Železniční, pozorovací, dárkový

02.07.2021

Půl deváté večer. Přišla jsem z jahod. Mám misku. Těch mamčiných. Slaďoučkých. Velkých lesních. Hebounké. Utrhla jsem jednu okurku. Asi možná byla nakládačka, ale nepoznám polní od nakládačky. Tak mám z nakládačky polní.

Hupsla jsem pod sprchu, natáhla mamčinu noční košili, zabalila se do heboučkého růžového maminčina županu s velkým fixovým nápisem přes půl zad KONEČNÁ. To zvíře, to stvoření, co si říká člověk, co zničil mamce plno věcí, je nebetyčný kretén. Škoda, že to neví. DD už mi sem asi neleze. Dozví se vše i tak. Přijde den. 

Dnes pátek. Každý pátek si říkám: Dnes odešla maminka. Šest týdnů. Tak dlouho už tu jsem sama. Jenom šest neděl!. Vydechla nad ránem naposledy. Už ji nikdy nenajdu. A další výročí. Týden na to pohřeb. Mami, letí to. Tolik věcí už ti nemohu říct. Vyžalovat, poradit se, potěšit se s tebou. Pochlubit se. Zaplkat si. Jen tak žvandat. A zpívat. A dovézt ti jahody. No, letos nesmím pro borůvky do Polska. To já bych jela, ale mohli by mě chytit. To mi za to teda fakt nestojí. Tak mami, co bys řekla asi na mou okurku? Mamko, sice mě Vesmír připravil, dlouho jsem si zvykala, že tě nemám v domečku. Že ti nemohu kdykoli zavolat. Že jsem omezena systémem. Volat - raději ne. Když jo, tak sis´ telefon nedala na ucho, neslyšelas´mě. Oni to neviděli! Telefon ti na ucho nepřiložili. Tak si s tebou teď každý den telefonuji jednostranně. Je to takové jalové, víc jalovější, než byl skyp. Ale mami, díky za něj. Kdybych - ty vorle, na tuhle nemoc "abychkdybych" si dávám pozor! Tak znovu: Ale pokud bych měla stroj na vrácení času, určitě bych si s tebou skypovala dvakrát denně. V tu mrtvou hodinu, jak jste tam sedívali pod zářivkami od šestnácti do večeře. V tu dobu bych si tě vzala a bavila tě. Mami, já jsem si každý den, každé setkání ukládala do paměti, do očí; vidím pořád naše výhledy do pohádky. Vidím Chloumek, Prašivku, hájovnu s Mařenkou Kuřetovou, mlýn Skořípku. Vidím habřinskou školu... Mamko, chystali mě tím, že mi víc a víc omezovali styk s tebou; ale v ten poslední hovor - mami, mě to fakt v ten den nenapadlo, že je to naše poslední radování. Mami, chtěla bych to vrátit. Nic mě nebaví. Nic se mi nechce. Žiju bez plánu. Živelně. Pozoruji. Jsem odvážná. Šířím osvětu. Znalost zákona. Vidím zkázu. A nemám to komu říct. Ty bys věděla, jak mi odpovědět. Mami, teď tě neposlouchám. Teď bulím. ´Já vím, řekla bys: Nebul! Mami, vydržím to. Jakos´ to vydržela ty. U koše u nohou mi leží naše nová Zrzečka. Tu jsi ještě zahlédla. V koši jí spí čtyři puclíci. Hlídá je. A já jdu činit retrospekci.

Z postele se mi vůbec nechce. Ale jdu do dne. Venku divno. Před týdnem měli lidé na Moravě, ale i v Čechách právě jeden den po radarové zkáze. Tolik škody. Zničené domy, zahrady, životy. Četla jsem příběh od studentů. Zeměpisářka - nepřežila. Je jich prý víc, než těch asi pět, co přiznali. Tak - naladit se. Že bych si jela k Rocherovi pro reproduktorek? Mohla bych se stavit na trhu. Třeba tam budou mít předražené borůvky. Telefon.

- Mami, mám to zaplatit?

- Ne, v žádném případě. Buď hodná a dej dotaz, jestli se nespletli.

