Zpívání v malém horském německém kostelíku
Dospávám noc. Vzala jsem si do postele tablet, telefon, ale spím. V deset mě budí hudba. Co to je? Změnila jsem si zvonění na neagresivní melodii. Volá pán na fotovoltaiku. Co potřebuji? Vysvětluji, jak nám od srpna vypadává krátkodobě elektřina. Nevadí mi to, nahodíme fotovoltaiku, ale čím to je? Hned raaguje:
- To by mohlo být tou kafkou.
Probouzím se. Kafku – aha, to myslí toho hlídače, co nám nalepil do rozvodů.
- Víte, oni mají bordel v rozvodné síti. Obrovský. Proto loni měnili zákon. Za to může elektrárna.
Vím, o čem hovoří. Nutili mě, abych podepsala věci proti mně. A taky smlouva o přetocích, že si za to zodpovídám já. Šmejdi. Tak to mám potvrzeno.
- No, on nám pán vyměnil relé.
- Dá se to řešit ještě přepínačem. Za čtyři tisíce.
Ty vorle. Hasič za sedm a půl. Přepínač za čtyři tisíce. A zisky jsou v háprdepu. OK. Oni z nás ty peníze vydřou za každou cenu. Vstávám.
Přípitek lidem. Za hodinku snídaně.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-20-dopoledne
Volám Petrouškovi.
- Peťuš, já jsem ti poslala ještě kód.
- Balíček už máš u mě doma na gauči.
- No jo. Jenže tohle je další.
- Kočky už dostaly.
Nabízím jim mlíčko. Oběma přišlo k chuti. Á, slyším zpěv. Petroušek je tu. Taky slyším – ty vole. Řehtám se. Táhne balík jako prase. A jako Bivoj mi ho skládá v kuchyni.
- Tajdle v té obálce ti Evička posílá nájem.
- Děkuji. Peťuš, svačinku?
- Dám si.
- Jé. Balíček. Tentokrát je v trafice.
- Aha, tam mají jen do jedenácti. Tak jedu.
Vytahuji boty. Spokojenost. A další. Jako králíky z klobouku. Proč je nemohu koupit tady?
- Peťuš, tyhle vysoké bez zipu asi vrátím. Ješiši, já se do nich dostala.
- Tak je nos.
- Budu. Budou asi na jednu sezonu. A večer si je vezmu. A tyhle s kožíškem. A tyhle…
Obměnila jsem svůj -botový park.
Chystám oběd. Teď budu mít hodně klobás a ryb. Ale dnes mám chuť – ano, na klobásy. Kompot z jablíček, mandarinky, hroznové víno.
- Tady jsem koupil tu kachnu.
- Ješiši. Děkuji. Tak to jsem teda zvědavá. Snad to zvládnu.
Oběd skvělý. Poslouchala jsem u něj Rasputina. Už o něm vím hodně. Ale zas nějaké další podrobnosti. Netušila jsem, že byl ženatý a měl tři děti.
- Peťuš, budu balit dárky. Ve čtyři odjedu na koncert. Abych tam v pět byla. Dáš si kafe a cukroví?
- To bych si dal, jak by řekla Vendulka.
To byla věta mé maminky. Kdykoli jsem jí něco nabídla, řekla to své obligátní:
- To bych si dala.
Volá Linda:
- Mami, prosím tě, vezmi mi kapesníky.
- Ty už jdeš?
- Já bych raději jel. Ať tam máš kde zaparkovat. Je to tam uzoučké.
Má pravdu. Jdu se chystat. Mám novou brožičku. Malý vánoční stromeček. Beru si ji na halenku. Nikdo ji neuvidí. Ale budu ji cítit.
Cestou doposlouchávám o Rasputinovi.
- Mami, byla na cestě fatální nehoda.
- Ješiši, to mě budou zas odklánět?
- Neboj. Už to určitě pustili.
Vjíždím do divočiny. Ptám se, kde zaparkovat.
- Jeďte ještě tři sta metrů, můžete se postavit tam pod kaštany.
