Zlatý hřeb dne - setkání s maminkou

Pracovní týden začíná. Jde se do toho. S radostí! Něco tu vrčí. Telefon. Linda.

- Mami, ty se mnou nemluvíš?

Jasně, mluvím. Ale víkend - pracovní a kulturní. Vypnuté zvonění.

Zapnout vyzvánění... Co všechno mě čeká? Projít víkendové poznámky. V hlavě srovnat akční plán. Před desátou volá klientka. Nepřijede. Hlídá vnoučata. Přeobjednána. Další telefon - přeobjednána z dvanácté hodiny. Mohu prásknout do koní. Jedu za maminkou. Mám výčitky. Včera jsem to nezvládla. Neumím se rozdvojit. Jak se neumím teleportovat po okolí, neumím se teleportovat ani z větší dálky. Parkuji. Už vidím paní Ivetu s maminkou. Srdce mi skáče a pláče. Mamka mě nikdy neopustila. Včera za ní nikdo nepřijel. Včera to byly tři roky, co uklouzla v Grand Parku. Co se projevila neprofesionalita ředitele. U maminky zrovna byla moje sestra. Ve FN druhý den maminku operovali. Druhý den!! Nikdo kompetentní z DD nezavolal do nemocnice a neupozornil na dg.  Fakt - profesionální kiks. Prý měla moje sestra říci, aby nedávali narkózu. Měla říci? Co měla sedmdesátiletá babka komu povídat? Jak měla vědět? Copak je profesionál? Je to totéž, jako když Mengelka neprofesionálně používá obyčejnou ženskou mstu. Nedocílila změny léků, pomsta! O peníze jde vždy až v první řadě. Proč se tak snažila narvat mamince svůj lék? Co si má člověk myslet o jejím činu? Plný barák alzheimeriků, ale znesvéprávněna jen matka dcery, která odmítla změnu medikace. Ohledně operace nohy v celkové anestezii - házet vinu na druhé - já nic, já muzikant, nesmírně slabošské. Alibistické. Ubohé. Za mého ředitelování jsem musela mít vypracovanou směrnici na všechno. Chrlila jsem je za pochodu. Jednou přišli na kontrolu požárních směrnic. Za rohem na chodbě školy jsem slyšela:

- Všechno má v pořádku. Tak ji dáme tady ty schody do sklepa.

Mazala jsem k počítači vytisknout ceduli... A bylo bez závad.

V DD pan ředitel jede na plyn - já tam mám známé. Kolikrát jsem zjistila jeho pochybení, jeho nedostatky. Kolikrát!!! No, nic. Každý někde svého bratra má. Docela by mě zajímala existence směrnice, kdo má na starosti v případě úrazu informovat zdravotní zařízení o dg., na níž se nesmí aplikovat narkóza. Vrchní sestra? Jej podřízená? Ošetřující lékař? A jak ten se dozví o hospitalizaci. Napadá mě jediná osoba. Koho bychom tak mohli určit, hlavně aby to nespadlo na hlavu nejvyšší... Jj, tehdy mi doktor řekl, že je to maminčino poslední. Že její mozek už nemá kapacitu. Že přestane mluvit. Že poškodili zbytek nervových buněk. Pak věřte lékařům.

Maminečka. Bezbranný lidský tvoreček. Jak miminko.

- Mami, chceš na sluníčko? Nebo do stínku?

- Na sluníčko.

Jedeme do altánku.

- Mami, jak chceš natočit?

- Aby mi sluníčko nesvítilo do očí.

Povídáme si. Ptám se maminky, kdo jsem. Dnes mě kupodivu pojmenovala správně. Vždycky mi dá sestřino jméno. Ten půlrok, ten půlrok - se podepsal. A podepíše se na zdraví personálu. Pokud musí mít roušky, může způsobit karambol. Mozek bez roušek je nedokysličený. Nereaguje adekvátně. Řidič autobusu v roušce prý ohrožuje cestující. Může se chovat jako opilý...

Paní Iveta mamince dala košilku. Je jí akorát. 

Pečovatelky - dělníci moře. Na nich stojí a padá provoz. Jasně - uklizečky, sestřičky... Všichni šlapou do pedálů. Kdo se stará o jejich přetíženost? Koho to zajímá? Pracují. A ještě mají obličeje překryté. Kolikrát za hodinu jim umožní vyměnit roušky?!! Komu záleží na jejich zdraví?!

Volá Petroušek. 

- Zrovna jsem u mamky. 

- Babčo, ahoj!

- Mami, víš, kdo volá?

- Ahoj Petře!

Petrouška vždycky pozná... Zatím. 

- Mamko, kolik je ti let?

- Nevím.

- Už ti bude 94. Mamko, natočím s tebou rozhovor, ano?

Ptám se znovu, to ona nebude vědět: 

- Mamko, kolik je ti let?

- Těch devadesát...

- Kolik? Devadesát tři. Mamko, včera to byly tři roky od toho, co jsi šla vrátit misku, uklouzlas...

- A zlomila jsem si nohu.

Ono to prý takhle není vždycky. Pokud lidem řídnou kosti - chtělo by to víc jogurtů, hlavně tvarohu s kaseinem... Změnit stravu! Tak pokud lidem řídnou kosti, kost praskne. Člověk následně upadne. Ale vypadá to, jako že upadl a při pádu si zlomil kost. Maminka měla kosti hodně řídké. NWO nedovoluje, aby všichni cvičili. Teď budeme dělat to a to. Ne, ne, musí se laskavě zeptat... Klient odřekne. A je po pohybu. Pokud personál neprojde psychologickým minimem, jak motivovat klienta k pohybu, je to v háprdepu. Pak žalují... Jak jim maminka nadává. No jo, když neumím motivovat, že jo? Když neumím vést... Zajímavé, já si maminku dotáhnu vždycky tam, kam chci. 

