Zítra už to začne

Ráno. Vstávám na své poměry brzy. Na devátou klient. Výjimečně čtu SMS, že se o půl hodinky opozdí. To já ráda.

Je tu. Má hezké výsledky. Ale proč teď v létě lidem rostou břicha! Do prčic! Větší příjem, než výdej. V něčem klesly tuky, v některých segmentech narostla svalovina.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-19-dopoledne

Žofku zvonek vyděsil tak, div neprorazila dveře z Peťulkova studia. Přišla tam složit na dopoledne hlavu po probrouzdané noci v zahradě.

Uklidňuji ji. Položila se na gauč. Vydržela spát až do odpoledne.

Odjíždí. 

- Hele, zrovna ti vezou balík. 

- Kubo, já tu čekám  už od šesti. 

- Jo proto jste mi nezvedla teleon. Vy už jste tady!

Luxuji. Uklízím. Smýčím. Poslouchám o Edgaru Cayce. Asi před deseti lety jsme o něm slyšela poprvé. Chodily k němu matky vojáků na evropském bojišti. Vstupoval pravidelně do "transu". Odpovídal na otázky nejrůznějšího druhu.Jeho sekretářka zapisovala, to, co říkal. Věděl, že ho to vysiluje. Přesto pomáhal. Jednou jsem slyšela v pořadu J. Chvátala, jak viděl zničenou Ameriku v oblasti Yellowstonu. Tehdy jsem i o této oblasti slyšela taky poprvé. Věř - nevěř. Prý se sem už vrátil. Reinkarnace se zrychlují. Směj se, nesměj.

Práce mi jde od ruky:

Edgar Cayce - obyčejný, nenápadný, pokorný. Netoužil po slávě. Nevystupoval jako guru. Změnil životy mnoha lidí. V dětství viděl bytosti ze světla. Vnímal jemnohmotné energie. Později upadal do transu, v němž přicházely informace, které nemohl znát. V těchhle stavech popisoval minulé životy lidi, příčiny nemocí, léčivé byliny, karmické vzorce. Kosmické zákony, které přesahují rámec běžného chápaní. Mluvil o Atlantidě, mimozemských vlivech, ztracených znalostech Egypťanů a o tom, co se děje po smrti. Co říkal, dávalo hluboký smysl. Souzní s učením v dávných nejstarších mystických systémech lidstva. Nejsi tělo, které má duši. Jsi duše, která má tělo. Každý člověk je jen vědomá duše, která si jen na chvíli oblékla fyzické tělo jako herec na jevišti. Až tělo doslouží, duše pokračuje. Přechází zpět do jemnějších rovin bytí, kam podle Cayceho směřuje každá bytost po smrti. Smrt není konec. Je to návrat. Odchod z omezené reality do reality širší, kde skutečně víš, kým jsi. Toto není jen duchovní myšlenka. Je to filozofický obrat, který ti změní život. Když chápeš, že smrt je jen přechod, přestáváš se bát. Když se nebojíš smrti, můžeš konečně začít žít. Dávno ve starém Egyptě, v Indii, Mezopotámii, mezi původními národy Ameriky se věřilo, že duše se vrací. Reinkarnace byla běžnou součástí porozumění světu. Pak přišly organizované systémy víry, které začaly lidi odpojovat od vlastního vědění. Najednou se říkalo – žiješ jen jednou, tvůj osud rozhoduje někdo jiný, boj se pekla, boj se Boha… Proč? Protože strach prodává poslušnost. Když člověk zapomene, že jeho duše je věčná, začne žít v úzkosti. Úzkost je nejlepší způsob, jak udržet lidi pod kontrolou. Cayce to viděl,  šel proti tomu. Nesliboval spasení; jen tiše říkal, všichni jsme součástí jednoho. Každý z nás má v sobě světlo, které nikdy nezhasne. 

Čekám, až pípne SMS z Alzy. Do dvancáti hodin. Minutu po dvanácté. Pípla. Jedu. Dnes mi okružní jízda trvá kratšíí čas než včera. Beru to v protisměru. Lukami se dostávám na opačný konec města. U řezníka už mám přípravená játra.

- Nechcete přidat?

- Chci. Když jsou tedy tak levná.

Kudy teď? Proplétám se zase zpátky. Tentokrát městem. Semafory zdržují. Pozoruji, jak tu maká pár dělníků. Jo proto se datum kolaudace posunula o měsíc. Nikde nikdo. Neuvěřitelné, v čem žiju. Město zavřené. Na stavbě pár dělníků. Výsměch! Korporátům prý klesly tržby na 30%. Zrovna dnes jsem se ptala. Potvrdili. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-19-no-ceny-mirne

Lidl. Jdu si pro solární lampionky. Oko mi zavadilo znovu o školní brašnu. Batoh je v letáku levnější. Brašna, příslušenství – no, to sem maminky a jejich rozpočty prohnou.

AlzaBox. Vybrat schránku – to už je pro mě brnkačka. To umím. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-19-siesta

Brambory a sýr na páru. Petroušek si ke mně přišel sednout.

- Peťuš, odvezeš mi počítač k instalaci?

