Znaven, ach znaven...
Znaven, ach, znaven vším, já volám smrt a klid,
když vidím zásluhy rodit se na žebrači,
a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít,
a víru nejčistší zrazenou v hořkém pláči...
Sonet 66 Shakespeare
Ono to je tady hezké. Když si vybereš lidi. Dnes jsem se vypravila do Náchoda a za hranici. Tíží mě roušky. Strach je lepkavá energie. Jsem bojovnice. Nikdo si na mě jen tak nepřijde. Ale bere to sílu. A tu já potřebuju. To se chce! Ještě na poslední chvíli lidi rozhádat, vystrašit, ublížit jim. A co neudělá systém, to udělají lidští hajzlíčci. Ono se to tváří, jako svatá Dala, ale potvora je to.
Jedu do Náchoda. Dívám se za sebe. Nikde nikdo. To je rarita. Hradec - Jaroměř - Náchod - špunt. Dnes mi Vesmírný pán dopřál volnou cestu. Povídal, že ještě se nervovat v koloně, tak že teda mám nabrat sílu. Náchodský zááámeček, vrŕŕ´škúú kulatýho - stojí pořád na šeříkovém kopci. Páter Havlovický se postaral o osázení. Na hranici jsem raz dva tři. Už zmizely poutače JAHODY, BORŮVKY. Zůstaly OKURKY - ale už mám naloženo z léta. Člověk nevěděl, jestli budou levné, levnější, drahé; při pocitu levné ceny šup s nimi do sklenic. Jedu ke svému stánku. Zdravím. Cibule. Česnek. Broskve. Rajčata. Brambory. Papriky. Vřesy. Za pěknou cenu. Třicet pět korun takové vzrostlé velké - to u nás Kaufland nenadělí. A to jsem nedojela do Biedroňky. V zimě tam mají lákavou nabídku.
- Já vás od někud znám?
Paní ukazuje na stranu, kde mívala stánek.
- Vy jste mi dala bedýnku meruněk zadarmo. Na džem.
Směje se, kýve. Vždycky jsme si dozvukovaly.
- A ta paní tady mi letos taky dala kýblík...
Ptám se na česnek, jestli je letní nebo... Ne, prý už vydrží. Můj nákup se z letní tisícikoruny zmenšil na dvě stě šedesát korun. Ukládám do auta. Do oka mi padly vřesy. Beru pět. Sto sedmdesát pět... Loučím se. Volala Linda. Volal Péťa. Vyřizuji telefony. Ještě klientka. A hurá do Čech. Jsem tam bezpečnější? Zdá se, že ani ne. Jsem ve své zemi v bezpečí? Slyšela jsem o nějakém videu. V metru zatkli člověka bez roušky. A v komentech lidé psali: Dobrá práce. A dobře mu tak. Vymyto. Včerejší video s paní s rouškou v trolejbusu s malou holčičkou do první třídy bez roušky... Jak naříkala. Asociuje mi to dobu, kdy v koncentrácích dostali vězni obušek, aby hlídali své spoluvězně. A ti se vyžívali. Taky jsem dnes viděla, jak nějaké dvě prostitutky v cizí zemi dostaly obuškem nakládačku. Nepochopila jsem proč. Měly na spoře oděných tělech roušky... Ta jedna moc, ale moc naříkala. Bulila jsem. Takhle se chová člověk k člověku. Jakým právem? Proč ubližují? Co provedly? Kolik lidí dnes dostalo nářez za nenošení roušky? Podle jakého paragrafu? Jakým oprávněním? Jo, už vím. To je takové středověké právo. Vždycky v dobách nejistých přijde ke slovu. Právo silnějšího.
Markéta Šichtařová na Parlamentních listech:
13.09.2020 16:22
INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ Iracionálně vyplašený dav si žádá placebo - a tak dostal placebo v podobě roušek. Placebo pro část davu zabralo, míra stresu u části lidí poklesla. Tak reaguje Markéta Šichtařová na povinnost, která v Česku znovu začala platit od poloviny týdne. Sama je přesvědčena, že riziková minorita by měla chránit sama sebe, nikoliv požadovat po majoritě, aby se pro ni obětovala. Podle ní společnost začala myslet kolektivisticky. A kolektivismus nepřipouští právo jedince na svůj život; jedinec je v něm obětován pro celek, který si vaši oběť nárokuje.