Pohyb - nesmírně důležitý pro zdraví! Posiluje kosti, odbourává cholesterol, vyrábí hormony štěstí. Endorfin. Uvolňuje se do mozku a způsobuje dobrou náladu, pocity štěstí, tlumí bolest, ovlivňuje výdej některých hormonů; vyplavuje se při stresu a svalové zátěži (při porodu, sportování, sexu). Hraje důležitou roli v některých tělesných funkcích (při regulaci teploty). Hormony štěstí - serotonin - přivoláme objetím. Dotykem. Pocit štěstí - šup, už se vyplavuje... A jak to řeší Mengelka? Psychofarmaky. A jak to řeší ještěři? Zavřou barák na velký klíč, aby nedocházelo ke kontaktům s příbuznými a blízkými. A tím nahrávají big farmě. Big farma se napase. A ještě zlikviduje zdraví lidí. Zdevastuje jejich mozek, mysl. Jak důmyslné kolečko, že??! Proč asi denně jezdím za maminkou??? Z plezíru to asi nebude. Vůbec by nepotřebovala chemii. Stále slyším větu vrchní z února:

- Paní Hrobská, ale ten lék je vynikající. A maminka furt rejdí po chodbě na vozíku, tak by aspoň nerejdila.

Vylezly mi oči z důlků a uši z hlavy. 

- Já chci, aby rejdila!!! Aby byla aktivní! Aby si nacházela lidi! Aby měla společnost! Aby nebyla zalezlá v depresi v pokoji! 

Ty vorle!!! O serotoninu, endorfinu, dopaminu, oxytocinu zde:

https://www.idnes.cz/onadnes/zdravi/jak-funguji-hormony-stesti.A171027_112820_zdravi_brv

Vařím mamince kafíčko. Donesla jsem borůvky, švestky.Hladím. Pusinkuji. dotýkám se. Fotím. 

- Mamko, teď jsem v autě poslouchala Blízká setkání. Jedna má oblíbená herečka vyprávěla, že měla fatální vztah s maminkou. Ale odešla mladá. V šestašedesáti. A že přemýšlí, co je lepší, nepoznat hezký vztah s maminko a mít ji dlouho? Nebo zažít krásný vztah, ale přijít o něj. Víš k čemu došla?

- Nevím. 

- Raději zažít krásné s maminkou a přijít o to, než nepoznat, ale mít ji dlouho. A já mám dvojité štěstí. Máme spolu hezké vztahy, určitě jsme se spolu už v minulých životech potkaly. Ale hlavně - jsme spolu už šedesát čtyři let! Ostatní holky už maminky dávno nemají. Mamko, víš, že mi vždycky odpovíš na otázku, jak často sem jezdím - každou neděli! Tak máme neděli každý den, viď? 

Maminka silně přikyvuje. Souhlasí.                 

- Mami, že je tvoje nejoblíbenější ovoce švestka? Donesla jsem ti blůmy a první švestky. Ale mami, budou ještě červivé..

Půlím švestičky, odděluji část s červem a jeho exkrementy. Podávám mamince...

- Slaďoučká, viď? Mami, co si počneme v zimě? Já si roušku nevezmu. Až bude mrznout, budeš to se mnou muset tady venku vydržet. Nevím, co si vymyslím, ale Štětináč vede. Uvidíme.

- Já zatím umřu.

Senzační poznámka. Taková jako řekla bych logická, že?! Konečné řešení!!
Iveta už se vrací z přestávky. Rouška jí ucpává dýchací cesty. Při pohledu na ni lapám po dechu. Fuj, nedovedu si představit pracovat v roušce... Mají to tak těžké. Nejen těžké fyzicky. Ale žijí pecky do duše!  Navíc ztíženo zamezením dechu a příjmu kyslíku. Tolik lékařů zvučných jmen našich i světových se už vyjádřilo, ozvalo proti rouškám. K čemu? K ničemu! Sorošovy instituce ovládají. A kovid tu bude tak dlouho, jak oni budou chtít. 

Ireno, neklesej, voda už se vaří!! Jen ještě předvádějí svaly, přitom už kopou z posledních sil... Neinformovaní. Vydrž!

- Ty už jedeš?

- Maminko, jedeš na záhorácký závitek.

Odváží si ji. Slyším:

- Nebylo vám zima?

Volám, že nebylo. Beru to přes Lidl...

Doma. Telefonuji na velký reklamní portál. Volám jeho majiteli. Představuji se.

- Já vás mám uloženou. Vím, kdo volá. 

- Asi jsem si smazala vaši nabídku. Vy teď nabízíte nějak hodně výhodnou reklamu.

- Moc. Já vám to pošlu znovu, dohodneme se. 

Nevím proč jsem pánovi padla do oka. Od prvního rozhovoru si rozumíme. Už rok jsem přestala budovat tým. Je třeba se vrhnout do práce. Nažhavená z víkendu. Chtěla jsem skončit... :-) Koukám, že mi Vesmírný pán nahrává i v reklamě...                                                                            Na dvacátou hodnocení uplynulého víkendu. Dostávám slovo. Zaplatila jsem si reklamu mimo FB... Ano, přiznávám, že se uhlík zas dostal do blízkosti ohniště...

Petroušek mě slyší.

- Oni tě zas vcucli.

Musím se smát. Je to hra. Jdu spát. Odbila půlnoc.

Bylo to tu úžasné. Slyšíte tam děsivý obsah? Staroslověnský UŽAS= běs, děs, hrůza, strach... Myslíte, že to tu bylo úžasné? Nebo: Bylo to tu krásné. Nádherné. Kouzelné! Vynikající! A další, a další... 

Dobrou noc!