Za půl hodinky:

- Mamko, tak Ti moc děkuji. Ušetřilas mně 4600 Kč

O co jde? U Generali měla pojištěné čelní sklo. Bez spoluúčasti. Letos přešla ke Kooperativě. Spoluúčast pět procent. Na ten její koráb je i ventilek za tisíc. Natož sklo. Malá trhlinka se začala zvětšovat. Péťa ji radil, aby k nám nejela. Potká vzduchovou vlnu náklaďáku a sklo se rozsype. Vyměnili. Uplatnila žádost. Pečlivá Kooperativa jí napsala, že na fotkách je maličká prasklinka vidět. Ať se obrátí na Generali. Obrátila. Přijali žádost. Tam na skle neměla žádnou spoluúčast. Postavili se čelem. Vyřídili. A poslali doplatek přes 4600,- Kč. A to je ten náš rozhovor. Spletli se. Nedoplácela nic. Taky jí v tomhle roce nic neprojde. Leze po žebříku jako já. Saturn, velký učitel, prověřuje. Jasně, vždycky musíš obstát, abys mohla vylézt na další šprucli. Na můj vkus je toho ale děsně moc. Kontakty se soudem, policií, kriminálkou, hygienou, odchod maminky, zařizování pohřbu... Dotyk s notářčinými zarouškovanými hysterkami. Vždyť teprve skončil červen. Kolik času jsem věnovala těmhle institucím. Vždycky jsem se dobře obhájila, kvalitně rozporovala. Přišly do hlavy jasné argumenty. Ale je to námaha. Furt se de.

Nemám narozeninový letáček o Yvese. Volám. Slyším příjemný slovenský hlas. Poslala mi do mailu. Milé slyšet slovenštinu. Jo, brání. Nutí. Znásilňují. No, tak nepojedeme k bratrům. Fotím si kód. Dnes se cítím šťastně. Přes skuhrání na začátku. Fakt. Jsem šťastná v srdci. A nebojím se. Jak se člověk cítí, tak to dopadne. :-)

A jedu. Už si nestihnu upravit vlasy. Za deset minut na nádraží.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-02_Kocky/

- Zrzko, pojď domů! Dělej! Honem!

Vrcla jsem ji zpátky do domu ke koťátkům. Jedu. Doufám, že mám starou účtenku. Mám na ni vyzvednout červnový dárek k nákupu. Reproduktorek.

Musím zas zopakovat, že to naše stařičké rakousko - uherské nádražíčko prokouklo. Ty podchody, výtahy, vývěsní cedule s odjezdy... Ale na peroně mrtvo. Žádný stánek, trafika, čekárna. Takové jako nedo. Napůl. Bála jsem se o stařičkou dobovou dlažbu. Zůstala. Jenže teď je šeredná. Hodila by se stylově do c. k. Rakouska-Uherska. Budovu, peron, to nechali běžet. Jako kdyby neustrojili figurínu. Zapomněli ji natáhnout kalhoty. Hlavně že sáčko se šátečkem okolo krku padne.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-02_Do_Hradce_a_zpatky_pro_darky_a_s_darky_-

Na peroně obvázaní. Jdu za pánem na konci nástupiště. Má holou tvář. Prý žije převážně ve Španělsku. Nastupujeme do vlaku. Sedám si za něj.

- Přistoupil!

Odjakživa je mi divné, že se neptají, ale oznamují. Ne - Přistoupil někdo? Ale - Přistoupil! :-)

Abych odvedla pozornost od neroušky a navázala přátelský vztah, vznáším zbytečný dotaz. Všeho do času.

- Prosím Vás, když budu potřebovat stařeckou :-) slevu na jízdné, mohu si ji koupit už nyní, když narozeniny mám až devatenáctého?

- To asi ne.

- A nebo ano, ale sleva bude aktuální až dnem narození.

- Asi ano. Tak by to mohlo být.

- Jste velmi laskav. Děkuji hezky za informaci.

Na odchodnou sladce zaševelil:

- A ještě si nasaďte, prosím roušku.

- Ale podle zákona 240...

- My máme v přepravním řádu...

