Život je tobogan - dnes hodně od srdce!

14.03.2019

Lezu, lezu. Venku fučí. Smrk mává svými větvi - řečeno slovy klasiků. Ale jsem rozhodnutá. Vlhko. Musím využít dopoledne. Přeobjednaní lidé. Dalo to práci. Příští týden zablokována dvě dopoledna. Dnes ve čtrnáct už musím být doma. Práce čeká. Nejdřív zábava. :-) Nebo to má být naopak?

Mixnout sportovní výživu; namíchat hydratační nápoj. Vycpat kapsy tyčinkami, doklady, telefonem, foťákem... Naložit lyže. Dnes se mi to povedlo bez problémů. Micka zaparkovaná v ložnici... Jedu. Začíná hustě pršet. Provazy. Stěrače nestíhají.

Hm, tak opravdu padají hromádky s háčky... A já se hrnu do hor. Obloha temná. Neva. Jedu. Rozmýšlím se. Jánky Duncan? Mladé Buky? Tam je zákeřný radar. Radarů na trase je nepočítaně. Ale ten v Bucích - ten jsme loni 19.7. vyzkoušeli. Hnali jsme se do Špindlu... V říjnu přišel pozdrav. Trutnovská radnice poslala liebesbrief.

Lije a lije. Trutnov. Buky. Z cesty pozoruji sjezdovku. Na sjezdovce se snášejí tři lyžaři. Jedu tam. Poprvé parkuji asi druhá hned u mostu. Neuvěřitelné. Prázdno. Zítra si půjčím carvingy.

Skupina předškoláčků krásně sjíždí dolů. Jak zelení motýlci. Na druhé straně lyžují školáčci. Nikde nikdo. Štěstí...

Mží. Přestalo. Dokonce se z par vyhoupla bílá dáma. Sluníčko osvětlovalo údolí. Sněžka se podívala, jestli se v Bucích ještě lyžuje. Lyžuje! Uprostřed zelených luk. A zase se schovala do bílého závoje. Jedu na vedlejší kopec. Užívám si svobodu, volnost, bezstarostnost.

S Péťou chodíme na čaj po půl jedenácté. Dávám si do pusy lift off. Posiluje. Lyžuji do půl dvanácté. Čaj. Čertova bouda zamčená. Sjíždím níž. Můj číšník stojí venku na dřevěné podlaze.

- Máte otevřeno?

- Pojďte dál!

- Záchody dole v pokladně?

- Jj.

Jdu se zpít. Ovocný čaj, HL 24, sojové boby pražené, bylinný koncentrát... Venku se slunce snaží. Ještě půl hodinky. Přejíždím znovu na lanovku. Přepych. Sama na celé. Někdy já a dva někde přede mnou...

Mé hodinky už jsou za půlou. Ještě jednou. Hodiny turniketů ukazují pět minut do půl jedné. Ještě bych to možná stihla jednou. Ale práce čeká. V polovině louky si musím dát pozor na odbočení do lesa. Firn. Celý den na manšestru. Ledový vítr z rána ledoval sjezdovku. Teď už oranice. Pokladna. Vracím permanentku. Dostávám stovku zpět. Rvu ji tak dlouho do kapsy, až ji natrhnu. Na to jsem přišla až v Jaři...

Vzduchem jsem vyfoukala sníh z lyží i bot. Auto u ruky. Sportovní výživa - než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy. Do třiceti minut po skončení fyzické aktivity - otevřené metabolické okno.

Sundat brnění. Ach, ty boty... Povedlo se. Opouštím Buky. Na okně první kapky. No jo, bylo mi dáno sluníčko. Zas lije. Až do večera.

Snaška se hlásí. Pojedeme s vnučinkou lyžovat.. Stavuji se v půjčovně. Smlouvám si slevu. Mladičký vodník Česílko - odborník na lyže:

- Lyžujete ostře nebo spíš...

- Nebo spíš. Kochám se v dlouhých obloucích. A zvládnu to?

- Byl tu starší pán, asi - než vy :-) Asi sedmdesát. (Kecá.) A ten to uměl hned a už si, měl taky káčka, nenavlékl.

Platím. Vytahuji hodně natrženou, spíš přetrženou stovku. Nechce ji.

- Nemáte lepší?

- Mám.

- Tady ještě prosím napište datum a podpis.

- A víte, co je zítra za významné výročí?

- To nevím.

- Vidíte, a když se dnes mé dvaadevadesátileté maminky zeptám, má Alzheimera, odpoví: Okupace českých zemí německými fašistickými vojsky...

Rychle seřídit boty na lyže. Váha, styl jízdy. Hotovo. Domů.

Petroušek volá. Stojím u závor. Mluvím se snaškou. Slyším vnoučka... Propojuji konferenční hovor. 

- Přijedeš někdy domů?

- Už jsem tam. Stojím u závor.

Deset minut do příchodu paní.

- Vyndám ti lyže.

- Jedu zítra.

- Tak ty tvoje?

- Ne, kdyby mi to na carvingách nešlo, tak přesedlám.

- Jo ty se bojíš.

- Nebojím, ale jistím se. 

