Žiju

Asi těsně po sametové taškařici, nebo že by to bylo už v roce 68-69? Ne, bylo to podle tiráží hned v roce 1990 mi maminka koupila maličké knížečky pana Škutiny. Prezidentův vězeň, Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu a další. Mamka byla vodnářka. Opravdu typická. Šířila vzdělání. Lila ho na svět z nádoby plné vědomostí. Uměla se rozhodovat. Někdy možná smutnila, ale vždycky si věděla rady. Pomáhala mi, když jsem se dostala díky své otevřenosti do nebezpečí s komunisty ve vedení školy. Byla jsem mladá, divoká, ostatně jako i teď. Jen už ne mladá. Nesnáším lži, podvod, nespravedlnost. Ve své naivitě věřím na spravedlnost a poctivost. Kdyby tu byla mamka, pomohla by mi ještě i dnes. Moudře uměla vyhodnotit životní situace. Když mě můj manžel podváděl, já to samozřejmě nevěděla. Svěřila jsem se, že je zlý. Zamyslela se:

- Ten má zas nějakou ženskou.

- A měl.

Nevyčítám. To už je pryč. Přijímám jako skvělou školu pro další život. Jen dokládám, jak mamka byla nejskvělejší rodič, průvodce, rádce. Abych byla upřímná, do třiatřiceti jsem se vzpouzela, ať se mi nemíchá do života. Jenže! V Kristových letech jsem zjistila, že mamčino řešení vždy vyjde. Moje – ztroskotá.

- Mami, jak je možné, že vždycky to po tvém je správné? A to moje nevyjde.

- Životní zkušenost, koníčku.

Koníčku. Když jsem jí pomáhala udržovat rovnováhu při přenášení dlouhatánského dřevěného žebříku, vždycky mi ho postavila v rámci mé nešikovnosti na nohu. Na mou nohu. Jen jsem vyjekla. 

- Nemáš tam tu nohu nechávat, koni!

Měla pravdu. Tak tak jsme žebřík unesly ve vztyčené poloze; já jen přidržovala a držela stabilitu. Mohla jsem tu nohu uhnout. Xkrát se to stalo. Pak už jsem zůstala ne koněm, ale něžným koníčkem. Tak mi říkala až do smrti. Maminka moje drahá, jedinečná, nenahraditelná. 

Charaktiristika vodnářů jak ušitá mamku. Stvořili ji podle šablony:

originální, nezávislí a svobodomyslní vizionáři, kteří milují inovace, změnu a mají silné humanitární sklony. Jsou inteligentní, komunikativní, přátelští, ale také občas tvrdohlaví a odtažití, s nekonvenčním pohledem na svět. Cení si přátelství, svobody a neomezenosti, nesnáší rutinu, předsudky a omezování, a často se věnují ideálům a pomoci druhým.

Díky mamce a knížkám od ní jsem hned od roku devadesát začala sledovat politiku, vnímat nespravedlnosti temných padesátých let… V době, kdy maminka už onemocněla, jsem pokročila v odkrývání závěsů a rozkrývání opon dál. Opovážila jsem si přečíst o Havlovi, jak seděl na klíně nějakému SS zvířeti, jak miloval německé vojáky, jak v Lucerně byly byty pro SS, jak Havlovi pořádali večírky pro SS s děvčaty. A taky hony pro ně… Došlo mi, že první prolomil Benešovy dekrety, když si vrátil Lucernu. Mamka to načala, ale bylo potřeba jít dál a převracet myšlenky, názory, informace. Číst, studovat, poslouchat… Tam vzniklo mé motto: Nechci umřít blbá. Bohužel, toto motto nemají třeba silové složky, které jsou nabouchány zákony a paragrafy, jak skolit obyčejného člověka v souladu se zákonem… Mami, tam je nebezpečí třesku. To jsi mi zapomněla sdělit. Neva. Přišla jsem na to sama. Pozdě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-17-skutina

Proč jsem si vzpomněla na Vladimíra Škutinu právě dnes? Rozevřela jsem si v mailu včerejší Epoch Times. Moudro dne:

Slova moudrosti

––––––––––––––––––––

"Svět není ukončená věc."

– Vladimír Škutina

A dnešní motto dne vlastně navazuje:

Slova moudrosti

––––––––––––––––––––

"Existují tři mimořádně tvrdé věci: ocel, diamant a poznání sebe sama."

