Zhmotňování nemusí být vždycky radostné

To byl den! Už se bojím pomyslet na přání. Hned je mi Vesmírem složeno k nohám. Tak rychle to zas nemusí být.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-18-nekonecne-ranko

Dopoledne kliďánko. Na poledne k Eri. Petroušek má volno.

- Tam je vedro. Natřel jsem podhledy. Vypadá to pěkně. Spravil jsem je, aby tam nelítali ptáci.

V duchu si říkám:

- Aha. Tak to bude o víkendu pracovat…

Jedu na dvanáctou k Erice. Ve dvanáct a dvě minutky startuji. Na palubním tabletu se opět ukázal čas o dvanáct hodin a půl jinak. 23:32. Než namířím fotoaparát – naskočil čas reálný. Chybka je v technice nebo ve hvězdách?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-18-ericina-krasavice

Eričina psina dekoruju. Krásná. Miloučká. Ptám se na Quincy. Před dvěma lety odešla. Vzpomenu-li si, jak mi Erika vyprávěla, že už stará pejsina nemohla chodit, ale u veteriny seskočila z auta; vyšla své poslední schody – pláču. Je to jako s lidmi, kteří nás opouštějí. Střídačka. Nová dušička přijde, stará uvolní místečko.

Jedu domů. Stavuji se ve stánku se zeleninou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-18-jahudky

Procházím zahradu. Bují. Petroušek se chystá jí zkrátit kožich. Sbírám plody lesních jahod.

Ve skleníku okukuji okurky. Žofka okukuje se mnou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-18-na-zdravi

Chystám si pozdní oběd.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-18-uhni

Chvilenku uléhám – letos poprvé – do lehátka. Vturánu spím. Nemám dnes splněný plán svých kroků. Ještě vyběhnu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-18-v-lukach

Běžím ven. Fotím. Nasávám vůni lip na promenádě. Obdivuji javor s korunou ve tvaru srdce. V lukách to voní divočinou. Kopřivami, bezy...  Dovoluji si bezové víle natrhat jedny z posledních květů. Na obzoru balon. Ťukám fotky z telefonu na FB. Slyším funění hořáku. Balon se vznesl.

Doma začíná zhmotňování mého přání. Přeji si nový mobil. Jak na to? Zdvihám telefon z dlažby. Lehkovážně jsem se nepokusila ho zachytit před pádem. Nejde mi otevřít. Nejde přijmout hovory. Nedostanu se do něj. Mám tam všechno. Zavřený trezor. Soused mi pomáhá pohnout kartami. Ne. Nejde to. Nabíjím své starší dva telefony. Zjišťuji, že ten předchozí by se hodil, kdyby. Zdržuji se odinstalací telegramu. Hesla. Piny. Do piny! Odinstaluji to a tamto. A jsem v haprdepu. Všechny kody chodí na neotevřitelný mobil. V mailu koukám na Pinterest. Heslo? Mám.

Bankovnictví – jo, použijte kód.. Aha. Tak do banky se nedostanu. OK. Jdu se mrknout na účet Samsung. Kód – to myslí mailovou adresu. Zadávám heslo. Ne? Ale jo. Hodinku si hraju s heslíčkem. Zadávám marně kódy. Ověřte účet. No, to bych ráda. A jak asi? Už jste toho vypatlala tolik, že jsme vám účet na třicet minut zablokovali. A tak to bylo i s předchozími pokusy dostat se semhle, támhle. Mozek dostal zabrat.

Budou tři. Chci chodit brzy spát. V deset.

Budu mít nový mobil. Ano. Budu. A zas se budu snažit dostat se sem, tam…

Krásné. Opravdu hezké je to zhmotňování přání. Nemusí to být tak rychlé. Koneckonců, možná je to příprava na odložení elektronického zdržování. Měření kroků. Nahlížení na FB. Čumění na YT.

https://www.youtube.com/watch?v=odlXDLL7OhY&t=29s

Apropos: Poslechla jsem si na Parlamentních listech rozhovor: Češi se Němcům bránili, nevěřte lžím. Fakta k výročí smrti parašutistů. - Krásné klidné vyprávění o dnešním dni v roce 1942. Nezáleželo našim dnešním přátelům na životech Čechů. Byli to Němci, kteří nás chtěli vyhubit jak mravence. Ti dnešní v EU – jsou lepší?

K atentátu z FB:

Adam Karbaš

Poslední noc v kostele svatých Cyrila a Metoděje (17.června 1942)

Na noční hlídku na kůru kostela nejdou společně Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem, jak bylo předtím zvykem. Jana Kubiše doplňuje Adolf Opálka a Josef Bublík. Ostatní čtyři parašutisté - Josef Gabčík, Josef Valčík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc odpočívají v kryptě kostela. Nikdo z nich netuší, že za pár hodin svedou svůj poslední boj.

Boj v kostele sv. Cyrila a Metoděje se odehrál 18. června 1942 mezi příslušníky SS a gestapa a sedmi československými parašutisty z výsadků Anthropoid, Silver A, Out Distance, Bioscop a Tin. Bitva byla rozdělena na dvě části. Za prvé šlo o obranu empory a kůru kostela třemi parašutisty, jež trvala asi 2 hodiny, za druhé německé dobývání krypty bráněné dalšími čtyřmi. Celý boj trval sedm hodin a stál život všechny výsadkáře – pět jich ukončilo svůj život posledním nábojem, Jan Kubiš zemřel na následky utrpěných zranění po výbuchu granátem, stejně tak jako Josef Bublík, který i spadl z empory. Němci do akce nasadili okolo 800 mužů z jednotek Waffen-SS a 56 příslušníků Gestapa.

