Život je krásný. Jen je třeba si to uvědomit

Je třeba si vnést pokoj do duše. Teď! Hlavně si to uvědomit.

Od rána se motám v kruhu. Hesla. Piny. Obnovte si heslo. Vždyť ho mám. Pokoušíte se přihlásit na tomto zařízení? Jdu nakouknout na druhé zařízení. Opisuji číslo, které přichází vždy s patřičným zpožděním. Opište číslo. Opisuji jedno ze tří. Jste to vy? Ty vorle, jsem to já. Někdo se pokouší přihlásit se do vašeho zařízení. Zablokovali jsme přístup. Kolikrát ještě?

Ani křeček není tak unaven z téhle do nebe debilní únavné činnosti.

Venku krásně. Mír. Všechno kvete. A já se tu papřu jako kreten s doplňováním aplikací. Nejhorší je, že to, že máš v rozbitém telefonu aplikace, tě dělá pitomcem a furt dokola – posíláme vám kód na vše zařízení… Není kde jim říct - posílejte to, cvoci, na fční telefon... 

Jsem vytrvalá. Ráno se mi mihlo na mobilu, že za starý mobil ti dají velkou slevu. A ještě ti přetáhnou data do nového. Jen mi není jasné, jak přetáhnou data ze starého, který v počítači vůbec není vidět. Za tím si půjdu. 

Chci se dostat do Samsung účtu. To jsou ti, kteří mi v noci poslali jen jednou kód do mailu. Opsala jsem správně, a nic. Pak už jen do mobilu. Jestli někdy někdo otevře můj mobil, uvidí tam nekonečně SMS ze Samsungu. Jdu komunikovat na jejich stránky. Neúnosné je, že se ti vždycky přihlásí nějaká umělá potvora. A když jí řekneš, co chce slyšet, napíše ti, abys to formuloval jednoduše.

- Tý vole, co asi! Chci dostat kód do mailu.

- Vyhledám ti živého kolegu.

- No jo, jenže to jejich vyhledávání trvá minutu, pět, deset. A venku je tak krásně. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-19-od-roku-2011-den-co-den-stejna-snidane

Jdu se namalovat. Snídani jsem vypila, ani nevím jak. Mé vědomí, má mysl, má pozornost, mé soustředění  je v mobilu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-19-spokojenost-po-snidani

Kočky jsou bystřejší než člověk. Po jídle siestička na chladném betonu ve stínku. 

Zkouším jedno bankovnictví. Funguje. Zkouším druhé – ani náhodou. SMS propojená s neotevřitelným telefonem. Na lince vysvětluji, co chci. Na druhém konci maličko natvrdlý.

- Jak mohu jít do svého telefonu, když mi nejde otevřít. Volám z jiného. Chci postup u bankomatu. To jsem si v noci přečetla na vašich stránkách. Je to tak těžké pochopit?  Přijdu k bankomatu. To už máme. Vsunu kartu. Ano? A teď se soustřeďte. Chci po vás, co udělám dál!

- Na monitoru uvidíte okénko... Vlastně - jak vidím, máte tady dvě cesty přihlašování, takže vám to v bankomatu nepůjde. Musíte na pobočku.

- To jako pojedu do Hradce?

- Počkejte, hledám, jestli nemáte bližší. Máte ve vašem městě.

- Prý nemáme, povídal manžel.

- Máte. A oni mají povinnost vám s tímto pomoci.

Tak to se budeme těšit. Prý tam jen radí s pojištěním a tak.

Rychle jdu na chat s živým ze Samsungu. Ješiši, leze na svět jak ´motýl z kukly.

- Jste tu ještě?

- Jsem. A jedu do banky.

Myslela jsem si, že všechno oběhnu pěšky. Ne, vot těééchnika. Nedají ti šanci na kondici. Čum do stroje a ne na hodinky. Poledne!! 

OK. Parkuji před bankou nakřivo. Utíkám, utíkám. Za pět minuto zavírají. To ze mě budou mít radost.

