Zítra 99

Neděle. Petroušek pracuje. Vstávám na mě brzy. Chci v osm vyběhnout do luk. Nakonec je to po deváté.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-25-dvacaty-paty-den-do-luk

Venku náledí. Zdolávám skluzavku do luk. Ach, kdyby nasněžilo! Je leden. Nechce se mi balit běžky, boty, hůlky do auta a popojíždět výš. To raději sbalím sjezdovky a pojedu lyžovat. Petroušek nerad. A letos je to poprvé, co jsme ještě od Vánoc nebyli. Tak zas pojedu sama. Jde jen o poprvé. Na Černou horu bych chtěla jet s ním. Kolik kopců jsme zdolali. Benecko, tam jsme jeli asi před pětadvaceti lety. Školní autobus jel pro výcvik. Nás vyklopil na místě zvaném Šachty. Celý den jsme lyžovali. Odpoledne přivezl novou várku dětí na kurz. Nás vzal zpátky domů. Orlické, Krkonošky. Jiné hory neznám. Ale sjezdovek hodně.

Na poli ještě bílo. Cítím pod nohama měkko. Ještě to drží. Běžím sedm louček. S přehledem. Bez funění. V rytmu. Raz dva raz dva. Ještě to jede. Od železničního mostu vidím přicházet pána. Volá na mě, jestli to jede. Jede. To je ten pán, který se mnou běhal před týdnem, když ještě krásně mrzlo. V době, kdy traktor "uklidil" větve nad led řeky.

Domů. Mám splněný denní limit. Pětadvacet dnů každý den. Běžím nahoru. V polovině kopce si odepínám běžky. Našlapuji na zelená místečka. Dvě hodinky osvěžujícího proběhnutí. 

Dívám se na radar. Už bude nad nulou. Pršet. Nenormální. Je leden. 

1.WEFElity Světového ekonomického fóra otevřeně připouštějí, že do atmosféry jsou rozprašovány chemikálie, které mají ochladit planetu, a dokonce i do potravin. Jeden zasvěcenec připouští, že většinu těchto operací provádí armáda a provádí je potichu a za zavřenými dveřmi. James O'Keefe se na Světovém ekonomickém fóru v utajení zachytil na kameru úředníky, jak se přiznávají k tomu, co bylo dlouho považováno za "konspirační teorii"."Hodně práce ve skutečnosti pochází z armády," přiznává jeden. "Dělají to pořád – a je to vlastně docela levné."  

V Davosu si prý povídali, jak je to levné. Cákat na lidi. Vždyť si to sami platíme. A už to není konspirace. Dnes jsem četla u Radovana Dlúhého, už se to oficiálně může říkat. Vlastně – je to zastínění sluníčka. A pěkně jedovaté. Některé jedy se prý drží na obloze i rok. To mě překvapilo. Ani se mi nechce věřit. Přece zaprší a je to dole. Dnes obloha nizoučká, šedá, špinavá, hnusná. Ti s depresí asi berou prášky. Hrozí nebezpečí spadnutí oblohy do pole. Mě se to netýká. Je mi to jedno.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-25-dlouho-se-chystam-na-strudlik

Nalít do svalů výživu. Vysvléct mokré. Co nejdřív? Pro Petrouška mám knedlíky ze včera. Sobě krájím hranolky z celeru. Zbytek krůtích prsou. Kousek vyloudil Mourek. Jablečný kompot. Ze skládku beru jahody s třešněmi. Z odřezků z hovězího, které kupujeme kočkám, vařím hovězí vývar. Moc dobrý. Zeleninu kořenovou. Běžím na zahradu vytáhnout pórek. Nejde. Je zamrzlý. Vyřezávám ho co nejhlouběji ve sněhu ze zmrzlé země. Cibuli, česnek. Otroci si snědí odřezky, kočky maso. 

Znovu běžím do skládku pro můj masox. Bez konzervantů. Vlastně konzervant je sůl. Své špaldové nudličky. Ve skleníku jsem našla celerovou nať. Mám tam celírek. Přežil. Hutný vývar. 

- Tady to voní! Polévka!

- Peťuš, měla jsem starost, abych pro tebe měla dost knedlíků. Uvařila jsem polévku.

- To seš hodná.

Obědváme. Každý to své. On ovocné knedlíky. Já celerové hranolky, krůtí maso. Oba kompot. Přihodila jsem do něj pár kuliček zvadlého hroznového.

Pozoruji Petrouška. Jí s chutí. Mám radost.

- To byl dobrý oběd!

- Petroušku, ještě upeču štrúdl.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-25-dlouho-se-chystam-na-strudlik

A upekla. První noha ukázková. Druhá se mi nevešla. Zvlnila jsem ji. Třetí noha tak tak.

