Zlomily se prázdniny. Zábly mě u toho nohy

Poslední červenec. Zlomily se prázdniny. Jedeme z kopečka k novému školnímu roku. 

Jednou v šesté třídě jsem cupitala z domů do hodiny klavíru. Chodilo se do vily u velké křižovatky. Pamatuji, jak jsem si v hlavě rovnala, že bych si moc přála být učitelkou. Bydleli jsme ve čtvrti rodinných domků. Na mapě byla zaznamenaná jako trať rodinných domků. Všechny děti jsem "vyučovala".  Přednášela jsem jim o bitvě u Thermopil. Pořádala jsem recitační soutěže. Moje třída měla tři žáky. Jitku, Pavla, Pepíčka. Škola. Moje velká láska. Vzdělávání. Až dnes bohužel vím, že mnoho informací je umělých, vymyšleno. Nevadí. Voněl mi ve škole inkoust, ovan v šatnách. Vůbec - veškeré pachy školy byly mou drogou. Jednou jsem čekala vpředu u katedry na klavír. Někdo přede mnou ještě hrál. Na stole měla paní učitelka vzorné přípravy. Na nich stála lahvička s červeným inkoustem. Na víčku tenká násadka namáčecího pera. Kouzlo. To bylo někdy ve třetí čtvrté třídě. 

Jednou v šesté jsem potkala Kamilu. Tu Kamilu, která mě o čtyři roky později uvedla na gymnázium. Šly jsme spolu prvního září platanovou alejí. Ona do čtvrtého ročníku. Já novicka. Všechno už znala. Vedla mě postranním vchodem, suterénem. 

V té šesté se jí ptám - přesně vím, v kterých místech to bylo v parku nad schody:

- Kamilo, jak se to dělá, když chci být učitelkou?

- Musíš vystudovat patřičnou školu. 

Věděla jsem, že vystuduji. To byl můj první krok. Maminka mi prozradila, že to bude pedagogický institut. Než jsem dolezla do deváté třídy, zrušili institut. Budova začala sloužit základní škole. Dnes nese jméno Boženy Němcové. Tak kudy do toho? Přihlášku jsem měla na ekonomickou školu. Hlásilo se nás ze třídy víc. O přestávce mezi zkouškami jsem seděla na lavici. Maminka z chodby uviděla, jak sedím na lavici. Vynadala mi, že to znamená vyhazov. Pověra? Skončila jsem první pod čarou. Jitka taky. Na gymnasium v našem městě nás přijali bez přijímaček. Ty už jsme absolvovaly na ekonomické škole. Gymnázium se mi zamlouvalo víc. Maminka to viděla jinak. Z ekonomické školy jsi hotový. Gymnázium je příprava na vysokou. Milovala jsem studium na gymnáziu. Latina – tak těžká, ale tak krásná. Konjugace, deklinace, substantiva, adjektiva, servus, serví, singulár, plurál... Všechny odborné výrazy pro můj obor. Luxusní přírpava na studium jazyka českého... 

Seděla jsem s Elou. Vpisovaly jsme si tužkou české překlady. Ještě o něco horší bylo překládat do latiny. Latina mi pomáhala celý život. Dobře jsem pochopila, že se může psát buď gymnasium, jak bylo napsáno na fasádě naší nádherné školy. Nebo počeštěle gymnázium. V žádném případě nějaké spatlaniny jako gymnásium nebo gymnazium. Špatně!! Právě v mé době se měnil pravopis. Do té doby jen latinsky. Od té doby můžeš používat obě varianty, českou i latinskou, ale dle pravidel. 

Jak ráda vzpomínám na nádherné čtyři roky v moderní škole! Je to do dnes perla architektury. Nevím dosud, jestli náhodou nebyl na naší škole točen jeden z čb filmů Cesta do hlubin študákovy duše nebo Škola základ života. Utkvělo mi to v mysli, ale nevím, jestli je to pravda. Učil tu totiž asi deset let Jaroslav Žák. Dokonce bydlel tady za rohem kousek od nás.

Copak si vymyslí AI?

AI mi nejprve hezky lhala. Prý Něžné vlny podle Žáka. Nelži, ty se točily ve 20. letech. A nebylo to podle Žákova scénáře!

