtube.com/watch?v=ptQrLI7mwE4                                                                                  Poslouchám Tatjanu Micic - na červen. Občas prohrábnu FB. Zas se vracím k žehlení. Jde mi to jak psovi pastva.

Mám dlouhé vedení. Zaútočili na naši státnost ze dvou front. Šmejdi. Ne, že bych tuhle nechutnou vládu zbožňovala. Ale co začali, nutno dokončit. Zrovna tak útok na prezidenta. Už mi taky nesedí, ale byl zvolen prý historicky největším počtem hlasů... Myslím, že jsme pod ochranou. Nepovede se nás rozbít.

Půlnoc. Dnes do hajan. Zítra je taky den.

Dobrou noc!