Zítra něco koupím. Pod dvacet melounů :-)
Zítra něco koupím. Kdo to říká?
Ráno. Mám si mýt vlasy? Mám žehlit? Mám upéct bagetky? Co mám? Jsem tu sama. Mám klid. Petroušek v rachůtce.
Dobře. Zlidštit. Vlasy. Nemám čich. Ne, mám určitě zalitý nos rýmou. Od minulé soboty se stále ještě vymaňuji z otravy. Věřím v to, že nám nasypali fluor a těžké kovy... Nic jsem nechytila. Viry neexistují. Překonaná lživá nauka - virologie. :-) Má imunita zapracovala skvěle. Dva dny jsem tělo položila do postele. Pak přišel kašel z průdušek. Vychrchlávám týden jedy. Čichám ke kočičímu žrádlu. Nic. To je přece pach jak hrom. Nic. Čichám, čichám... Nic. Beru mleté kafe. Maličko. Malilinko cítím. OK. Tak trošku tam něco zbylo. Mixuji koktejl. Jo takhle! Ono je to propojeno s chutí. Aha. Heleme se, tak po týdnu bez čichu a chuti. Dobře. Znovu čichám ke kafi. Očichávám intenzivní vůně. To se má. Probrat čichový nerv co nejdřív k činnosti. Jdu na ruční mýdla. Mám ráda skořicová. Něco slabého cítím. OK.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-03_Bagety/
Peču bagetu. Před polednem Petroušek.
- Ó, tady to voní!
Aha. Tady to voní. Hm, tak ono to tu voní. Bagetky provoněly dům. Jen mně do nosu nepřišly.
- Lindi, prosím tě, tady jsem vyřadila hezké knihy.
- Jj, mami, nafotím je do knihobotu.
Kočenky krmím s láskou a péčí.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-03_Mourecek_dostava_dietku_a_nese_to_ovoce/
Mourečka se mi podařilo zhubnout. Vezmu-li loňské koňské výživové dávky, plus to, co sežral na noc ježkům... Takhle ne. Ježky nám vyhnal. Byly tu dvě rodiny. Odstěhovaly se.
- Tak pojď! Mourek!
Nesu mu na původní místečko krmení Micicindy a Zrzečky.
- A Zrzečka!
Klečím u ní na dlažbě. Čekám, až se nasytí. Zapichuje nejprve čumáček do granulek. Pak zobne kapsičku. Znovu granulky. Pár bonbonků... Mourek ten okamžitě sjíždí kapsičku, granulky si občas nechá ke svačině.
Tak jsme se dnes vypravili na výlet. Kupujeme nemovitost. :-)
Nejprve se stavujeme na rychlý oběd. Šporkův mlýn na břehu Labe jsme si letos docela oblíbili. Rychlá obsluha. Milý nájemce. Všechno si dělají sami. Obalují sýr. Vytváří si svou majolku.
- K pití?
- Iršaj.
Víno irsai jsem poprvé pila letos cestou z hor. Moc, ale moc mi chutnalo po květinách. Něco jako bon pari kdysi, kdysi dávno. To ještě bon pari voněly opravdu přírodními esencemi.
Oběd je tu. Chutná mi. Chuť je mělká. Připíjím víno.
- Hele, normálně bych ho nechala odnést. Ale ne, že?
- Mami, ty ne! Dnes ne!
Řehtáme se. Chuť v mém případě dnes je na povrchu a dole cítím vodu, naředěnost. Kde je moje víno! Nedávám si automaticky druhou skleničku, jak je mým zvykem. Ne. Dnes ne. Dnes já ne!
Petroušek platí. Jedeme pokoukat pár domečků. :-)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-03_Jedeme_nakupovat_s_vyhledem_na_hory/
Jedou tři páry očí! Jedeme se podívat, co by se nám tak líbilo z nemovitostí pod horami. Lidi se teda pozbláznili, to jednoznačně. Navyšují ceny svých domů z roku na rok o dvě stě tři sta procent. Jo, lidi! Když prcháte ze své luxusní prvorepublikové vily jen proto, že je vytápěna plynem, pak nelžete, že je váš čtyřletý synek osamocen a že mu děláte taxikáře. Jako kam? Do školy ne. Na kroužky - na jeden? Na dva? Ne, ne. Plyn. Co je tu ještě za zradu? Nebojte. Přijdeme na to. 13.900 000 továrnická vila z 1. rep. Krásná. Opravdu se mi v ní líbí. Koupená před pěti šesti lety... No, uvidíme. Hezká. Ale cena ve zdejším regionu nereálná.
