Zoubek jako nový, u maminky, taky kousek podnikání... Navíc advent! Štěstí dne
Deset. Večer. :-) Péťova hodina. :-)
Advent. Můj nejoblíbenější čas. V květnu jsem ztratila maminčiným nenadálým odchodem dítě v sobě. Dospěla jsem. Když jsem se maminky ptávávala, co si tu sama bez ní počnu, moudře mě chlácholila. Nebudeš sama. Máš Petra. A děti. - Ano, nejsem sama. A jsem. Kolikrát jsem to od května pocítila. Uvnitř jsem sama. Už nemůžu utíkat žalovat, svěřovat si, žádat o radu k mamince. Dostavila se jakási vážnost.
V adventu se napojuji podvědomě na zvuky, vůně, chuti z dětství. Bylo to tam krásné. Mamka v kuchyni u stolu válela těsto. Já v obýváku u klavíru zkoušela koledy, které mi předzpívávala. Experimentovala jsem s akordy, aby to znělo. Pamatuji na to okouzlení, kdy u "že se lidem narodilo děťátko" mi zpívala neobvyklý druhý hlas. Ne jen tóninou, ale i jiným rytmem. Skvělé. Pořád jsem tu koledu opakovala. Zpívaly jsme. Mami, mami! Cestou z kostela jsme se stavily v knize. Prodával tam starý bezvadný pan Pavel. Vážný, seriozní, ochotný obchodník. Jmenoval se tak? Nepletu se? Už se nemohu zeptat josefovského patriota Pavla Mertlíka. Dnes jsem na něj vzpomínala na hřbitově u hrobu rodiny jeho spolužáka Ládi Bátory. Láďa ještě žije v Pze. Taky josefovská chodící kronika. Má překrásnou rodinnou mnohasetstránkovou kroniku rodu. - V obchodu s knihami a hudebninami u pana Pavla to charakteristicky vonělo. Dodnes ráda čichám k nové knize. Esence dětství. Občas jsem tam zacítila kouř z cigarety. Ale decentně. Ne nahuleno. :-) Maminka mi koupila sešit s notami ke koledám pro housle. Jiné noty zrovna neměl. Ve své dětské nevědomosti jsem se bála, aby noty fungovaly i na klavír. Nad notovou osnovou byly takové značky pro housle. Noty fungovaly. To je jasné. Kolikero not a zpěvníčků jsem od té doby přehrála...
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-12-08_Seber_odvahu_a_jed/
Před dvanácti hodinami jsem se blížila k zubnímu centru. Před týdnem jsem ještě netušila, že budu mít zpevěný přední zub. Ráno jsem si vzala do postele ntb. Něco jsem poslouchala. Usnula jsem. Jen lehce. Budík za hlavou byl připraven spustit ryk na devátou. Vzbudil mě telefon z druhé části domu. Věděla jsem, kdo volá. Petroušek na mě nezapomněl. Včera to byl týden, co jsem poprvé v životě zaspala. Pro jistotu volal. Ozvala jsem se až na druhý pokus.
- Peťuš, slyším tě. Dobré ráno! Jsem vzhůru.
- A to se nemůžeš ozvat?!
- Můžu. Ozývám se. :-)
Akurátní. Přísný. Nemá rád mé fanfarónství. Ačkoli - on mě miluje i s mou rozevlátostí z celého srdce. A já jeho. Díky němu si mohu dovolit být víc a víc bezstarostná. To mi schvaluje. Chce, abych se radovala. Abych se ničeho nebála. Jedna věc tu je. Ale té už se teda vůbec nebojím. Svou duši neprodám. Za nic! Proto oni chtějí ten souhlas. Úpis. Ale bacha!! Ten se dá odvolat!!! Obsah krve ne, ale souhlas ano.
Mourek rozvalen na koberci. Loni jsem ho vyháněla ze zahrady. Přikrčený se plížil mrazem pod okny. Kdo byl jeho pánem? Umřel? Nebo kocour utekl? Jak šikovně se k nám vecpal. Vlísnul se nenápadně. V dubnu jsme mu ještě ucpali díru u plotu. Nebyl tak tlustý, pěkně vyskočil na plot a hup! Zas otravoval Zrzku. Vyháněli jsme ho, až se teď přišel z mrazu vyhřát na koš vedle kamen. Ještě před týdnem směl jen na terasu. Topila jsem mu tam. Zrzka byla focena zevnitř u dveří a Mourek otiperáček venku. Obrátilo se to. Tlusťoch sedí doma. Zrzečka čeká venku na parapetu na vpuštění. Mour se myje. Vykusuje packy. Mlaská u toho. Za chvíli bude hlasitě oddechovat.