Sportisimo. Vstupuji. Před pusou mám masku anonymous.
- To ale nemáte roušku!
Hezky se usmívám. Snažím se tvářit provinile. Vždyť nemám ten hadr, že jo?
- Ale jo. Dobrý den. Potřebuji kvalitní boty na běh. Přijela jsem za vámi s důvěrou až z Jaroměře. Jedny jsem si v noci vyhlídla.
- Ale máte tam dírku. To není rouška.
- Zakrývám prstem dírku.
Paní se mě zželelo. Jdeme k obrazovce. Zkouším boty. Masku na zemi.
- Aspoň si to trošku nasaďte.
To víš, že jo. Já si budu natahovat nové boty a držet si u čenichu něco tak potřebného asi jako zimník pro mrtvého.
Platím. Odcházím. Děkuji za trpělivost.
Chce se mi ještě poděkovat za rozhovor. Když byli tak benevolentní a mluvili se mnou. Já jsem tam vyplázla peníze a měla bych lehnout na břicho a plazit se s díky ven z prodejny.
Ireno, nepřeháněj. Jo, šlo to. Ale necítila jsem se v komfortu.
Stavuji se v dalších prodejnách. Prodavačky nešťastné. Jedna se svěřuje, že je pod rouškou oblezlá. Shodujeme se, jak systém nutí lidi rozdělit se. Sociální distanc navíc jako bonus. Dotknu se tě - asociace - fůj, špína, nemoc... Tento pocit si děti pěkně utvrďte na celý život. Zafixujte sociální dovednost: Nedotýkáme se. Lidi jsou fuj. Rouškař kontra odpůrce. Starý kontra mladý.
V dalších obchodech dopadla sonda štastně. V Penny držím masku před krkem. Jako štít.
- Jé, vy máte hezkou roušku.
Dávám nákup na pás. Paní pokladní se usmívá. Už si anonymouse držím jen náznakově před hrudí. Pokládám ho na pás.
- Tohle není rouška!
Starý ostraha bude dělat problém? No počkej!
- Tak podívejte se, vy jste placen z peněz, které vám sem nanosíme. A roušky nejsou dány zákonem, jen doporučené. Tedy nedodržuje se Listina základních práv a svobod. A jestli chcete, zavolejte policii. To je vaše právo. A jinak mi dejte laskavě pokoj. Neobtěžujte, jinak sem přestanu chodit!
Zmizel. Ani neodpípnul...
Jedu domů. V autě ještě koukám na Lidl. Nahlas říkám:
- Ale vždyť ty ani v Lidlu nic nechceš!
Chci, fíky.
Takže jedu koupit mp3 do elektry. Taky doporučení berou s lehkostí. Mají tu nového hošíka. Hezkého. Snad bude šikovný. Usmívá se. Vybírá mi mp3, nakonec si domů nesu mp4. Krabička je hezká. Tak ještě obsah.
Doma vykládám na zásep nákup. Jsem naprosto, ale naprosto vyšťavená. To nebyl nákup. To byla válečná výprava. Potřebovala bych spadnout na zem a spát. Teď. Hned. Mám telefony... Do toho volá koordinační. Milý hlas. Asi i hodná paní.
A že vím, co bude!! Včera před spaním jsem si říkala, že ta potvora prolhaná, která řekla, že jsem si mamčinu halenku odnesla domů - to neměla říkat, nesnáším lži!! Už u mě ztratila kredit té hodné, láskyplné, usměvavé, ochotné pečovatelky. Lže! Tak včera večer jsem si říkala, že budu mít trable. Totiž - dodržuji rozvrh tak, abych stihla dojet do jedenácti. Ve dvanáct už servírují. Před týdnem ve čtvrtek jsme odjížděli do Špindlu. Na papírku tolik úkolů. Mamku jsem nemohla nechat na odpoledne. To by se Petroušek zlobil, že jedeme pozdě. Musela jsem to stihnout za každou cenu do oběda. A trefila jsem se tak, že mezi obědem pečovatel/ka sjel/a dolů pro mamku. Nikdo nevidí duši lidí. Jejich křehkost. Jejich zranitelnost. Jejich lidství. Snahu neopustit svého blízkého - stihnout, stihnout, stihnout!!! A včera se mi to stalo podruhé. A už je to tady.
