Ztracená hodina. To jako navždy?!

Hodinu namíň. A na vždycky. Beze- sporu má změna výhody. Pro mě - jen nevýhody. Při každé změně. Když mám hodinu navíc, stále s ní počítám:

- Je teprve...

Pokud mi hodina chybí - chybí mi celý den...

Od rána dobíhám hodinu. Neslučuje se s prokrastinací.

Petroušek nastydlý. Neodpočívá. Okopává první dva rybízy v řadě. Vybíhám ven.

- Peťuš, tady jsem měla pohřížené dvě větvičky.

- Ne, nic tu nebylo.

- Peťuš, bylo!!

- Nebylo! A já se na to můžu vykašlat.

- Petroušku, vykašli se na to a běž odpočívat.

Koukám, přeseknutá větvička... Spolu jsme na podzim hřížili, na jaře neví. Já zahradnické telátko jsem si hřížením rozmnožila černý rybíz... Nic. Asi větvičky nezakořenily. Koupila jsem v pátek sazenice. Jen co zvládneme naši zahradu, začnu pracovat u maminky.

Jedeme s Lindou do mamčina domečku. Linda obývák, já koupelnu. Okna, rámy, vypínače, obklady, nová vana, podlahy... Okénko v koupelně nebylo myto asi sto let. Nájemník používal přístřešek na auto k nějakému auto broušení... To bylo sazí, sazí, sazí, špíny, černoty, mastnoty. Odbíhám na dvorek, hrabu listí. Sbírám shniláky. Vybírám sajrajt z okapu. Kontroluji rybízy. Ano, minda nám je oživila. Zlikvidovala je. Ustřihla u země. Dodnes nám dluží velký peníz. Zrovna dnes mu manžel volal. Pan podnikatel je zloděj, lhář, podvodník, neplatič, zadluženec... Kličkuje, vymýšlí si. Nemám ráda zdržování na policii. Asi budu muset jednat jinak... Ještě to nemám srovnáno se sebou.

Ve stání jsme měli hrábě, motyky, rýče, hadice, dvě skříně po babičce. Jedna je v tahu. Všechno vybrakováno. Nikde nic nezbylo. Ale ve špajzce - taky vykradeno - jsem pod schody našla jednak rozkládací židli; tatínek vyrobil. Maminka na ni při praní na valše stavěla necky. A další neukradené: Krabice se stoličnou, s nějakými koňaky, bohemka 4 dcl - to jsem ještě neviděla... :-) 

Uklízíme už čtyři hodiny. Máme jen dvě místnosti. Velím:

- Pokračování příště.

Linda mě veze svým kosmickým vznášedlem. Můj Šemík zůstal v stání. Když jsem si do něj v podvečer vlezla, poděkovala jsem mu; pohladila jsem mu volant; slouží. S Lindou zúžením na mostě - zrcátka se sklopí. Při couvání - display ukazuje krajinu za sebou... No jo, jenže to není umění, že jo? Když se musím někam vejít, nepípají mi cenzory, auto nesklopí uši. :-) To je řidičské umění!!

Jsem unavená. Linďous uhání zpátky do Phy. Nechce oběd. Její černá Kitty čeká. Likviduje jí hrabáním zahrádku. Každá máme na zahrádce svého škůdce :-)  S Peťulkou obědváme venku. Zima. Obloha divná. Šedá. Stříbrná.

Tak moc se mi nechce do DD. Tak MOC SE MI NECHCE. Jsem unavená. Peču chleba. Vezmu mamince. A kousek buchty. Na chvilenku si lehám. Než bude chleba hotov - usínám. Musím.

Zastihuji maminku v denní jídelně. Sama. Smutná. Kamilka slouží. Moc hezky mamince nafénovala vlasy. Holčinky, Simonko, Dano, Kamilko... dík za Vaše umění, trpělivost, oddanost. Za lidství... Kamila dlouho chyběla. Dovča. Dobírám si ji:

- Vy máte stále dovolenou, to se tu máte dobře :-)

Holčenky kmitají. Simonka, Irenka se objevuje, Kamilka. Pan pečovatel nekmitá. Nespěchá. Jako by chodil od ničeho k ničemu. Určitě se mi to zdá. Musím pozdravit. Něco si myslím. Pusa mi neupadne. Jsem starší, jsem žena... No nic.