Na desátou mě čeká vložení plastového trnu do kořene dvojky. V půl jedenácté mě zvou do křesla. Pečuje o mě fluidní křehký anděl. Doktorka Jolana. Prý umí být taky rázná. Jasně. Přece ty růžky, co nám vyčuhují z vlasů, máme velmi dobře začesané.
- Vy prý nechcete anestezii.
- No. Nechci. Říkala jste, že je to mrtvý zub.
Injekce připravena na tácku v pohotovosti.
- A jak dlouho budete vrtat? Deset minut?
Ona dobře ví, jak dlouho. :-) Hodinu, hodinu a půl?
- To já takhle nevím.
Usmívám se až teď u psaní. Protože z křesla mě propustila v půl jedné. Vrtala, vrtala, vrtala. Když už jsem měla pocit, že se mi provrtá do nosu, cukla jsem. Vysvětlila mi, že si jen dělá obloučky širší prostor do stran. Držela jsem dál.
- Co posloucháte?
- Hudbu nebo text?
- Hudbu.
https://www.youtube.com/watch?v=ckNMjjxNWGk
Šedesátá léta. Asi třeba Mišíkův Sluneční hrob.
Očividně je zaskočena. Diví se. Vysvětluji, jak jsem před víc jak deseti lety na meditačním týdnu písničku v polední pauze zaslechla. Zvracela jsem. Něco mi připomínala. Poslouchala jsem ji víc jak stokrát. Pořád jsem u ní brečela. Srdce naříkalo. Vůbec netuším, co to bylo. Až asi po roce jsem se z písničky vybrečela. Dnes na mě působí léčebně. Krásně. Příjemně. Někam se s ní přenáším. Srdce plesá.
Aha. Proto údiv. Doktorka se s ETC a straším Mišíkem zná... Vypráví o výletech mužů s dětmi na vodu. Bez žen. Jako v S tebou mě baví svět. Čas ubíhá. Jazykem občas mezi vypláchněte si a teď se nedotýkejte patra kontroluji džuznu v zubu. Vracím se k pondělku. Díra nebo jáma?! Doktorka kvalitně, pečlivě, opatrně vrtá tak, že vrch zubu zůstává naprosto neporušen.
Při usednutí do křesla jsem pronesla větu nehodící se na slušně vychovanou ženu, nota bene češtinářku:
- Doufám, že neřeknete Ty vorle, a je to v pr.
- Tak tuhle větu dnes neřeknu. Tu chirurg, zubař nesmí nikdy vyslovit. I když situace nastane...
Moje dvojkové kanálky jsou prý kvalitně vyplněny. Dostává se mi poučení o hmotách, technikách výplní, způsobech bělení, korunkách. Jak uslyším heslo korunka, hned vydávám zvuk značící neee.
Prý může být plastová... Neee. Vsouvá dlouhý trn do kanálků. Naznačuji, aby mi podala telefon.
- Budete si to fotit?
- Na ten svůj blog, přece. A na FB.
Tvaruje mi velmi hezký tvar dvojky. Záruka čtyři roky.
- Tím, že jste nechtěla anestezii, ušetřila jste 250,- Kč.
Smějeme se. Hezoučká něžňounká bytůstka se šikovnýma rukama, milou tváří i úsměvem na ni. Proč od odchodu mého kvalitního zubaře už nemohu najít šikovného? Šikovní nepřibírají. Budiž. Kvůli tomu se na bok nepřevalím.
- Víte, co mě ráno napadlo? Mamce asi před pěti šesti lety vypadl zub. Do DD přijela zubařka a jen tak, na židli - nejde to. Já měla mamku naložit, odvézt k vám. Mamka na to měla. Mohla mít na nový zub. Tak mě ta mezera vadila. Myslím, že i jí.
Mami, proč mě to napadlo až dnes!
- A takový finanční rozdíl to zas není.