Očima ve tmě hledám kaštany. Tady to je. Prosím muzikanta, aby mi pomohl se otočit. Hlídá, abych nenarazila. Kam ještě můžu. Dobré. Jdu ke kostelíčku. Starý. Horský. Německý. Linda přišla pěšky. Hodina cesty z její vesnice.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/20256-12-20-na-koncert-do-horskeho-venkovskeho-kostelika
Stoupáme po schodech. Zdravíme se s lidmi. Srdce vnímá příjemné energie.
- Vy jste s námi byla na Výšince?
- Nebyla.
- Aha. Já jsem vám mailem děkovala.
- Já ho četla. Taky děkujeme. Moc!
Uvnitř to voní svařáčkem. Opět, jako v kostelíku v Lindině vesnici, občerstvení. Ochutnávám jednohubku. Bonbon z bonboniéry. Kouli. Kousek vánočky. Mají dobrou. Jak peču já. Nepiju kávu, ale dnes si čepuji kávu s mlékem. Linda svařáček. Stojí tu láhev medoviny, vaječného a ještě s něčím. Muzikanti a sbor ladí. Nacvičují. Vypadá to tu jako v chaloupce. Malá okénka. Všude sklenice se světlem. Stylizovaný beltém z hadrových figurek. U okna stromeček. Svíce. Dokonce betlémské světlo. Možnost sklenic na odnos domů. Jdu si sednout do první. Ještě se procházíme k občerstvení. A kafíčko. Blbec si neuvědomuji, že káva je močopudná.
- Mami, támhle je ta Zuzka, jak nás provázela tou vlastivědnou vycházkou.
Jdu jí pozdravit. Srdečná. Má přehled o původních německých domech, rodinách, lidech. Zaujalo mě svědectví německých lidí a dětí o pochodu smrti v únoru 1945. A ještě zdravím paní, taky s námi byla na vycházece.
Koncert začíná. Dostáváme papír se Stille Nacht a první slokou česky. Zpíváme všichni. Jak se neslyším, pak doma zjišťuji, že mi to občas u nějaké koledy ujelo. Ireno, ty zpěvačko! No, neslyšela jsem se. Pak zpívají nějako litevskou, finskou, a mně to vůbec, ale vůbec nevadí. Jak mě to vždycky štve, jak děti zpívají ty cizí anglické, tak tady se proháníme po Evropě. Mají nádherné koledy. Překrásné. Poslouchám moravské. Berou za srdce. A jedna nádherná slovenská, to prý tu mají bratra Slováka.
Jsem z koncertování, zpěvu, hudebního laskavého doprovodu, z nástrojů, z atmosféry, vůně, která se line kostelíčkem, z nádherných lidí, dětí, energií – HOTOVÁ!
Na závěr děkování. Kostelíček byl narván. A všichni zpívali. To se vytvořil energetický kotel! Komín! Náš zpěv určitě slyšeli i v iiiAtlasu. :-) Je k nám nejblíž…
Zvou nás do jejich klubovny na návsi. To je ta prosklená dřevěná stavba, co jsem si vždycky myslela, že je to hospůdka, protože se tam pořád svítí.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-20-balim-balime
Čtvrt na sedm. Vyjíždím. Cestou se občas válí mlha nebo co.
- Peťuš, už jsem tady.
- Tak brzy?
- Vždyť jsem byla na polovině cesty. Z divočiny jsem byla hned venku.
Ještě ve mně doznívá ta nádhera. Pořád cítím vůni svařáčku. Jsem tam v té tmě. Vidím modrá okna pod stmívající se oblouhou.
Že bych ještě chvíli balila? Jdu na to.
Poslouchám Zdeňka Kedroutka. Asi v osmi letech se s rodiči dostal do Německa. Emigrovali. Pracoval v Disneylandu, orientuje se ve světě. Ovládá němčinu, angličtinu. Velice dobře se snaží hovořit česky nebo slovnensky. Loni se z Bratislavy ze svého komfortního luxusního bytu přestěhoval k Budapešti. Ví proč. V pořadu si povídají s ing Marianem Fillou. Člověkem velice vzdělaným.