Jdu se na něj pro jistotu mrknout. Napadlo mě, jestli je dotykový. Není. Zahajuji proces vrácení. Všechno se děje elektronicky. Všechno o tobě vědí. Hned řeší. Ale přes stránky. Kde jsou doby, že jsi zavolal. Zadávám č. objednávky. Objednala omylem. Hned přijde reklamační kód. Vyber – osobně donesu na prodejnu, vložím do AlzaBoxu, pošlu poštou. Vybírám co? Jasně AlzaBoxem. To jsem zvědavá, jak to udělám. Budu to umět? Ješiši. Všechno je jednou poprvé, říká Linda. Piluj mozek. Uč se! Snaž se! Ukládám počítač přesně do krabice, aby byl v kartonu… Nepomačkej to. Na velký papír si píšu AVRA a číslo. Pod to č. obj.

Ještě zkouším přeprat AI. Přepojila mě na živého. Příjemný Slovák mi říká, hlavně ať nezapomenu na displeji označit odeslat. Bude tam asi přijmout. Jinak mi tam nepůjdou dát písmena. Semafor. Otáčím auto. Přebíhám přes staveniště k AlzaBoxu pěšmo. 

- Kluci, prosím, potřebuji pomoci.

Dva asi patnáctiletí se velice ochotně vracejí k boxu. Odkládají kola. Jeden mi drží krabici. Druhému diktuji kód. Nejde. Kluk je šikovný. Zkouší najít na krabici něco k oskenování.

- Já jsem ten původní štítek odlepila.

Rychle volám na linku. Vím, že mám AI překonat opakováním – chci živého. Kluci jsou trpěliví. Šikovní. Navíc západní slunce pere do obrazovky. Sama bych to nezvládla. Vůbec není vidět. "Živá" se mi ohlašuje vcelku rychle.

- Já jsem tu u boxu. Mám tu dva hochy. Pomáhají mi. Máme "odeslat". Ale ne a ne tam vtlačit kód. AVRA…

Paní diktuje se mnou. Kluk cvaká. Paní končí – nulou.

- Tam je nula na konci? Aha! Tak tu jsem zapomněla připsat. Spěchala jsem.

Papír s kódem a č. obj. vkládám do schránky na balíček. Děkuji z celého srdce oběma klučíkům. Moc mi pomohli. Utíkám přes staveniště k autu.

Sedíme pod slunečníkem. Volám ještě znovu. Překonala jsem docela úspěšně a rychle AI. Nutná obtíž. Překážka. Vnucuje se ti virtuál.

- Já jsem na krabici nic nenalepila. Jen jsem tam vložila papír s kódem a č. obj. Už mi přišlo potvrzení od vás, že vidíte vložení. Ale chybí mi tam na konci nula.

Příjemná Slovenka mě uklidňuje:

- To nevadí. To vůbec nevadí. Já to dám do poznámky. Neobávejte se. Mám to tu.

Ty bláho! To jsou věci. Má to tam. Mrtvá schránka je v merku Alzy. :-) Jsem ještě z dob, kdy pomalu končily petrolejky a doškové střechy. To byl vtip.

- Ješiši, já mám být za chvíli v Kuksu. Zítra zahajují.

- To jeď! to nemůžeš stihnout.

- Můžu.

Zase se zdržuji na debilním semaforu. Prve jsem ho oběhla. Teď se na dvakrát sunu na zelenou. Linda volá. Vezu namrazené gelové srdíčko. Vozím si ho na hory do kapsy na zahřátí. Tentokrát bude chladit.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-19-zitra-zacina-theatrum-kuks

V poslední chvíli se rozhoduji parkovat na pravém břehu Labe. Ono je to úplně jedno. Protože běžím za most k Prďolovi. Půl půl cesty z obou stran. Tady se ještě nikdy nic nekonalo.

Srdečně mě zdraví servírka. Vůbec nevím, o koho jde. Miloučká. Hlásí se. Ptám se, kam mám jít. Do sálu.

Už začali. Linda má oteklou tvář. Večer sekala, to se smí. Včely už spí. Jedna přiletěla zezadu. Má dvě včelstva. Jedno hodné. Druhé divoké. Už vyměnili královnu.

- Mami, já jsem ji vůbec necítila na tváři. A minule jak mi bodla, tak to bylo jen ďob. Odletěla i se žihadlem. To se musí kartou nebo nehtem odstřelit. A já jsem si vmáčkla jed.

- To nevadí. Na kraji sezony se získává odolnost. Tak ty ji budeš mít na konci. :-)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-19-nad-starymi-vykresy-fotkami-vypraveni-o-kuksu

- Na co jsem přišla? 

Je tu prof. Bohadlo, zakladatel Theatrum Kuks. Jeho dcera Kateřina. Překladatelka a herečka. Ředitelka festivalu. Na plátně promítají žánrové snímky z Kuksu. Ke každému obrázku řeknou. Lavička. Stromeček. Socha sv. Františka. Pohled z vinice na hospitál v mlze. Ve slunci. To se nepřejí.

- Mami, to bys fotila taky, viď?