- Kamilko, děkuji za čaj. Jů, ten je nádherný! Co je to za vůni? Cítím ibišek.

- To je můj, mám ho tam dlouho. Malinový.

Ještě teď při psaní mi srdce plesá. Vibruji. Doma to svěřuji Petrovi. Holka jiskra. Připomíná mi kdysi na učilišti Markétu Kočkovou. To byla učenka - šikovná, přičinlivá, ochotná. Dnes ji semtam vidím na FB. Maluje obrazy, odstěhovali se loni někam na Vysočinu. Měla jsem ji ráda. Asi i ona mě. Občas se setkáme na FB.

Maminka nešťastná. Beru deku. Tiším ji. Utíkám pro flísku. 

- Kamilko, potřebuji dole odemknout, chci jet s mamkou do altánku.

Kamilka zmizne. Sjíždím dolů. Odemčeno ven. Děkuji. Takhle to bylo dřív. Mohla jsem z parkoviště s košíky rovnou k výtahům. Ne, teď musím po schodech jako kr... - jako krásná mladá silná, obtěžkaná nákladem. Chce to jen vyzkoušet - když bolí loket, musí se v jedné ruce nést košík, v druhé kabelku, v třetí termosku... Taky tam elitka doleze.  :-) Mohla jsem na kole přijet k zadnímu vchodu, kolo zamknout před vchodem. Neobíhat dům. Nejdřív se pan ředitel vymlouval, vlastně nejprve to odůvodňoval utíkajícím klientem. Ne. Leze mi to rozcapování, omezování lidí na... Ale neleze. Štve mě. Omezování lidské svobody. Oprátka na krku. Nehledě na: Pokud by pečovatelka hrála s lidmi hry, zpívala, kutálela balonem, musí činnost přerušit;  uhánět s klíčem... Pečovatelka má dost své činnosti. Není vrátná! Vrátnice - zrušena.. Ou, kolovrátek... DD - všechny bezbariérové vstupy ZAMČENÉ! Pěkně po schodech. V zimě nebezpečně kluzkých. U branky šikmina - uřezané zábradlí! :-) Nemohoucí všech zemí, jděte do háje!

Balím mamku do deky. Má krátké kalhoty. Kamilka omlouvá - je víkend, nenašla další.

Kamilko, na Vánoce jsme mamce nakoupily kalhoty, pak jsme našly náhodně hromadu dalších. Jsou tu jedny krátké, jo? Má jich tu asi desatero...

Co s tím má dělat? Omlouvá se. Nemá za co. Pan ředitel mi zdůrazňoval, že pracují čtyři pradleny. Patrné, že ani pět jich nestíhá. Navíc - urvané knoflíky nedohledáme. Pak ani nemohou být přišity, že? Taky proč. Ať si rodina koupí nové! Probírám-li fotky, vidím, co všechno mamce ukradli, zrušili, zašantročili... Který výraz se hodí? To všechno je osobní majetek. V DD je osobní vlastnictví zrušeno. Ukážu-li fotku: Toto je kde? - Ano, ano, pamatuji si. To maminka měla. - To ale není odpověď na otázku.

Liju mamince kafíčko. Hřeju jí ruce. Dávám dezert ze včera. My tomu doma říkáme buchta. Buchta je buchta, štrůdl, koláč, dezert... Vysvětluji mamince, že nás tu má denně.

- Co Iva?

- Už jsem jí půl roku neviděla.

- Viděla. Včera. Já chodím pětkrát v týdnu, Iva soboty a středy.

Maminčino divení. Chvíli luštíme. Mamince je zima.

- Mami, u tebe v sádku a na dvoře kvetou ladoňky. Máš jich tam modro. Myly jsme dnes u tebe s Lindou.

Chce mi dát pusu na ruku.

- Mamko, neblbni. My rády. Jen se mně sem dnes nechtělo...

- No jo, máš toho hodně, viď? Nechejte mě tu.

- Ne, mamko, každý den přijedu. O nic se neboj. Jsem stále s tebou.

