Žhavý a studený

Další letní den pryč. Dopoledne jsem se uvelebila na houpačku a pročítala články na netu. Pod třešní bylo chladno. Přitom do chodu se dával jeden z dalších tropických dnů.

Věci se dějí. Petroušek umí lépe, umí diplomaticky hovořit. Alibisticky ráda na něj přehrávám rozhodnutí a jednání. Račice se mění, ale stále umí sršet blesky z klepýtek...

Po práci za maminkou. Nabaluji ovoce, dobrotky... Krátké setkání se sousedkou přes zahradu.  Vyměňujeme si informace. Petroušek řešil za mě. Na zahradě mezi našimi domy má stavět mladý suverénní pár. Ještě nemají ani projekt, ale už ruší klid, zdí podezdívku... Vrchol je, že si chtějí na sousedovu stěnu bez svolení nalepit plechovou boudu. Zvoní Linda. Loučím se. Jedu.

- Mami, učilas na gymplu V. H.?

- Jasně. Nadmíru inteligentní. Měl dys vadu, psal už před patnácti lety na ntb v hodinách. Děsně škrábal. On mě navedl na Benjamina Kurase a knížku Češi na vlásku. Moc se mu neodhaluj. Chtěla jsem mu dát nějaký kázeňský postih za podvod. Uměl dobře psát. Ale byl líný. Za dú měli napsat stať o stáří, vztahu k starým lidem. Okopíroval nějakou práci o gerontech z netu. Ani nezměnil žlutý podklad, ani se neobtěžoval změnit druh písma; navíc si špatně prošel ukradený text. Zapomněl asi třikrát pozměnit Karlín za Hradec :-) Na netu jsem původní práci našla.

- Pracuje na zastupitelském úřadu v Rijádu.

- On u nás studoval i arabštinu.

Oživuji vzpomínky na (třeba) Václavíčka.

- Jednou mi ukazoval něco na svém ntb. Měl jasný display. Myslela jsem, že mu tam něco svítí. V., my doma máme takový mdlý monitor... Pamatuješ? Koupili jsme jiný. Díky V. jsem přišla na to, že je náš první monitor vysvícený. :-)

Dávná historie. Svět je maličká koulička.

- Mami, tady kde jezdím, tramvaj rozšmelcovala mladou holčinu. Jezdila u Rohlíku. Dvacet osm let. Má tam pomníček, svíčky.

- Tramvaj?Ta prý vtáhne člověka pod sebe.

- To je rozjetý vlak.

Dozvukujeme si, jak se bojíme tramvají. Klušu s košíčkem po schodech k výtahu...

- Teď mě chvíli neuslyšíš!

- Pořád tě slyším. :-) 

Už jsem nahoře. Loučíme se. - Slouží všechny mé oblíbenkyně. To jsem neřekla dobře. Mám ráda všechny pečovatelky. S výjimkami z jiných pater. I dnes jsou tu milé holčenky. Ráda je vidím VŠECHNY. Beru maminku od stolu. Na mističce má úhledně nakrájené měsíčky broskvičky. Bože, děkuji za tu péči. Velký dík!

Na terase parno. Hledám ve skříni letní zástěry, letní kalhoty, letní sukně, letní oblečení. NIC! Mamka nemá nic! NIC! Splavená... V tmavých zimních manšestrácích. Hej, pane řediteli, do prčic, kde to máme?! To je na žalobu! Jen v Čechách může dostat do rukou moc zloděj. 

Povídáme si, pozorujeme sýkorky. Majčinka mě napsala, že rorýsci žijí ve skulinách... Tedy mám jasno. Sýkorečky... Jen jen vyletět. Luštíme.

- Virus nemoci AIDS?

- Cože? Virus na nose AIDS?

Opakuji zřetelně otázku.

- HIV.

- Zabiják?

- Jinak.

- Mordýř.

- Jinak.

- Lotr.

- Mamko, v detektivce se hledá kdo?

- VRAH.

- Římských 1505?

To bude porod, to nedá. Naopak. Vystřelila:

- MDV.

- Teda mami, to seš skvělá. Malá peřina?