To je zbytečné mu vysvětlovat, že jejich řád je podzákonná norma zrovna tak jako ty Kenovy vejžblechty. Usmívám se spilenecky.

- Aha, já piju.

- Tak pokud by vám došla voda, my tu máme, můžete si dočepovat.

Ó, laskavý.

Řehtám se. I pán přede mnou drží zavřenou láhev. Hodný pan průvodčí opouští vagón. Oni vědí. A hlavně, tenhle vlak nikde nestavěl. Takže by mě vyloučili z přepravy až na hlavním nádraží v Hradci. Kvůli rozhovoru s ním jsem si nevyblejskla tu zříceninu seníku. No nic. V Hradci v Rocheru mě prodavačky znají. Poznaly mě i po hlase v telefonu, když jsem se dotazovala, jestli musím přijet do konce června.

Narozeninovou kartičku prý teprve dostanu poštou. Ukazuji ji v mobilu. Ale na červenec platí taky 50% sleva na všechno, tak si tu narozeninovou mohu schovat do konce srpna! To je co? A ještě dostávám dárek velkou květovanou plážovou tašku. K ní ve stejné barvě toaletní chladicí taštičku na opalovací krémy. To je absurdní. Deset let na sebe žádné opalovací jedy nemažu. Žiju. Ač bílá kůže, s opalováním musím opatrně, žiju. Měli jsme školení na uvedení řady SKIN. Tehdy mi dr. Paolo Giacomoni, tvůrce řady SKIN CARE, odpovídal na otázku, zda doporučit zákaznici do mrazu místo denního hydratačního na dobu mrazů noční výživný.

- Madam, my jsme tu výživu nevyvíjeli pro Chicago, Japonsko nebo ruskou tajgu; my jsme to tvořili pro pleť ve střední Evropě. Je rozdíl mezi konzistencí voda v oleji nebo olej ve vodě. Olej ve vodě vám v mrazu roztrhá mikrožilky. Ale náš denní hydratační je voda v oleji. Ten smíte používat do mrazu. Pleť nepoškodí. A ten s filtrem bych vůbec pro vaše podmínky nedoporučil, pouze do vysokých hor nebo k moři. 

To jsem si vzala k srdci a náš krém s filtrem vůbec neopužívám, ale ani když jedeme lyžovat do Krkonoš. Tedy má chladicí taštička na opalovací krémy na pláž je mi k ničemu. Ale je krásná. Mám ji. :-)

Posbírala jsem všechny výhody, co mi prodavačky poradily a šupajdila na vlak. Netušila jsem, že mám spoj už na nádraží. Ujel mi před nosem. Viděla jsem ho. Počkala jsem dvacet minut na nový. Sedla jsem si do tichého oddělení. Přátelé, Marienka mi psala, že mé fotky a cesta jsou tajemné jak ten karpatský hrad. Odpověděla jsem, že musím zachovat klid, protože sedím v tichém prostředí. :-) A že až večer. Tak Marienko, já jsem jen jela na otočku do HK. A ani z pátky mi průvodčí snědé pleti vůbec, ale vůbec nic neřekl, no ani nenaznačil něco jako o nasazení. Tak jsem všechny ty panáky s tím tlamolepem - tedy je to nevhodné, ale výstižné - vyfotila. Všude mají zajedujte si ruce ZDE. A postříkejte se jedem TADY. Nikdo toho nevyužil. A na dveřích - pokud nejsi bubákem, tak sem máš zakázaný vstup. Loni touhle dobou, kdyby to šlo, tak by se někteří lidé v jedovatých sprejích i ošplouchli.

Poznala jsem, že Petroušek už byl doma. Vždycky ve dvanáct mi volá. Určo řekl, že se někde staví. Ale já měla v hlavě ty slevy a dárky. Tak jsem si hodila na páru nový brambor, nakrájela na něj sýr, jen se roztékal, dala svůj křen a svou majolku, půl hlávky salátu a chtělo se mi spát. Na papírku úkoly. Ne. Jsem důchodce a povinnosti už jsem za těch pětačtyřicet let splnila.

