Zieleniec v bílém, relikviář v knihovně

Ráno. Tma. Vyklouznu z postele. Péťa už vstal.

- Á, panička už vstala Kočky, běžte domů na snídani. Byly hodinku venku.

Dala jsem si hodinku a kus na všechny ranní práce, rituály, zvyklosti. Navíc mixuji sportovní výživu s sebou po lyžování. Termosku thermojetixu. Tyčinky ke svačině do kapes.

Petroušek nosí do auta přilbu, páteřní chránič, boty, rukavice…

Natahuji L links a R rechts ponožky. Kočky mi jdou z cesty. Šustím kalhotami, bundou. Mourek je odvážný, možná by proběhl ven.

- Kočky, buďte tu hodné. Spěte. Žofko, neper ho.

Když jsme se vrátili, sbírala jsem kočičí chlupy po kuchyni. Tak určitěéé. Žofka ho trápí.

Jedeme. Přichází den. Volá Linda. Jede do Phy.

- My jedeme do Zielence lyžovat.

- V tomhle počasí?

- V tomhle počasí. No. Nebude slunce. Péťa rozhodl dnes, jsem ráda, že jede se mnou. To bychom nejeli nikdy.

Směje se.

Péťa je tak hodný, že předstírá, jak se těší. Jenže má intuice ho má přečteného.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-04-do-zielence

Za polskými hranicemi vjíždíme do Mrazíkova království. Bože, to je nádhera! Podjíždíme pod mohutným viaduktem.

- Peťuš, tady už někde bude ta odbočka. Nezapomeň zastavit víš, tam jak je u cesty Česká republika. :.-)

- To je ještě kus.

Odbočka se přiblížila. Stoupáme nahoru nahoru k Orlickým horám. K Šerlichu. 

- Peťuš, v září jsme se sem dívali ze Šerlichu. A teď sem jedeme ve sněhu.

Parkujeme. Já bych parkovala kousek blíž k pokladně. Péťa parkuje u cesty. OK. Než se zamaskuju, jé! Nejdřív boty. To je pro mě nejhorší bod v radostném dni. Asi na pošesté vklouznu do pravé. Nohu je třeba mít v ose. Jak jsi mimo osu, to nedáš. A můžeš si říkat jako malý Lukášek – jak to říkal pan prodavač? Táhnout k holeni za jazyk a sunout. Jo, sunout. Pošesté jsem to dala. Ó jé! Levou! Ta jde dobře. Dávám si pozor, abych táhla jazyk k holeni a nohu měla v ose. Hotovo. Teď už to bude brnkačka. Sluchátka. Kukla. Přilba. Chránič na záda. Navléci sukni na kalhoty. Postrkat do kapes Lift Off, lesk, kapesníčky, tyčinky. . Kartičku z Černé hory do kapsičky u kalhot. Sportovní výživu nechat v autě. Mám malý bílý batůžek. Termosku s čajem stavím do něj, aby mi z postranní kapsy nevyletěla. Lyže, hůlky, rukavice.

- Máme vše?

Jdeme. Přecházíme přes cestu.

- Jakou mám koupit?

U pokladny bereme na čtyři hodiny. Víc než dost pro nás starce. Jé, jupí! Hurá! Už jsme tady. Jsem v nebi. Lidí zatím málo. Oni se vyspí a přijedou.

- Hm, jak nás sedačky hřejí pod zadkem, viď?

- Hele, ono snad vyleze slunce.

No, ono to s tím sluncem bylo zvláštní. Nahoře svítilo. Dole mlha. Postupně mlha stoupala nahoru. Lidi houstli. Mlha taky. Občas zas nahoře jasno. Nebo jen vršky zmrzlých smrků. Dole šedavo.

- Peťuš, až opadne mlha, pojedeme na vedlejší vlek. Ale chci se orientovat. Nemám ráda, když nevidím po stráních.

V mlze se lyžuje s velkým vypětím. Je hustá. Vidíš lidi jen na pár metrů. Slyšíš je. Nevíš, jestli směřuješ k naší lanovce.

- Podívej se, jaká je fronta. A Češi žádní.

- Nemají peníze. Ono to sem je daleko.

- Není, jako na Černou horu.

- Peťuš, ale fronta je na necelých pět minut. Jde to rychle. Po šesti.

- Co kdybychom šli na pomu? Tam je málo lidí.

Nahoře se zas trefit do dolní stanice.

- Peťuš, mně to ale nevadí. Povrch dobrý,.