Má pravdu. Nemají smlouvu s pojišťovnou. Ano - zas tak to v peněžence nebolí. Za zuby platíte i tak jak morovatí. :-) Krásný mrazivý den. Ve sluníčku jedu spokojeně domů. Přehrávám si náťuky našeho hovoru. Ať to bylo tady nebo onde, všude hned reagovala. Všimla si např., že jsem přijela v sukni. Ano, slovanky tvoří pod sukní ženskou energii. A muži pod rubáškou zas mužskou. Pokud chodí žena v kalhotách, dokonce nás dotlačili do legín, energie jí schází a saje ji od muže. Nebo zmínka o smrti dr. Noacka za zveřejnění přednášky o nanožiletkách ve vakcíně.
Večer na na TV Šalingrad poslouchám o zdravotní sestře, která dnes byla svědkem nezastavitelného krvetoku pacienta... Na mysl mi přišla paní, které dnes nepředstavitelně tekla po ošetření krev z dásně. Náhoda? To není moje. Nemysli na to. Nic to nebylo.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-12-08_Zimni_prochazka/
Zas práškují. Obloha počárována. Vypravuji se k mamce na hřbitov. Jak asi budou vypadat květy ve váze? Dobře. Zmrzly. Vkusné. Svítí slunce. Sněhem obcházím pomníky. Jdu ke hrobu paní Slezákové. V jeho blízkosti jsme v roce 59 pohřbili tatínka. Já jako tříletá blondýnka. O devět let starší Ivě odešel její spojenec, kamarád, milující táta. Já měla štěstí. Mně zbyla maminka. Ještě tu mohla být! Mrznou mi ruce. Je mi líno vyndat si z kabelky rukavice.
Ometám hrob. Velká svítilna praskla. Rozsvěcím. Dušičková výzdoba přimrzlá. Cestou domů zapaluji tetě Šimkové. Sestra mé babičky. Bývala médiem v padesátých letech na seancích. Tehdy vzali mezi sebe asi dvakrát i mamku. Přišel tatínkův otec. Řekl mamince důležitou informaci. Ta mě hřeje. Těší. Uklidňuje.
Matějovským - mým přátelům, ochráncům a dobrodějům v dětství. Milovali mě a já je. Obě paní Matějovské si nesu v srdci. Starou i její snachu. Vždycky jim rozsvěcím na hrobě.
Do hřbitova vchází Ola Beštová a její sestra Kamila s vnukem.
- Oli, ty jsi celá maminka. Neuměla jsem si vybavit tvou sestru. Kamila!
- A já si vás pamatuji. Maminku znám.
- Já jsem padesát šest. A vy jste tak pedesát dva jako Láďa Bátora?
- Padesát jedna. Kdepak je Vláďa?
Vyprávím krátce mamčin osud. Taky o Vláďově super podrobné rodinné několikaset stránkové kronice.
- A kde máte hrob?
Ukazují dozadu ke zdi. Někde vedle nás. A uprostřed mají babičku.
- Jo, a to je ta paní - jak ona se jmenovala! To vím od Vládi. Balcarová. A měla vinárnu. Nedávno dával obrázek na FB.
Zebou mě ruce. Jedu. Poslouchám Dvojku. Aby synchronicita byla dokonalá, redaktor Kovařík telefonuje - hádejte komu? Ano. Vladimíru Mišíkovi. Kainarovy texty - víme, o známosti s básníkem ze zámku spisovatelů na Dobříši... Netuším ale, proč se ho ptá na Hrubínovy verše. Aha.
"Františka Hrubína jsem nikdy nezpíval, a tahle báseň se mě vyloženě dotkla. Je tam vlastně velmi poeticky, a přitom nepateticky naznačeno, co mám za sebou," říká k písni Vladimír Mišík.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-12-08_Doma/
Bude půlnoc. Právě hrají mou oblíbenou, přeoblíbenou koledu Panna na oslu jede. Představuji si její děj.