Okýnko u kamen se blyští. Jdu zatopit. Mourek i Žofinka pendlují dovnitř ven. Teplo domova. To miluji. Svíčky. Oheň v kamnech. Byliny na plotně. Kopál. 

Pracuji se Zapperem. Poslouchám u toho Petru Nel Smolovou. Klimbám. Ale elektrody držím pečlivě. Program škrkavky. Cítím na těle změny. 

Včera jsem slyšela, že FB vytvořila CIA. Nebo četla? Že to je čertovské dílo, to je. Nevidíš, jak se na druhém konci lidi tváří. Můžeš se přečíst, jako splést, a vyjedeš na někoho. Pak si všimneš třeba čárky v souvětí nebo špatně pochopeného slůvka.

Na druhou stranu – andělské dílo. Rozděluje, rozeštvává, ovlivňuje náladu ve společnosti, ale i spojuje lidi, kteří by se nikdy nepotkali. Asi před deseti patnácti lety jsme v Atlantisu u přehrady v Brně na školení Herbalife mohli přijít o hodinu dřív do sálu a seznámit se s FB. Šla jsem. Nějak začít musím. Pamatuji si, jak jsem se kroutila.

- Tam já nikdy nepůjdu. Připadám si, že se veřejně svlékám do naha.

- Ireno, mně to taky tak připadá. Ale neboj. Zvykneš si. Zaplatíš si cílenou reklamu. 

A zvykla. Nejprve jsem si platila reklamu. Moc nefungovala. Netušila jsem, že když mi FB vytkne v reklamě chybu, musím ji opravit. Totiž nepoužívám pokud možno modální slovesa. Chybu jsem nenašla. Neopravila jsem, myslela jsem… Nadosmrti nesmím. Aspoň ušetřím. Trhni si, fejsbůku.

Přešla jsem na jiný prohlížeč. Z něj chci přejít na YT. Přihlaste se. Heslo! Linda vždycky říká, že lejno kleslo. Ale Petroušek, ten říká:

- Mluv! 

- Heslo! 

A hned si odpovídá:

- Partyzán!

Zkouším varianty hesla. Pak mě napadlo se na to vykašlat. Vstoupila jsem na YT jinudy. To oni potřebují. Zastrašovat. Zaměstnávat mysl. Aby lidi neměli čas. Hesla, kódy, piny. Aby se klepali strachy. Zas už je nějaká hrozba netopýrem. To už tu bylo. Co tam máte dál. Strašíme! Bojíme! Já ne. Nebojím!

Tak – k FB. Jdu se mrknout do pošty. V poště mi přišlo upozornění od MyHeritage: Zítra bude mít Věnceslava Konečná 99. narozeniny. Popřejte jí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-01-25-zitra-99

Zjevily se mi fotky na FB. Ubrečené oči. Duše věděla, že se blíží maminčin konec. Ukazuji jí Zrzečku. Místo abych ji obveselila, uklidňovala ona mě. Nesměla jsem za ní. Ukazovala jsem jí fotky. Hodně lidí jí přálo. Předčítala jsem gratulace. A pak do toho zas přišla hlídačka – končíme, končíme. Nemravné. Strašná doba. Kolikrát maminka neměla zuby. Jednou je měla vzhůru nohama. Nepochopím. Zuby vzhůru nohama. I přes skyp jsem to viděla! To bylo v době, kdy je strašili v kosmických mundůrech. Ješiši, na to nechci vzpomínat. To bylo neštěstí.

Maminko, zítra to bude devadesát devět let od Tvého prvního nádechu na světě. Poslední byl 21.5.2021. Nebo 21.5.21. Palindrom. Mamko, zítra budu vzpomínat. Všechna tvá vyprávění mám v srdci. Dnes i v hlavě. Chce se mi napsat – všechno nejlepší. Jenže – kde seš? Kde tě mám? Dere se mi vzpomínková větička, když jsem tě někde našla – v jídelně, na nádvoří, jednou jsem za vámi jela do hospůdky U Legionáře a ty ses´  vždycky tak rozkošně divila:

- Jaks´ mě tady našla?

A já suverénně odpovídala:

- Mami, tebe najdu vždycky a všude.

Netušila jsem, jak hloupá jsem. Protože tě už nikdy nenajdu. Už nikdy tě k sobě nepřitisknu. Už nikdy si nevyfotím tvoje ručénky. Mami, nemám poradce. Mami, jsem na ten svět úplně sama. Bylas´ moudrá až do poslední chvíle. Umělas´  mi vždycky všechno vysvětlit, v klidu, poradit. Jsem tady. Čekám tě.

Dobrou noc!