Miluji chodit tady v Zielenci čůrat pod ledové závěsy zmrzlých smrků. Dole mají WC. Ale tady jdeš mezi stromy, hned jsi neviditelný. Vracím se k lyžím. Na hůlkách mám bundu. Na zemi batůžek. Chránič… šálku. Všechno zas na sebe neházet. Miluju odmaskování. Zamaskování. Já to zbožňuji. Sníh, smrky, hory, hotely. Od koček už se nehneme. Jsme ve službě. Mám ráda večer vyjet do baru. Pozorovat pohyb dole. Závany větru berou sníh. To už asi nezažiju. Kočky.

Dnes na FB ukázali ty dva hajzly, co umučili kočku v sušičce. Zavřít! Strašné!! Nepochopitelné. Zlo. Parchanti. Kde byli rodiče při výchově? Málo je doma řezali. Protože zákon!

Jedeme na čaj, na kafe.

- V poledne pojedou všichni na oběd.

- A rozejde se mlha.

Jsme naivové. Lidí hodně. Mlha hustá. Tak si to ještě asi dvakrát třikrát vyjedeme. Nahoře je jasno. A k autu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-04-odmaskovat-vyziva-domu-obed

Sportovní výživa. Odmaskovat. Jedeme mlhou mezi bílými hradbami. Stromy se prohýbají pod tíhou silného ojínění.

Směřujeme na oběd. Ještě máme někomu koupit nějaké cigarety. Péťa dostal pět tisíc. Splnil úkol. Je to prý hnůj. Nemá to rád. Ale někomu to nevadí. Lidi prý sem jezdí na nákup. Budou zdražovat o dvacet korun. Povídal trafikant. A u nás o šest. 

Tropical. Majitel nese jídelní knížku.

- Ne. My máme vybráno.

Přichází jeho dcera::

- 66. Jednou s hranolky, jednou s německými bramborami. Sladké víno. Birell.

Dcera majitele nese předkrm. Je krásná. Vypadá jak Japonečka. Během chvíle nese jídla.

- S kroketami?

- Ne. S německými bramborami. 

- Mně to nevadí.

 - Ale odsouhlasil jste mi to.

- Nevadí. Mám ráda i krokety.

Platíme. Jezdíme sem dekády let. Jsme tu spokojeni.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-04-pust-me-ven-zofie-me-pere/1703132133

Kočky čekají. Sbírám chuchvalce chlupů. Tady se asi kočkovalo. Mourek chce ven. Svoboduuu!

Na půl šestou mě Petroušek veze do knihovny. Nemám žádné kroky. Celé dopoledne jsem se dřela na lyžích. Ale kroků šestnáct set. Poklušu z knihovny pěšky. Tělo si zacvičí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-04-relikviar-sv-maura

Zástupkyně kastelána z Bečova nad Teplou sedí ve své kanceláři. Začíná přenos. Vypráví o původu relikviáře. Relikvie jsou ve velkém balíčku a v něm jsou zabaleny váčky s ostatky. Ale jen se věří, že to patří svatému. Protože místo Maura tam může být kousek pánevní kosti vykazující porod, tedy ženské ostatky.

Relikviář si na počátku 13. století objednal benediktinský klášter z Florennes, který se nachází na území Belgie. Roku 1838 poničený relikviář odkoupil tehdejší majitel bečovského panství Alfréd de Beaufort-Spontin a na své náklady jej nechal opravit. Zde relikviář přežil další dějinné zvraty včetně obou světových válek a následně i setrval.

Totiž majitel Bečova byl v NSDAP. Prý byl hodný. To mi připomíná, jak jsme na podzim na vlastivědné vycházce šli po stopách německých domů. A nějak přišla řeč, že jednu paní odsunuli do Magdeburgu. Pronesla jsem:

- Ale to byli východní Němci. NDR. Hodní!

A někdo poznamenal:

- Ano, ti stříleli jen do vzduchu.

Páníček musel na starém hradě vytvořit lazaret a označit ho. Vlajka s hákovým křížem visela na věži, na stodole, všude. Tedy odsun.

Jenže předtím si relikviář zakopal v kapli pod podlahu. Tam zničili nějaký středověký hrob. Na to se přišlo až…

Vyvlastnění se nevyhnulo ani majetku Beaufort-Spontinů. Poslední šlechtický majitel bečovského sídla Heinrich Beaufort-Spontin před vystěhováním ukryl relikviář do zásypu pod podlahu hradní kaple, kde zůstal v tichu a téměř i zapomnění po další čtyři desítky let.

Detektivní příběh začíná

Psal se rok 1984, když se objevil jistý obchodník z USA, který se představil jako Danny Douglas. Začal u tehdejších institucí vyjednávat o odkoupení blíže neurčené historické památky, která se měla nacházet na území tehdejšího Československa.

Tady se vrátíme trochu proti běhu času, abychom si objasnili osud rodu Beaufort-Spontinů. Heinrich zemřel v roce 1966 v Rakousku, o získání relikviáře se nikdy nepokoušel. Jeho syn Fridrich po tehdy komunistickém Československu žádal o vydání rodinného majetku. Neúspěšně.

