Život má takový smysl, jaký mu dáš

14.12.2019

 Dnes mě čeká krásný den. Nejhloupější nápad - přilepit krmítko na okno ložnice. Zavřené oči nechci ještě otevřít. Zob, zob. Zob, zob, zob. Musím ho dát do jiné místnosti. Ptačí kamarádi by mě nenechali dospat. Jsem to ale troubel. 

Než začnu - musím se řehtat úzkoprsosti, nepochopení a přikládání veledůležitosti vláčných opileckých řečí. Takového toho plácání, vtípků, kdy druhý den člověk neví, co pronášel. :-) Mám radost, když se podívám na statistiku, jak moc ke mně chodí čtenářů. Někdy i sedm set, jindy jen čtyři stovky. Ó, děkuji. Těší mě velmi, že sem chodí i lidé, o nichž si nejsem jista, zda jsou mými přáteli. Např. člověk, který celý život střídal partnery se ztrátou kytičky, tratil majetek určený dětem, dokonce děti splácejí rozmařilý život tohoto člověka, tak ten mě opravdu nemůže rozházet. :-)  Falešný mravokárce. Ať se kousne...

V deset musíme být na Jarmarku v bastionu. Zpívá naše vnučinka. Těším se. To budou naše klidné tradiční písničky hodící se k adventním nebo slunovratovým dnům.

Snídáme. Manžel mléčný s křupinkami, Linda - ani nevím, já banán a mátu s čokoládou.

- Píšou mi z železniční cesty, kam mají ještě doplnit zábradlí. Ty vorle, oni ten chodník nejen protáhli do zatáčky, ale navíc tam udělali pupek. Za námrazy budou lidi klouzat rovnou pod kola vlaku.

- Napiš, jim, aby se zamysleli, že kam dát zábradlí, přijdou sami.

- Oni tam už kus zábradlí nainstalovali. Ale jen z jedné strany...

- Jo, fakt zapomněli objednat signalizační kabel na Českou Skalici. Chráničky mají připravené, ale nemají jimi co protáhnout. O dva měsíce se prodlouží výluka; lidi mezi Skalicí a Jaroměří nebudou mít vlakové spojení. A na druhé straně se jim bortí most.

- Moment, moment, myslíš ten 200 let starý viadukt na Kuks?

- Jo, hroutí se jim klenba. A nevědí, co s tím. 

- Takže staří to postavili kvalitně, pod vlaky to sloužilo tak dlouho, a teď novodobí inženýři zmrvili tuhle historickou raritku. (Teď si beru do pusy inženýry, jindy zelené mozky. Někdy si udělám legraci sama ze sebe. Je tu tzv. svoboda.)

Jedeme. Vedou nás cedule Jarmark. Božínku - umělecká kolonie Bastion si dala práci. Umělecké jednoduché vyvedení ukazovacích cedulí. A těch aut. A lidí. Byla jsem tu loni poprvé. Skvělé dojmy. A letos nad očekávání ještě lepší. Tradiční výzdoba smrkovými větvemi s červenými mašlemi. Ano, barva našich Vánoc - zelená a červená. Tradice.

Děti zpívají. Krásné. :-) Paní učitelka je provází s manželem na kytaru. Už jsme koncertík slyšeli. Neoposlouchá se. Hledáme očima naše blízké. Vidím tvář boha pomsty, který při odchodu dětí dost nejapně, zle, nevkusně a nevhodně uráží Petrouška; ten vůbec netuší, o co jde. Nečte moje čtení. Chudák pronesl v podroušeném večírkovském stavu vtípek na adresu zelené barvy. Dnes už o tom nevěděl a schytal to. I já. :-) Člověk, který se bere vážně, je pro mě ubožáček. Ten, který neumí s humorem přijmout uměleckou nadsázku, nepatří do okruhu mých lidí. Howk. Che, che. Cha, cha. Ble, ble, bléé. Mám jednoduchou zásadu. Den mi může pokazit jen inteligent. Nikdy ne závistivý nepřejícný nespokojený zapšklý člověk. Raduji se ze života. Děkuji Vesmírnému pánu za všechny dary, za zdraví, za lásku, hojnost... Tečka. Adventní nebo slunovratová doba patří meditacím, soustředěním se na sebe, hodnocení roku. Nepatří sem... Ale dost. 

