Zpovědní :-) Ach!

03.07.2021

Sobota. Lezu brzy. Jako že se zas vrátím. Povedlo se. Umím ztratit dvě tři hodiny, ani nevím jak. V osm prosím přes Messenger Lenku, aby nasdílela počteníčko. Blokují mi sdílení do večera do 20.18 hod. Blokují všechny lidi. Blokují a nedodržují časy. Paní chtěla sdíle ztraceného pejska. Bing. Ban. Další paní chtěla sdílet kytky. Bong! Zákaz! Vůbec nevím, jestli si počteníčko čtenáři umějí sami najít. Procházím FB. Lezu do postele. Zkouknu si jeden díl Kabaly. Když nemohu sdílet, udělám záslužnější práci. Nafotím obrazovky s titulky. Naskládám je za sebou. Otec Gatese, Frederick, byl před sto lety hlavním organizátorem a vědcem na očkování proti meningitidě. Rockefellerova iniciativa hlavním aktérem před sto lety i nyní. Jen Gates se změnil z Fredericka na Billa. Všechno jak přes kopírák. Každých sto let likvidace lidské masy. 1720, 1820, 1920, 2020. Před sto lety bodali experimentálně do mladých vojáků. Umírali v plné síle. Kteří přežili, stali se oblakovými lidmi - šiřiteli bakteriální nákazy. Očkovaní infikovali neočkované. Podobnost čistě náhodná. AIDS, SARS, ZIKA, EBOLA - nemoci vytvořené u našich amerických přátel. Rakovina jako biologická zbraň. Jak zlobíš, šup! Ročně na ni odejde deset milionů lidí.

- Dobré ráno! Já tu jsem jak myška. A ty už jsi vzhůru. 

- Jé, to neříkej! Myška! Myšku nechci slyšet. Já jsem tě zaslechla. Maličko jsem usnula.

Tak zas do dne. Rychle koktejlík. Péťa už má navíc svačinku.Jsme od sebe vždycky několik hodin. Proto nastává místo tření - oběd poledne u nás nee. Nové brambory na páru. Krůtí prsa na pánev. Cibulku, pórek, přidávám zbytek rajčat a paprik z loňské sklizně. Místo mi blokuje filet lososa. Sníme ho. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-03_Zitra_jsme_spolu_32_let_-/

- Přinesl jsem ti kytku.

- To jsi hodný.

- No, zítra!

Řekl to nějak významně. 

- Co zítra?

- Že tys´ na to zapomněla.

- Úplně. Peťuš, to jsme s mamkou stály pod žebříkem. :-) 

Tak ráda vyprávím ten příběh s Lojzou. To byl můj tehdejší karlovarský děsně žárlivý přítel. Byl schopen před půlnocí zavolat, co dělám.

- Spím.

- Sama?

- Ne, mám tu plno chlapů.

- Za dvě hodinky kamínek na okno.

- Co tu děláš?

- Jsi překvapena, viď?

Chtěl mě nachytat; cestou z Varů odněkud z budky v Pze zavolal. A za dvě hodinky byl tu. Zlobilo mě to. Když náhodou se stalo, že jsem zdvihla telefon, a byl to omyl, hned podezíral:

- Aha, to máš domluvené heslo...

Otravoval. A pak se objevil tenhle atletický chlápek. Lojza trhal v koruně třešně.

- Dobrý den, paní Konečná!

Stály jsme s mamkou opřené o žebřík. Mamka mi zašeptala: To je bratr od Zdeňka Hrobského. Oni odjeli do Bulharska. Asi jim zalévá.

- To je ten od toho dvojčete?

Vedle u Hrobských na zahradě začal hadicí zalévat a dorážet můj budoucí manžel:

- Paní Konečná, kdyby mi tohle (ukázal na bratrův dům) říkalo pane, už bych vaši dceru pozval nahoru na kafe.

Obě jsme zasyčely:

- Psssst!

Ukazovaly jsme do koruny. Špaček se ozval:

- Cos říkala, Irenko?

Unisono jsme ho uklidňovaly, že nic, jen ať žárlivec trhá.

Bezelstný Péťa tou hadicí trhal, aby voda s lehkostí dopadala na zem. Dodnes ráda naše seznámení vyprávím. A trhám tou rukou, jako že zalévám. Všichni už to znají, a všichni se znovu řehtají.

- Paní Knečná, ale vy máte hezkou dceru!

Obě jsme ukazováčkem překryly rty. Divoce jsme gestikulovaly směrem do koruny. 

- Pssst!

Lojza zas shůry zareagoval:

- Irenko, říkalas něco?

- Ne, ne. Jen česej, česej.

Mamka významně šeptala:

- On se prý dává rozvádět.

Pochopila jsem, dohazovala.

- Ale je malý, prosím tě!

Večer jsme šli s žárlivým Lojzou a dětmi do cirkusu. Jak si ten den přesně pamatuji, tak si nemohu vybavit, jak a kdy jsem Petrouškovi podstrčila kontakt na sebe. V tom cirkuse jsme se potkali. Byl tam se svými kluky. Najednou jsem měla na podezíravého Lojzu vztek. Co se mě natrápil žárlivými scénami. Jediné pěkné bylo mé cestování do Varů. Vytloukali jsme vinárny, hotely; ráda jsem chodila do Puppu; jmenoval se Moskva. Lojza mi vyprávěl příběh dvou, jak si pan Pupp vzal už nevím koho... A spojili dva hotely...