Ukazuji jí ladoňky u altánku.

- Hele, kaštany pučí.

- Jo? Tak je jaro. Já myslela, že je podzim.

- Ne, ne. Jaro! Támhle na plotě jste měli překrásné bohaté nádherné vistárie. Pan ředitel dovolil naprostou likvidaci. Zcela je vyřezali. Aby prý nerostly do sakur. NWO. Mami, vidíš zlatý déšť? Tam jsme se vždycky spolu fotily...

Jedeme nahoru. Luštíme.

- Obchodní dům v Pze?

- ASO.

- Mamko, to bude nějaká zkratka. Dům...

Mamča hůř slyší. Častěji řekne: Nevím. Opakuji otázku několikrát. Řehtáme se, když zjistí, že opakuje slovo špatně. Že slyší něco jiného. 

- Mami, už vím: Dům bytové kultury. 

- DBK.

Kamilka mamce natřela mou večku s máslíčkem a s medem. Vytvořila krásná soustečka. Tak mladá... Šikovná. Vyučená v jiném oboru. Je tady jak rybka ve vodě. Simonečka - průhledná, smutná... Irenka - hezky zhubla.

Každý úl má svou královnu, dělnice a trubce. :-)  I ve společnosti to tak chodí...

- Mami, teď tě tu chvilku nechám. Kamilka o tobě ví. Má vás osm. Někoho půjde uložit, přijde si pro tebe. Ničeho se neboj.

- Tak já tu počkám? Co mám dělat?

Odněkud se vyloupla Kamilka:

- Pět minut! Pět minut!

- Potřebuju čůrat.

- Hned, hned...

Na chodbě sestřička rozváží léky. Milá. I pití do kelímku podá. Odcházím. Z výtahu vyjíždí vozík; tlačí ho jiná sestra. Hlásí, že maminka je objednaná s očima v květnu. Musím v deskách najít info o výměně maminčiných očí...

Jedu. Fotím program na nástěnce. Hezky napsáno. Teď ještě: Jsou lidé? Na obou stranách!

Chvíli v autě rovnám myšlenky. Jsem figurka na šachovnici? Jsem tu doma? Jsem jiná. Startuji. Najíždím na státní. Stavím se v Pepco a pro zeleninu. Pokladní v Pepco markuje.

- Kartou.

- Jé, nemám tady tohle...

- Sundavám sluchátko. Cože tam nemáte?

- Blbne nám pokladna. Jak musíme nabízet tyhle podtácky - za to jsme hodnoceny...

- Cože? Vy jste hodnoceny za prodej podtácků? To je jak na poště; úřednice musí nabízet finanční služby...

- No, my nově nabíjíme...

- Tak málo děláte, jo? Dvanáct hodin?!

 - Ne, jen jedenáct, v sobotu, v neděli...

Dávám se v neděli večer v prázdném obchodě do řeči. Souzníme. Paní bylo v 89. osmnáct. Nevítala změny.

- Tak, teď něco pozitivního. Jak se rozloučíme?

- Tak třeba: Je fajn, když se ráno proberu, nic mě nebolí a vím, že jsem přežila noc.

- Ještě něco pozitivního :-)

Prodejnou pobíhá kluk, Dvacetiletý?

Ptá se. Gestikuluje. Nerozumíme. Ukazuje, že měl dva kufry u dveří. Velké. Vybíhá před prodejnu. Rozhlíží se. Vrací se.

- Odkud jste?

- Posunkuje, že nerozumí.

- Z jaké strany?

- Ukrajina.

- Fašistická nebo normální?

Než stihne odpovědět, prodejnou jde dívka s klukem. Smějí se. Volají na něj. Kufry mu schovala dívka. Za regály...

Sedám do auta. Ano, nádherný západ slunce... Do hliníku. 

Mně ta hodina dnes stále utíkala... Doháněla jsem ji. Nepřidala mně blahopřání prounijní prezidentce... Že by země V4 končily?

Mysli pozitivně. Přeci víš! Chceš naplňovat prastarý zákon: Co je uvnitř, je i vně; člověk z nitra sebe tvoří svět.

Hezké téma k popřemýšlení.

Dobrou noc!