Čas běží. Patnáct. Už musím. Z kvásku, ovesných, pohankových vloček, pohankové mouky, ovesné mouky, vajec těsto na lívance. Dva měkké banány - šup do těsta. Hm, nadýchané, chutné. Beru mamince, počítám i s Jaruškou. Závory.

Už o patro níž slyším huhlání mamky:

- Haló, haló!

Nepříjemné. Velmi rušivé.

- Mami! Co potřebuješ?

- Hledám tě. Spřízněnou duši.

- Mamko, ale rušíš tady lidi u stolu.

U stolu v temné nádražní hale sedí tiše sochy. Na co čekají? Vím... Konec. Smutná realita. Pokud v TV jede Šlágr nebo pohádka - jo. Pokud tam ječí černoch se zbraní v ruce na Nově - ne.

Nakouknu do skleněné kukaně. Ladně v křesílku sedí mladá černovláska. Za stolem její kolegyně. Užívají přestávku v práci. Poctivě. Kdyby takhle užívali učitelé, tak se děti pozabíjejí... Svačina v běhu při dozoru na chodbě. 

- To nemůžete vylézt a zeptat se, co potřebuje?

- Mám přestávku. (Aha, nezájem, mám odletětet. Zvyšuji turbulence.)

- To vám nevadí to huhlání?

Miloučce a s úsměvem (jedovatým):

- Ona takhle křičí často.

(Ty míco, ani se nedivím, taky bych takhle ječela. Děsem - že potřebuji na záchod a není nikdo, kdo by mě ksakru na tu mísu dovezl. Když se tu nevyznám. Zblbla jsem. Tady je to teda normální, když někdo volá. Necháme ho. A až půjde o život, tak  ho necháme taky.)

- To vy mi takhle jen tak říkáte? To je normální? Když vám tu někdo exne, tak zrovna máte přestávku?

- Co na mě křičíte? Nemám na starosti vaši maminku!

- Ale jste tu!

Auuu, au, auuuuu!! To bolí! Děsně to bolí!! Včerejší obálka s nápisem Taťka... Cítím strašné zranění. 

Druhá:

- Nekřičte nám tady!

No jo, nekřič jim tu! Chtějí trávit přestávku v klidu. Neobtěžuj! Tak ono se smí křičet jen mimo kukaň! Mamčino haló, haló mimo kukaň,  to jim nevadí. To jsou paradoxy. To dělají právě v prvním patře. Tam se zavřou do kukaně, ťukají do mobilu, lidi jim tam mohou skočit na záda. Na skle nápis: Vstup zakázán! No ještě aby byl povolen! To by bylo rušitelů. A v prvním patře si ještě zhasnou. Na mobil si svítit nemusejí. 

- A co kdyby to byla vaše maminka? Předevčírem se moje maminka dobývala na vozíku do cizího pokoje v druhém křídle. Vy místo, abyste jí pomohla zorientovat se, jen jste odsekla:

- Tohle není váš pokoj!

Míca, to nemohla říci:

- Pojďte, spletla jste se. Tady je váš pokoj.

Chladnokrevná, bezcitná. Micka.

- Víte, co? Běžte do továrny makat k pásu. Tam se nebudete muset s lidmi bavit, ale taky si tam nebudete půlhodiny popíjet kafíčko! (Co vyslechnu o pracovních podmínkách od klientek. Nemohou chodit na záchod. Na oběd patnáct minut...)

Bože, kde mám svou Simonku, Irenku, Danu, Kamilku, Petronelku... Kdyby tu byla Maruška, tahle situace by se řešila jinak. Prostořeká by nebyla.

Simonka má své starosti.. Začala půl úvazek. Tahle mladá náhrada je náhražka. Nekvalitní. Beru mamku. Jedeme koukat do pohádky. Na dveřích pokojů jsou hezké krasličky. Obyčejné. Hezké. Asi stará garda nazdobila. Prosím o horkou vodu a lžičku. Vyprávím mamince o dětech, rodině. Dnes je čtrnáctého března. Ptám se, jestli si vzpomene, jaké neblahé výročí... Jo, vzpomněla. Okupace německými vojsky...

- Můžu si vzít?

- Mami, to je lívanec pro tebe.

Utíkám do pokoje pro křížovky. Vypadá to, že Boženka spí. Nespí. Registruje mě. Zdravím ji. Hladím Boženku po skráni. Hezky se na mě usmála. Pozdravuji od Ivanky. Zacinkala jsem jí rolničkou. Dala do ruky hračku. Má hezký výraz...

- Boženko, fotečku pošlu Ivance. Usmějte se.

Volám Ivě. Žaluji.

- Vzala si mamka ta jablka? Dala jsem je schválně do pytlíčka, ohrnula jsem ho, aby si brala.

Myslíš, že je tu dnes inteligence nejvyšší kvality?

Do toho maminka:

- Já jsem nevěééděla, jestli si smíim vzít.

Hlavně jí nikdo nepřipomněl. Utíkám do pokoje pro jablíčka. Mamka hned tři kousky snědla.