- Peřinka.

- Mamko, co jsi mi obstarala do kočárku pro Denisku?

- PLIMO

- Iniciály herce Brouska?

Zas nebude vědět křestní. Omyl!

- OB.

Květulka krmí Boženku:

- Teda, ta jede!

Hotovo. Čtu tajenku.

- Mami, chceš ještě jednu?

- Jo, ať se pocvičím.

Stále mě překvapuje. Její nevím dnes slyším minimálně. Jde sem z jídelny šum TV. Štěbetají tu vlaštovičky. Horší se jí sluch.

- Mami, pojď blíž, ať mě slyšíš. Chemický prvek na Z.

- ZINEK.

- Infekční zárodek?

- KOK. BAKTERIE. BACIL.

- Na tři.

- No KOK!

- Nee.

- Žloutenka je?

- VIR.

Značka bývalé ovocné limonády?

- Nevím. 

- Víš! Mamko, ta limonáda byla skvělá. Měla nádhernou štíhlou takovou točenou láhev. Byla korunková. Stála když ne sedm korun, tak určitě asi tři. Byla moc drahá. Vždycky jsem u paní Röslerové v konzumu žadonila, abys mi ji koupila. A ty z jednoho platu jsi mi ji dopřála. Mamko, ta byla tak hustá, z ovoce. :-)

- OVONA.

- Jo, pamatuješ?

- Pamatuju.

- Maminko, máme vyluštěno. Květulka už si tě vezme. Ještě tě vysadím, abys to vydržela.

- Já myslela, že mě dáš k rádiu.

- K televizi.

- Souhlasí. Parkuji ji v malé jídelničce k TV.

- Já tu nechci být sama.

- Máš tu paní.

Ona ji vůbec nevnímá. Paní sedí rozvalená v lehátku. Něco jim tam lovím. Paní říká, že se nedívá. Nechává se jen ozařovat a debilizovat obrazovkou. :-)  Maminka mi mezitím ujela z jídelny.

- Mami, Jsem si myslela...

- Já chci k lidem.

Na chodbě se tři pečovatelky snaží krmit paní v lehátku. Paní má semknuté rty. Zavřené oči. Nechce. Vím, co si přeje. Ale pečovatelky mají v popisu práce dbát na hydrataci... Nezávidím jim. Jsou součástí systému. Místo abychom nechali lidi volně svobodně odletět, držíme je tu zuby nehty. Mám jediné přání. Až se maminka rozhodne, ať se stane. Hlavně abych byla u ní. Dohodly jsme se, že ji budu držet za ruku. Mamka trpělivě snáší pobyt v téhle realitě... Mami, jsem ráda. Ale dělej, jaký je plán tvého ducha, duše, těla... Ztratím člověka, který mě zná od 19.7.1956. :-) Takový už na světě není. :-)

Doma rychle smočit do bazénu. Vedro. A mně je zima. Voda má skoro třicet dva °C. Mně to nestačí. Obcházím zahradu... Hlavně zalít rajčata. Mají už plody. Díky Lindě; chodí mi sestřihovat listy, vyštipovat výhonky; docela dobrá úroda. Letos nakoupeny různé druhy. Koktejlová, velká, malá, soudková... Vzadu za pergolou - světe div se. První hrozen vistárie. Fialková. Jako měli v DD, než ji ředitel zničil. Asi před šesti sedmi lety mi ji na přednášce v knihovně dala spolužačka.

- Ireno, tady máš vistárii, chceš?

- Chci, ale co je to za klacek?

Asi po třech čtyřech letech jsem jela na chalupu k druhé obdarované spolužačce.

- Svatko, ty máš velkou vistárii. Jak ti nádherně roste. Já jen takový výhoneček.

- Zaléváš ji?

- Ne.

- Tak ji zalévej.

Od té doby jsem holku zalévala. Odvděčila se. Díky :-) Přírodo nebo Svatko? :-)

Sedím na houpačce. Už se skoro setmělo. Obletují mě kamarádi komáři. Balím se do deky. Svět natočil další obrátku... Mírovou... Dík.

Dobrou noc!