Venku jsem našla sklápěcí popelníček. Vymyla jsem ho Peťulkovi. Chtěla jsem ho vytřít kapesníčkem z maminčiny krabičky. Když ji škodlivá kjava rozervala poprvé, nebylo mi to nápadné. Pro příště jsem ji vždy pečlivě oblepila ze všech stran izolepou. A věřili byste, že ta odporná mrcha, která pracuje v DD a určitě se tvářila příjemně, že mamce tu krabičku vždycky rozervala? Možná jí i jednu u toho majzla. Že? Mamka si nepamatovala. Ale podvědomě tušila. A třeba jí to chtěla vrátit. A třeba byla agresivní. Co si to můj mozek fabuluje? Když jsem po mamince chtěla, aby si vytáhla kapesníček, no nemohla. Ona nemohla tušit, že v té rozervané krabičce je něco, čím se dnes utírá nos. Ach jo. Světe, polámal ses´! Ono se i to rýnský kolo dá opravit. Ale musí se chtít. Dnes jsem si sundala nálepku ze sklenice medu. Dojedla jsem ji asi před dvěma dny. A zas utkvělá myšlénka se vtírá. Dvě sklenice medu za sebou prý maminka rozbila. Med zachránili tak, že ho přendali do sklenice od okurek a zničili ho v mikrovlnce. My ti dáme, babo, tvá dcera nás tu cvičit nebude. Mělas´med. Dostaneš jed.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-02_V_zasilkovne%2C_darky_-/

- Petroušku, divej, co jsem dnes dostala. A koukej, vyzvedla jsem si v zásilkovně tyhle krásné tašky. Jednu z nich si nechám.

Péťa prohlíží mé dárky obdržené i koupené. Chválí. Líbí se mu.

- Peťuš, koukej. Já jsem včera dovezla do Josefova tomu pánovi do Ampéru žárovičky na stromeček. Aby je někomu třeba dal, až budou shánět. A měl ti tam tolik věcí! Vybrala jsem si prodlužku; pán měl různé počty zástrček a metry. Tak jsem vzala myslím asi pětimetrovou. A představ si, že ta samá o třech i čtyřech zdířkách stála 129 korun.

- On je velmi šikovný. A má přijatelné ceny. To je stará škola. On se vyučil v Eramu. Prodával u Jirouška tam v té elektře na mostě. Jiroušek ho vychoval.

- Jo, Jiroušek, ten mi sehnal světlomodrou pračku za totáče. To byl obchodník! To byla opravdu stará škola. 

- No u něj se vyučil i ten Rosťa, jak šel teď do důchodu.

- Aha, to byl taky šikovný pán. Tak u Jirouška! Kdopak vychová dnešní obchodníky, kteří mi řeknou na shle, jako bychom spolu na palouku husy pásávali.

- No tihle vyučení, oni věděli všechno o sortimentu elektro, uměli poradit. To ti dnešní - ti nejsou vyučení. Oni nevědí, co prodávají. A ten v Josefově v tom Ampéru, on tam má věci, které už jinde neseženeš. Pamatuješ u ETY, jak ti praskala ta spojka? Tak tu on tam má. Prý občas ji někdo shání.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/22021-07-02_Jahody_a_okurka%2C_prvni/

Jsem pozorovatel světa. Mám na to už čas. Dnes jsem toho hodně nakoukala. A na závěr dne jsem zalezla do jahod a načesala plnou mísu. Ty mamčiny. Jak voní! To si nikdo neumí představit - tu vůni. A nesladí se. Není potřeba. Jsou samy tak chutné, slast na jazyku. A mám tu okurku. Hurá!

Jedna hodina. Jdu spát. Zrzka prve zas zamraucala, povzbouzela děti. Vykousala je, omyla, nakojila. A už je rozvalená u mých nohou.

Ono to s tím světem dobře dopadne. Ale ještě nás hodně vytlučou. Je na nás, jestli vypadneme ze hry. Přece se nenecháme vymlátit. Všechno na to ukazuje. Nezapomínejme, že si žijeme svůj svět. A každý si svůj život drží ve své mysli.

Teda - dnes jsem slyšela Mira Žbira:

- Hovorili, že aké si to urobíš, také to máš. Ale koľkokrát som si to urobil podľa seba, no, bolo to iné.

Dobrou noc!