Milý hlas na druhém konci:
- Paní Hrobská, chtěla jsem se s vámi dohodnout, jestli byste...
- Víte, že jsem včera večer předvídala, že budu mít nepříjemnost? Ta potvora prolhaná se svatou tváří, co její charakter nedosahuje ani břicha bišonka, si stěžovala. Ano, přijela jsem dvakrát do oběda. Ale kdybych mohla jít nahoru, počkala bych v klidu a nezdržovala od servírování a krmení. Uvědomujete si (Začínám brečet, křičím! Nevybrala si šťastnou dobu. Jsem vynervovaná ze souboje se systémem) že jsem nebyla březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září u maminky na pokoji? Uvědomujete si, že nemám přehled, kolik má dobrot v šuplíku? Že jí to tam nemohu rovnat, vy to vyhodíte jako nedojedené. Uvědomujete si, že jí nosím kytky. Když jsem za ní mohla, stonky jsem každý den zkrátila, kytka jí vydržela dlouho. Takhle se kytka zahodí. Z cizího krev neteče. Každý den jsem si zalila třeba brambořík, byl nezalitý! Uvědomujete si, že nekontroluji, kolik halenek se jí ztratilo?
- To mě mrzí Vaše nedůvěra.
- To není nedůvěra, to je realita. Prohlížím si fotky. A vidím v čem mi ji vozíte. Jsme dole pod kaštanem jak dva vyděděnci. Já si tu roušku na obličej zkrátka nedám. Když umřel K. G., nemohla jsem čtrnáct dnů dýchat. Nemohla jsem být ve sprcháči. Na kosmetice mi hodila horký hadr na obličej a já se začla dávit. Asi vám to nic neříká. Je úplně jedno, jak je mi v duši. Uvědomujete si, že mi táhne 65. rok?! Že už jsem stará?! Vy nevíte, čeho se bojím!!! Mám nepředstavitelný strach, co si počnu v zimě. Až bude mrznout. To si budu vozit peřinu?!
- Ale je to od vás hezké, že jezdíte.
- A rozvrh znám. A snažím se dodržovat, abych přijela do oběda. Ale v neděli máme vaření na FB. Od deseti do půl jedenácté. pak se musím rychle odporoučet sem. Koho to zajímá?!
- Tak to já jsem ráda, že znáte rozvrh.
- To znám. A dobře. A vždycky se s každým dohodnu, aby mu to vyhovovalo. Vím, že mají přestávku. A s nikým nemám problém. Jak řeknou, podřídím se. Jdou z přestávky nebo na... Jen s tou mrchou prolhanou. Ta tam nemá co dělat. Je zlá. Nevěřím jí ani nos mezi očima. Sladká!
Chrlím, brečím, naříkám, jsem tak bezbranná. Smutná. Zranitelná.
- To já to vnesu do týmu. A jedete sem?
- Ano, jedu. Ještě tu mám práci. Víte, co bude naše záchrana?!!!
Ticho.
- Ano, to, co jste mi řekla minulý čtvrtek. Zapsala jsme si vaše slova do deníku.
Ticho.
- Vynervovala jsem se, že voláte. A vy jste řekla:
NA TO SE NEDÁ PŘIPRAVIT. TO VÁS BUDE HODNĚ BOLET.
Vzlykám.
- Tak víte, co bude naše záchrana?! Maminčina smrt! Jsem nežádoucí. Vysvobodíme se.
Paní mě uklidňuje. To nejde. Uklidnit štkajícího člověka. Který se vrátil právě z boje. Ještě si ani neoddychl a dostal ránu.
Ona není zlá. Snaží se. Je korektní. Je hodná. Ale kdo vidí do duší, do niter. Hlavně vyhovět systému. Obstát v něm. Lidi? Ti jsou až v poslední řadě.