Totiž Něžné vlny měly poslední scénu na mostě – který se v noci zřítil. Dnes se přes řeku pne odporný houpací kůň vyznamenaný architektonickou cenou.

K věci:

Pokud se ptáš na film podle Jaroslava Žáka, který se natáčel v Jaroměři na gymnáziu, pak nejpravděpodobnější odpověď je:

🎥 Cesta do hlubin študákovy duše (1939)

• podle knihy Jaroslava Žáka,
• režie: Martin Frič,
• humor a realita studentského života na gymnáziu,
• část filmu se natáčela v Jaroměři na gymnáziu, kde Žák opravdu učil a čerpal inspiraci.

Potvrzení, že se právě Cesta do hlubin študákovy duše natáčela v Jaroměři na gymnáziu, je doložené v několika regionálních zdrojích a také v pamětech studentů, kteří tam tehdy studovali – byť většina interiérů byla natočena v ateliérech.

Hlavou mi letí v poslední červencový den, jak jsem vždycky jako žák, student i učitel nijak nelámala hůl nad tím, že od zítřka jedeme z kopce k novému školnímu roku. Milovala jsem školu, učitele i profesory. Miluji vzdělávání. Celý život se učím, studuji, nahlížím do různých oborů. Přála jsem si získat odznak GUID – průvodce. Asi rok jsem jsem se vzdělávala, abych složila vcelku přísné zkoušky v ČEDOKU. Přežil z první republiky. Československá dopravní kancelář. V jednom čb filmu z první republiky má na čepici Jan Weirch tenhle nápis. Jenže AI neví, v kterém. Neumí, lže, mystifikuje. Není chytrá. Je jen lidským programem, který prohrabává zdroje. To pro mě není žádná inteligence. Asi rok jsem studovala grafologii. V Herbalife se neustále vzdělávám v lékařských tréninzích. Celý životnasávám informace jako houba. Totiž - nechci umřít blbá. 

Zlom prázdnin mi prolétl hlavou v poslední červencový prázdninový ledový den.

Dostala jsem včera od Petrouška radara varování, že má dnes pršet. Vypadalo to tak. V osm jsem se rozhodla, že pojedu. Asi v půl deváté jsem volala Ivě.

- Ne, nejedu. Tos´    nemohla písknout včera?

- Předběžně jsme si to říkaly. Tys´  byla u kadeřníka. Já na kosmetice a masáži. Vzpomínáš?

- Ale tady jde černý mrak. Ne. Zůstanu doma.

Balím si do krabičky ovocnou buchtu. Do láhve vodu s aloe. Lift Off. Skleničku jogurtu. Ani na ni v lese nedošlo. Bandasku, velký plecháček. Jedu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-31-v-lese-na-boruvkach

Ráno na horách měli 7°C.  V lese třináct. Odpoledne v zahradě dvacet. To je léto jako řemen. Cestou ještě volám Ivě, jestli se nerozmyslila. Ne. Chápu. Nechce se jí. Naprosto respektuji. V lese dnes nikdo neparkuje. Stoupám do kopce. Namoklo. Borůvčí mokré. Uvidím vůbec na borůvky v tom pytli? Bude mi stačit jeden plecháček. Ten první mám nasbíraný v cukuletu. Tak dám ještě druhý. Nad hlavou duní motory letadel. Chjo, ať odletí. Chystají na zítra. Asi bude lít. Už mám druhý hrneček. Náramně rychle. A třetí. A vylezlo sluníčko. Maličko zahřálo mě i les. Jen maličko! Mám na sobě zimní šaty. V košíku složený maminčin svetýrek. To byl poslední, který dokončila. Milovaná maminka. V DD jí modrý s knoflíčky s pomněnečkami ukradli. Doprovázel mě celý život. Od mateřské školy. Přeplétala ho. O ten jsem moc stála. Tak mám aspoň tenhle.