Asi před osmi lety, když jsem jela pod sluníčkem v květnu po cyklostezce za maminkou, poslouchala jsem ve sluchátkách, jak nesmírně škodí očkování. Devastačně na dětská tělíčka.
Měl pak ještě dva výstražné pořady:
https://www.svobodny-vysilac.cz/2018-04-04-povinne-ockovani-vs-fasismus-a-nacismus-ing-marian-fillo/
Jak Balím, balím, poslouchám, Žofka mi pomáhá, slyším Zdeňka:
- Já příští rok budu poprvé volit.
- Ozaj?
- No, starostu.
- Aj. Starostu.
- Víš, sem do Maďarska se chtějí dostat i Němci. Oni by se velice rádi zbavili svého občanství. Já se tu setkávám pouze s probuzenými. Tady jen ťukneš, lidi vědí. Setkal jsem se tu pouze s jedním bláznem.
Řehtám se.
- Rád bych se dostal k zamražení ruského majetku.
- No to je sága. Nakoniec sa toho zliakli.
- Naši se půjčky zřekli. Je to takový mačkopes. Taká somarina, platit reparace! Kdy vítěz platil reparace? To je jako kdyby admirál Karl Dönitz požadoval reparaci od Ruska.
- Kvůli tomu mě kontaktovala Izvjestija. Jedná se tu v první řadě o porušení mezinárodního práva. Podíval jsem se na to blíž. V první řadě se to týká zákona OSN. Důvěra v OSN je velmi omezená. Podle tohoto dokumentu je velký rozdíl mezi státním a korporátním majetkem. Mohou být na určité věci, třeba energie, sankce, které mohou zasáhnout do chodu – to je firemní riziko – do firemního majetku. Pokud Rusové zamrazí nějaký firemní majetek západních korporátů, to není kryté tímto. Ale státní majetek má zvláštní ochranu, to je vidět v článku 21! Tento zákon je tímto článkem 21 jasně porušený. Orbán to vysvětlil jako top youtuber polopatě. Je to jakoby vyhlášení války: Tyto státní majetky - státní rezervy - má každý stát. Pokud by se začal forint nehorázně propadávat, každý stát musí mít v zahraničí rezervy, aby vykupovaly maďarské dluhopisy a vyrovnávaly – stabilizovaly hodnotu forintu. Na to se nesmí sáhnout. Státní majetky zahraničí – na to se nesmí sáhnout. Číňani oznámili, že stahují majetek z Evropy, pouze z Maďarska ne. To bude ohromný průšvih, protože euro půjde rychleji do kelu.
EU chce těmito majetky krýt obrovskou půjčku pro Ukrajinu. Tu bude muset Ukrajina splácet pouze tehdy, když Rusové budou platit reparace.
Řehtají se. Marian:
- To se nikdy nestane. To je maximální zadlužení Ukrajiny. To nebude na dva roky. Možno na rok to bude stačit. Bude to jen horší, pokud se bude ťahať vojna… Invalidů bude víc, víc sociálních dávek, nebudou mít příjmy. Ukrajina jako stát musí zkrachovat. Druhá věc je, jestli vedle ní nezkrachuje i EU.
Zdeněk.
- No EU už zkrachovala. Jinak Maďaři byli proti zamražení, ale nakonec to zabalili do nějakého zákona EU, který se dá použít jen v extrémní existenční nouze. Ukrajina není ani členem EU, ani členem NATO, nemá žádné bilaterální pakty, nic. Pokud mají, dali jim to dodatečně.
Pouštějí video z Vídně. Zdeněk ho komentuje:
- Pokud chcete navštívit třeba Kábul, tak stačí zajet do Vídně.
Zděnek korunuje:
- To byl František Josef koukal, viď? On slíbil, že bude chránit své národy, ale myslel tím Srby, Maďary, Čechy… Ale ne tyhle.
Žofka se kolem mě motá. Všechno si prohlíží. Dala jsem jí jednu hračku. Má na sobě rolničku. Doufám, že ji čínské ruce dobře připevnily.
Ach! To mi dnes bylo dobře v hotelu Země.
Dobrou noc!