Až další rodová generace, Heinrichův vnuk a Friedrichův syn Christian začal podnikat vážnější kroky k zisku ukrytého relikviáře zpět do rodinných rukou. V roce 1982 si přijeli "obhlídnout situaci" jeho teta s manželem. A protože do Vídně přivezli povzbudivé zprávy, tak Christian najal onoho "tajemného" rakousko-amerického obchodníka a lovce pokladů Douglase, aby relikviář vyvezl zpoza "železné opony".

Vyjednávání a v jejich případě hlavně pátrání po "blíže neurčené historické památce" se účastnili také kriminalisté, jejichž úkolem bylo zjistit, o jaký předmět má obchodník zájem a následně i kde se může ukrývat. To všechno samozřejmě pod časovým tlakem, kdy socialistické instituce pozvolna a s náležitými průtahy chystaly smlouvu o odkupu a následném vyvezení nespecifikovaného předmětu k podpisu.

Titěrná práce, při níž vyšetřovatelé získali několik indicií, je dovedla právě na Bečov a právě k relikviáři. Zde došlo k prohledávání celého bečovského areálu a k jeho objevení. 5. listopadu 1985 v podlaze objevili skvost, který byl ale značně poškozen. Po vypracování expertizy byl relikviář ohodnocený jako památka s nevyčíslitelnou hodnotou a jeho vývoz z republiky byl zakázán.

Restaurátorské práce na 11 let

Relikviář byl dlouhá desetiletí uložený v absolutně nevhodném prostředí, proto došlo ke značnému poškození, a tak bylo potřeba zahájit restaurátorské práce, které trvaly 11 let. Relikviář dostal na starosti Státní úřad památkové péče. Byl před ním nelehký úkol, kdy si restaurátoři museli osvojit zapomenuté zlatnické techniky a zároveň využívat i nově vytvořené postupy. Práce byly dokončené v roce 2002. V současné době je relikviář sv. Maura vystavený na zámku v Bečově nad Teplou v jeho Pluhovském paláci.

Ten obchodník musel v listopadu 1985 nečekaně do Ameriky. Podpis smlouvy, že stát dostane 250000 dolarů se odsunul. Podle indicií věděli, že ta věc je velká tak a tak. Pán měl zamluvený salonek 20 km od Bečova. Určili pár míst k hledání. Nakonec v Bečově hledali přístroji na dvoře… Padal sníh a déšť, přesunuli se dovnitř. Začali v kapli. V kapli si všimli, že dřeva podlahy nelícují, jak by měly. V místě, kde to písklo, začali kopat. Nepřivolali archeology, aby nezdržovali. Čas podpisu se blížil… Kopali lopatami. Vytahovali sošky…

Místo dubového dřeva se na nový použilo dřevo z ořechu. Zlacenou filigránskou práci opravovali dva lidé jedenáct let. Relikviář převáželi, aby ho někdo nevzal po různých místech. Poprvé ho vezli ve staré dvanáct set trojce… Nenápadně.

Vyklubala se nádherná práce. Doktorka restaurátorka zemřela. Snad na vlhké prostředí, v němž relikviář restaurovali.

Dovětek – pod podlahou našli i láhve s vzácnými víny a koňaky. Paní líčila, jak jemnou jehlou vpíchli nějaký plyn, vytáhli vzorek a jehlu. Plyn zabránil oxidaci vína. Korek se zatáhnul. Kontaktovali výrobce originálního vína, existuje ještě… Přezátkování. No, hodnota vinné sbírky je 100 000 000. Nepletu se? Nepletu. Za láhev až 750000!

Unikátní sbírka archivních vín a destilátů, objevená v roce 1985 pod podlahou hradní kaple v Bečově nad Teplou, má nevyčíslitelnou historickou hodnotu, přičemž cena jednotlivých lahví byla odhadována až na 750 tisíc korun. Tento "tekutý poklad" pochází z let 1890–1910 a patřil původním majitelům panství, rodině Beaufort-Spontinů.

• Složení pokladu: Zahrnuje velmi vzácná vína, např. Chateau Mouton Rothschild, italská vína, archivní koňaky a likéry.
• Stav a hodnota: Ačkoliv byla láhve uloženy v nevhodných podmínkách pod podlahou, mnohé z nich byly při degustaci v roce 2016 uznány za pitné a vysoce hodnotné, i když se jedná spíše o sběratelský unikát než o zboží k běžné konzumaci.
• Objev: Poklad byl nalezen ve stejné době a na stejném místě jako slavný Relikviář svatého Maura, který je po korunovačních klenotech druhou nejcennější památkou v ČR.

Je čas. Jsem krásně unavená.

Dobrou noc!