V lese krásné ticho. A vůbec mě neruší auta dole z cesty. Užívám si to. Stromy nade mnou tvoří chrám. Katedrála lesa. Něco přenádherného. Telefonuje můj počítačový mág. Petroušek. Linda. To mě maličko odvádí z tempa. Nevadí mi to. Mám čtyři hrnečky. To pro dnešek stačí. Ještě se sem chci vrátit. Něco půvabného, nabíjejícího – les. V létě i v zimě má své kouzlo. Cestou domů volám Ivě. Domlouváme si, že možná třeba dle počasí zítra.

Stavuji se u řezníka kočkám pro jatýrka. Mají jen hovězí. Beru jen plátek. Mám takovou teorii. Někdo se jí bude smát. To může. Prase roste rychleji. Jeho jatýrka nebudou tak zapráskaná jedy. Kravička dospívá pomaleji. Její játra budou jedovatější.

Ohřívám rajčatovou rýži. Balím si do rýžového plátku směs ze sekaných krůtích prsou. Petroušek je tady. Chválí mě. Obdivuje mou trpělivost. Prý by to nedal. Baví mě shromažďovat kuličku ke kuličce. Chvilku spolu sedíme; povídáme si; svěřuji mu, jak jsem dnes na FB viděla nějakou velikou loď s mnoha stožáry. Ten, kdo ji točil, řval strachy. Ptala jsem se, co to je. Loď, kterou potkáš na moři z 0,001 procent. Tvoří umělé počasí. Harpovní loď. To jsou věci!

Jedu na nákup. Na semaforech docela volno. U obchodních řetězců parkoviště vybílená. Nikde nikdo.

U pultu vyučený řezník Pavel. Beru kočkám kuřecí krky.

- A nedáte si i krůtí prsa? Vždycky je berete.

Mají příhodnou cenu. Tak beru.

- Vcelku dobře se dostávám přes jeden jediný semafor k domovu.

Návštěvníci Brutal Assaultu už brousí podrážky. Po celém městě už značky se zákazem parkování od čtvrtého do desátého srpna. Vždycky je pevnost naplněna po okraj. Osmnáct až dvacet tisíc lidí. Mám to hemžení ráda. Jsou slušní, ohleduplní, neruší v noci. Do stanů chodí potichoučku. Neruší hlučnou hudbou. Už asi dva ročníky bohužel neparkují u nás před domem. Vůbec mi nevadili. Jen parking před bránou jsem si hlídala, abych vyjela a zasunula se do dvora.

Domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-31-nase-zivitelka

- Pojď si sednout na chvíli pod slunečník.

Nesu borůvky s medem a smetanou.

- Je zima. Fučí.

- Podívej se, jak nám to omlacuje švestky. A blůmy. U Lindy bylo ráno sedm!! To už mi pošle brzy ledové obrazy na střešním okně. A v lese třináct. Zábly mě nohy. V červenci!!

Jdu zalít rajčata.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-31-nase-zivitelka

Těším se z velké úrody okurek, rajčat.

Peťuš, ta zahrada mamku živila. Měla tu jen jablka, rybíz, angrešt. Podívej, jakou úrodu máme!

- Protože o to pečuješ. Ale podívej! Támhle na meruňce ořežu ty dvě suché větve. Vidíš? Co jich má?

- Ješiši! To je poprvé. To budou aspoň dvě kila. Možná víc. Vždycky zmrzla hned na jaře. Nebo to spadlo.

Hledám v jahodách pod ní. Hrst máme. Sice na nich už hodovali predátoři. Ale chuť – kořeněná. Ach, to se nedá popsat.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-07-31-vecer

- Peťuš, zítra pojedu znovu.

- Že se ti chce!

- Chce. Protože se vyhnu žehlení. Víš?

- Však zítra je taky den.

- No, ale narůstá mi to tu.

Kočeny čekají trpělivě na večeři. Dnes budou mít směs hovězí, krky, játra. Lehám si k nim na horkou dlažbu. Mourek přede. Chrapčí nahlas. Žofinka žárlí. Přitahuje se blíž k nám. Užívám klid, pohodu, domov, teplo. Chci tady být v dobrém rozpoložení, ve zdraví, síle a s milovaným Petrouškem ještě moc dlouho. Hodně let. Tak se staň! Děkujeme za dopřání.

Dobrou noc!