Rychle projít trhovce. Prostory bastionu jsou zaplněny. Velké sály hostí umělecká řemesla. Je tu textilní dílna; děti se seznamují s tkaním. Já jsem poprvé viděla na vlastní oči plod kakaovníku, uvnitř boby... Ráda je kupuji v mleté podobě, ale dnes jsem viděla, jak to ta příroda pro mě tvoří. Řezbáři, kováři, dřevěné nádobí, domácí uzeniny, medovinka, teplý moštík... Vyhlížím si, co si tu odpoledne koupím. Moc se mi líbí náhrdelník - vlčí máky... Uvidíme...

Jedeme domů. Dovářím polévku; brambory, zeleninu na páru. Peču kousek kuřete pro Péťu, my s Lindou dostaneme dušenou mrkev. Ještě zelný salát s křenem. Venku začalo lít. Slyším:

- Lindo, ty by ses za mě neobětovala?

- Já vás slyším! Bude zpívat Cantus. Dám si medovinku.

Jedeme s Lindou. Peťa vyklouzl z kulturního zážitku. Kapuce na hlavách. Prší hustě. O půl druhé začne zpívat pěvecké sdružení Cantus. Něco tak úchvatného jsem od neprofesionálního sboru  neslyšela. Výborní. Vysoká úroveň aranží, hlasů, provedení. Mnohohlasý zpěv v různých úpravách koled vážných, veselých, tradičních. Stříká z nich energie... Tleskáme - přidávají. Ještě jeden přídavek. Volám: 

- Ještě jednu! :-) 

- Tak ještě jednu a víc už neumíme. :-) 

Unikátní zážitek.

A teď do víru nakupování. Hledám výtvarnici s krásnými vlčími máky na krk. Nakonec kupuji krásné originální obyčejné korále... A růžové náušnice. Vánoční sypané čaje. Svíce. A náušničky kočička Kitty, motýlek... Vybírám... Trhovkyně je obchodnice. A milá!

- Když si vezmete troje, dostanete čtvrté zadarmo.

- Jo? A kdybych chtěla tady tenhle přívěsek na krk a doplatila si ho?

Souhlasí. Spokojenost na obou stranách.

- Mami, jedeme. Ukaž, dám ti to do auta.

Kupuji medovinku. Nahořklá. Na dvoře kupuji jinou. Ta má sílu. Z včelí farmy - vyrobená za studena z medu. - Přes dvůr - už si vzpomínám na upoutávku na FB. Sem mohu dovézt své staré kolo, Ó, moje Rozinanta najde svůj útulek. Pán z kol tvoří fantazie. Pro Rozinantu si přijede. Holka bude mít na důchod pěkné místečko. Sloužila mi do minulého roku od třetí třídy. Jsme dojata. :-) Tak konečně domů. I když bych se tu procházela znovu a znovu prohlížela tu krásu lidské tvořivosti. Cítím vnitřní radost - řemesla neupadají. Lidé pěstují svůj um...

Doma. Tolik práce. Buchla jsem na gauč. Medovina mě přemohla. Posílena - jdu zatopit. Ještě Peťulkovu strejčínkovi balíček. Větvičku pro radost do něj. Vánočku. Poslouchám četníky ušima dnešní doby. Používají slova černoška, sahají holkám na kolena... Hm, ještě že Cruchot a jeho kolegové už nejsou mezi námi. Valili by oči, co se stalo s jejich zemí... S naší civilizací... Však on se tam držel za hlavu: 

- Černoška! To je konec civilizace!

Z kterého roku je ten film??  Vánočka - krásná. Ještě tlapy péct. Nebo zítra. Hurá do postele.

Dobrou noc!