Zuby, zuby zakryčál
Probouzím se. Petroušek něco čistí v koupelně. Moje sprška zepter potřebuje vyměnit obvodové kolečko. Ráda se s ní sprchuji s pocitem – teď do mě chemie z vodovodního řadu nemůže.
Jak se tak protahuji, u nové postele, kterou už nelze podběhnout, sedí Žofka:
- Mrau! Dobré ránko!
- Jedeeš?
Shazuji nohy z postele. Venku opět v noci řádil Mrazík se svou berlou. Ptáci už mají rozjedená krmítka. Metoším z ložnice. Před ní sedí Žofie. Bezelstnýma očima tvrdí:
- To se ti zdálo! To se ti jen zdálo! To jsem nebyla já.
Beru ji do náručí. Uklidňuji ji. Přistupuji na její hru. Ne, to se mi určitě zdálo. U postele se zjevila jen kočičí vidina. Zdravíme se. Kdyby věděla, že naše první kočka v našem domě Micicinda, ještě tu mohla být, měla v ložnici obsazenou poličku na spaní. Tajíme to. Týrala nás, dovnitř ven. Žofii jsem naučila – zhasínáme. Spíme.
Ještě nikdy se mi nepovedlo rozdivočet si zuby nafoukáním do pusy. Zatím klid. Včera jsem si zalila obrovskou lžíci kurkumy s pepřem horkou vodou. Vypila tři hrnce léčivého lektvaru. Dnes se na kolo opět neopovažuji. Levá strana horní dolní zuby po řádění stomatoložky. Vše, co nám v puse udělají, je špatně. Kanálky, plomby, rovnátka… Vše proti zdraví.
https://www.youtube.com/watch?v=KKPSJX4Wpqs&t=4681s
Vím to, přesto jsem podlehla. Tady vyčitíme kanálky. Tenhle zub zmrtvíme. On se vám ozve v nejneočekávanější chvíli. Korunku. A pic. Divení.
Ochutnávám vlažný čaj. Ano, zoubky se probouzejí. Vlna bolestivé exploze. Uklidnění. Mixuji koktejl. To bude pěkný den! A byl. Při každém vzetí do úst jsem cítila menší nebo větší vlnění. Dásně jsem potírala hřebíčkovým extraktem. Ten mám permanentně připraven pro strýčka Příhodu. Vyrobila jsem si ho z nejsilnější vodky. Strýček přišel včera. Doufám, že ho dnes vyprovodím.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-10-29-letos-posledni
Na čtrnáctou jdeme na stadion do herny pingpongářů. Do té doby stíhám oběd, ještě zadělávám na poslední letošní vánočenku. Chlebíčky. Péťa nedutá. Ví, že to tak nějak stihnu. Chlebíčky. Ještě vlasy. Nabalit s sebou. Nezapomenout na přezůvky.
Celou éru jsme se scházeli na kuželkách. Mladí, staří. Hráli jsme turnaj. Ještě asi před třemi lety jsme se v létě sešli na tenisových kurtech – všichni.
- Peťuš, podívej na tu nádheru.
- Prosím tě já jdu napřed.
Plánoval vyjít ve tři čtvrti na dvě. Vyšli jsme dvě pět. No a co. Čas neexistuje. Tady u nás už čtvrtý den zamračeno, příroda ozdobená jíním. Jo, na horách inverze.
- Mami, my tu máme přes den plus tři, čtyři. Tady svítí slunce.
- A my máme mínus tři, čtyři a je tu deka.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-29-na-ping-pong
Nese krabici a nemá rukavice. Spěchá z mrazu do tepla. Vždycky mi říká, že za mnou nepovlaje. Dnes vlaju já. Celou cestu se kochám. Fotím. Boží tvary, obrazy, krásu jíní. Obyčejné listy vypadají jako drahé kamení. Péťa vždy chviličku počká na můj doběh. Zas už vlaju. Řehtám se tomu. Když si dám před pusu rukavici, dýchám příjemný vzduch. Ireno, dej pozor! V kabelce si nesu DENTASOL. Koupila jsem si ho před půlrokem jen tak. Zase pro Příhodu. Extrakt z hřebíčku s kuličkou v praktické skleněné lahvičce. Potírejte dásně. Tak potírám.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-29-jsme-tam
Mrazivá cesta. Jsme tu. V herně už se chlapi rozehrávají. Stará garda. Pár mlaďáků. Dozvídám se, že úplně mladí měli sejšn vedle v tělocvičně předevčírem. I tady jsou lidé tříštící oddíl. To neva. Na stolech vyrovnané pohoštění, co kdo přinesl. Nabízím chlebíčky, vánočku. Varuji – je kořeněná. Chutná. Povídáme si. Syn starosty oddílu tvoří soupisku. Seznamuji se s novými lidmi, které znám z fotek. Jé, tamhle ten pán, to je ten můj strejda. Když dělám registrace do oddílu, procházejí mi fotky pod rukama. Má naprosto jeho podobu, ale hlavně i jeho příjmení. Je nejen podobný na strejdu Jardu, ale jmenují se stejně.