No, a s Péťou jsem si myslela, že se budeme kamarádit. Byl nesmírně milý, přátelský. Dobírá si mě, že si mě získal... Odjela jsem na tábor. Dělala jsem hlavní vedoucí v Holanech u Zahrádek. Jeden oddíl přijížděl z Polska. Polské vedoucí vozily sukně, šaty, korále, bižuterii. Hamižný žárlivý Lojza mi tam poslal gratulaci v obálce, olemované trojkami. Kristova léta. Dozrála jsem. Péťovi jsem říkala, jestli by mi neposlal 350 Kč na sukni a korálkového motýla. Věříte, že si mě koupil? Čím? No penězi. To jsem ale potvora. Poslal mi bez problémů pětistovku. :-) Lojza když měl na sjezdovce koupit oběd, to bylo přemýšlení. Jo Péťa!  Dodnes se tomu směje. Prý za pětistovku... No, chtěla jsem mu ji vážně vrátit. Ale nejdřív jsem vrátila z tábora sebe. Přesvědčovala jsem ho, že se budeme přátelit. Nic víc. Neexistuje. Je o rok a kus mladší, menší, středoškolák, ne. Kamarádi a tečka. Za krátko pro změnu odjel on. Zástupce hlavního vedoucího odjel na tři týdny do té samé dokské krajiny, kde jsem vedla tři týdny tábor. Myslela jsem, že na mě zapomněl. Telefony nebyly. Docela se mi po kamarádovi stýskalo. Byla s ním legrace. Nedala jsem nic najevo. Pevná linka zazvonila.

- Tady Petr. Jsme na výletě v zoo a botanické v Liberci. Tak volám.

Všechny tábory v okolí Máchova jezera jezdily do zoo a botanické do Liberce. 

Jupíí! Nezapomněl. Asi dva dny na to zvonek. Přivezl z tábora mladšího Honzíka. Zalepené oči hnisem. Ještě odjel dokončit tábor. Po návratu se chtěl nastěhovat. Po dvou měsících? To ne.

- Ne, ne, Péťo, já si svoje holčičky vychovám sama. Jako mamka, víš?

To byla blbá šablona. Mamka nám obětovala svůj život, aby nás nějaký cizí člověk nemlátil. Mami, měla sis někoho přivést. Moje tehdejší kamarádka Kačka se zlobila. Svým chomutovským přízvukem:

- Ty si blbá, viď? Ty si tak blbá. Chlap se ti nabízí a ty ho odmítneš. Seš normální?

- Jo, jako že bych mu zavolala:

- Péťo, já jsem se spletla. Klidně se sbal a přijď.

Koncem srpna zazvonil. Přivezl spoustu dárků. Pro mě malou krásnou nádhernou malovanou vázičku. Do té jsem nikdy kytičku nedala, abych si ji nezničila. Je stále krásná. Opatruji ji jak oko v hlavě. V té době jsem měla ráda cinzano. Přivezl láhev mého oblíbeného moku, nanukáč. Holkám dárky. To byla jiná třídá než žárlivý lakomec z Varů!

- Dnes nás rozvedli. Jsem rozvedený!

Aha, Ireno, jednej! Máš Kristova léta! 

- Peťuš, s Janou jsi zažil mnoho krásného, taky zklamání, tak jestli chceš, můžeš se k nám nastěhovat.

A bylo. Od té doby jdeme spolu jeden vedle druhého. Dva bývalí ztroskotanci. Zklamaní partnery. Našli jsme se v bouři na moři. 

Je dochvilný, (s tím mi leze na nervy dodnes), stoprocentní, pracovitý, když něco slíbí, vždy slib splní. Připraven vždycky pomoci. Všem lidem. Nesmírně hodný. Laskavý. Moc mi v životě pomohl. Nekonečně moc.

A taky je někdy mrzout. Jako každý. Ale je statečný. Všechno se mnou přežil. Před pár lety jsem zakódovala dům. Odjela jsem na nákup. Najednou mi zvoní v kabelce alarm. Čtu, studio... Přijela jsem domů. 

- Tys mě dala!´Já jsem usnul u sebe na gauči. Probral jsem se. Vstal. A najednou rambajs. Siréna. 

- Peťuš, myslela jsem, žes´odjel na sport. 

Jednou na meditačním týdnu o polední pauze naše guru domlouvala páru, který přijel meditovat;  hádali se, ale nemohli se rozejít.

- Iveto, ty jsi ještě vdaná a ty jsi ještě ženatý. Vy nebudete mít požehnaný vztah, protože jste se rituálně nerozdělili tam, kde jste se zavázali.