- Mně se stýská po lidech. Po kontaktu s nimi. Nevidím Aničku, paní K., Jarušku, ani o nich nesmím nic vědět. GDPR, že jo?!
Loučíme se. Ještě si chvíli dovzdychám. Dolituju se. Stačilo. Jsem silná. Tak šup. Přestaň bulit. Jde se do světa. Nasedni na kůň, koni!
Zvonek.
Jé, od května mi nese hoch ntb... Praskl mi. Vytiskl mi spodní desku. Taky praskla. Loni mi dodavatelská netová fa obstarala nový spodní dekl. Přišroubovali ho ne šikmo, ale kolmo, a zaměnili dlouhé a krátké šroubky. Dekl mi praskl do týdne znovu.
- Zůstaneme venku?
- Máš štěstí, žes mě chytil. Jedu k mamce.
Prý to jen zkusil. Ten hoch, ten mladý pán, je po životní zkušenosti. Je dobře vychován. Kdysi ve škole dostal za odměnu zájezd na Kubu. Pak byl nějaký klopýtanec. Nepřestala jsem ho mít ráda. Sálá z něj klid. Pokora. Jeho úsměv, úzké oči... Milá tvář. Nedávám na sobě znát, jak mě zmuchlal dnešní souboj se systémem. Nejde mi čtrnáct dnů outlock. Tolik pošty. Nastavuje mi ho. Ještě bych potřebovala odesílání do tiskárny z pracovny do pracovny. Ale!!! Moje zájmy musí ustoupit. Já ho tak dlouho čekala. Ne, ne. Tisk z pracovny do pracovny ani nevyslovuji. V DD se blíží večeře. Ty vorle! Já to zas nedám!!! Zdržení a budu mít průšvih. Světe! Domove! Trhni si nohou. Ubližuj. Zraňuj. Dovoluj si spešl na slabé! Na bezbranné. Ukazuj sílu. Moc. Jak je libo. Ještě chvilku. Dočkali jsme se. Spějeme ke konci. Všichni nehodní šmejdi dostanou své. GTM se plní vrcholovými šmejdy. Tihle zaprděnci okresního formátu, na ty teprve dojde. Draka zbavují hlav. Pak teprve rozporcují údy a ocas.
I Tomáš se zlobí. Ano, jedu špatně. Půl páté. Kdyby byl svět normální, jela bych nahoru, mamce bych prostřela na terase. Hezky bychom koukaly dolů do zeleně. Pozorovaly bychom šišky v korunách stromů. Ale VONO SE NECHCE. Vono se bude týrat. Kolik lidí mi řeklo o své nespokojenosti s prací ředitele. A na otázku, proč to neřeknou nahlas: My to tak dobře neumíme. A oni by ubližovali naší/našemu mamince...
Neubližovali. Za to dám ruku do ohně. NEUBLIŽOVALI. Jen by to chtěla zdvihnout se z komfortní zóny a jít zabojovat.
S maminkou jsme byly do tři čtvrti na šest. Děsně potřebovala čůrat. Prosila jsem ji, aby to vydržela. Skoro čtyřiadevadesátiletý močový měchýř!! Už je tu mladá hezká milá pečovatelka. Chvilku povídáme.
- Mamka potřebovala asi před dvaceti minutami strašně čůrat. Vypila kafe, snědla švestky. Tak možná...
Normálně bych si ji odvezla na záchod. Slyšíte? NORMÁLNĚ! Postarala bych se. Kde ji mám vysadit? Do altánku? Nebo za lavičku?! A KOHO TO ZAJÍMÁ, IRENKO!? :-)
- Já jsem to vydržela!
Maminka se hlásí o slovo. Pusa. Dobrou noc!
Jedu se domů pochovat. Otatínkovat - jak by řekla Jiřina Prekopová. Dej jí pánbu věčnou slávu!
- Představ si, polovina hub je červivých. Co babča? Co tvoje kopýtka? Bolí?
- Dobrý. Kopýtka bolí. Moc. Životní stabilita. Petře, jsem jak kytka, kterou zapomněli dát do vody. Uondaná, umlácená. Musím se vzchopit. Abych mohla taky rozdávat.
Dobrou noc!