Panna na oslu jede
Panna na oslu jede
Osel má uši šedé
Osel má uši šedé
Dříve než hvězda vyjde
Dříve než hvězda vyjde
Hodinka její přijde
Hodinka její přijde
Josef se třese zimou
Josef se třese zimou
Kdepak je na noc přijmou
Kdepak je na noc přijmou
Za okny tma je jatá
Za okny tma je jatá
Hospodář zamkl vrata
Hospodář zamkl vrata
Čtyři psi vedle plotu
Čtyři psi vedle plotu
Štěkají špatnou notu
Štěkají špatnou notu
Pastýřům zvonce zvoní
Pastýřům zvonce zvoní
Na seně seno voní
Na seně seno voní
Hospodář usnul v křesle
Hospodář usnul v křesle
Do noci svítí jesle
Do noci svítí jesle
Objevila jsem pro mě novou písničku ze starých dobrých šedesátek. Krysaře. Netušila jsem, že tuhle moudrost nazpíval Walda.
https://www.youtube.com/watch?v=z0qxP46dDlA
Měl šedej plášť, kočičí krok, smutnou tvář,
za pasem nůž a vedle něj kříž a snář.
Ten piják hvězd na stovkách cest polykal
prach.
Tisíce mil, krysař to byl a já ho znal,
píšťalku měl, šel kudy chtěl dál a dál,
tisíce mil, krysař to byl a šel z něj
strach.
Šel a kam stoup vyrost jak sloup k nebi dým,
na tisíc mil, krysař to byl, já to vím!
Šedivej plášť, kočičí krok, podivnej
hráč.
Píšťalku měl, šel kudy chtěl dál a dál
a každej tón, každičkej tón kterej hrál
znamenal smrt, znamenal žal, znamenal
pláč.
Hrál slovo "my" a "naše vlast", "mír" a
"čest"
a myslel "Vy" a "Vaše
krev", "válka", "pěst",
co musel znát, co uměl hrát svůdnejch
not.
Co divnejch slov, co divnejch slok dlouze hrál
a z každý z nich hořící vích horce řval:
"nastoupit v řad, na rámě zbraň,
pochodem v chod"!
Teď je tu zas kočičí krok, smutná tvář.
Za pasem nůž a vedle něj kříž a snář,
slyším ho hrát, je to ten tón tenčí než
vlas.
To v kostech měst začíná kvést bílej prach,
píšťalka zní a všichni z ní máme strach,
že přijde čas, kdy se ten hlas ozve i v
nás.
Vím, chodí dál tak jako dřív prachem cest,
já jsem ho znal, krysař to byl, piják
hvězd.
Píšťalku má, křížek a snář, šedivej šat.
A mně se zdá a mně se zdá, že už je čas
říct mu: "už dost", říct mu:
"už dost, vem Tě Ďas"!
"To je náš svět a krysí jed nechcem
už brát"!
Jako by to bylo včera. 8. 12. Den před tím jsem klusala v takovémhle počasí ke škole pro zálohu. Pro čtyři sta korun. Už jsem byla na mateřské. Našlapovala jsem opatrně na zmrazky v kopečku dolů ke škole. Nesla jsem si velké břicho. A v něm holčičku. V ten den jsem volala do FN plukovnici dr. Finkové. Její syn, taky lékař, mezi lety deset a osmnáct primátorem HK. Já blboučká holka. Bála jsem se, že nestihnu Vánoce. Sobeček. Všechno okolo mě odroděno. Slíbila mi, abych druhý den přijela s taškou; bude-li tělo připraveno, odrodí mě. Ne, ne. V tu noc půl hodiny po půlnoci se Linda začala hlásit o slovo. Povídali jsme si s Ivkou na koberci. Měl hustý, vysoký, oranžový, nesešlapaný chlup. Hověli jsme si. Všechno jsme měli pro dítě připraveno. Probourali jsme jedny dveře. Druhé zazdili. Vytapetovali. Ivka vedle mě v tu noc usnul spánkem spravedlivým. Potichoučku jsem šla zavolat do porodnice. Sloužila Olina, starší spolužačka.
- Oli, já si ještě umyju vlasy.
- Kolikátý je to porod?
- Druhý.
- Tak ne. Rychle. To bys nestihla. Posílám sanitu.
Pravda pravdoucí. Šlo to rychle. Před půl pátou se nadechla nová duše poprvé ve hmotě tady světského vzduchu. Lindi, promiň. Málem by tě ze mě vyháněli chemií. Bylo to tak, jak mělo. Přišel dáreček pod stromeček. Všechno nejlepší! Drž se!
Jedna. Den shrnut. Léčivá retrospektiva...
Dobrou noc!