Ve 4:10 18. června 1942 začali Němci kostel obkličovat, k úplnému uzavření došlo po 4:25, tedy o více než 10 minut později než počítal plán. První výpad začal ve 4:15. Nejdříve první útočný oddíl, sestávající z asi 15 úředníků gestapa a esesmanů prohledal byt kostelníka, odkud pak vnikl do samotného kostela. Zde na kůru měli hlídku Adolf Opálka, Jan Kubiš a Josef Bublík, kteří záhy zahájili palbu. Obránci měli k dispozici jen pistole (tedy nikoliv samopal Sten, často zobrazovaný v dramatizacích) s omezeným množstvím munice a snad i nějaké granáty. Výsadek Anthropoid byl totiž mimo jiné vybaven 6 ručními granáty Mills, které se nikdy nenašly a nedá se vyloučit, že byly použity při obraně kostela. Útočníci používali samopaly a granáty. První výpad se nacistům nezdařil, měli dva lehce zraněné a nedokázali proniknout na emporu. Němci krátce nato začali do kostela střílet i z oken okolních budov, ale tato palba byla velmi brzy zastavena, neboť tím ohrožovali především vlastní lidi. Následovala vleklá přestřelka, kdy se parašutisté sporadickými výstřely bránili masivní palbě a vrhání granátů ze strany Němců. Útočníci nemohli vzhledem k omezenému prostoru plně využít svou početní převahu a oddíly, jež proti parašutistům posílali, čítaly maximálně do 20 členů. Odpor parašutistů byl zlomen až po dvou hodinách, kdy jim došly náboje. Adolf Opálka si poslední náboj nechal pro sebe. Jan Kubiš vykrvácel na následky četných zranění stejně jako Josef Bublík, který následně i spadl z empory. Došlo sice k pokusu dva z parašutistů zachránit v nemocnici (Gestapo chtělo zajmout parašutisty pokud možno živé), ale jejich zranění byla neslučitelná se životem. Následně byli všichni tři položeni na chodník na rohu ulic Resslova a Václavská a gestapo je pomocí svědků (především Karla Čurdy, Hany Krupkové a Vlastimila Moravce) identifikovalo. Obrana parašutistů byla úporná, ale vzhledem k množství útočníků a jejich výzbroji nemohla mít šanci na úspěch.

Zbylí parašutisté zůstávali ukrytí v kryptě kostela. Ta byla značně rozlehlá a členitá. Ke vstupu do krypty používali parašutisté malý otvor s dvířky, k němuž byl přistaven žebřík. Němci ale zpočátku netušili, že se v kostele nachází parašutistů více. Na stopu je údajně přivedl objev čtvrtého obleku na empoře, který zjevně nepatřil nikomu z mrtvé trojice. Navíc Karel Čurda během identifikace mrtvých sdělil, že ani jeden z nich není Gabčík...

Následoval nátlak na kaplana dr. Vladimíra Petřeka a faráře Aloise Václava Čikla, kteří poté prozradili existenci krypty. Útočníci pak objevili malý otvor zakrytý deskou. Tudy se pokusili proniknout do podzemí, ale byli za cenu dvou zraněných (prostřelené stehno, poškozené oko) odraženi. Následovaly pokusy o vyjednávání, kdy nacisté nutili zajatého Dr. Petřeka, aby parašutisty přesvědčil se vzdát. Bezvýsledně. Odpověď z krypty zněla: "Žádného kněze neznáme." Němci pak do kostela přivedli i Karla Čurdu, který údajně do krypty volal: "Kamarádi, vzdejte se! Nic se vám nestane! Mně se také nic nestalo." Parašutisté na další výzvy odpověděli střelbou a výkřikem:

"Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!"

Mezitím malým větracím okénkem z ulice v západní části kostela Němci do krypty házeli granáty se slzným plynem, ale parašutisté je vyhazovali ven a přidali dokonce i improvizované Molotovovy koktejly. Následovala německá palba do okénka, která však byla záhy zastavena. Poté se Němci pokusili za pomoci protektorátních hasičů parašutisty vyplavit. Obránci však hadice díky dřevěnému žebříku vystrkávali zpátky na ulici a pálili po vojácích. Nakonec jim jeden z hasičů žebřík vytáhl. Nyní již nic nebránilo v zaplavení krypty. Voda však stoupala mnohem pomaleji, než si Němci představovali a zaplavování bylo nakonec zastaveno.

Rozhodující akce se připravovala uvnitř kostela. V oblasti zazděného starého vchodu do krypty byl pomocí výbušnin proražen další vchod. Ještě předtím, než Němci provedli výpad skrze tento nově vzniklý otvor, ozvalo se z krypty několik výstřelů. Boj v kryptě skončil stejně jako boj v horní části kostela: parašutisté si poslední náboj nechali pro sebe.

Jak řekli, tak splnili - nikdy se nevzdali...

Dobrou noc!