– Benjamin Franklin

Ráno se probouzím. Poslouchám do uší nevypnutou mp3. Sidorovova. Bože, to je perla! To je zázrak. Informace, které se va škole neučí. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-17-nez-vybehnu-do-luk

Buší mi srdce. Sahám si na něj. Uklidňuji ho. Zase jsem si vzpomněla na středu. A dnes zas poběžím do těch luk. Stresující míjet místo, kde mě málem skolili jen proto, že jsem jako živý člověk odmítla papouškovat identifikaci. Chlapci jednali v souladu se zákonem. 

Rychle vstát. Odpoutat se od bušení. Zapomenout. Jdu do dne. Kočky už dostaly. Petroušek mi napsal, že jsou venku, že jsou nakrmené. Že i on se o sebe postaral na svačinu… Že praskla voda v nemocnici. A že šel zase zachraňovat. To vím, vždyť mi to přišel říct do postele. Jsem zvyklá, že zachraňuje. Ale mám přání. To mi splní. Aby už nikdy nešel zachránit jisté konkrétní debily.

Snažím se co nejdřív vypadnout.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-17-pohyb

Sněhu rapidně ubylo. Poprvé co tu běhám, jsem si odepla běžky a do poloviny kopce ledovatku sešla. Od poloviny jsem to sjela rovnou na pole. Malou loučku jsem objela třikrát. Vždycky v nové a nové stopě. Pak jsem podjela most a objela jednou velkou louku. Ať už začne mrznout! Ať ještě nasněží, prosím! Sedmnáct dnů den co den běžím, dýchám, pracuji na sobě. Hlavně nesledovat, jestli někde někdo škodí přírodě, dělá nepravosti. Ne. Už nikdy! Poučena!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-17-od-petrouska

Běžím domů. Sportovní výživa. Petrouškovi jako předkrm chleba, tlačenka, cibule. Budu dělat křen s jablky. Než ve skládku proberu shniláky, oloupu jablka na křen, na kompot… Brambory na páru… Jé, obědváme pozdě. Proto dostal předkrm.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-17-kren-s-jablky-a-zelim

Servíruji zelí, jitrnici od majitelů horské krávy Maliny, křen s jablky a zbytek hlavičky zelí. Navíc ještě jablíčkový kompot s ananasem. Na stole tulipány. Od Petrouška. Je ustaraný ze mě. Prý vzdychám. Vůbec nevím. Tak vzdychám. Prý nesnesu křivdu. No, to nesnesu.

Poslouchám další kapitolu ze Sidorovovy knihy. Uniktání. Na chvilku usínám. Zatápím. Petroušek se vrátil z kotelny.

- Peťuš, ty miluješ práci, viď?

- Miluju. Já bych nesnesl ležet doma na gauči. To bych neuměl.

https://www.youtube.com/watch?v=JvWAPQWjo6E&t=3300s

Večer si dávám ifno o Stalinovi. Ano, vím. Taky mu udělali už v 50. letech zlý obrázek zabijáka. Vychovávali ho volchvové. Dnes jsem zrovna poslouchala o žrecích v Sidorovovi… Měl intuici. Plány. Čeku řídili Angličani. Proto byla tak krutá. Tolik krve. Stalina odstranili. Nainstalovali blba Chruščova. Ničitele. Amerikánce.

Jana Kiara (Dagmar Kolářová)

https://www.youtube.com/watch?v=JvWAPQWjo6E&t=3300s

Pod vysíláním

J. V. Stalin - kontroverzní postava světových dějin. Pohled v kontextu dějin, ne jen školních učebnic. Souvislosti, které jste možná tušili, a které vám dokonale dokreslí chybějící střípky skládanky uměle vytvořených novodobých dějin. Zveme všechny badatele ukrytých skutečností, které se uchovaly na dně trezorů a zapovězených archivů. Jana Kiara pro nás objevuje informace přímo z ruských zdrojů, které měly být před světem pohřbeny navždy. Jana Kiara - neúvnavná badatelka ztracené historie: Čtení Jany Kiara na jejím YouTube prameni poznání Sidorov - Chronologie vývoje dějin lidstva:

Snad jsem se sebe setřásla spleen, zklamání ze světa, nespravedlnost a křivdu. Dostala jsem pochvalu, když jsem se od středy usmála:

- Vidíš, takhle ti to sluší. Už se netrap. Vzpomeň na nemocné… Raduj se. Jsi zdravá!

Pravda. Jde se dál. Nic jsem neukradla, nikoho jsem nezabila, jen jsem ve stresu a obrovském strachu, děsu, úžasu pronesla do vzduchu pro sebe nahlas větičku: Polibte mi…

A co?

Hlavu mám na krku. Žiju. Zítra jedeme na oběd.

To mi to trvalo. Netušila jsem, že tak silná a tak křehoučká.

Dobrou noc!