Jedeme dál. Na obrázku to vypadalo tak hezky. 6 642 000. Už 245 000 slevili. Božínku, to je kůča. Neudržovaný pozemek. Das ist hrůza. Džungle. Pozemkem pod domem protéká potůček. K bydlení? I můj čich cítí zatuchlinu. Džungle pod domem. Původně hrázný domek. Přístavba. Strašné. Z moderní koupelny jde vlhkost. Vstoupíš do domu, a už jsi v zahradě. Tunel.
. to - Voda pod domem to není terno.
- To je léčivé.
- Jo takhle. Mám jiný názor. Spát v domě na tekoucí vodě, ne, to bych nechtěla. To není hausbót.
- Vidíte, pokoj je prostorný.
Co to povídá. Vždyť je to špeluňka. Nahoře tři ložnice - ale průchozí. V té prostřední postavená postel s medvědem, židle. Asociuje mi to průchozí stodolózní jídelnu v DD. Místnost musí mít dveře. Ukončení.
- A tady je k domu náčiní pro včelaře.
Hm. A chalupu, a chalupu, dostane od táty. Tati, ale já ji neéééchci! Pryč odsud. A to na ty včely si nechte.
- My se vám ozveme.
Větička z konkurzů. V překladu - ty vorle, ani náhodou!
Jedeme do dalšího domu. Víkendová chaloupečka za šest milionků. Krásná. Ale podmáčená, plesnivá. Na omítce skvrny od plísně.
- Ne, ne . To není plíseň, to tam někdo nacákal fleky. To jsou jen fleky na omítce.
- Tady zatéká těmi střešními okny.
- Ukažte? To jsem si ani nevšimla.
- A co tohle?
- To tam je už tak patnáct let, nevím, co to je.
To je plesnivý větráček. Jedna místnost naprosto zrekonstruovaná.
- Proč?
- Ona tam tekla voda.
- Jaká voda? Tady není záplavová oblast.
- Praskla nahoře hadička u WC.
- Jo takhle.
- Taková malá, plastová, víte?
Paní je sympatická. Přes cestu třicet let nepoužívaná továrna. Na jejím komíně zdroj wifi vysílače. Na střeše něco jako gumové tašky. Divná krytina. Ale střecha pěkná. Střešní okna netěsní. Domek hezký. Ale asi vlhký. Na chalupu by se hodil. Bydlení ani náhodou. Tady by bylo práce!
- My vám dáme vědět...
Ještě hledáme jeden dům, nemáme nic dohodnuto. Na obrázku to vypadá hezky. Okolo obrovský pozemek. Dům s obrovským pozemkem ano. Aby tam nějaká nevycválaná rodinka nepostavila na plot svou stáj. Nedej bože, aby měli uřvané děti. Klid. Ticho. To je to, co ve svém domě člověk potřebuje. Až do teď jsme si tu vegetili skvěle. Z jedné i druhé strany normální sousedy. A hodně daleko. A kryti zelení.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-09-03_Dozinkovy_den/
Vracíme se na Dožínkový den! Péťa se detoxikuje. Vezeme ho domů lehnout si. Parkujeme u Policie.
- Co tam v parčíku je?
- No Dožínky.
- Ale ty byly loni na náměstí.
- Odjakživa jsou tady.
- Odjakživa, jo? Vždyť loni tu byl Dožínkový den poprvé!
Smějeme se. V parčíku za policií jakoby dělali nábor malých policajtů. Policejní auta svítí, blikají, houkají. Nepříjemný zvuk ať je to z policejního, záchranného nebo hasičského auta. Nečiní mi dobře. Děti běhají. Policista huláká, ať přidá, že to dá! Škoda, že nejsem ve své kůži. A škoda, že je tu tolik lidí. Ráda bych si nechala změřit svou rychlost třeba na kole. Nebo i rychlost svého běhu. Co by tomu řekly plotny, nevím, nevím. Moje kotníky by mě zradily.