Pozorovala jsem. Došlo mi. Péťu jsem odmítala. Myslela jsem nejdřív jen kamarád. Později bydlet odděleně. Až když se rituálně jeho svazek ukončil, přijala jsem ho. Aniž bych věděla, všechno bylo správně načasováno. Vesmírn intelgience mě vedla. Možná i proto jsme spolu šťastni třicet dva let. Vyčítám mu:

- Peťuš, ty mi nikdy neřekneš, že mě miluješ.

- Kecy nemaj cenu. Za mě mluví činy.

No jo! Má pravdu. Dům mi postavil. Krásné kolo mi pořídil. Auto mi koupil. Já jsem za třicet dva let netankovala. Já to zkrátka nepotřebuji. Když si mě dobírá.

- A víš, na co jezdíš?

- Jo, na benzín.

Dává pale nahoru, že vím, že to není to druhé. :-)

- A kolik ho tam máš?

- Peťuš, to nevím. To fakt nevím. 

Jasně, že vím, kde ta ručička je. Ale to si musí pohlídat Petroušek. 

Mám na paměti z meditací: Žena má být ženou. Ne bábochlapem. Nedělám mužské práce. Umím si napumpovat kolo. Ale přenechávám to Péťovi. 

- Peťuš, prosím tě, byl bys tak hodný a kouknul mi na kolo?

On nevaří. Do myčky si rovnám sama. Peru. Žehlím a lisuji. (Žehlit neumím.) jediné, co mi dělá z ženských prací - zašije mi dírku na punčocháčích neviditelným stehem. Když mě naprogramovali na: Studuj, studuj, hlavně na nic nesahej, abys to nerozbila. Tak dělám radost. Já tu jehlu neumím vzít do ruky. - Umím! Ale on líp. On umí i opravit hodinový strojek. Moje ruce jsou nešikovné. :-) No! Zavářím, nakládám, peču, smažím, vyvářím... Myju okna. On mi pověsí záclony. Já ženské, on mužské práce. Asi před šesti lety ho bolela záda. Potajmu jsem obryla stromy. A s radostí. Aby nevěděl. Jak jsme uslyšela auto, rychle jsem byla ve střehu, aby mě nenačapal s rýčem. Povedlo se mi. Káral mě, že by to udělal. S bolestí zad?! Mě to pro tentokrát bavilo. A tak jsme spokojeni. Důvěřujeme si. Doplňujeme se. Souzníme.. Když zajíždím do dvora s hřmotící hudbou, kouří na židličce na terase. Vstane a čílí se, abych ten cirkus vypnula. Zlobím ho schválně. Jasně že tak nejezdím po městě. On je pro mírová řešení. Já jsem bojovník. Ale už nedávám svou energii všemu. Vybírám si, kam ji zaměřím. Už bojuji jen občas. Ale s vervou. Abych mu nenarušovala jeho pohodu. Rozpor máme vždycky, co se týče společného odjezdu z domů. On chodí všude o půl hodiny napřed. Já o půlhodiny později. Když jdeme do plesu (půjdeme ještě někdy?) řekne mi, že máme stát ve čtvrt na osm na rohu. Jsme tam v půl osmé - já s vyplaženým jazykem. A ve tři čtvrti přicházejí známí. My tam čtvrt hodiny panáčkujeme. A ještě jeden rozpor. On je skřivan. Já sova.

- Hele, ty chodíš dýl a dýl. Nám by stačila jedna postel. Bychom se vždycky jen vyměnili.

Miluji jeho řeči. Jeho fórky. Jeho vtípky. Jeho průpovídky. Má je ode mě napsané na šuplících své pracovny. Už zastaraly. Má nové. S láskou jsem mu nechala vyrobit nábytek u skvělého truhláře. A na zásuvky jeho:

- Budeme se těšit.

- Peta je buh. - Má tam Péťa je Bůh! Ale vyslovoval v aktuální době kratce. :-)

Jednou mě šel vyprovodit k vlaku. Vezl mi kufr. Před námi pán klopýtl, poskočil, vybral to. Petroušek mi do ucha poznamenal:

- Šupity, dupity, viď?

On ty své mantry střídá. Najednou starou opustí a na čas se učím poslouchat novou. Větě Ta je trestaná pro krásu - jsem nerozuměla. :-) Dvě stálá moudra od jeho tatínka: Samochtějícímu se křivda neděje. Nepůjdou sem, nepůjdou odsud. Je to tak, pane Hrobský!

Tak zítra 32 let. Krásných. Sladkých. Těžkých. Ta babizna z loňska teď dostala info. Nevyšlo jí to její skřehotavé úlisné jedovaté: A víte, že Petříček má přítelkyni? Kjava. Ani neví, že Petříček byl ministrem zahraničí. Mě ochraňuje Peťulka, Petroušek, Péťa. A je šťastný, že mě má. A já jeho.

Dobrou noc! 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-03_Kocky/

P. S. Dnes přijela pražská Kitty. Naše matka Zrzečka vybojovala bitvu. Ale co chudák návštěva? Zrzka si pozměnila Host do domu - Bůh do domu na Kitty do domu, hůl do ruky - Zrzko, to není pěkné!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-07-03_-/

P. S. 2: Já si dnes hrála. Upekla jsem buchtu a šla pod slunečník malovat si.