- Víš, oni už ani nechodí ven. Dřív s nimi chodili na procházku. Sedli si u pošty na lavičky, aspoň je nechali koukat do zeleně.

- No, vozili je na kafíčko do Vlkova k Legionáři...

- Nebo byli v kuchyňce a tam si patlali těsto...

- Nebo stříhali. Nebo jeli do loděnice vařit guláš. Nebo jeli do zoologické.

- Teď nedělají nic. Mají to jen na nástěnce. "Šikovné ručičky" - z technických nebo provozních nebo xy důvodů zavřeno, odloženo, nekoná se, ruší se. ZRUŠME VŠECHNO! Jenže jsou tu lidi! 

- Bodejť by jo, když je málo personálu na tolik ležících. Měli tam tu vzpomínkovou místnost... Teď - nic. Aspoň Potěmkinova vesnice - v běhu se umotá kuře. Hledala jsem mamčinu mandalu. Ne. Asi právě huhlala za trest zavřená v pokoji. 

Luštíme. Jde jí to. Uvědomuji si, že dřívější činnosti společensky pozdvihovaly lidi. Pečovatelka komunikovala. Dávala příkazy - jak co zastřihnout, zalepit. Jednou týdně měli na patře komunitu. Tzv. kavárničku. Dostali dortík, kávičku. Skvělé. Pustili jim Matušku, povídali si. Libuška se jich ptala na zvyky, roční období. Zpívali. Už ani nemalují!! Teď je zvou na nástěnce, ať přijedou dolů do jídelny. Tak to bych chtěla vidět ty davy, které tam pojedou... 

TEĎ SE NEDĚJE NIC. VŮBEC NIC! ČUMÍ SE POD TELEVIZÍ A ZÁŘIVKAMI. ČEKÁ SE NA JÍDLO, NA KRMENÍ, NA SPANÍ, NA PŘEBALENÍ. NA SMRT. ALE NIKDO NECHYBÍ. LIDÍ JE DOST. 

Dvě hodiny s maminkou. Vyrve nás z  klidu.

- Potřebuju na záchod.

Rychle vracím židli do pokoje, kde jsme si ji půjčila.

- Potřebuju na záchod!

- Jo, slyším. Musím odnést věci. Uklidit okno. Mami, ty mě vždycky tak zblneš, že tady něco zapomenu. Počkej chvíli!

Napadá mě: Proč já bych dávala mamku na záchod. Máme tady milovnici kafíčka. Lhala. Má na starosti maminku!!

Nesu krabičku s kapesníčky, kabelku, koš, křížovky, hrneček, talíř... Mimochodem - k večeři bílý lepkový chleba, nevím, jestli rakovinotvorná umělohmotná sestra másla rama nebo máslo, šunkový salám - kdyby radši dali kousíček šunky od kosti!. Ale zelenina chyběla. Stačilo by nasekané zelí - jen čmírko. Jen náznak. Nebo naložená okurka - jemný plátek... Tlačím vozík. Jazyk na vestě. Jde proti nám ta, co nemá mamku na starosti. Přebírá vozík. Mamka se ptá:

- Vy jste mě slyšela?

- Ne, vaše dcera mi přišla říci.

Obtěžkaná ženu odložit kapesníčky, křížovky...

- Mami, hezky se vyspi.

Lije. Sedím v autě. Bulím. Mám se vrátit? Aby jí neublížila. Ne. Děj se vůle boží! A chraň tě Pánbu! Nákup, boty k ševci, potkat se s Petrouškem...

Lidl. Vrhá se na mě bývalá vedoucí učitelka MŠ. Objímáme se. Mám ji moc a moc a velmi ráda. Nemůžeme se nasytit. Mám málo času. Péťa čeká. Rychle si vyměňujeme info... Už měla čtyřicet. Dostala od partnera kolo. Líčím besídky našich vnučin v MŠ. Vzpomínám na její besídky, měla-li jsem čas se tam dostavit... Moni, Monička... Zase objímáme. Ještě že budou zavírat. Lidl je vylidněn. Vzpomínáme na Helenku Skořepovou. Už to bude rok, co na ni spadl pomník... Obě Helenku chválíme. Duše Babiččina údolí. Oživlých postav. Adventu... Volám domů... Péťa je trpělivý. Ještě Marta! Už musím. Holky, tak ráda bych si s vámi sedla, povídala... Marta po těžké - kolikáté už - operaci. Má další vnouče... Sestra mé spolužačky z gymplu. Odkosťovala mi kapra... Mám ji ráda...

Lije, lije, lije. Volám ševci. Už je nevhodná doba. Nechávám boty dole na okně. Maminka mu umřela - řekl: v desátém měsíci. Hulila. Vrátná z nemocnice. Brala zakázky pro ševce. Z těch dvou míst ji znám. Vrátná asi až v důchodu... Osmdesát tři. To se dožila dost. Dobrý duch u okna. Vždy si ode mě boty vzala, zas mi je vydala... Taky jsem ji měla ráda. Skvělá babča. 

Domů... Skoro půl deváté. Žaluji.

Tobogán. Jsi-li nahoře, nezapomínej, že teď vede cesta dolů...

Dobrou noc!