Třicet let jsem chodila do důvěrně známého prostředí. Vlevo - vždycky milé pokladní. Nejprve dvě. pak jedna. pak žádná. Pracovnice u stolečků taky pomalu mizely. Moje paní prý pracuje vedle ve spořitelně. Pan ředitel - vypařili ho. Že by byl dole schovaný v trezorech? 

Přichází milá paní. Vysvětluji, co potřebuji. Dívá se významně na hodinky.

- Víte, do půl páté ráno jsem pinovala, kódovala. A dopoledne opět. Promiňte, přijela jsem na poslední chvíli. Měla bych právě ležet u bazénu. Odpočívat.

Cítí mou nervozitu. 

- Ne, to nevadí. My jsme teď ale měli výpadek. Tak mi to nejde načíst. Potřebuji vaši občanku.

To miluji. Když mi to vyndávají z průhledného pouzdra, kde je vidět obě strany dokladu! Ne. Zas mi to vyndává.

- Prosím, nevyndávat.

- Já potřebuji vaše r. č.

- Tady.

K tomu diktuji…

- Nenačítá mi to.

- Tak se snažte, já si jdu přeparkovat.

Nechci mít kontakt s městapem. Asi bych se sesypala, kdyby na mě naskočily černé uniformy. Jsme už v době, kdy si dovolí na starou bábu, ale na sto spoluobčanů nikoli. Kde jsou doby, kdy tu byla jen jedna firma na pomáhání, chránění a napravování reputace po mlácení na Národní třídě... 

Vracím se do banky. Jejda, už se změnil obrázek na monitoru.

- Měli jsme výpadek.

- Ale už vám to načetlo.

Paní něco cvaká, dává mi k podpisu tablet s tupou tužkou.

- Musíte kolmo.

To vidím, je tam plastové kolečko, s tím jinak než kolmo nelze. Nechápu, že dřív ses v bance musel podepsat vzorově i několikrát, než ses trefil. Dnes? S dodavateli energií uděláš tři křížky a stačí jim to. Snažím se napsat Mgr. Irena Hrobská. Jen z plezíru. Placatým kolečkem se nepodepíšeš. Ani náhodou. Leze mi z toho vlnka. Čárky. Nečitelné nic. Hotovo. Tyýý vorle!

- Zvolte si heslo. 

- Mohu to samé?

- Můžete. Hotovo. Už vám to bude fungovat. 

Rozbrečela jsem se. To je vítězství nad technikou.

- Děkuji za pomoc, za trpělivost.

- No, měli jsme výpadek.

- A za to, že jsem vám sebrala deset minut z oběda.

- To vůbec nevadí, já to stihnu.

Paní anděl. Stavím se tam… V dnešní době je třeba opětovat její ochotu. Zachovala klid. Důvěřovala svému počítačovému klumpru ve výpadku. Bože, jsem šťastná.

Beru to přes elektru. Moje paní tu není. Tolik let sem moc ráda chodím. Kdepak je ta ochotná holčina, která chodila ještě během mateřské. Kde jsou ti všichni ochotní, kteří uměli všechno. Kde mám ty odborníky! Paní, která se o mě vždycky dobře postará, má dovolenou.

- Máte tu dobropis, myslím, ale nevím na co.

Jo, čekám na MP4 jak na smilování. Z mobilu poslech není ono. Jsou tu dva muži. Okukují můj nereagující mobil. Prý se to dá někde resetovat.

- Resetovat není restartovat, že?
- No, to dostanete do tovární podoby, ztratíte všechna data.

Tady mi dnes pšenka nepokvete. Peníze mi nevrátí. Docela zklamání. Chci objednat novou MP4. 

- Tady jich je na výběr hodně. 

Nesnaží se mi vybrat... Teď nakukuji na nabídku. Vidím tu svou... 