Přichází servírka. Přisedá pode mě.

- Já vůbec nevím, kam vás zařadit.

- Z Kauflandu.

- Ješiši, už vím! Kupuji u vás krůtí prsa a kuřecí krky.

- Kočkám.

- Ano.

To je ta Ukrajinka, jak mi povídala, že ji asi po dvou letech v prváku na učilišti češtinářka řekla, že je lenivá. Tady pracuje. V Kauflandu brigádničí. A to je šikulka. Práce jí jde. Snaží se.

Promítají čb film – tuším, to bude o DD v hospitalu. Ano. Už na netu není. Je to nějaký studentský film někde z roku šedesát sedm. Děti chodily k rodičům okolo patnáctého. Brali důchod. Vidím tváře smířené se samotou. Pán švihající bičem.

- To je Láďa!

- Jak ho znáte?

- Moje maminka tam pracovala. Já jsem byla malá. Chodila jsem za ní. 

- Aha, kdo ještě někoho poznáváte. Mimo pana Peřiny.

Peřina totiž každé ráno chodil kontrolovat pokoje. Kdo umřel. Vynášel mrtvé. Za každého dostal deset korun. Pan Peřina byl hluchý… Ve filmu říkají, že když ráno vstrčil hlavu do pokoje, odháněli ho. Ani se nedivím.

Promítají fotky dál a dál do současnosti. A to už dávají slovo panu učiteli. Jmenuje sbor, děti, kuchařku. Přibližujeme se době, kdy se dnešní padesátníci poznali na fotkách jako děti… Dozvídám se o táborech pro děti. Zkoumali pod mikroskopem přírodniny. Jezdili z hald vybírat acháty a další polodrahokamy.

- Dnes je to oplocené. Dnes už bychom tam jít hledat nemohli.

Skvělé informace. Nahazuji žloutenku. 

- Jo, ta byla v roce devadesát jedna. Ulice, která pila vodu ze studny, všichni onemocněli. 

Paní vedle mě s maminkou mi líčí, jak přijela hygiena, doslova prý jako gestapo vyrvali dítě…

- A jak to dlouho trvalo?

- No, měsíc. Ve FN byl pokoj Beranovi, pokoj Nývltovi… Naše roční pila kojeneckou vodu. Ta to nechytla.

- A víte o čem to svědčí? Že žloutenka na vás neskočí. Musíte se napít té vody.

- A sestry, které nás ve FN v HK ošetřovaly, nebyly očkované!!

- Aha. A dřív lékaři nestudovali virologii, ale bakteriologii. Prý viry neexistují.

- Lžou nám.

- Lžou!

Ještě pan učitel nafotil fotky překrásných výkresů z let 1800 až 1890 na půdě školy. Dostal úkol s kolegou půdu vyklidit. Ale to teda zírám! Jak krásně děti malovaly před sto lety na základní škole malovaly. Źádné mazaniny dnešních neumětelů. Byla tu německá škola. Hodně lidí žilo ve smíšených manželstvích. I za války tu v Sudetech lidi žili hezky. Ne ve strachu.

Ještě hlášky Prďoly. Dlouholetý hospodský. Pak přišla EU, opravil se Kuks. Jemu zavřeli hospodu U Prďoly a on do půl roku zemřel. Těžce to nesl.

- Táhni na kopec, kde jsi se ožral.

Míněno: Někdo se nahoře v konírně, ve vinárně v Hospodě Na sýpce přiopil. Stavil se dole u Prďoly.

- Chlastejte, holoto!

- Už jdou, kráčmery!

- Chlastej, kurvo!

Mluvím se starostou. S paní Kateřinou. Přemisťujeme se do malého šapitó na loučce. Chvilku čekáme. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-19-divadlo-pred-zahajenim-zdarma

Začíná se veselou písničkou. Humornou. Originální. Krásnou. Divadlo sestavené z úryvků z kroniky. Nejprve nás všechny okrášlí – totiž předčítají o založení okrašlovacího spolku. Okrašlují nás, abychom mohli vstoupit do stanu.

- Dobrý den! Vy jste krásní! Kdybyste věděli, jací šeredové čekali venku před stanem.

Když nás okrášlili bublifukem, tak jsme krásní.

Vtipné představení. Zpívají. Na konci si můžeme říci číslo od jedné do jednasedmdesáti. To byl počet stavení v Kuksu. Vždycky přečtou, kdo ve stavení bydlil. Čím se živil… Perfektní. Osvětové. Unikátní!!! O přednostovi stanice. Jak dělal 24/7. Měl jednu vášeň. Ochotnické divadlo. Když měl vlak zpoždění, hrálo se…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-19-neokouka-se

Jedu domů. Tolik, ale tolik krásných zážitků. Jaj! To bylo! A zítra už máme koupené vstupenky do velkého šapitó. Poprvé letos stojí směrem k nádraží. Louka, na které stávalo mnoho let, parkovalo se, stanovalo už není k dispozici. Když se nechce… Kde je vůle, tam je cesta. Teď se tam pasou býci. Žádné stánky, holoto!

Dobrou noc!