Ze zápasu přichází pán. Kdopak to asi je? Říká mi:
- Já vás znám. My jsme se setkali v Mladých Bucích v hospodě.
- Já vím, kdo jste. Vy tam máte lyžařskou školičku.
Takhle se poznávám s dalšími. Chlapi jsou milí. Společenští. Přátelští. Dokonce mi lichotí, že na svůj věk nevypadám. To mi dělá dobře, taky co bych jiného myslela, že jo?
Volá vnuk. Hezký rozhovor. Milý.
- Babi, a něco malého vám u mě nechal Ježíšek.
Usmívám se. Dospěl.
- Babi, a vy jste u mě v Pze ještě nikdy nebyli.
- Luki, my tam nejezdíme.
- Ale jezdíš, s tím tvým Herbalife.
- To bylo. Jednou měsíčně. Teď je vše on line. Nebaví mě to. Chci lidi na osobno.
- Babi, ale stavit byste se mohli.
Přišlo od něj první pozvání. Je mi to milé. Přitakám a slibuji. V příštím roce. Ptám se na Vánoce s maminkou. Ano. Byla tam s pejsanem. Prožili krásné svátky.
- Lukášku, jdeš z ryb?
- Včera jsem to ukončil. Včera jsem byl.
- A ještě se chytají?
- Hodně jsme jich nachytali.
- Tak přivez.
- Babi, to by ti nechutnalo.
- Jedovaté z Vltavy?
- Ne, to jsou staré ryby, třeba osm let. To by ti nechutnalo. Nemají dobré maso.
Milý rozhovor.
- Luki, my jsme tady na stadioně…
Potírám si dásně kuličkou. Ne, nefetuji. Ne, nepiju. Uklidňuji zuby.
Á, támhle s tím pánem se znám sto padesát let. Dělal u armády. Jak z ní odešel, stal se z něj bezva chlap. Potykáme si. Dostávám vaječný likér. Připíjíme na to potykání. Přichází Anička s manželem. Hodní lidé. Postrádám tu všechny ženy, které vždycky chodily. Prý neděle. No a co? Neděle. Nepřemýšlím nad tím. Jsem tu jediná žena. Pozoruji mužský element. Zajímavá sociální sonda…
Bylo to milé, krásné, humorné, přátelské. Chlapi sehráli turnaj.
Je čas.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-29-okna-stromy-domu
Neodporuji. Jdeme nocí.
Cestou domů mi Petroušek upřesňuje, že ten pán, který vypadá jako můj strejda se stejným příjmením, to je ten, jehož zeť před půl rokem honil psa u ovcí. Padl. Ještě ho oživili. Ale odešel. Nechal tu ženu a tři děti. Dvě hypotéky. Tenhle pán pomáhá dceři… Osud.
Fotím okna, světelnou výzdobu. Péťa má trpělivost. Zastavuje všude, kde něco mají.
- Hele, támhle mají sobíka. A ještě malého.
Fotím.
- A támhle – no pojď sem! To se ti bude líbit. Podívej, jak krásně nazdobili strom.
U sousedů mají několik stromečků. Z okna vidíme vyčuhovat jen jeden. Něžný, krásný.
- Ale takovouhle výzdobu nemá nikdo.
Směju se. Jsme totiž u našeho domu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-29-doma
Jsem šťastná. Zatápím. Osvětluji si zoubky červeným světlem.
- Tak co?
- Petroušku. Naprosto se to uklidnilo.
Nevěří.
- Fakt. Teď jsem pila čaj. A nic. Klid.
- Tak to jsem rád. Když jsem tě dopoledne viděl, jak si držíš hlavu.
Telefon. Milý rozhovor s milou osobou. Dřív jsme si byli často nablízku. Neva. Stále o sobě víme. Vypráví o svém rozkošném čtyřletém vnukovi. Poslouchám radostné příhody s bystrým dítětem.
Klid. Mír. Pohoda. Zítra bude druhé novoluní v tomhle měsíci. Třinácté v tomhle roce.
Novoluní v kozorohu 30.12. Dvě novoluní v jednom měsíci značí bod odpočinku. Bod uzavření před tím, než může začít to nové. Druhé novoluní v kalendáři je v kalendáři jako černá luna.
Novoluní v Kozorohu přináší šanci začít nově a s jasnou vizí, pevnými základy a odhodláním kráčet za svými cíli.
Jde o poslední novoluní roku, navíc ovlivněné praktickým a systematickým Kozorohem, pocítíme potřebu nějakým způsobem uplynulé období zhodnotit a zaškatulkovat, jasně pojmenovat úspěchy i karamboly a naplánovat budoucí období. Dost možná, že i ti nejzavilejší odpůrci jakéhokoliv systému připustí, že alespoň nějaký řád je v životě třeba. Řeč je ovšem především o vnitřním nastavení a ctění pravidel své vlastní lidské podstaty.
Tak zítra! Pozor na vnitřní nastavení!
Dobrou noc!