 Odjíždím domů. Náš nejlepší starosta za roky 2022-2026 tu dělá rozkošnou paseku. Soustředí se na cesty. Ta vodní mu je fuk. Nespadá do jeho gesce. Po městě je stále plno zákazů, omezení… Hlavně, že přestřihuje pásky, ale stavba není dokončena. Na novém mostě mají chodník, který končí nikde. Momentálně se frézuje cesta, která byla loni uzavřena. To už budou dva roky. V celém městě první den kolaps, semafory… Po částech zprovozňovali. Tam, kde byla parkovací místa jsou záhony. Fakt, perfektní. Hleďme. Ono platí – projíždíte stavbou. Sice se stříhalo, ale stroje frézují. To zas dostane nějaký metál. 

Už čtrnáct dnů přetahuji v maceraci hořkých kapek z pampelišky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-19-bylinne-kapky

Liju do gázy hnědou kapalinu. Cedím. Jdu si nalézt tmavou láhev. Hotovo.

Petroušek je tu.

- Peťuš, já se trápím.

- Buď v klidu. Jdu vyčistit bazén.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-19-obed

Ohřívám pozdní oběd. Vidím Petrouška kmitat s plachtou. Omývá ji. Loví z bazénu nečistoty. On přijde. Udělá. Je v přírodě. Netrápí se. Čistá hlava. 

Hledám si skleničku na víno. Má permanentní sklenička za 250 korun není. Dostala jsem ji zdarma k nákupu loni na tavení skla v Deštné. Beru si jinou. Takovou hutnou. Ten skleněný dárek je křehounký. Vida! Venku pod slunečníkem nacházím skleněný talířek, sklenku a mladé víno z loňska. Jemně perlí. Letos si ho koupím zas. Květinové. Osvěžující.

Obědvám. Uklidňuji se.

Přichází návštěva. Na třešně. Jdu namlet kafe. Poslední bublaninku zdobím šlehačkou. Jednu kávu rozpustnou s mlékem. Jednu šrot. Pro sebe si dám caro s mlékem. Každému do skleničky jogurt s mou marmeládou za studena. Sypu slunečnicové semínko. Šlehačkovou čepici zdobím čokoládou.

Kluci mezitím natrhali třešně. Už padají. Ne kluci. Třešně. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-19-konecne

Petroušek připravil naše nová lehátka z Číny k bazénu. 

Rácháme se. Povídáme si. Konečně se směju. A osměluji se. Smáčím se.

- Peťuš, tady se dá plavat.

- No, není tu ten prohnutý bok. Je to větší.

Západní sluníčko i teď večer v pět pěkně vypaluje. Jdu si chvilku na lehátko. Nainstalovala jsem si Vita mahjong. Už jsem tu logickou hru nehrála tak tři čtyři měsíce. Není čas. Mnoho variant. Najednou spím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-19-vecer

Osm. Jdeme zalévat. Oba jsme si odpočali.

Je to jen telefon. Nic. Vůbec nic se neděje. Už mám v hlavě plán.

Zalito. Péťa jede zkontrolovat energetiku. Já trhám lesní jahůdky. Fotím květy po zahradě. To je nádhera. Překrása!

- Mourku, pojď, Žofinka už večeřela.

Vrhnul se na mističku. Teď po jídle je ta správná chvíle na kočičí muzlání, miliskování, tulení.

Otevírá se brána. Kéliška čumí, jak do dvora zajíždí auto pána tvorstva. Volám na ni, ať vypadne. S nevolí se uhýbá. S Mourkem pozorují poslední činnost lidí venku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-19-fermentuji

Než zabalím Petrouškovi svačinku na  zítra, rychle naskládám u TV Šalingrad na dno sklenic zelíčko. Pokladu koprem a větvičkami pelyňku. Květákové růžičky dělím na malé kousky. Dvě ředkvičky. Červenou papriku pro barvu. Česnek. Dvě tři kolečka okurky. Renáta Bernardi dnes pouští semaforské pecky dvou velikánů – Suchého a Šlitra. Ten druhý, ten s buřinkou, právník ze Zálesní Lhoty tady od nás, by dnes slavil svých sto let. Oba páni jsou nepřekonatelní. To už bylo. Vkusné písničky. Vtipné texty. Chytlavé melodie. Vynikající zpěváci. Kde ten svět je?

Svačinku. Do termosky čaj.

Uf!

Dobrou noc!