Stoupáme do náměstí. Stánečky.
- Tady je jen jídlo.
- No, vždyť to jsou dožínky. To sem patří. Mají to hezké. Mně se to líbí. Pěkně to zorganizovali. Pro lidi.
Kupuji u svých prodavačů zas mýdlo...
- Dejte mi skořicové.
Očichávám. Slaboučko cítím. Ostatní vůně ne. Vybírám si v plechové krabičce deodorant. Jo, jsou výrazné. Teď v noci beru mýdlo i deodorant. Nic. Necítím vůbec nic. To je divné. Po týdnu takové překvápko. Běžím do koupelny očichat Hanušovo norkové. Jo, trošililinku.
Linda si kupuje čepici. Prodavačka milá. Mám radost, že si stánkaři zas přijdou na své. Děkujeme!!!
- Už můžeme jít.
- Já bych ještě chtěla obejít náměstí znovu.
- Hůlka už měl zpívat.
- Aha.
- Tomu se říká hvězdné manýry.
- Pojď se podívat na terasu Žákovy kavárny.
Ukazuji Lindě, kudy se jde na odbor aut. :-)
- Mají tu krásný výhled z oken. Lepší než do náměstí.
- Ty domy jsou tunely. Mají výhled i sem i tam. A oba jsou krásné.
Servírka se nás ptá na přání. Nemám chuť si něco dávat, když nemám chuť. Jen tak. Odcházíme.
- Podívej, jak velký kombajn je tu.
- No, mami, to kdybys byla na Zemi živitelce, tak bys tam viděla jeden vedle druhého.
- No jo, ale tady jsi v Jaři. Pamatuji, jak jsem s tvým tátou v Brně ne veletrzích šla kolem takové tmavé stěny. Ptala jsem se ho, co to je. To je radlice katrpilaru.
- Rozhlídni se. To je tlustých! Podívej! Támhle tu jsem učila na učilišti. Jak má břicho k zemi. To je smutné!
- A horší je, že všem i ty i já platíme ze zdravotního pojištění léky.
- Zbytečné!! Kdyby je zhubli! Kdyby jim řekli, co mají dělat! Kdyby ti lidé nekupovali jedy a nežrali! Jenže oni chodí do obchodů právě na jedy, které je nutí cpát se. Strašné! Hrozné. Mladí, staří s pupky.
To zas bude nenávisti. Co si to dovoluji. Jenže já jen konstatuji. Sama jsem byla taky takhle rozežraná, oteklá. Mlsala jsem. Sama se sebou jsem si zhubla. Jím pokud možno zdravě. Dosycuji se. Abych neměla žravost.
Hůlka už zpívá. Ozvučení ubohé. Strašné. Scházíme k autu. Potkáváme Honzíka. S vnučkami. Krásné holčičky.
- Mám úplně novou učitelku.
- Hodnou?
- Hodnou.
- Jak se jmenovala ta Vaše z první třídy, ta byla bezvadná, viď? Ta se mi líbila.
- Kačerová.
- Tak holčičky, přijďte se podívat!
- Pozdravujte tátu.
Doma načínáme bagetky. S medem. Petroušek vstal. I on hoduje bagety s čerstvým ještě tekutým medíkem.
- To je sklenice snědená?
- Vyrobila jsem si z půlky zlatý med!
- Jé, mami, to je škoda!
- Víš, jak se mi krásně míchala kurkuma?
Linda odjíždí. Bere do knihobotu knihy. Usínám. Průdušky bych měla ještě vyležet. Den jak víno. Jdu sebrat prádlo. Božínku, to zas bude žehlení. Kočeny přišly na večeři. Dnes jsem potkala na náměstí milé lidi. Ale i rozpačitá setkání... Paní z DD. Hezky se usmála. Neměla jsem chuť se zastavit. Vzpomněla jsem si, jak chtěla dezinfikovat pomalu i talířek s dortíkem pro maminku. Ne. Fakt už na to nechci myslet.
Dobrou noc!